Ostrov Mučitelů - Clark Ashton Smith (překlad)

14. dubna 2010 v 15:36 | Paželv |  Překlady
Povídka v anglofonním světě proslulého autora, poprvé vydaná v časopise Weird Tales, sice nepatří ke Smithovým vrcholným dílům, přesto se v ní působivě zračí jeho morbidní imaginace a zmatnělá básnivost jeho stylu, tolik blízká dílům H. P. Lovecrafta. Snad se vám příběh o podivném moru, mladém králi Fulbrovi, jenž před ním prchá, a zrádném a zvráceném ostrově mučitelů, bude aspoň trochu líbit.

Můj překlad se snažil zachovat knižní výrazivo originálu. Při podobné snaze, upírající se na slovní zásobu, se do textu naneštěstí vetře nejvíce anglicismů a nečeských vyjádření v syntaxi a slovosledu, při jejich opravování zase nejvíce významových odchylek. Laskavý čtenář nechť je omluví.
Text je přeložen podle přepisu tady.



Mezi časem, kdy slunce odchází, a časem, kdy se navrací, upadla na Yoros stříbrná smrt. Její příchod byl již předpovězen v mnoha proroctvích z pradávna i z nedávna. I hvězdopravci předzvěděli tuto tajemnou nemoc, na zemi dříve neznámou. Přišla z Achenraru, veliké hvězdy, kteráž byla krutovládkyní všemu lidu jižního kontinentu Zothique a kteráž cejchovala těla jeho desetitisíců svou kovově sinou září, a její nákaza stále putovala časem i prostorem, unášena mdlivými proudy aetheru do jiných světů.
Stříbrná smrt byla strašlivá, nikdo nevěděl, jak ji zmírnit nebo vyléčit. Rychlá jako pouštní vítr přišla do Yorosu ze zpustošeného království tasuunského, předbíhala četné posly běžící nocí varovat okolí. Ti, které udeřila, pocítili mrazivý chlad a okamžitě ztrnuli, jako když na člověka zavane vítr z dálky. Jejich těla a tváře podivně zbělely a bledě se leskly, a ztuhli, jakoby jejich těla už byla dlouho mrtva, i když byli nakaženi teprve několik chvil.
Po ulicích Silponu a Siloaru, a rovněž po Faraadu, totiž hlavním městě Yorosu, procházel mor jako děsivá a lesklá zář z chodce na chodce pod zlatými lampami, oběti padaly a zůstávala na nich jen smrtelná záře.
Hlučné oslavy přestávaly v půli, baviči zamrzali uprostřed svých žertů. V pyšných palácích bledli vínem zpití hejskové uprostřed svých okázalých oslav a padali do přepychových křesel, svírajíce stále ještě ve ztuhlých prstech polovypité stříbrné poháry. Kupci zmírali ve svých pokladnicích, když začali počítat hromady mincí, a těm, kteří k nim později přišli rabovat, už nebylo dáno odnést svou kořist. Hrobaři umírali v napůl dokončených hrobech, které kopali jiným, a nikdo se s nimi nepřel o právo být v nich pohřben.
Nebyl čas před tou podivnou a nelítostnou knutou uniknout. Mor dechl na Yoros z jasných hvězd s hrozivou rychlostí a jen málo tamních lidí se příštího jitra probudilo. Fulbra, mladý yoroský král, který byl teprve nedávno korunován, byl vlastně vládcem mrtvého lidu.
Fulbra strávil noc, kdy mor přišel, na vysoké věži svého paláce ve Faraadu, na observatoři, vybavené astronomickými přístroji. Na jeho srdci ležela velká tíž, jeho myšlenky byly otupělé opiovou beznadějí, ale spánek byl vzdálen jeho víček. Znal mnoho proroctví o stříbrné smrti a ve hvězdách spolu se starým mágem a hvězdopravcem Vemdeezem přečetl, že přijde již brzy. On ani Vemdeez ale svá zjištění neřekli druhým, protože věděli, že zkáza Yorosu je věcí danou odvěkým a nekonečným osudem a nikdo se před tím nemůže snažit uchránit, jinak, jak bylo psáno, zemře rovněž, jen jinou cestou.
Nyní Vemdeez sestavoval Fulbrův horoskop, a ač v něm byly jisté dvojznačnosti, které jeho vědění nemohlo vyřešit, bylo nepochybně psáno, že král nezemře v Yorosu. Kde a jak zemře, to již bylo zahaleno pochybnostmi. Ale Vemdeez, který sloužil už Fulbrovu otci Altathovi a byl novému vládci stejně oddán, ukoval svým magickým uměním Fulbrovi kouzelný prsten, který ho před stříbrnou smrtí navěky a všude chránil.
Prsten byl vyroben z podivného červeného kovu, tmavšího než měď nebo červené zlato, a byl na něm černý obdélníkový drahokam, který není v žádné z pozemských sbírek kamenů a který voní stálou a silnou vůní. Mág nařídil Fulbrovi, aby prsten nikdy nesnímal z prostředníku, na kterém ho nosil - ani v zemích daleko od Yorosu a v dobách, kdy stříbrná smrt již dávno přejde, protože jakmile na Fulbru jednou dýchl mor, v jeho těle bude vždycky troška nákazy, a ta se může rozvinout, až prsten sejme. Vemdeez mu neřekl o původu kovu či prstenu ani o ceně, kterou za ochranné kouzlo musel zaplatit.
Se smutným srdcem Fulbra prsten přijal a nosil jej, a tak když přes město v noci přešla stříbrná smrt, neublížila mu. Přesto když s úzkostí vyčkával na vysoké věži a pozoroval zlatá světla Faraadu místo bílých a nehybných hvězd, pocítil na chvilku slabý chlad, který nezpůsobil letní vítr. A pak již ustal veselý hluk města a naříkající loutny váhavě a podivně umlkly, na svatbě bylo ticho a mnoho lamp zhaslo a nikdo je znovu nerozžal. V paláci pod ním bylo také ticho, smích jeho dvořanů a sluhů už slyšet nebylo. Ani Vemdeez nepřišel podle svého zvyku o půlnoci na věž k Fulbrovi. A Fulbra poznal, že je králem bez říše, a žal, který dosud cítil za vznešeného Altatha, pominul pod náporem většího žalu za vybitý lid.
Hodinu po hodině seděl bez pohnutí, příliš smutný, než aby plakal. Hvězdy nad ním hasly, jen Achernar stále věčně zářil jako jasné, kruté oko posmívajícího se ďábla, a těžká vůně prstenu s černým kamenem se zvedla k jeho nozdrám, jakoby ho chtěla zadusit. Fulbru napadlo, že by si sejmul prsten a zemřel tak, jako zemřel jeho lid. Ale jeho beznaděj byla i na to příliš hluboká, a když pak pomalu přišel na nebe úsvit, bledý jako stříbrná smrt, nalezl jej ještě na věži.
Za úsvitu sestoupil král Fulbra po točitých schodech z porfyru do svého paláce. Na půli schodů viděl mrtvé tělo svého starého mága Vemdeeze, který zemřel právě ve chvíli, kdy šel za svým pánem. Vrásčitá Vemdeezova tvář byla jako lesklý kov, byla bělejší než jeho vousy a vlasy, a jeho otevřené oči, černé jako safíry, byly zmrazeny morem. Pak, velmi teskniv za smrt Vemdeeze, kterého velmi miloval jako svého pěstouna, šel král pomalu dál. A v síních svého paláce nalézal mrtvoly svých dvořanů, služebníků a strážných. Nikdo z nich nezůstal naživu, krom tří otroků, kteří hlídali zelené kovové brány sklepů hluboko pod palácem.
Tehdy si Fulbra vzpomněl na Vemdeezovu radu, aby rychle uprchl z Yorosu a hledal úkryt na jižním ostrově Cyntromu, který platil daň yoroským králům. A ačkoliv nechtěl ani to, ani nic jiného, nařídil Fulbra třem přeživším otrokům, aby sebrali jídlo a další věci nezbytné pro cestu na onu vzdálenost a naložili je na královský ebenový člun, zakotvený v arkádách paláce na řece Voum.
Pak se s otroky nalodil, stanul u kormidla a nařídil otrokům, aby napjali široké, jantarově žluté plachty. A ze vznešeného města Faraadu, jehož ulice byly přeplněny stříbrnou smrtí, se plavili po rozšiřujícím se jaspisovém toku Voumu do nachově zbarveného zálivu Indaskiánského moře.
Měli v zádech příznivý vítr, vanoucí ze severu přes zpustošený Tasuun a Yoros, ubitý stříbrnou smrtí. Za nimi po Voumu neklidně plulo mnoho veslic, jejichž posádky i kapitáni do jednoho zemřeli na mor. Faraad byl tichý jako dávné pohřebiště, a na břehu řeky se nic nepohnulo, krom bohatě opeřených, vějířovitých listů palem, které se ve svěžím větru kymácely jižním směrem. Brzy začal ustupovat zelený břeh Yorosu, sbíraje do sebe modř a vzdálené sny.
S vínovou pěnou, plné podivných, šeplavých zvuků a neurčitých příběhů o cizokrajnostech, přibližovalo se poutníkům klidné moře pod vysokým letním suncem. Ale ani očarované hlasy moře a jeho dlouhé, malátné, nezměrné kolébání nemohlo zmírnit Fulbrův žal a jeho srdce zůstalo v beznaději, temné jako drahokam, jímž byl osazen Vemdeezův rudý prsten.
Držel ale velké kormidlo ebenové loďky a řídil jej podle slunce co možná přímo k Cyntromu. Jantarově žlutá plachta byla napjatá po příznivému větru, a loďka celý den zrychlovala, rozrážejíc nachové vody svou černou přídí, na níž se tyčila z ebenu vyřezaná bohyně. A když s nocí přišly i známé jižní hvězdy, Fulbra mohl opravit směr.
Po mnoho dnů pluli jižně a slunce mírně kleslo ve svém oběhu. Také se objevovaly nové hvězdy, a večer se rojily kolem černé bohyně na přídi. A Fulbra, který už jednou v dětství plul na ostrov Cymtrom ještě se svým otcem Altathem, toužil znovu uvidět jeho stoupající břehy plné kafru a santalu. Ale v jeho srdci nebyla žádná radost a častokrát byl oslepen divokými slzami ve vzpomínkách na svou minulou cestu s otcem.
Pak, náhle a v pravé poledne, se bezvzdušná kajuta zřítila a vody pod člunem byly jako fialové sklo. Nebe se změnilo na dóm z tepané mědi, s úzkým a nízkým obloukem, a jako v důsledku nějaké černé magie ten dóm ztmavl bezčasou nocí, a vzplanula bouře jako spojený dech mocných ďáblů a vytvořila v moři obrovské rýhy a bezedné průrvy. Ebenový stožár se zlomil jako třtina ve větru a plachta se rozervala na kusy, bezmocné plavidlo se vrhlo vstříc temným žlebům do závojů oslepující pěny k závratným břitům vln.
Fulbra visel na bezmocném kormidle, otroci na jeho povel hledali úkryt v přední kajutě. Po nesčetné hodiny byli vydáni na milost šílenému vichru, a Fulbra nemohl v nastalé tmě vidět nic krom bílých hřebenů bijících vln, a nemohl už určit jejich směr.
Pak ale v hnusném šeru chvílemi uviděl jinou loď, která plula po rozbouřeném moři nepříliš daleko od jejich. Myslel, že to je veslice, že by to mohli být kupci cestující po jižních ostrovech, prodávající kadidlo, péřové ozdoby a nachové látky, ale vesla byla zlámaná a zlomený stěžeň i s plachtou visel přes příď.
Když se k sobě lodi přiblížily, uviděl Fulbra v šeru ponuré útesy neznámého břehu, z něhož se bledě tyčily ostré věže. Nemohl otočit kormidlo, bárka i druhé plavidlo byly neseny vstříc nořícím se skalám a Fulbra si pomyslel, že do útesu určitě narazí. Ale jakoby důsledkem nějakého kouzla se moře neočekávaně uklidnilo do pokojného bezvětří, a mírné sluneční světlo se lilo z jasného nebe a bárka zůstala v široké zátoce světlého písku mezi útesy a rozbouřenými vodami podle veslice.
Fulbra se oslněn a udiven opřel o kormidlo, otroci se plaše vyplížili z kajuty a na palubě druhé veslice se začali objevovat lidé. Král už je téměř pozdravil, někteří byli oblečeni jako skromní mořeplavci a jiní jako bohatí kupci. Slyšel ale smích divných hlasů, vysoký, ostrý a jaksi zlý, který zněl patrně z výše. A když vyhlédl, viděl mnoho lidí sestupovat po jakýchsi schodech z útesů kolem zátoky.
Ti lidé se blížili k oběma lodím. Měli na sobě pohádkové, krvavě rudé turbany, byly oděni v přiléhavých řízách, černých jako kondor. Jejich tváře a ruce byly žluté jako šafrán, jejich malé, jakoby břidličnaté oči se šikmily pod bezřasými víčky a jejich věčně usmívající se rty byly zakřivené jako čepele jatagánů.
Nesli s sebou zlověstně a zle vyhlížející zbraně, jakési ozubené meče a dvojhroté oštěpy. Někteří se před Fulbrou klaněli a hovořili k němu podlézavými slovy, hledíce na něj nepochopitelně nehybnýma očima. Jejich řeč nebyla o nic méně podivná než jejich úcta, byla plná ostrých a syčivých hlásek a ani král, ani jeho otroci jí nemohli porozumět. Ale Fulbra promluvil k lidem zdvořile v laskavém a příjemně plynoucím jazyce Yorosu, žádaje jméno země, na jejíž břeh byl vyvržen bouří.
Někteří lidí mu zřejmě rozuměli, protože po jeho otázce vstoupilo do jejich tmavých očí světlo, a jeden mu lámanou yorosštinou odvětil, že se tento ostrov nazývá Uccastrog. Pak ten člověk dodal s jakýmsi zlem skrytým v úsměvu, že všichni ztroskotalí mořeplavci mohou od krále ostrova Ildraca očekávat vřelé přivítání.
V té chvíli se Fulbrova odvaha zhroutila, neboť dříve slyšel o Uccastrogu mnoho příběhů, a nebyly to příběhy z těch, které slouží k lákání návštěvníků. Uccastrog, který ležel daleko na východ od Cyntromu, byl známější pod jménem Ostrov Mučitelů a říkalo se, že ty, kteří na něm neopatrně přistanou nebo jsou naň vymrštěni mořem, jeho obyvatelé uvězní a podrobují nekonečnému týrání, které je pro ty kruté bytosti jediným potěšením. Podle pověsti z Uccastrogu nikdo neunikl, ale mnoho jich roky umíralo v kobkách a pekelných mučírnách, kde byli udržováni při životě pouze pro potěšení Ildraca a jeho nohsledů. Také se věřilo, že Mučitelé jsou velcí mágové, kteří mohou svými kouzly vyvolat velikou bouři a způsobit, že se lodě odchýlí z obvyklých cest a přistanou na uccastrožském břehu.
Fulbra viděl, že ti lidé žlutí jako šafrán jsou všude kolem bárky a únik není možný, a proto je požádal, aby ho zavedli před krále Ildraca. Ildracovi chtěl oznámit své jméno a hodnost, a ve své prostotě se mu nezdálo možné, že by král, jakkoli krutého srdce, mohl mučit či zajmout jiného krále. Doufal ostatně, že příběhy o obyvatelích Uccastrogu jsou pouhé pomluvy.
Tak byli Fulbra a jeho otroci obklopeni davem, který je vedl až k Ildracově paláci, jehož vysoké, ostré věže korunovaly skaliska u pláže, vzpínající se nad shluky domků, v nichž žili obyvatelé ostrova. Když vyšli po schodech vytesaných v útesu, Fulbra slyšel hlasitý výkřik a údery kovu o kov, otočil se tedy a uviděl, že posádka druhé veslice tasila meče a začala proti ostrovanům bojovat. Ostrované ale byli v tak velké přesile, že byl odpor davem Mučitelů snadno poražen a většina posádky byla zajata živá. Při tom pohledu upadlo Fulbrovo srdce v zoufalství a začal ostrovanům víc a více nedůřovat.
Brzy přišel před Ildraca, který seděl na vysokém bronzovém trůně v obrovské síni ve svém paláci. Ildrac byl o půl hlavy vyšší než kterýkoli z jeho následovníků, a jeho rysy byly jako zlá maska, vyrytá z bledého, pozlaceného kovu, a jeho oděv měl velmi zvláštní barvu, asi jako když je barva moře zrudlá čerstvou krví. Kolem něho bylo mnoho strážných, ozbrojených strašlivými zbraněmi, připomínajícími kosu, a zachmuřené, krhavooké dívky z paláce, v suknicích barvených červcem a s ňadry zakrytými lazulitem, procházející mezi širokými čedičovými sloupy. Kolem haly stálo mnoho stromů ze dřeva, kamene a kovu, jaké Fulbra ještě nikdy neviděl, a pocítil velkou bázeň před jejich těžkými řetězy, ocelovými zuby, provazy a kladkami z rybí kůže.
Mladý král Yorosu šel vpřed k němu, s nebojácným a královským držením těla, a oslovil Ildraca, který před ním seděl bez pohnutí a bez mrknutí oka. Fulbra řekl Ildracovi své jméno a postavení, popsal mu neštěstí, kvůli němuž musel odejít z Yorosu a promluvil o své naléhavé nutnosti jít na ostrov Cyntrom.
"Do Cyntromu je dlouhá cesta," řekl Ildrac a jemně se usmíval. "Nicméně není naším zvykem nechat hosty odejít, aniž by plně zakusili pohostinost Uccastrogu. Proto tě musím požádat, ó králi Fulbro, abys zkrotil svou netrpělivost. Musíme ti tu toho mnoho ukázat a dát ti mnohé rozptýlení. Mí komoří tě nyní zavedou do komnaty, jež přísluší tvé královské hodnosti. Předtím tě ale musím požádat, abys mi tu nechal meč, který máš po boku - protože meče bývají ostré, a já si nepřeji, aby se o ně mí hosté pořezali."
Fulbra proto dal svůj meč jednomu z palácových strážců, vzali mu i malou dýku s jílcem z rubínu. Pak jej několik strážných obklopilo svými křivými meči, vedlo ho ze síně mnoha chodbami a po schodech dolů do měkké skály pod palácem. Nevěděl, kam byli odvedeni jeho otroci ani jaký osud byl stanoven zajaté posádce druhé veslice. Brzy odešel od denního světla do jeskynních síní, osvětlovaných sírově zbarvenými plamínky ve měděných ohňových koších, a všude kolem něj zněl ze skrytých místností pochmurný křik a hlasité, posedlé kvílení těch, kteří bili do nehybných dveří a umírali u nich.
V jedné ze síní uviděl Fulbra, obklopen strážnými, mladou plavovlasou dívku, která vypadala méně ponuře než druzí. Zdálo se mu, že se na něj soucitně usmívá a že mu něžně šeptá jazykem Yorosu: "Neboj se, ó, králi Fulbro, protože ti někdo přijde na pomoc." Strážní si jejích slov patrně nevšimli nebo jim nerozuměli, protože znali pouze drsnatý a šeplavý jazyk Uccastrogu.
Když sestoupili po mnoha schodištích, přišli k těžkým bronzových dveřím. Jeden ze strážných je otevřel a vyzval Fulbru, aby vešel dovnitř. Dveře se za ním bolestivě zabouchly. Místnost, do níž byl uvržen, měla tři zdi z černého kamene, jaký byl na ostrově, čtvrtá ale byla z těžkého, nerozbitného skla. Za sklem viděl Fulbra modrozelenou, lesklou vodu mořské hlubiny, osvětlenou jen ohňovými koši, které byly zavěšeny v kobce. V těch vodách byly velké ryby - ďáblové, jejichž chapadla se svíjela o sklo kobky a ti velké hadotvaré bytosti se zlatými spirálami mizely ve tmě. Mrtvá lidská těla, plující na hladině, na něj pohlížela očima, z nichž byla odřezána víčka.
V jednom rohu kobky, přimknuté ke skleněné zdi, bylo lůžko, také zásoba jídla a pití v dřevěných nádobách. Král ulehl, vysílený a zoufalý, aniž by okusil jídlo. Pak ležel se zavřenýma očima, zatímco mrtvoly a chobotnice na něj hleděly v záři ohňového koše. Snažil se zapomenout na svůj žal a na bolestnou hrozbu, jenž nad ním visela. A přes oblaka hrůzy a strasti viděl půvabnou tvář oné dívky, která se na něj stále útrpně usmívala a která jediná na něj na Uccastrogu promluvila laskavě. Její tvář s jemným znepokojením a něžným kouzlem ale brzy zmizela, a Fulbra poprvé po mnoha dnech cítil, že se neurčitý neklid jeho pohřbeného mládí mísí s nejistou, temnou touhou žít. Po chvíli usnul a tvář dívky k němu stále přicházela v snách.
Když se vzbudil, ohňové koše nad ním stále hořely nezmírněným plamenem, moře za sklem bylo obýváno stejnými příšerami jako předtím, nebo jinými, velice podobnými. Ale uprostřed plovoucích těl byla nyní z kůže stažená těla jeho vlastních otroků, kteří byli po mučení hozeni do podmořské jeskyně, která se pojila s jeho kobkou, takže je mohl vidět, když se probudil.
Když si naplněn zase novou hrůzou prohlížel jejich těla, bronzové dveře se opět skřípavě otevřely a dovnitř vešli strážní. Viděli, že nesnědl své jídlo a svou vodu, donutili ho proto něco málo sníst a vypít, vyhrožujíce mu svými širokými a křivými čepelemi, dokud se jim nepodvolil. Poté ho vedli pryč z kobek, opět před krále Ildraca do velké mučírny.
Z výšky zlatistého slunce ve vysokých palácových oknech a z dlouhých stínů sloupů i mučidel usoudil Fulbra, že je brzké ráno. Síň byla přeplněna Mučiteli a jejich ženami, mnoho z nich, obojího pohlaví, bylo zaměstnáno rozličnými přípravami. Pak Fulbra viděl vysokou bronzovou sochu krutého a ďábelského vzezření, jakoby to byl nějaký neúprosný podsvětní bůh. Socha stála po pravici Ildraca, sedícího na svém trůně.
Strážní hodili Fulbru před něj, Ildrac ho pozdravil několika stručnými slovy, doprovázenými krutým úsměvem. Když Ildrac promluvil, socha také začala mluvit, oslovila Fulbru jazykem Yorosu, ostrým a kovovým hlasem a vylíčila mu do největších podrobností pekelná mučení, kterým má být ten den podroben.
Když socha přestala mluvit, uslyšel Fulbra něžný šepot, a viděl, že vedle něj je ona krásná dívka, kterou potkal v podzemí. Dívka, kterou Mučitelé patrně opět nepostřehli, mu řekla: "Neboj se a statečně přečkej to, čemu budeš podroben, ještě před dalším dnem tě odvedu, pokud to bude možné."
Fulbra byl povzbuzen dívčiným ujišťováním, zdála se mu ještě krásnější než předtím, domníval se, že v jejích očích vidí něžný pohled a blíženci tužeb, totiž touha po lásce a po životě, v jeho srdci zázračně ožili a opevňovali jej před Ildracovým mučením.
Není dobré zevrubně mluvit o tom, co bylo na Fulbrovi provedeno pro zvrácená potěšení krále Ildraca a jeho lidu. Obyvatelé Uccastrogu vytvořili nevyčíslitelné, zvláštné a velmi jemné mučící stroje, které ničily a trýznily všech pět smyslů, mohly zpustošit i mozek samotný, vnesouce do něj věci mnohem horší, než je šílenství, mohli vyplenit nejdražší poklady paměti a zanechat v ní místo nich nepopsatelnou odpornost.
Tento den ale nemučili Fulbru až do krajnosti. Ztrýznili mu jen uši nechutnými pazvuky ďábelských píšťal, které mu zmrazovaly krev a zkrucovaly srdce, hlubokými tympány, které působily bolest ve všech jeho tkáních a tamburínami, jenž kroutily jeho kostmi. Nechali ho dýchat z ohňových košů sušenou dračí žluč a tuk z mrtvých lidožravců, spečený dohromady se zápašným dřevem. Pak, když oheň uhasl, jej nechali rozhořet upířím olejem, Fulbra omdlel, neboť zápach už nemohl snést.
Později svlékli jeho královský šat, spoutali ho hedvábným lanem napuštěným v žíravině, škodlivé pouze lidskému masu, a žíravina pomalu hlodala jeho kůži s nekonečným pálením.
Lano ale odstranili dříve než ho zabilo. Pak Mučitelé přinesli jakési tvory, podobné dlouhým hadům dlouhým jako paže, pokryté celé černými chloupky jako housenky. Hadi se ovinuli kolem Fulbrových rukou a nohou, a ač Fulbra proti jejich obejímání divoce bojoval, nečmohl je uvolnit ze svých rukou, a jejich ovíjející se chloupky bodaly jeho údy jako statisíce tenkých jehel, až řval bolestí. A když mu dech selhal a nemohl křičet více, hadi se z jeho nohou stáhly kvůli zvuku píšťal, jejichž tajemství znali pouze ostrované. Odlezli a opustili ho, ale stopy po jejich chloupcích byly stále rudě otisklé na jeho údech a kolem jeho těla byly vypáleny stopy lana.
Král Ildrac a jeho lid se na něj díval se strašlivou škodolibou radostí, protože podobné věci byly základem jejich potěšení a oni k byli hnáni k jejich uspokojení neodbytnou temnou žádostivostí. Ale když viděli, že Fulbra už nemůže vydržet víc, dali ho zpět do jeho kobky, protože na něm chtěli ukájet své žádostivosti i po mnoho příštích dní.
Ležel tam bezmocný ve vzpomínkách na prožité hrůzy, v horečkách z bolesti, a toužil jen po milosrdenství smrti, ale doufal ve příchod dívky, která ho odvede, jak slíbila. Hodiny strávil v polosnivém přežívání a ohňové koše, jejichž plameny zšarlatověly, patrně plnily jeho oči tekoucí krví, a mrtvoly a mořské příšery plavala v mořské vodě za sklem jako v krvi. Dívka nepřicházela a Fulbra se propadal v zoufalství. Nakonec ale uslyšel dveře jemně se otevřít, ne s ostrým skřípotem, který ohlašval příchod strážných.
Když se otočil, uviděl dívku, která se hbitě kradla k jeho loži s prstem na ústech, prosící jej o ticho. Jemným šepotem mu sdělila, že její úmysl se nezdařil, ale příští noc bude jistotně schopná omámit stráže a ukrást klíče od vnějších bran, Fulbra bude proto moci uprchnout do skryté jeskyně, v níž je loďka se zásobou vody i potravy. Prosila ho, aby vydržel ještě jeden den Ildracových mučení, s čímž musel souhlasit. Pomyslel si, že jej dívka miluje, protože něžně pohladila jeho horečnaté čelo a potřela jeho údy hojivou mastí. Domníval se, že její oči jsou měkké a chápavé, ani ne tak lítostivé. Fulbra proto dívce věřil a sebral odvahu, aby přečkal hrůzy zítřejška. Řekla, že se jmenuje Ilvaa a že její matkou byla yoroská žena, která se vdala za jednoho z ostrovanů, neboť jí tento sňatek byl milejší než Ildracovy nože ke stahování kůží.
Dívka odešla příliš brzo, prosíla, aby ji neprozrazoval a jemně za Fulbrou zavřela dveře. Po chvilce král usnul a Ilvaa se k němu vrátila mezi zmatenými zvrácenostmi jeho snů a chránila ho před hrůzami divných pekel.
Za úsvitu přišli strážní s hákovitými píkami a vedli jej před Ildraca. Opět mu ta ďábelská bronzová ostrohlasá socha oznámila, jaké strašlivé věci musí podstoupit. Tentokrát ale viděl i ostatní vězně včetně posádky a kupců druhé veslice, které také ve velké síni čekaly zlovolnosti Mučitelů.
V davu diváků se k němu Ilvaa opět těsně přitiskla, strážní ji neodstrčili a mu zašeptala útěšná slova, proto se Fulbra obrnil proti zrůdnostem, které mu určila bronzová socha. Jeho srdce muselo být vskutku plné naděje a statečnosti, mělo-li přečkat to, co s ním bylo ten den zamýšleno...
Mezi jinými věcmi, které je lépe neuvádět, drželi Mučitelé před Fulbrou magické zrcadlo, které zobrazovalo jeho vlastní tvář poté, co ji pozře smrt. Ztuhlé rysy, na které hleděl, byly pokreslené nazelenalým mramorováním rozkladu, maso odpadávalo od ostrých kostí a bylo zřetelně prožrané červy. Přitom slyšel bolestivé skřeky svých spoluvězňů po celé síni, viděl jejich tváře, mrtvé, opuchlé, bez očních víček, stažené z kůže, a viděl v zrcadle jiné tváře jakoby k němu přicházely zezadu a vrhaly ho do jeho vlastní tváře v zrcadle smrti. Vypadali vlhce a nořivě, jako vlasy mrtvol v moři, a z jejich vlasů visely řasy. Pak se otočil za těmi chladnými a vlhkými doteky a zjistil, že to nebylo jen jakoby, ale že to je skutečné, že to jsou opravdu těla z mořských hlubin, oživená zlým černokněžnictvím, která vešla do Ildracovy síně jako živé bytosti a zírala mu přes rameno.
Byli mezi nimi i jeho vlastní otroci s masem rozhlodaným na kost od mořských příšer. Otroci přišli k němu se zářícíma očima, vidoucíma pouze prázdnotu smrti. Magicky ovládána Ildracem, začala ta zlovolně oživená těla útočit na Fulbru, škrábat jeho tvář a oděv poloožranými prsty. A Fulbra, omdlévající hnusem, se bránil svým vlastním mrtvým otrokům, kteří neslyšeli hlas svého pána a byli hluší jako Ildracovy skřipce.
Když rozmokvaná utopená těla zase odešla, byl Fulbra Mučiteli svlečen a položen naznak na podlahu síně, obepínán s železnými obručemi kolem kolen, zápěstí, loktů a kotníků. Přinesli k němu ze země vyhrabanou mrtvolu ženy, téměř už sežranou, v níž desetitisíce červů užíraly a odkrývaly kosti a cáry temného rozkladu a položili ji k Fulbrově pravé ruce. Také přinesli zdechlinu černého kozla, také už zasaženou rozkladem, a položili ji po jeho levé ruce. A přes nahého Fulbru se zprava doleva v dlouhé a stálé vlně plazili hladoví červi.
Po ukončení tohoto trýznění přišlo mnoho dalších, zchytralých i surových, navržených přesně pro potěšení krále Ildrava a jeho lidu. Fulbra ale snášel trýznění statečně, posilován myšlenkou na Ilvau.
Marně na ni ale čekal příští noci ve své kobce. Ohňové koše hořely čím dál krvavěji, mezi staženými z kůže a zabitými v mořské jeskyni byla nová těla a jiní dvoutělí hadi se nekonečně svíjeli z ještě hlubších hlubin a jejich rohaté hlavy vypadaly přes sklo nezměřitelně. Dívka Ilvaa ale stále nepřicházela ho osvobodit, jak slíbila. Tak uběhla noc. Ale i když se beznaděj znovu chopila vlády nad Fulbrovým srdcem a znovu k němu přišel strach s drápy naplněnými čerstvým jedem, nepřestal důvěřovat Ilvae a domníval se, že ji zdržela nějaká nepředvídatelná nehoda.
Na úsvitu dne třetího znovu stanul před Ildracem. Bronzová socha, oznamující rozkazy pro tento den, mu tentokrát pravila, že bude přivázán na kolo diamantové a až na něm bude, zpit bude vínem otráveným, jenž jeho královské vzpomínky nezvratně ukradne, a pak bude vedena nahá duše jeho dlouhou poutí přes zrůdná pekla, než navrátí se zpět v síň Ildracovu a zmučené tělo, ke kolu přivázané.
I přišly k Fulbrovi jisté ženy z lidu Mučitelů a s necudným smíchem přivázaly jej k démantovému kolu poutem ze střev draka. Poté s úsměvem, jenž jásal nestydatou krutostí, přišla Ilvaa velice blízko k Fulbrovi, a dala mu napít ze zlatého poháru vína otráveného. A vysmála se mu pro jeho důvěřivost, s níž věřil jejich slibům. A jiné ženy, a také muži z lidu Mučitelů, a rovněž Ildrac na svém trůně bronzovém, se zle a hlasitě zasmáli a chválili Ilvau za odpornost, kterou spáchala.
Tak se Fulbrovo srdce znechutilo temnější beznadějí, než kdy poznal. Kratičká, žalná láska, jenž se zrodila uprostřed strastí a bolesti, jíž byl vystaven, odešla a ponechala v jeho žluči jen popel. Stále hleděl na Ilvau smutnými zraky, aniž by jí něco vyčetl. Nepřál si již žíti, toužil jen po rychlé smrti. Tu si vzpomněl na čarodějný prsten Vemdeezův, a na to, co mělo dle něj následovati, sejme-li si jej z prstu. V kobce, do níž jej Mučitelé uvrhli, jej stále měl. Ale těsně byly ke kolu připoutány jeho ruce, takže jej nemohl sejmouti. Uvědomil si s hořkostí, že pokud by jej ostrovanům nabídl, prsten by mu nesňali, tu propadl náhlému šílenství a divoce vzkřikl:
"Ukradněte mi vzpomínky svým prokletým vínem, můžete-li, pošlete mne přes tisíc pekel a pak zpět na Uccastrog, jen mi neberte ten prsten, jenž mám na prostředníku, ten je mi dražší než mnohá království i bílá ňadra milenčina."
Když do král Ildrac uslyšel, povstal ze svého trůnu a nařídil Ilvae, aby odložila víno. Povstal ze svého trůnu, přišel k Fulbrovi a udiveně si prohlížel Vemdeezův prsten, který se temně leskl s tmavým drahokamem. Fulbra jakoby zděšeně vykřikl strachem, že prsten vezme.
Ildrac se proto domníval tím ztrápí vězně a ještě trochu zvětší jeho utrpení, i učinil, co Fulbra zamýšlel. Prsten šel snadno sejmout ze zpoceného prstu, a Ildrac, ve snaze se vysmát svému královskému zajatci, si jej sám nasadil na prostředník.
Pak Ildrac pohlédl na zajatce ještě zlejším úsměvem na bledé, pozlacené masce jeho tváře, a pak se stalo to, po čem král Fulbra Yoroský tolik toužil. Stříbrná smrt, která tak dlouho spala v jeho těle, střežena kouzelným prstenem Vemdeezovým, se projeila, i když visel na démantovém kole. Jeho tělo ztuhlo smrtí namísto bolesti, a jeho tvář zazářila přicházející smrtí. Pak zemřel.
Pak chladná a okamžitá nákaza Stříbrnou smrtí přišla k Ilvae a mnoha Mučitelům postávajícím kolem kola. Spadli tam, kde stáli, nákaza zářila na lících a tvářích mužů i na nahých tělech žen. Mor prošel obrovitou síní, i ostatní zajatci byli osvobozeni ze svých mučidel, a také se utišila jejich hrůzná touha, utěšitelná jen bolestí bližního. Přes palác a přes celý ostrov Uccastrog rychle přeletěla smrt, a viděli ji jen ti, kteří ji vdechli, pro ostatní byla neviditelná a nehmatatelná.
Ale Ilrac, který měl na prstě Vemdeezův prsten, nebyl nakažen. Nevěděl důvod, proč nebyl nakažen a překvapeně sledoval zkázu, jež postihla jeho nohsledy, ohromen viděl osvobození svých obětí. Pak utekl ze síně ve strachu před tak hrůzným čarodějnictvím. Za úsvitu vešel na terasu paláce, strhl si z prstu Vemdeezův prsten a vrhl jej do zpěněných vod pod sebou, domnívaje se, že prsten je zdrojem té nepřátelské magie.
A proto byl Ildrac sražen stříbrnou smrtí ke svým druhům, a na jeho krvavě rudé řízy vstoupil mír, ozařovaný bledě jasným sluncem. Ostrov Uccastrog dobylo zapomnění, a Mučitelé byli jedno s mučenými.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama