Udělejte si svůj jazyk (1)

14. dubna 2010 v 17:15 | Paželv |  Lingvistika
Překlad Language Creation Kit od Marka Rosenfeldera.
Jakási lingvistika pro tvůrce umělých jazyků.
Část první: fonetika a gramatika.



UDĚLEJTE SI SVŮJ JAZYK
Souprava pro vytváření umělých jazyků
napsal Mark Rosenfelder, volně přeložil a mírně zkrátil Paželv
anglický originál: http://www.zompist.com/kit.html
celý český text: http://docs.google.com/Doc?docid=0Abqru706WIe7ZHR3ZGQyM185MjNwdG5zd3I&hl=en


Tahle série webstránek (jak se vlastně říká několika webstránkám? webkapitola?) je určena pro ty, kteří chtějí vytvářet umělé jazyky, ať už pro různé fantasy a scifi světy, jako koníček nebo jako mezinárodní jazyk. Popisuje odborně znějící metody k vytváření přirozeně znějících jazyků - které po prostém obrácení můžete použít i k vytváření nepřirozeně znějících jazyků. Obsahuje jak doporučenou literaturu pro ty, kteří chtějí vědět víc, tak stručný přehled pro ty, kterým stačí vědět míň. - Mark Rosenfelder


Nahoře vidíte ukázku mého vlastního umělého jazyka, verdurštiny {Verdurian}. Pokud to nemůžete přečíst, stojí tam "Ďitelán mu cum pén veadhen er mësan so Sannam", což znamená "Jdi dále v pokoji milovat Pána a sloužit mu". Ď se čte jako anglické th, samohlásky jsou vyslovovány víceméně jako v češtině.

Předtím, než jsem tento nápis mohl napsat, musel jsem:
· vymyslet, jak jazyk bude znít
· vytvořit slovní zásobu
· vytvořit gramatiku
· navrhnout písmo
· vymyslet, jak se liší tiskací a psací písmo
· přeložit tento text.

Na tuto informaci můžete zareagovat dvěma způsoby:
1. Super! Přesně to chci!
2. Vrať se do cvokárny, magore!

Pořadí kroků má svůj význam. Když budete pracovat pozpátku (třeba si napřed vytvoříte text, který se vám líbí, a pak mu přiřadíte gramatiku), bude vaše dílo nesouvislé a nesouladné. Typickým špatným příkladem je Hergého syldavština {v komiksech o Tintinovi}. Napřed si vymyslel věty, které potřeboval, a z nich je pak nemožné vytvořit ucelenou fonologii a morfologii. {Zde bych s panem Rosenfelderem poprvé nesouhlasil. Je docela dobrá metoda napsat náhodný text ve změti slov a pak jej zkusit "rozluštit" a nalézt v něm gramatické prvky a smysluplná slova.}

1. MODELY JAZYKŮ
1.1 Přirozené a nepřirozené jazyky

Já osobně mám rád přirozeně působící umělé jazyky, takže moje jazyky jsou plné nepravidelnpostí, prapodivných slovních odvozenin a zvláštních idiomů.

Bezpochyby je jednodušší vytvořit "logický" jazyk, a u mezinárodních jazyků ve stylu esperanta je to i žádoucí. Jsou tu ale nebezpečí: buď vytvoříte přelogičtělý a abstraktní systém, který se nedá pořádně naučit {vzdělaní Češi si vzpomenou na Havlovo ptydype ze hry Vyrozumění} anebo si nevšimnete, že přenášíte určité nelogičnosti z jazyků, z nichž vycházíte (některé nepravidelnosti v esperantu jsou toho důkazem).

1.2 Neevropské jazykové modely

Možná vám otevře oči některý neindoevropský jazyk, třeba kečuánština, čínština, turečtina, arabština nebo svahilština.

Učte se cizí jazyky, jak to jen jde. Pokud jsou pro vás jazyky obtížné, můžete si jen přečíst gramatiku a hledat pěkné nápady k vykradení. Kniha Bernarda Comrieho The Worlds Major Languages obsahuje podrobné popisy více než padesáti jazyků. An Introduction to the Languages of the World od Anatole Lyovina podává čtivý přehled všech světových jazykových skupin, včetně doporučení pro turisty. {V češtině pokud vím žádná mnohojazyčná gramatika zatím neexistuje. Ale na internetu najdete zdrojů přehršel.}

Pokud neovládáte cizí jazyk, nejspíš budete prostě maskovat svou mateřštinu. Pokud si přečtete několik gramatik (nebo tuhle webkapitolu), můžete se vynout kopírování české gramatiky, a třeba taky dostanete pár dobrých nápadů. Problémem je ale slovní zásoba. Pokud umíte jen česky, nejspíš budete kopírovat české idiomy a struktury české slovní zásoby. Níže najdete několik tipů k odstranění tohohle problému.

2. Hlásky

Nejazykovědci většinou začínají abecedou, do které přidají apostrofy a nějakou tu diakritiku. Výsledkem bývá, že text vypadá jako autorova mateřština, akorát má spoustu hlásek navíc, o kterých ani sám autor pořádně neví, jak je vyslovit.

Lepších výsledků dosáhnete, když si přečtete něco o fonetice (věda o hypotetických zvucích jazyka) a fonologii (věda o skutečných zvucích jazyka). Užitečné jsou knihy A Practical Introduction to Phonetics od J. C. Catforda a Phonology Rogera Lasse. {Skripta od Marie Krčmové, která najdete i na internetu, taky nic nepokazí.} Stručný přehled je níže:

2.1. Typy souhlásek

Souhlásky se tvoří zbržděním proudu vzduchu z plic. Pro první orientaci se souhlásky rozlišují podle těchto kritérií:
- Místo artikulace (kde se vzduch zbržďuje)
- labiální (rty - v, f)
- dentální (zuby - anglické th)
- alevolární (za zuby - s, t, r)
- palatálně alevolární (dále za zuby, š)
- palatární (na patře - ch)
- velární (zadopatrové - k, ng)
- uvulární (úplně vzadu v ústech, arabské q)
- glotální (v krku - h, ráz)
- Stupeň zbrždění
- plosiva - úplné zastavení proudu vzduchu (p, t, k)
- frikativa (zdržují jej do slyšitelného tření, f, s, š)
- aproximanta (zbržďují jej jen málo - r, l)
- afrikáty (úplné zastavení kombinované s frikativy, např. kombinace d + ž = dž)
- Znělost - Jde o to, jestli hlasivky vibrují nebo nevibrují. V praxi je to rozdíl mezi f a v, t a d, k a g.
- Nosovost - Jestli vzduch prochází také nosem, např. u m, n a ng.
- Přídech - Jestli je zastaven lehký nebo silný proud vzduchu. Například v čínštině nebo v hindštině má velký význam. {Do češtiny se většinou nepříliš šťastně přepisuje spřežkou s písmeny h a ch - například čínské pchao, tchen aj.}
- Změkčení - Závisí na umístění jazyka v ústech - rozdíl mezi z a ž, c a č.


bilabiály
labiodentály
alveoláry
postalveoláry
palatály
veláry
glotály
nazály
m

n

ň


plozivy
p b

td

ť ď
kg
ráz
afrikáty


c dz
č dž



frikativy

f v
s z
š ž

ch
h
vibranty


r ř




aproximanty




j


laterální aproximanty


l





Někdy se hláska mění v závislosti na umístění ve slově. Například v češtině se na konci slova vyslovují vždy neznělé souhlásky místo znělých (lef místo lev).

2.2 Vymýšlení souhlásek

Jak jste si asi všimli v tabulce, některá políčka jsou prázdná. Znamená to, že můžete tvořit vlastní nové souhlásky doplňováním do těchto míst tabulky? Ano.

Například v češtině nemáme labiodentální nazály, ale to přece neznamená, že je váš jazyk mít nemůže (zněly by jako něco mezi v, m a z). Ještě úžasnější je přidávat celé řady souhlásek tak, že použijete některé z rozlišení, které se v češtině nepoužívá, třeba přídech.

Klíčem k přirozeně působícímu jazyku je přidat (nebo odstranit) celé rozměry hlásek. Jazyk, který má jedinou glotalizovanou konsonantu, může působit přirozeně - ale pravděpodobnější je, že jich takový jazyk bude mít celou skupinu. Některé jazyky mají třeba jen dvě změkčené souhlásky (jako španělština, ll a ñ), ale jazyk s mnoha změkčenými je běžnější.

Můžete také přidávat místa artikulace. V angličtině jsou tři typy plosivních souhlásek, hindština má pět (labiální, dentální, retroflexní - vyžadují jakoby otočení jazyka zpět, alveolopalatální a velární) a arabština šest (bilabiální - obouretné, dentální, emfatické - nechtějte vědět, co to znamená -, velární, uvulární a glotální).

Některé souhlásky jsou běžnější než jiné. Například prakticky všechny jazyky mají jednoduchá plosiva p, t a k.

2.3 Samohlásky

Samohlásky se člení hlavně podle dvou aspektů:
- otevřenost: jak otevřená jsou při nich ústa - může mít až čtyři stupně, totiž otevřené - polootevřené - polozavřené - zavřené
- poloha jazyka: to je snad jasné, ne? hlásky se tak klasifikují na přední, střední a zadní

Opět můžete zařadit samohlásky do určité tabulky.



přední
téměř přední
střední
téměř zadní
zadní
zavřená
i y

ɨ ʉ

ɯ u
téměř zavřená

ɪʏ

ʊ

polozavřená

ɘɵ

ɤo
středová


ə


polootevřená
ɛœ

ɜɞ

ʌɔ
téměř otevřená
æ

ɐ


otevřená
aɶ



ɑɒ

Samohlásky ale můžeme dělit i podle dalších kritérií:
- zaokrouhlenost rtů - jestli jsou při výslovnosti rty zaokrouhlené (u, o) nebo ne (i, e) - v naší tabulce jsou písmena vpravo zaokrouhlená. Angličtina například nemá přední zaokrouhlené samohlásky, ale francouzština a němčina ano.
- délka - V češtině tuto charakteristiku známe, v jiných jazycích může být ale složitější - estonština má například tři stupně délky samohlásek, hebrejština také.
- nosovost - totéž co u souhlásek
{Existují i některé další charakteristiky, například rotacisace, tedy zabarvení hlásky do r.}

Angličtina má poměrně složitý systém dvanácti samohlásek, čeština deset (pět dlouhých a pět krátkých), v některých nářečích i méně). Kečuánština má pouhé tři samohlásky (i, u, a), španělština jen pět (i, e a, u, o).

Opět platí - není dobrý nápad přidávat do svých jazyků jednu dvě exotické samohlásky. Musíte vytvořit celý systém, využívající výše uvedené charakteristiky.

2.4 Přízvuk

Nezapomeňte určit pravidla pro přízvuk. V češtině je přízvuk vždy na první slabice slova, ale to neznamená, že vy musíte postupovat stejně. V angličtině se nedá určit, na které slabice je přízvuk, což také není úplně dobrý nápad. Ve francouzštině je přízvuk vždy na poslední slabice, v polštině vždy na předposlední. Složitější pravidla jsou v latině - přízvuk je na předposlední slabice, pokud jsou obě poslední slabiky krátké (jinak je na té dlouhé z nich) a mezi dvěma posledními slabikami není skupina dvou souhlásek. Pokud vytvoříte pravidlo, které platí vždy a bez výjimek, není potřeba přízvuk nějak vyznačovat. Nepravidelnosti je ale dobré vyznačit, například diakritikou jako ve španělštině - corazón, porqué. V angličtině nebo němčině se nepřízvučné samohlásky zkracují nebo úplně vynechávají. To je jeden z důvodů, proč je anglický pravopis tak komplikovaný.

2.5 Tón

Mandarínština má čtyři tóny, nebo spíš intonace - vysokou, stoupavou, klesavou a klesavostoupavou {tón napřed klesá, v polovině ale začne stoupat}. Tón je důležitý pro význam slov, například slabika ma - ma znamená matka, má konopí, mà nadávat a mˇa kůň.

Pokud vám to připadá příliš složité, můžete tón zkombinovat s přízvukem, jako jsem to udělal v jiném svém jazyce, Cuêzi. Přízvučná slabika slova je buď vysoká nebo nízká tónem. Podobně je tomu v japonštině nebo ve (staré) řečtině.
2.6 Fonologická omezení

Každý jazyk má určitá omezení, která určují možnost nebo nemožnost slov, která se v jazyce objeví. Každý Čech ví, že třeba hrtit nebo límeň jsou slova, která by se v češtině teoreticky mohla vyskytnout. {V orig. blick a drass.} Právě tak ví, že slova jako vlitdmý a mtarůk by se v češtině nikdy vyskytnout nemohla, ač se všechny jejich hlásky v češtině objevují dost běžně. Určení těchto fonologických omezení je složité, ale dá vašemu jazyku konkrétní zvuk.

Začněte se slabičnými strukturami. Například:
· v japonštině je slabičná struktura jednoduchý - (souhláska) (dále K jako konsonanta) + samohláska (dále V jako vokál) + (V) + (písmeno n). Dohromady tedy např. Akane, Takewaki, Ranma, Rumiko.
· V čínštině je to: (C)(i,u)V(w, y, n, ng) - wo, shi, Meiguo, ren...
· V kečuánštině je (C)(V)(C) - wallpakuna sarata mikuchkanku, achka allin hatun mosoq puka wasikuna atd.
· V angličtině je možné dokonce i: (s)(C)(r, l, w, y)(V)V(C)(C)(C) - sprite, thinks

Zkusíme to zobecnit. Například není možné v angličtině použít na začátek slova m+t. To lze zobecnit jako nazála + plosiva. Pravidlo proti v + l můžeme zobecnit jako znělá frikativa + approximanta.

Jiný proces, který musíme vzít v úvahu, je spodoba čili asimilace. Určité hlásky se v určitých situacích vyslovují jinak. V češtině je to klasický problém - sh se na začátku slova vysloví buď jako zh, nebo jako sch, podle toho, jestli pocházíte z Čech nebo z Moravy. Z latinského in + port se kvůli pohodlnější výslovnosti a libozvučnosti stal import, z ad + simil = asimilace. Například slovo klomtr z The Integral Trees Larryho Nivena. Kombinace m+t není sice nemožná, ale obtížně vyslovitelná ano. Je to proto, že každá souhláska je artikulovaná na jiném místě. Obě se nejspíš mění v dentály (klondr) nebo labiály (klompr). Také je možné vložit mezi ně hlásku, která je foneticky mezi nimi - klomptr.

2.7 Mimozemské držky

Pokud budete jazyk pro mimozemšťany, nejspíš je budete nutit vyslovovat opravdu divné hlásky (pokud vůbec mluví, samozřejmě). Nejklišoidnější řešení je psát za každým druhým písmenem apostrof: "Přichází císařovna Nx'id''ar' z planety Bla'no'no!" Jiní scifi autoři prostě narušují obvyklá fonologická omezení - tnuctipun. Můžeme udělat ještě něco lepšího.

Jak vypadají ústa mimozemšťanů. Jsou dlouhá? To znamená, že mají několik dalších míst pro artikulaci. Možná i samotný vzduch vydechují jinak, třeba nemají nos, takže nemohou vyslovovat nosovky - a nebo naopak musí dýchat neustále, i při mluvení, takže všechny jejich hlásky jsou nosové, možná dýchají rychleji, takže mluví vyšším tónem a mají další formy hlásek. Nebo jim jejich anatomie umožňuje vydávat různá mlasknutí, slintnutí a uchrochtnutí, která se v jejich jazyce změní v hlásky. V některých scifi jsou tvorové s dvěma mluvidly, kteří mohou vyslovovat dvě hlásky najednou nebo sami sebe doprovázet dle zákonů harmonie. A co třeba barva hlasu? Význam může být odstíněn třeba podle zvuku hudebních nástrojů, houslí, trubky, kytary (když slovo zní jako housle, znamená "zelená", když jako kytara, znamená "modrá"...). Musíte si ale uvědomit, že prapodivné hlásky jsou pro čtenáře velmi únavné. Mimozemský tón je také možné dodat jazyku odstraněním některých fonetických rozměrů. Může pýt třepa neschopen fyslofofat snělé souchlásky. Neo ožná neá ůec rty, takže neůže islooat laiály...

3.0 Abecedy
3.1 Pravopis

Když chcete zaznamenat hlásky svého jazyka, musíte vytvořit pravopis - tedy standartní způsob, jak se jednotlivé hlásky zapisují pomocí latinky.

Nedoporučuji být příliš kreativní zrovna v tomhle. Například můžete zapsat "a e i o u" jako "ö é ee aw ù". Jenomže to většinou působí, jako když potřebujete zakrýt, že je váš jazyk zvukově příliš podobný mateřštině. Vycházejte z hlásek, a až pak jim zkuste dát nějakou normálně působící psanou podobu.

Když vytváříte fantasy svět, myslete také na to, jak vaši čtenáři vaše nádherná slova vysloví. Budiž vám vzorem Tolkien - vyslovoval quenijštinu prostě tak, jakoby to byla latina. Nenavymýšlel si žádné ohavnosti s diakritkou, z neanglických písmen používal jen ë, aby naznačil, že se koncové e vyslovuje.

Marc Okrand, tvůrce klingonštiny, dostal úžasný nápad dát malým a velkým písmenům různou fonetickou hodnotu. Tím se sice vyhnul zdvojování písmen a diakritice, ale text působí dost nehezky a dá práci si ten systém zapamatovat.

Já osobně jsem ve verdurštině použil českou diakritiku, nemám totiž rád spřežky. Ale musel jsem si pro ně taky udělat zvláštní font pro Macintoshe, pročež jsem se taky zbláznil.

Pokud chcete naznačit různost mezi jazyky, můžete taky prostě použít jiný pravopis pro každý z vašich jazyků. Například v mém fantasy světě se názvy Ďarcaln a Dhârkalen vyslovují úplně stejně, ale působí trochu jinak. Určitě byste raději navštívili civilisovaný Ďarcaln než temný a bojovný Dhârkalen... ale samozřejmě jde o totéž místo.

Pokud tvoříte mezinárodní jazyk, zkuste vytvořit co neejpřímočařejší a nejjednodušší pravopis. Problém může nastat, jen když si budete vymýšlet svou vlastní diakritiku, od které už pomalu upouští i esperantisté.

{Zajímavé také je rozhodnout se mezi spřežkovým (hláska š se píše jako sz, abyste se vyhnuli diakritice) a diakritickým (nad hlásku načmáráte nějaké tečky nebo čárky). Spřežkový pravopis má třeba polština nebo maďarština, diakritický my.
Pokud použijete diakritický, budete se nejspíš muset smířit s vytvářením vlastních fontů, což není nic jednoduchého. Pokud spřežkový, smiřte se zase s tím, že jednomu písmenu nebude vždy odpovídat jedna hláska.
Spřežkový je dle překladatelova názoru výhodnější. Podívejte se na Chorvaty. Původně měli spřežkový pravopis, později zavedli polodiakritický (což se setkalo s velkým odporem, čárce nad ć říkali "české muší hovno"). Nebo v esperantu je krásná diakritika, kterou nenapíšete na žádném počítači. Proto si esperantisté zase pokorně zavedli spřežky... }

3.2 Příklad

Tohle je abeceda, kterou jsem si já vytvořil pro verdurštinu:


Všimněte si, že jedno verdurské písmeno lze zapsat jedním písmenem latinky. To nepůsobí příliš přirozeně, u skutečných jazyků je transliterace většinou složitější. Ale dá se s tím začít. Až se svou abecedu naučíte plynně číst, můžete ji teprve trochu zkomplikovat.

Dobrá abeceda nevznikne za den. Tahle mi trvala několik týdnů hraní si s tvary jednotlivých písmen.

Hlavně si dejte pozor, aby jednotlivá písmena vypadala odlišně. U nejlepších abeced si písmena nemůžete splést. Tolkien je zrovna tady špatný příklad, vsadil bych se, že všichni elfové jsou dyslektici. Když si jsou písmena příliš podobná, uživatelé musí hledat způsoby, jak je odlišit - všimněte si například, jak ajťáci proškrtávají nuly, aby je odlišili od velkých O.

Uvědomte si také, že písmena se píší pořád, po celý život jednotlivce nebo civilizace. Složitá písmena se zjednodušují. Ten proces můžete napodobit tak, že budete určité písmeno psát pořád dokola i vy, potřebná zjednodušení vás pak napadnou.

Ještě poznámku k rozlišování malých a velkých písmen, které je nezodpovědným vynálezem latinské a řecké abecedy. Malá písmena jsou rukopisná zjednodušení velkých (které jsou historicky starší). Musím uznat, že, jsem asi neměl napodobovat systém malých a velkých písmen tím způsobem, jaký je v latince a azbuce. Měl jsem spíš "velká" písmena označit za starou formu a "malá" za novou formu.

Taky jsem se svým písmenům snažil dát historická zdůvodnění, právě tak, jako je má latinka {opravdu, není to moc poznat, ale ano}. Písmeno T, například, pochází z obrázku poháru, protože pohár se v Cuêzi řekne touresiu. N je zase z obrázku nohy - nega. Připouštím ale, že jsem pracoval pozpátku a výklad z piktogramů jsem vytvořil až roky po abecedě. Ještě bych upozornil na to, že znělé a neznělé varianty jednotlivých hlásek si jsou navzájem podobné. To trochu narušuje můj princip maximálně odlišných písmen, ale myslím, že to dává abecedě určitou logiku a zajímavost.

3.3 Diakritika

Mám jedinou radu. Nikdy nepoužívejte diakritická znaménka, aniž byste jim dali význam. Ideálně by jedno diakritické znaménko mělo mít pořád jeden a tentýž význam. Tuhle chybu jsem udělal ve verdurštině - měl jsem tam ö a ü z němčiny, ale ä jako dlouhé á a ë podle ruštiny ke změkčení předchozí souhlásky. Když jsem dělal Cuêzi, byl jsem už chytřejší. Obrácený háček tam vždycky znamená nízko tónovaný přízvuk. {Je pravda, že česká ů a ě nám v aplikaci tohoto pravidla nedávají zrovna dobrý příklad.}

Jo, a nepoužívejte apostrofy jen proto, aby slova vypadala exoticky. Jelikož apostrofy mají mnoho protichůdných významů (v arabštině a havajštině znamenají ráz, v kečuánštině glotalizaci, v ruštině změkčení, v anglickém přepisu čínštiny přídech a ve francouzštině a většině jiných jazyků vynechané hlásky), čtenáři v podstatě nic neřeknou.

3.4 Ujetá písma

Takže vy si chcete udělat vlastní slabičné písmo? A nebo dokonce znakové? Nebo jen psací variantu toho normálního?

Přečtěte si nějakou dobrou knihu o tom, jak písmo vlastně funguje. Writing Systems od Geoffreyho Sampsona je třeba velmi dobrá kniha.

{Zde se můžeme pochlubit asi lepšími prameny, než má autor, protože vynikající, byť nedokončená Encyklopedie písem světa od Lubora Mojdla je asi lepší než všechny jím citované prameny dohromady.}

Ještě si uvědomte, že znaková a slabičná písma nejsou vhodná pro všechny jazyky. Pro japonštinu jsou ideální, pro angličtinu nepoužitelná.

 

11 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Walther W. Himmeldorf | 9. května 2013 v 13:23 | Reagovat

Husté :-D :-) a kvalitní info :-)

2 Katka | Web | 6. července 2013 v 12:50 | Reagovat

Přínosné :) A tak zájimavé... Už dávno jsem uvažovala nad tím, že by bylo "super" vytvořit si pro sebe vlastní jazyk, ale nyní, vzhledem k tomu, že se učím čtyři skutečné, na to asi nebude čas a ani dostatečná chuť. Každopádně děkuji za inspirativní počtení a přeji hezký den :)
PS: Nevím, jestli mě má těšit nebo znepokojovat, v kolika věcech je hindština výjimečná :)

3 bedik | 1. března 2015 v 19:12 | Reagovat

Zajímavé.

4 Anonymous | 4. října 2015 v 21:05 | Reagovat

Im anonymous‚ Czech Republic is Dead...

5 Nic | E-mail | 3. srpna 2016 v 19:21 | Reagovat

Moc zajímavé. Také mám svůj vlastní jazyk - Kenybak :D

6 Martin | E-mail | 20. září 2017 v 20:13 | Reagovat

Ahoj, mám na tebe takovou otázku, myslíš že je praktické používat pro gramatické funkce délku samohlásek? Chtěl jsem používat dlouhé samohlásky pro množné číslo a zdvojné pro duální a také dlouhé pro průběhový čas/nedokonavý vid a zdvojené pro opakovanou činnost. Jde o to, že nevím jak moc bude snadné  rozlišit délku v běžném užívání, třeba v písni. Zda je délka samohlásek dostatečně jednoduše rozlišitelná pro praktické použití v gramatické funkci. Také jsem trochu postřehl že délka samohlásek dává určitý prostor pro tóny do kterých se mi nechce. Také mě napadlo místo dlouhých samohlásek použít dlouhé slabikotvorné souhlásky r, l, ch, s, š, f. Tvořil jsem přípony sloves které vyjadřovali jak čas a vid tak i soby nejenom v osobě konatele ale i v osobě příjemce, předmětu a instrumentu. Takže by sloveso mělo mírně jinou příponu podle toho, zda ho konám "k" "pro" či "s" někým je rozdíl "mlátit tě" "mlátit to", "mlátit tím" či "zaplatit tobě", "zaplatit si tebe" a "zaplatit tebou" i když chápu že tam pak bude inspirace k užití dána hodně českým jazykem. Dlouhé souhlásky by mi pomohli zkrátit předponu, protože bych mohl spojit vyjádření osob a času nebo osob rodu a čísla. :-) Další věc je, že jsem přemýšlel udělat z pasiva další slovesnou osobu, nakonec jsem to neudělal ale přijde mi, že kategorie aktiva/pasiva nejblíže k osobám. Co říkáš na mé nápady? jsou prakticky použitelné?

7 pazelv | 20. září 2017 v 20:21 | Reagovat

[6]: Ahoj, díky za zajímavý dotaz. :) Fungovat to určitě může, už proto, že v živých jazycích tomu tak je: například v latině je odlišený délkou samohlásky nominativ singuláru a-kmenů od ablativu singuláru, podobná situace je u některých slovesných koncovek. V běžné řeči to praktické je, v hudbě je to složitější (ve zpívané latině se délky běžně zanedbávají a spoléhá se na kontext).

Slovesné přípony mohou vyjadřovat i objekt, podobně to funguje v semitských jazycích a je to velice efektivní - jedním slovem vyjádříš to, na co bys jinak potřeboval celou větu.

Ale pasivum jako slovesnou osobu si moc neumím představit. Bylo by to něco jako "pasivní subjekt" typu německého man nebo francouzského on? Mohl bys uvést nějaké příklady? :-)

8 Martin | E-mail | 21. září 2017 v 1:13 | Reagovat

Fungovalo by to asi tak, že pořadí písmen které určují subjekt, objekt instrument atd ve slovesu je pevně dané ale pokuď písmeno pro instrument předchází písmeno pro subjekt jde o pasivum. Pokud totiž třeba užiju v češtině pasivum "univerzita byla založena" subjekt je gramaticky univerzita ale konatel jsou významově nějací lidé to je jasné. Za pasivemm nikdy nemůže následovat předmět ve čtvrtém pádě protože je jasné že defacto předmětem děje je podmět a další být nemůže. Když řeknu, že je něco uděláno nedává smysl ptát se "koho, co" můžu se ptát "komu, čemu" "účast byla povolena mně" "koho čeho" "účast tebe/tvoje byla povolena" v tom druhém pádě se to váže spíš k tomu podmětu, nedává smysl to vyjadřovat ve slovesu. Opět asi nedává smysl ptát se "koho čeho" když už je to vyjádřeno v podmětu. Ptát se koho čeho respektive "koho co" dává smysl pouze pokuď je místo pasivního tvaru použijeme obecný podmět jako "bylo tě vidět" místo "byl jsi viděn" "bylo objasněno všech námitek" Nicméně to nejsou pasiva. "Jediný případ kdy mě napadá použití druhého pádu po pasivu je "byl jsem zproštěn viny" kde se ale jméno nedá nahradit osobní zájmene. Říci "Byl jsem tě zproštěn" zní divně i když je pravda že především v češtině. V konstruovaném jazyku to může znít normálně. 2. pád se dá použít, když je tam předložka ale to mi přijde jako něco nevhodného vyjadřovat ve slovesu jelikož ta předložka nese moc významových možností a ve výsledku by stejně musela být vyslovena nebo by musela být různá osoba/ forma slovesa pro všechny předložky. Takže osoba 2. pádu v pasivu a slovesu obecně se vyjádřit dá ale je to složité a trochu nadbytečné. Co se však v pasivu vyjádřit dá a budeme se na to často ptát je "kým čím" "Byl jsem zadržen policistou" "byl jsem jím nadšen" samozřejmě často tato osoba není vyjádřena, není jasné kdo věc vykonal, kým byla univerzita založena, prostě se jen říká, že byla založena. Můj nápad spočíval v tom, tvořit pasivum tak, že se přehodí koncovka instrumentální se subjektivní s tím, že pokud instrument vyjádřen není, není jasné kdo založil univerzitu, zda já, ty či on, dá se tam nějaká neutrální nebo obecná koncovka případně obecné oni či on. Takže kdybych měl pro subjekt běžně koncovky a (já) e (ty) a i (on) s množnými čísly tvořenými dlouhými samohláskami a pro vyjádření instrumentu koncovky ch (mnou) š (tebou) f (jím) a neutrální h (pro případ pasiva bez daného konatele) a kořen slova udeřit by byl "bum" (vyjádření času teď necháme nedotčené) bylo by možné říci "bumaš" udeřil jsem tebou (třeba o zem) a nebo to obrátit a říct "bumša" byl jsem udeřen tebou a nebo říct "bumha" byl jsem udeřen.
Napadlo mě, že by se takhle daly tvořit i jiné formy než pasivum, tím p4ehazováním subjektů, objektů a instrumentů ve slovesu, ale zatím jsem si nepředstavil, co by z toho bylo.

9 Martin | E-mail | 21. září 2017 v 4:24 | Reagovat

Nakonec jsem se rozhodl mít koncovku pro subjekt a objekt, když se přehodí, je to pasivní a objekt se chápe jako instrument, obě mají i obecnou formu a ještě je tam jedna koncovka pro dativ která se vkládá doprostřed mezi ostatní nebo respektive za subjekt u činného rodu a před subjekt u trpného rodu. Problém však je, že nevím, jaké určit souhlásky pro osoby aby to bylo při každé kombinaci a seřazení vyslovitelné. Chci aby to byly souhlásky protože přípona předtím vyjadřující čas je samohlásková a chci aby sloveso končilo na souhlásku.
Každopádně v aktivu je chronologicky poznat kdo, komu, koho a v pasivu kým komu kdo.

Písmo
Co se písma týče napadlo mě něco, co jsi tu nezmínil. Chystám se v písmu použít barvy. Barvy budou značit samohlásky následující po souhláskách. Takový prvek je skvělý ke čtení ale špatný pro ruční zápis, vyžaduje neustále měnit inkoust. Co se však zdá jako nesmysl v kontextu moderního psaní nemusel by už být takový nesmysl ve fantasy světě v němž knihy existují jen jako vzácné krásné rukopisy které jsou tak jako tak psány esteticky a s pečlivostí tudíž už nějaké to piplání s barvami není na škodu. Zkrátka písmo jak ze středověkých kronik doplněné o barevnost. Stejně tak nemusí být barevné písmo nesmysl v rámci strojového psaní, kde by stačilo zmáčknout jedno tlačítko na klávesnici pro změnu barvy následujícího písmena, stejně komplikované jako napsat samotnou samohlásku ale daleko efektivnější pro čtení.
Jinak se zeptám ještě takto, je nějaké písmo které by bylo založeno na gramatických základech? Místo vypisování zvuků vyjádření času, vidu, osoby, čísla, rodu, pádu atd? Samozřejmě by takové písmo muselo mít i znaky pro jednotlivé věci/sémantické významy ale ty by mohly být dosti pravidelné, zvlášť kdyby byl pravidelný jazyk.

Kdysi jsem uvažoval o grafickém jazyce, který by byl jazykem svého druhu bez mluvené formy. Nový způsob zápisu s vlastní gramatikou, do kterého by byla přeložitelná věta z každého jazyka a nazpátek a který by uměli číst všichni. Teď mě napadlo spojit se s esperantisty! Udělat z toho grafické esperanto. Grafické esperanto by především využívalo výhody počítačového prostředí. Slovesa by byla animovaná. Barvy by odlišovaly ostatní slovní druhy, malé indexy by byly jako významové a gramatické přípony, jednalo by se o hieroglyphy moderní doby. Částečně bych kopíroval gramatiku esperanta a slovník ale spíš bych se snažil přijít s něčím jednoduchým a funkčním především pro grafickou povahu grafického esperanta která je jiná a nabízí jiné možnosti než mluvené esperanto. Věřím, že číst hieroglyphické esperanto bude ještě snazší, než jím mluvit.

10 pazelv | 21. září 2017 v 20:50 | Reagovat

[9]: Tvé pojetí slovesných rodů jako osob je zajímavé a fungovat by určitě mohlo, díky za podrobnější výklad. :-)

Metoda barevného odlišení písmen je zajímavá. Na podobném principu byl založen umělý jazyk solresol, který vytvořil François Sudre v první polovině 19. století. Byl to jazyk, který se skládal ze sedmi základních znaků, a tyto znaky měly různou podobu: mohly být realizovány jako písmena, barvy, hudební tóny, tvary, gesta nebo teoreticky cokoli jiného, podle toho, jak je to v daném kontextu nejpraktičtější.

Odlišení barev určitě může fungovat, otázka je, jestli je něco takového praktické a použitelné - nejen z hlediska psaní, ale taky z hlediska čtení. Pro člověka, který je zvyklý na jednobarevné písmo, by bylo velmi obtížné si na to zvyknout: bylo by třeba vnímat souběžně tolik různých věcí, že by četba byla duševně mnohem náročnější úkon... (Což nemusí být na škodu - hieroglyfy.) Navíc je třeba vzít v úvahu, že někteří lidé jsou barvoslepí; ti by v takovém jazyce byli de facto odsouzeni k negramotnosti.

Asi bych doporučoval to, co se radí v článku - vyzkoušet to v praxi a nějakou dobu používat. :)

Písmo, které nevyjadřuje zvuky, ale významy, existuje, dokonce patří k nejpoužívanějším na světě - je to písmo čínské, které má znaky pro slova a pro gramatické koncovky. :-) Jeho počítačový zápis je nicméně velmi komplikovaný.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama