Právo číst (Right to Read) - Richard Stallman (1997)

29. května 2010 v 21:15 | Paželv |  Autorskoprávní fašismus
Antiutopická scifi povídka o společnosti, kterou řídí krutovláda autorského práva. Opravdu něco podobného nehrozí i nám? Autorské poplatky, sedmdesát let po smrti autora, OSA zla... (v originále se tyran jmenuje SPA - Software Protection Authority. Shoda zkratek je čistě náhodná...) Pevně doufám, že Stallman bude mít méně pravdy než Orwell.

Jde o jednu ze dvou povídek slavného teoretika světa počítačové éry a jednoho z guru filosofie svobodného software. Druhou povídkou je Džinetické inženýrství (zvažuji taky název Genetické indžinýrství, v originále Jinnetic Engineering), jejíž překlad se připravuje. Možná si troufnu i na některé jeho přednášky.



(z knihy "Cesta k Tychu, sbírky článků o předchůdcích Měsíční revoluce, publikované v Luna City v roce 2096)
Cesta Dana Halberta k Tychu začala na vysoké škole, když ho Lissa Lenzová poprosila, jestli by si nemohla půjčit jeho počítač. Její se rozbil, a pokud by si nepůjčila jiný, nezvládla by svou čtvrtletní seminárku. A nikoho krom Dana si netroufla poprosit.
To postavilo Dana před dilema.
Měl by jí pomoct, ale kdyby jí půjčil svůj počítač, ona by si pak mohla přečíst jeho knihy. Nemyslel vůbec na to, že by mohl jít na mnoho let do vězení za to, že nechal někoho jiného číst své knihy, už ta samotná myšlenka ho šokovala. Jako každého, i jeho učili už od základní školy, že sdílení knih je špatnost a zločin a že to dělají jenom piráti.
A bylo velmi pravděpodobné, že by ho OSA - Ochranná softwarová autorita - chytila. V semináři o software se Dan naučil, že každá kniha má v sobě ukazatel copyrightu, který Licenčnímu ústředí ukazuje, kdy, kde a kým je čtena. (Informace používali nejen k tomu, aby chytali knižní piráty, ale samozřejmě je i prodávali obchodníkům.) Až by příště napojil svůj počítač na síť, Licenční ústředí by ho našlo. A on, jako vlastník počítače, by byl nejpřísněji potrestán - nezabránil za každou cenu zločinu.
Samozřejmě by Lissa vůbec nemusela číst jeho knihy. Mohla chtít počítač opravdu jen na napsání své seminárky. Dan ale věděl, že Lissa je ze střední třídy a sotva si může dovolit školné, natož čtenářské poplatky. Číst jeho knihy by pro ni mohl být jediný způsob, jak si udělat vysokou. Chápal její situaci, sám si musel půjčit, aby mohl zaplatit poplatky za všechny články, které přečetl. (A z těchto poplatků měli jen deset procent ti vědci, kteří je napsali. Dan toužil po vědecké kariéře, protože doufal, že pokud budou jeho vlastní studie často odkazovány, získají mu dost peněz na zaplacení těchto dluhů.)
Později se Dan dozvěděl, že kdysi dávno mohl kdokoliv jít do knihovny a číst si články ve všech novinách, a dokonce i knihy, aniž by za ně musel platit. Že existovali i nezávislí vědci, kteří přečetli tisíce stránek i bez státních grantů na knihovny. Ale někdy v devadesátých letech si komerční i nezisková nakladatelství začala účtovat čtenářské poplatky. V roce 2047 byly knihovny, které umožňovaly volný přístup k odborné literatuře, jen mlhavou vzpomínkou.
Samozřejmě byly i způsoby, jak OSA a Licenční ústředí obejít. Ale samozřejmě byly nelegální. Dan měl spolužáka, Franka Martucciho, který získal nelegální debuggovací program, který umožňoval při čtení knih přeskočit kód ukazatele copyrightu. Ale řekl to příliš mnoha přátelům, jeden z nich ho za úplatu udal OSA (studenti topící se v dluzích podlehnou pokušení tak snadno). V roce 2047 byl Frank ve vězení, ne za pirátské čtení, ale za samotné vlastnictví programu.
Později se Dan dozvěděl, že kdysi dávno mohl kdokoliv mít jakékoliv programy. Některé debuggovací programy se daly sehnat zadarmo na CD i stáhnout z internetu. Ale obyčejní uživatelé je používali k obcházení ukazatelů copyrightu, a soud pak došel k názoru, že to je ve skutečnosti jejich hlavní účel. Čili se staly ilegálními a jejich vývojáři šli do vězení.
Programátoři ovšem debuggovací programy potřebovali, ale jejich distributoři je v roce 2047 vydávali pouze v číslovaných kopiích a jenom oficiálně koncesovaným a jistým programátorům. Debugger, který Dan používal ve svém semináři, byl chráněn speciálním firewallem, který na něm umožňoval spouštět jen školní cvičení.
Druhý způsob, jak ukazatele obejít, byla instalace modifikovaného systémového kernelu. Dan by se nakonec dozvěděl o bezplatných kernelech, dokonce i o celých svobodných operačních systémech, které existovaly někdy na přelomu století. Ale nejenže byly ilegální, jako debuggery, bylo úplně nemožné si je nainstalovat, pokud jste neznali ústřední heslo počítače. A to vám samozřejmě neřekli ani FBI, ani Microsoft Support.
Dan se rozhodl, že Lisse svůj počítač půjčí. Nemohl odmítnout, protože ji miloval. Toužil po jakékoli možnosti s ní mluvit. A to, že si vybrala jeho, mohlo znamenat, že jeho lásku opětuje.
Dan vyřešil své dilema něčím ještě nemyslitelnějším - půjčil jí svůj počítač a řekl jí své heslo. Takže pokud by Lissa četla jeho knihy, Licenční ústředí by si myslelo, že je čte on. Stále to sice byl zločin, ale neznamenalo to, že se o tom OSA automaticky dozví. Dozvěděli by se to jen tehdy, pokud by to Lissa oznáila.
Samozřejmě, pokud by se škola dozvěděla, že dal Lisse své heslo, oba by je vyhodili, bez ohledu na to, na co to heslo použila. Politika školy byla jednoduchá: jakýkoliv pokus obejít její mechanismy ke kontrole počítačů studentů byl sám o sobě důvodem k trestu. Nezáleželo na tom, jestli jste udělali nebo neudělali něco škodlivého - za útok se pokládalo i to, když jste bránili administrátorům ve vaší kontorole. Předpokládalo se, že to znamená, že děláte něco zakázaného, a nikoho už nezajímalo, co to je.
Studenti se za to zpravidla nevylučovali, ne přímo. Jen jim byl zakázán přístup ke školnímu počítačovému systému, což znamenalo neodvratný konec studia. Dříve se měly university k disciplíně studentů jiný postoj; trestali ty, kteří se dopustili přestupků, a ne ty, kteří byli z něčeho pouze podezřelí.
Lissa Dana neudala. Jeho rozhodnutí jí pomoct vedlo k sňatku a posléze k otázce, co se o pirátství dozvěděli jako děti. Manželé začali studovat historii autorského práva, autorské právo Sovětského svazu a dokonce původní Ústavu Spojených států. Přestěhovali se na Měsíc, kde se setkali s dalšími, které se tam stáhli před dlouhou rukou OSA. Když v roce 2062 začalo povstání Tycho, všeobecné právo číst se brzy stalo jedním z jeho hlavních cílů.

Poznámka autora
Bitva o právo číst se bojuje dnes. Může sice trvat ještě nějakých padesát let, než se náš současný způsob života utopí v temnotě, ale všechny zákony a praktiky už byly navrhovány, ať už Clintonovou administrativou nebo nakladateli.
S jednou výjimkou, tou je myšlenka, že FBI a Microsoft mají základní hesla k osobním počítačům. To je odvozeno z Clipper chipu (čip FBI, který umožňuje odebírat jakkoliv kódované informace z telekomunikačních prostředků, pozn. překl) a podobného návrhu Clintonovy administrativy k ukládání hesel, a také z dlouhodobého trendu, že osobní počítače čím dál více umožňují vzdáleným operátorům řídit lidi tím, že užívají jejich počítačový systém.
SPA (v překladu OSA), ve skutečnosti Asociace vydavatelů software (Ochranný svaz autorů) není zatím oficiální politickou složkou. Neoficiálně se tak ale chová. Navádí lidi, aby udávali své spolupracovníky a přátele, přesně jako Clintonova administrativa obhajuje politiku kolektivní zodpovědnosti, podle níž musí vlastníci počítačů aktivně vyžadovat copyright, nebo budou už za to potrestáni. (A v ČR zrovna tak OSA.)
SPA (i OSA) zastrašuje malé poskytovatele internetu, aby jí dovolili kontorlovat své uživatele. Většina poskytovatelů ISP zažila zastrašování, protože se nemohou bránit u soudu. (Atlanta Journal-Constitution, 1 Oct 96, D3.) Nejméně jeden ISP, Community ConneXion v Oaklandu byl žalován jen za to, že odmítl požadavky SPA. SPA tvrdí, že tuto politiku už opustila, ale ve svých kampaních pokračuje jinými prostředky.
Bezpečnostní prostředky universit, jak jsou popsané níže, nejsou smyšlené. Například počítače na jisté universitě v Chicagu zobrazí po přihlášení tuto zprávu:
"Tento systém je určen pouze pro autorizované uživatele. Aktivity osob, které používají tento počítačový systém neoprávněně nebo nad své oprávnění budou monitorovány a zaznamenávány pro potřebu majitelů. Za účelem monitorování uživatelů, který používají systém neoprávněně nebo za účelem údržby systému mohou být monitorovány i aktivity autorizovaných uživatelů. Použitím tohoto systému souhlasí uživatel s tímto monitorováním a bere na vědomí, že pokud takové monitorování odhalí možný důkaz nelegální činnosti nebo porušení předpisů university, pracovníci systému poskytnou důkazy o takové činnosti vedení university a / nebo státním úřadům."
Zajímavý přístup ke čtvrtému dodatku: přinutit každého dopředu souhlasit s tím, že budou porušena jeho práva.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 kriza | Web | 15. června 2010 v 13:10 | Reagovat

Zajímavé články. Přidej se na klub.blog.cz ;-)

2 pazelv | Web | 15. června 2010 v 14:59 | Reagovat

[1]: Ahoj, děkuju, ale přesně tohle nechci... Nepovažuju se za bloggera nebo autora, spíš za člověka, který příležitostně napíše něco, co by se dalo dát na net, a tohle pokládá za nejjednodušší formu, jak to udělat. Nechci si kolem sebe vytvářet stádo pravidelných čtenářů, kteří by chválili moje názory (nemyslím, že by za to mé názory stály)... Jen tak průběžně doplňuju to, co mi na netu chybí - pokud někdo něco bude hledat, může to najít právě tady... Každopádně díky za nabídku.

3 Saskie | Web | 23. června 2010 v 15:44 | Reagovat

neříkám psát za každou cenu, já chci psát, ale potřebuju k tomu trochu dokopat :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama