Udělejte si svůj jazyk (2)

14. dubna 2010 v 17:16 | Paželv |  Lingvistika
Překlad Language Creation Kit od Marka Rosenfeldera.
Část druhá: lexikologie a gramatika.


4.0 Tvorba slov
4.1 Kolik slov potřebujete?

To je tradiční problém umělých jazyků. Bylo pěkné, kdyby fungovala idea Speedtalku. Co že to je? Nechme to popsat samotného Roberta Heinleina:

"Je to už dávno, co Ogden a Richards dokázali, že cokoliv, co vyjadřují "normální" lidské slovníky, lze vyjádřit pomocí zhruba osmi set padesáti slov - plus nějakých sto odborných termínů pro každý zvláštní obor, od koňských dostihů po balistiku. Zhruba ve stejné době fonetici analyzovali všechny lidské jazyky, a dospěli k názoru, že v nich je dohromady něco kolem stovky hlásek, které vyjadřuje obecná fonetická abeceda... Jeden fonetický symbol je ekvivalent celého slova v normálním jazyce, a jedno speedtalkové slovo odpovídá celé větě."
Zátoka, in: Úkol věčnosti, 1953

Je to svůdná představa, především vám ušetří fůru práce. Proč vymýšlet tisíce slov, když vlastně stačí stovka?

Jenomže Ogden a Richards trošičku švindlovali. Povedlo se jim sice redukovat milionovou anglickou slovní zásobu na osm set padesát slov Basic English, ale pomáhali si někdy nepříliš povedenými idiomy typu "dělat dobře" místo "uspět". Není to možná slovo, ale pořád je to položka slovní zásoby a musí se učit samostatně, nepomůže vám znát její jednotlivé části. Navíc, celé je to plné nepravidelností - "dělat špatně" třeba neznamená "neuspět". {"make good" rovná se "succeed", ale "make bad" nerovná se"fail"}

Idea Speedtalku je založena na výzkumech, podle kterých 80% anglických textů tvoří jen asi tři tisíce nejpoužívanějších slov - a 50% z nich tvoří pouze 100 slov. Jak ale poznamenává jazykovědec Henry Kučera, je tu nepřímá úměra mezi frekvencí a obsahem informací - nejfrekventovanější jsou totiž většinou funkční slova (předložky, zájmena, spojky atd.), která se dají vynechat a nepřidávají nic na významu, a nejméně frekventovaná jsou důležitá obsažná slova. Je celkem k ničemu, když porozumíte osmdesáti procentům věty, když vám nejdůležitějších dvacet procent nic neříká.

Krom toho, že délka slov není chyba, naopak, výhoda. Claude Shannon ukázal, že obsah informací v anglickém textu je asi jeden bit na písmeno - což není tak moc, když uvážíte, že u náhodně vygenerovaného textu je to pět bitů na písmeno. Docela plýtvání, co? Jenomže my většinou neslyšíme každý zvuk (nebo nečteme každé písmeno) slova. Používáme nadbytečnou délku slov k tomu, abychom porozuměli, co se řekne.

Prtž, mžm v pdstt rzmt čskm txt třb bz shlsk, nebo když někdo přirozeným jazykem křičí za mořské bouře nebo do šumícího telefonu. Speedtalk by byl v takové situaci nesrozumitelný, protože by důležité morfémy chyběly. Délka slov v přirozených jazycích je velmi pečlivě vyvážená tak, aby se při obvyklé míře ruchu ztratilo jen minimum informací.

I tak si s ideou Speedtalku trochu pohrajte. Je to fajn zábava na pár hodin, vymyslet co nejminimálnější slovní zásobu. A zvykněte si v řeči právě tato slova parafrázovat a rozvíjet, váš jazyk tím bude bohatší. Pokud to neuděláte, buďtež potrestáni: naučte se 850 slov z libovolného cizího jazyka a nechte se vysadit do města plného lidí, kteří ovládají jen tento jazyk.

4.2 Napodobování existujících jazyků

Pokud vytváříte jazyk z úplně jiného světa, samozřejmě by neměl znít jako žádný existující jazyk. Na takový jazyk si prostě potřebujete vytvořit slova, která užívají fonetický systém, jaký chcete jazku dát. {Výjimečně zde musím pochválit Avatar, jeho navijština je opravdu dobře propracovaná - byť podezřele připomíná jazyky jihoamerických Indiánů.}

To vás dost rychle unaví. Nedoporučuju, abyste na posezení vymýšleli stovky slov, spíš byste měli nechat rozeběhnout inspiraci a napřed třeba vytvořit co nejvíc slov od jednoho písmene. Taky můžete vytvořit nové kořeny a od těch odvozovat slova. {Neuškodí si v takovém případě přečíst něco o etymologii, aspoň pár hesel etymologického slovníku - z českých je asi nejlepší Rejzkův Český etymologický slovník; pro tento účel je možná vhodnější Etymologický slovník Václava Machka, jinak poněkud zastaralý, romantisující a plný podivných, ale o to zajímavějších výkladů.}

Není vůbec těžké napsat počítačový program, který pro váš jazyk bude náhodně generovat slova (respektující určitou slabičnou strukturu). V tom případě si ale uvědomte, že hlásky a slabičné struktury nejsou v přirozených jazycích rozloženy rovnoměrně. Třeba v angličtině je víc t než f a víc f než z.

A taky odolejte pokušení dát význam každé možné slabice. Reálné jazyky to nedělají (a počet možností není až tak velký). I když pracujete s logicky strukturovaným jazykem, budete pro budoucí vývoj potřebovat manévrovací prostor. A mluvčí vašeho jazyka nebudou muset měnit význam starých slov, kdykoli budou potřebovat nová.

Potřebujete také různé délky slov - nevytvářejte příliš mnoho dlouhých slov. Je lepší odvozovat dlouhá slova kombinováním starých nebo přidáváním přípon. Nebo také můžete napodobit nesčíslné výpůjčky z latiny, řečtiny a němčiny v češtině nebo z čínštiny v japonštině - vytvořte rovnou dva jazyky a nechte je si vzájemně půjčovat slova.

4.3 Několik výpůjček

Chtěl jsem, aby verdurština vypadala co nejpřirozeněji, jakoby byla blízce příbuzná evropským jazykům. Například:

Sul Adh e otál mudray dy tü, dalu esë, er ya cechel rho sen e sënul.
Jen Bůh je tak moudrý jako ty,můj králi, a i tam já nejsem si jistý.

So cuon er so ailuro eu druki. Cuon ride she slushir misotém ailurei. So ailuro e arashó rizuec.
Ten pes a ta kočka jsou přátelé. Pes směje se koččiným vtipům. Ta kočka je velmi pobavena.

Abych dosáhl tohoto dojmu, vypůjčil jsem si spoustu slov z přirozených jazyků: ailuro - kočka a cuon - pes jsou převzaty z řečtiny, sul - jenom z francouzštiny, rizir - bavit se a ya - opravdu ze španělštiny, druk - přítel a slušir - slyšet z ruštiny a tak dále. Přirozený pravopis a jednoduchá (C)(C)V(C) struktura hlásek taky působí docela přítulně.

Jiný jazyk, Xurnáš, má zase působit co nejmimozemštěji:

Ir nevu jadzies mnoshudacij. Toc shizen ri tos bunjachi shasik rili. Tos denjic shush bunji dis kezi. Syu shacho cu shush izraugi.
Má neteř chodí se sochařem. Nevidí na něm žádné vady. On doufá, že jednoho dne bude vládnout provincii. Já mu tu provincii nezávidím.

4.4 Jazyky založené na přirozených

Mezinárodní jazyky jsou často založeny na těch přirozených, například esperanto je založeno hlavně na italštině, francouzštině, němčině a angličtině. Tady je problém ve vytváření slov, protože většinou kazí slovní zásobu.

Pár tvůrců jazyků si v tomhle vytváří systém, Interlingua je založená na devíti jazycích a většinou přejímá to slovo, které je v nich nejčastější.

Lojban užívá mnoho jazyků včetně několika exotických, a pomocí statistických algoritmů vytvoří průměr u daného slova. Tak se má zajistit snadná zapamatovatelnost pro co nejširší okruh mluvčích. Je to zajímavá idea, ale výsledek vede k tomu, že se v jazyce dělá plno chyb.

{Jen tak mezi námi, práci, ale taky fantasii šetří tento postup: zvolte si základ jazyka (např. románský, semitský, indoevropský) a využijte jeho slova, která jen obměňte pomocí určitého klíče. Stejným způsobem vznikají i přirozené jazyky. Většina indoevropských jazyků vznikla z indoevropského prajazyka poměrně jednoduchým systémem hláskových obměn - KW z prajazyka se ve slovanských jazycích změnilo na Č, v germánských na WH a podobně, systém je samozřejmě trochu složitější a souvisí i s významovými změnami. Chcete-li se dozvědět víc, přečtěte si doslov k Českému etymologickému slovníku od Jiřího Rejzka nebo poučnou knížku K pramenům slov. Nestyďte se za tuto metodu, Tolkien ji používal taky, i když ne vždycky a jen jako doplněk. Proto má tolik elfských slov germánský základ, přizpůsobený samozřejmě zamýšlenému zvuku.}

4.5 Hlásková symbolika

Někteří jazykovědci tvrdí, že našli obvyklou významovou šablonu slov většiny lidských jazyků. Například přední zamohlásky (i,e) vyjadřují věci malé, měkké nebo tiché, zadní samohlásky (a, u, o) velké, hlasité, pevné. Viz například slova: šeptat, tichý, jíl, obr, ruda, hrubý, řvát. Samozřejmě jsou i výjimky, třeba samotná slova malý a velký.
Pokud vymýšlíte jazyky z cizích světů, často prostě využíváte určitých fonetických stereotypů, například Tolkienova Černá řeč využívá mnoho nelibozvučných gutulár a souhláskových skupin, zatímco quenijština má mnoho samohlásek a libozvučných l a r.

4.6 Pár poznámek o vyhýbání se prvkům mateřštiny

- Pokud doslovný význam nějakého výrazu nedává tak úplně smysl (vycházet s někým, ev. vyběhnout s někým, procházet si seznam aj.), jde pravděpodobně o idiom. Tyto výrazy nahraďte buď jednoslovnými významovými ekvivalenty nebo si vytvořte své vlastní idiomy.
- Podívejte se do kteréhokoli lepšího česko-nějakého slovníku a uvidíte, že jedno české slovo lze přeložit hned několika slovy druhého jazyka, a naopak, každé slovo druhého jazyka lze přeložit několika českými slovy. Zkuste vytvořit odstíněnou zásobu synonym.
- Připravte si základní kořeny slov {podívejte se na přehled čínských radikálů, je to skvělá inspirace, případně mustr} a od nich odvoďte zbytek slovní zásoby běžnými procesy.
- Podívejte se do etymologického slovníku {v češtině asi sáhnete po Českém etymologickém slovníku od J. Rejzka, byť Etymologický slovník Václava Machka je v mnoha směrech lepší} a zkuste napodobit proces tam popsaný.
- Vemte si určitou skupinu příbuzných slov v češtině - například slova vyjadřující pohyb. Zkuste vytvořit podobnou skupinu slov v umělé řeči.
- Přečtěte si něco o sémantice a uplatněte její pravidla na strukturu slovníku.
- U fantasy jazyků přemýšlejte o tom, jaká kultura tento jazyk používá. Pro pojmy, které jsou pro ni důležité, nejspíš bude mít mnoho synonym. Co historie a mytologie? Z té možná vychází spousta odvozenin a fraseologismů {jak praví klasik, dodnes se podle toho říká: dát někomu danajskej dar... a spíš by se tomu mělo říkat podle Trójanů dacanskej dar}.

5.0 Gramatika

Když si spatláte dohromady pár slov a abecedu, možná si budete myslet, že jste hotoví. Pokud si to myslíte, patrně jste vymysleli nějaké divné šifrování své mateřštiny. Ještě budete muset udělat gramatiku. Tato kapitola se nepokouší pokrýt všechny oblasti morfologie, syntaxe a pragmatiky. Jen ukazuje, co gramatika musí mít, a uvádí různé nápady z exotičtějších jazyků.

5.1 Je váš jazyk flektivní, aglutinační nebo izolativní?

Flektivní jazyky používají afixy (= souhrnné označení pro předpony, přípony a koncovky) k časování sloves a skloňování. Například v angličtině se k třetí osobě jednotného čísla přítomného času slovesa přidává -s, -s se rovněž používá k tvoření množného čísla podstatných jmen a koncovka -ed pro tvoření minulého času sloves. Jazyky jako latina, ruština nebo čeština mívají komplikovaný, až bizarní systém flexí.

Jeden afix může vyjadřovat {a také téměř vždy vyjadřuje}víc gramatických významů. Například v českém slově "hradů" koncovka -ů vyjadřuje jak množné číslo, tak druhý pád (genitiv). Přítom nemá nic společného ani s koncovkou množného čísla nominativu, (-y), ani s koncovkou jednotného čísla genitivu (-u). Ve španělském slově comí (jedl jsem) značí koncovka -í jak první osobu jednotného čísla, tak kocnovku minulého času, a navíc ještě oznamovací způsob. To je celkem dost na jednu samohlásku, i když je přízvučná.

V aglutinačních jazycích má jeden afix vždy jen jeden význam. Jedno slovo tedy má několik afixů. V kečuánském slově mikurani (jedl jsem) je kořen miku (jíst). K tomu byla přidána koncovka -ra pro minulý čas a osobní koncovka -ni. {Pamatujte, že v takových jazycích musíte stanovit pořadí koncovek.}

Izolativní jazyky nemají koncovky vůbec. Gramatické tvary se vyjadřují přidáním dalších slov, částic, nebo třeba slovosledem. Čínská věta wo chi fan znamená "jím", čínská věta wo chi fan le "jedl jsem".

(Téměř všechny jazyky jsou nějakým způsobem smíšené. I jinak aglutinační kečuánština má pár vícevýznamových afixů, v jinak izolativní čínštině jsou zase vzdálené připomínky koncovek.)

Většina umělých jazyků je aglutinační nebo izolativní. Ale i flektivní jazyky mají svoje výhody, jsou podstatně kompaktnější a elegantnější. Viz naše udřená trojvýznamná španělská chudinka -í.

5.2 Máte podstatná a přídavná jména a slovesa?

Ano? Tak proč se na ně nevykašlat? Není nijak těžké vyškrtnout přídavná jména. Jednoduchý způsob je nahradit je slovesy. Místo "zeď je žlutá" můžete říct "zeď zežloutla". Místo "žlutá zeď" lze říci "žloutnoucí zeď". Velmi jednoduše můžete nahradit sloveso "být". {V anglicky mluvících zemích je docela početná skupina lidí, kteří se snaží sloveso to be v řeči vůbec nepoužívat, protože podle nich vede k příliš abstraktnímu myšlení.}Můžete se také vyhnout podstatným jménům. V řeči indiánů Lakhota jsou jména národů slovesa, ne podstatná jména. Je například sloveso "být z kmene Lakhota", ale žádné podstatné jméno "Lakhota". Můžete se s tím dobře vyblbnout. Místo "skála je pod stromem" můžete říct něco jako "Pod rostoucnozelenajícnokvetoucím se kamení" nebo třeba "Tam se kamení pod zelenajícím se." Nevím ale, jestli by takový jazyk byl prakticky využitelný. Pokud potřebujete slovo pro kámen, proč ho překládat jako "kamenit" {nebo dokonce kamenovat} a ne prostě "kámen"?

Jorge Luis Borges ve své povídce "Tlön, Uqbar, Tertius Orbis" navrhuje jazyk bez podstatných jmen, jenomže jeho mluvčí jsou idealisté a nevěří v trvalost věcí. Lingvisté ale neradi zakládají syntax a gramatik na metafyzice. Opravdu to není úplně funkční způsob filosofického zkoumání. Jack Vance (v knize The Languages of Pao) navrhuje dokonce jazyk bez sloves{, v jehož anglickém příkladě se překladatel nedokázal zorientovat a proto ho ponechává čtenářově fantasii}.

5.3 Jak se tvoří číslo, pád a rod podstatných a přídavných jmen?

Co jsou to pády? To všichni známe ze základky:

1) žena; kdo, co - nominativ
2) ženy; koho, čeho - genitiv
3) ženě; komu, čemu - dativ
4) ženu; koho, co - akuzativ
5) ženo!; vokativ
6) ženě; kom, čem - lokál
7) ženou; kým, čím - instrumentál

Pády jsou k tomu, abyste poznali, která část věty se vztahuje ke které. Tvůrci umělých jazyků pády buď používají ve velké míře (je to velká výhoda, umožňuje totiž volný slovosled), nebo se jim vyhýbají (protože jsou v podstatě k ničemu).

Uvědomte si ale, že ne ve všech jazycích jsou stejné pády, jako v češtině. Třeba latina má ablativ, ten znamená, v podstatě "stalo se s". My ho vyjadřujeme instrumentálem. Románské jazyky si zase vystačí se třemi pády - nominativem, dativem a akuzativem, které jsou ve skutečnosti jenom jedním nominativem doplněným o předložku, podobně semitské jazyky se třemi, nominativem, dativem. Ugrofinské jazyky mají zase desítky pádů - ke každé předložce jeden. Na druhou stranu, asijské jazyky nebo třeba angličtina nemají pády vůbec (s výjimkou několika pozůstatků v zájmenech a vazeb typu "world's", které jsou ve skutečnosti genitivem).

V některých jazycích je systém pádů úplně odlišný, mají například absolutiv (podmět u nepřechodných vět) a ergativ (podmět u přechodných vět) místo nominativu. Někdy se zase (v Dyirbalu, třeba) rozlišuje pád podle toho, v které osobě je podmět.

Pokud pády nepoužijete, musíte nějak označit podmět a předmět věty, nejlépe pevně daným slovosledem, ale například i předponami.

5.4 Musí mít slova rod?

Ovšem pozor, rod nemusí znamenat jen mužský, ženský, střední. Ve svahilštině je osm rodů a žádný z nich nesouvisí s pohlavím. Jeden je pro lidi, jeden pro zvířata, jeden pro skupiny lidí, jeden pro abstrakta, zdrobněliny a tak dále.

Řekl bych, že většina umělých jazyků rody nerozlišuje. {Rody ostatně nerozlišuje ani řada přirozených jazyků.} (I když moje verdurština ano, protože se snaží vypadat přirozeně.) Spousta lidí se ptá: k čemu jsou rody dobré? {Zvlášť feministky; feministické hnutí dokonce v angličtině vytvořilo rodově neutrální osobní zájmena, ale to je úplně jiná kapitola.} Je zvláštní, jak je rod častý. Najdete ho v indoevropských, semitských a bantuských jazycích, a za pět tisíc let pořád ještě nevymizel. Musí být k něčemu dobrý.

Třeba:
- pomáhá spojit dohromady přídavná a podstatná jména, čímž uvolňuje slovosled {v češtině může být přídavné jméno před i za slovem právě díky rodu a pádu}
- dává jazyku nové rozměry - například ve francouzštině se některá slova liší rodem, a přitom jsou mezi nimi významové odchylky (port - porte, fil - file, point - pointe)
- jednoznačně určuje pohlaví člověka, o němž hovoříme {a nemusí to být jen pohlaví, fiktivní chazarština Milorada Paviće má třeba zvláštní rod pro členy královské rodiny a pro malomocné}
- ještě jednou, umožňuje volný slovosled (jako v češtině).

5.5 Musí mít sloveso osobu, rod a číslo?

Stejně jako pád, osobní koncovky sloves umožňují vytvořit kompaktní věty. Umožňují taky vynechat podmět.

V některých jazycích (svahilština, kečuánština), se na slovese pozná i předmět, většinou formou infixu {tento pojem nemá český ekvivalent, snad vpona - je to jako koncovka, jenže vkládaná mezi slabiky kořene}.

V baskičtině sloveso vypovídá i o posluchači. Například z věty "ekarri zigunate" ("Přinesli nám to") poznáte, že posluchačem je žena, kterou mluvčí dobře zná.

5.6 Co se rozlišuje u slovesa?

V různých jazycích například:
- čas, samozřejmě
- zda je děj dokončen nebo ne (odborněji řečeno aspekt čili vid)
- zda je děj delší činnost nebo jednorázová akce (dokonavost)
- jestli se děj prostě stal (oznamovací způsob), jestli se měl stát (podmiňovací způsob) nebo jestli se nestal vůbec (zápor)
- jestli je to posluchači sdělováno (to je pořád ještě oznamovací způsob) nebo přikazováno (rozkazovací způsob)
- eventualita, to znamená jestli mluvčí mluví o ději ze svých osobních zkušeností, z doslechu, nebo jestli je to prostě jen pravěpodobné
- jestli je sloveso nepřechodné (říkal jsem), přechodní (říkal jsem ti) nebo zvratné (říkal jsem sám sobě)
- jestli sloveso popisuje stav (je statické) nebo změnu stavu (je dynamické) - například v arabštině rukubun znamená ve své statické formě "jet" a v dynamické "nést", 'iquamatun je ve statickém tvaru "zůstat" a v dynamické "osídlit"
- zdvořilostní rozdíl mezi posluchačem a mluvčím {české vykání, komplikovaný japonský systém zdvořilostí}
{- a pak taky rod a osobu...}

Tyhle rozdíly mohou vyjádřit všechny jazyky, rozdíly jsou jenom v tom, které z nich jsou řešeny gramatikou, tvaroslovím a větnou skladbou. Například v češtině je osoba a číslo vyjádřeno přísudkem, v japonštině podmětem. Japonština ale má pět stupňů zdvořilosti a čeština jen dva.

Jednotlivé jazyky se taky liší v tom, na kolik variant se tyhle formy rozlišují. Například austronézijské jazyky mají čtyři minulé časy (včera v noci, včera, v blízké minulosti, ve vzdálené minulosti) a tři budoucí (okamžité, blízké, vzdálené). Jazyky kolem řeky Vaupés zase rozlišují pět stupňů eventuality: děj, který vidím, děj, který vnímám nevisuálně, děj získaný dedukcí, děj z doslechu a pouhý předpoklad.

{Poměrně jednoduše se můžete např. zbavit tázacího způsobu - totiž tak, že neformulujete otázky, ale výzvy k odpovědi. "Prší venku?" "Rci, zda venku prší nebo venku neprší!"}

5.7 Osobní zájmena

Osoby se v základu dělí na první (mluvčí), druhou (posluchač) a třetí (všechno ostatní). {Zde je hodně prostoru k vymýšlení, i když přirozené jazyky jsou v tomhle většinou dost málo inovativní.}Ale můžete si s tím trochu pohrát, třeba můžete nebo naopak nemusíte rozlišit:
- rod (a nejen ve třetí osobě)
- číslo
- životnost
- exkluzivita (jestli "my" zahrnuje i "já" a "ty" nebo ne)
- zdvořilost {ta přímo svádí k bizarnostem - v rumunštině se vyká zájmenem dumnevoastra - doslova vaše milost, ovšem je to pořád zájmeno}
- u třetí osoby se určuje, jestli je přítomná, nepřítomná, blízká či vzdálená
- můžete mít více druhů osobních zájmen pro třetí osobu, abyste rozlišili mezi několika osobami
- můžete mít zvláštní osobní zájmeno pro hypotetické osoby (německé "man").
V jednom mém jazyce používají obojživelní mimozemšťané různá osobní zájmena, když jsou ve vodě nebo na pevnině. Mají taky zvláštní osobní zájmeno pro něco jako centrální mozek lidstva, a samozřejmě také rozlišují rody všech svých tří pohlaví. Výčet osobních zájmen v jejich jazyce je vskutku imposantní.
{A ve vietnamštině existuje speciální sada osobních zájmen pro téměř každou variantu rodinných vztahů.}

5.8 Ostatní zájmena

Hrozně se mi líbí Zamenhofův nápad vytvořit si tabulku korelativ, je to pěkný způsob, jak si zorganizovat všechna neosobní zájmena.


Otázka Tento Tamten Nějaký Žádný Každý

ADJEKTIVUM který tenhle tamten nějaký žádný každý
Osoba kdo tento člověk tamten člověk někdo nikdo kdokoliv
věc co toto tamto něco nic všechno
místo kde zde tam někde nikde všude
čas kdy teď tehdy někdy nikdy vždycky
způsob jak takhle tamtak nějak nijak jakkoliv
důvod proč (chybí) (chybí) (chybí) (chybí) (chybí)

Pochopitelně si s tabulkou můžete různě hrát, můžete přidávat další rozměry, nebo naopak můžete nechávat prázdná místa a vyjadřovat je složitějšími frázemi ("bezdůvodně"). Taky můžete a nemusíte rozlišit tázací a vztažná zájmena ("kdo?" - "ten, kdo"), v některých jazycích, jako v češtině, jsou shodná, v jiných nemusí být.

Obecně taky platí, že se zájmena skloňují podobně jako podstatná jména (kdo - koho - komu - koho atd.). Někdy je to ještě složitější.

5.9 Číslovky

Musí být nutně číslovky založeny na desítkové soustavě? Některé jazyky mají systém založen na pětce, jiné na dvacítce. Ti moji obojživelní emzáci, které jsem obdařil tolika zájmeny, měli dvanáctkový systém. Inteligentní stroje by asi měly preferovat hexadecimální. {Nebo rovnou binární. Osobně ve svých pokusech o umělé jazyky používám nejčastěji systém založený na trollštině z románů Terryho Pratchetta. Ta má jen tři číslovky: jedna - dvě - moc.}

Jak budete tvořit vyšší čísla? Například čtyřicet tři můžete složit mnoha způsoby:
čtyřicet tři
čtyři tři
čtyřicet a tři
čtyřicet se třemi
tři se čtyřiceti
tři a čtyřicet
čtyřikrát deset a tři
osmkrát pět a tři
padesát bez sedmi
dvakrát dvacet a tři
a tak dále...

Pokud nějaký jazyk skloňuje podstatná jména, většinou skloňuje i číslovky. Ale třeba taky nemusí. Nebo může skloňovat jen některé číslovky, třeba v latině ty od čtyř níž.

Kmeny naších indoevropských číslovek většinou mají nejasný původ, v jiných jazycích to ale tak být nemusí. Většinou jsou to odvozeniny od prstů a částí těla. Číslovka pro 5 je v jazyce Choctaw "tahlapi", což znamená "první ruka dokončená", v jayzce Klamath se 8 řekne "ndan-ksahpta", tedy "třikrát ohnu", v jazyce Unalit je jedenáct atkahakthok, tedy "jde to dolů (k noze)", v jazyce Shasta se dvacet řekne "tsec", tedy člověk (jakože člověk má dvacet prstů).

{Tady pan Rosenfelder nemá tak docela pravdu. Jeden pochází z praslovanského *edinъ, což se vykládá jako "ed inъ" - "ten jiný", tj. jednotlivec, číslovka pět zase úzce souvisí se slovem pěst - tedy pět prstů, i když přesný vztah není zcela jasný a třeba je to naopak. Tisíc se vykládá jako praindoevropská složenina pro "tučná stovka". Všimněte si také, že místo jedna někdy říkáme raz - tedy úder, ráz... Vůbec je u většiny jazyků tendence k jednoslabičnosti nižších číslovek, které se někdy z původních delších výrazů stahují do kratších.}


5.10 Přídavná jména

Přídavná jména mohou být podobná podstatným, nebo taky slovesům, nebo můžou být zcela odlišná od obou. Pokud jsou jako podstatná jména, většinou jsou s podstatným jménem shodná v rodu, pádu a číslu. Pokud jsou jako slovesa, většinou se časují.
Jak se stupňuje? {Nejde jen o klasický evropský systém základní tvar - komparativ - superlativ, třeba arabština spojuje komparativ a superlativ do jediného stupně...}
Taky je dobré vymyslet si jednotný způsob, jak odvozovat adjektiva od sloves a podstatných jmen, tvořit zápory, tvořit příslovce, podstatná jména a tak dále...

5.11 Členy

Bez členů se lze velmi snadno obejít, například slovanské jazyky je krom bulharštiny (která jej převzala z rumunštiny) nemají vůbec, stejně tak latina nebo čínština. Nicméně je překvapivé, kolik jazyků člen má, a pokud váš jazyk členy mít bude, pravděpodobně bude působit mnohem přirozeněji a zajímavěji.

Jeho funkce se liší jazyk od jazyka, většinou spočívá v tom, že jednoznačně určuje, zda myslíte konkrétní předmět nebo libovolný předmět tohoto druhu (z toho vyplývá dělení členů na určité a neurčité). V některých jazycích, jako v němčině, zase v podstatě slouží jako pomůcka k vyjádření skloňování.

Někdy se zčásti kryje s ukazovacími zájmeny a téměř vždy s nimi etymologicky souvisí (v románských jazycích se členy vyvinuly z latinského ukazovacího zájmena ille, v němčině je dodnes viditelná souvislost dieser - der).

Uvědomte si také, že člen nemusí být vždycky jen obligátní slabika před slovesem. V hebrejštině je člen vyjádřen jako předpona ha-, v rumunštině jako koncovka -l. Členy také mohou zcela změnit zvuk jazyka - patří k nejčastěji používaným slovům a pokud jim dáte určitý fonetický charakter, téměř jistě ho ponese i celý jazyk.

5.12 Pořadí slov ve slovních spojeních

Uvažte všechno. Člen, číslovky, kvantifikátory (slova typu "velmi"), příslovce, přivlastňovací zájmena, gramatické částice... Stanovte, jaké musí mít pořadí ve větě.
Například: Deset velmi šťastných robotů, kteří udělali tu svou advokátní zkoušku.
Každé slovní spojení můžete rozdělit na hlavní část a upravující části. Některé jazyky například všechny upravující části dávají před slovo, jiné všechny za něj. Můžete to také rozdělit a stanovit přesné pořadí...

5.13 Jaké jsou možnosti slovosledu?

Jazykovědci určují pořadí podmětu (S - subject), předmětu (O - object) a přísudku (V - verbum), přičemž se většinou objevuje šest kombinací, celkem nezávisle na jazykové skupině:
- SVO (angličtina, svahilština),
- SOV (latina, kečuánština, turečtina)
- VSO (velština, vedlejší věty v němčině)
- VOS (Malagasy)
- OVS (Hixkaryana)
- OSV (Apurinã)
Poslední tři jsou dost vzácné, ale existují.

Obvyklé jsou komplikace a kombinace, v němčině je například ve vedlejších větách jiný slovosled než v hlavních.

5.14 Jak tvoříte vztažné věty

O vztažných větách se hodí myslet v oboru transformační mluvnice... Co to je? Že věta:
"Ten člověk, kterého včera Petr udeřil, má radši pivo než víno."
je vlastně transformací věty, která je v jiné větě vložena:
"Ten člověk (Petr ho včera udeřil) má radši pivo než víno."

V češtině k tomuto účelu slouží vztažná "který" a "jenž", můžete si ale vytvořit mnohem více možností.

{V originále následuje dlouhý výklad, který při nejlepší vůli nedokážu přeložit.}

5.15 Jak se tvoří polární otázky

Co to jsou polární otázky? Jednoduše otázky, na které se dá odpovědět ano - ne. Ve většině indoevropských jazyků se pro tyto otázky používá poněkud bizarní metoda prohození podmětu a slovesa. V jiných jazycích se používá změna intonace, přidání tázací částice na začátek (polské czy) nebo konec věty (pražské viď). V některých jazycích můžete vyjádřit, že čekáte určitou odpověď ("Medvědi si med nekupují, že ne?" / "Dáš si kávu, že?"). V jiných jazycích přidáváte koncovku nebo částici přímo ke větnému členu, na který se ptáte (-ne v latině, -chu v kečuánštině). V jiných jazycích se přesný větný člen, na který se tázáme, vyjadřuje různým zdůrazněním či slovosledem. V čínštině existuje něco podobného, akorát že se odpovídajícímu dává více možností odpovědi: Nî shì bu shì Bêijing rén? - Vy jste nebo nejste člověk z Pekingu? V některých jazycích, věřte mi, slova "ano" a "ne" vůbec neexistují. V odpověď na polární otázky se prostě opakuje sloveso z otázky, třeba v portugalšině: "- Víte, kudy se jde do San José? - Vím." "- Você conhece o caminho que vai a São José? - Conheço."


5.16 Co ostatní otázky?

V češtině je většinou tázací zájmeno (nebo obecně tázací slovo) většinou na začátku věty, v jiných jazycích to tak není, můžete říct třeba "říkal jsi co?" Taky si uvědomte, že vztažná a tázací zájmena mohou být v některých jazycích odlišná.

5.17 Jak tvořit zápor?

I tady máte mnoho možností:
- přidat částici před sloveso (ruština, španělština)
- za sloveso (archaická angličtina: thou rememberest not?)
- nebo jednu před a jednu za (francouzština)
- nebo použít zvláštní slovesný způsob (japonština - nageru - házet, nagenai - neházet)
- použít částici na začátku nebo na konci věty (kečuánština)
- vložit pomocné sloveso (zčásti ve finštině a angličtině)

5.18 Jak fungují spojky?

V latině existuje poměrně zajímavá finta: abyste řekli: "X a Y", můžete použít klitický tvar: "X Y-que"). Známý výraz SPQR, Senatus Populusque Romae, Senát a lid římský, je krásným příkladem klitického tvaru. V latině taky můžete rozlišit inklusivní a exklusivní tvar. "Vel X vel Y" znamená, že máte X nebo Y nebo obojí, zatímco "aut X aut Y" znamená, že máte jedno z nich, ale ne obojí. Kečuánština před španělským vlivem neměla spojky pro jistotu vůbec. Slova, která se měla dát dohromady, se prostě postavila vedle sebe. Taky můžete použít pád, neřeknete "X a Y", ale "Xovo Y". Nevím, jak měli tehdy vyřešený odporovací poměr ("nebo"), kečuánština dnes využívá formy vypůjčené ze španělštiny.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Severák | 30. července 2010 v 23:45 | Reagovat

Velice zajímavý výklad. Patrně to nejucelenější v češtině na toto téma co je na netu.

2 Cialisnub | E-mail | Web | 24. dubna 2017 v 15:39 | Reagovat

buy cialis we

      <a href=http://cialisforsalenrx.com/>buy cialis</a>

    <a href="http://cialisforsalenrx.com/">cialis cheap</a>

    generique de cialis

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama