Stephen Vincent Benét - Čert kontra Daniel Webster

29. května 2010 v 9:44 | Paželv |  Překlady
Povídka slavného fantasy autora Devil and Daniel Webster (poprvé vydána 1937), kterou jsem přeložil níže, vypráví, užívajíc skutečných historických osobností, napůl pohádkový příběh newhampshirského Fausta Jabeze Stonea a jeho advokáta, slavného Daniela Webstera.

Příběh o člověku, který žaloval ďábla proto, že mu upsal duši a později dospěl k názoru, že by to dělat neměl, sice mírně nekriticky oslavuje americké ctnosti, na druhou stranu s lehkou satirou upozorňuje na některé problémy počátků americké historie, které by mnoho Američanů nejraději zametlo pod koberec. Navíc mne k ní přilákal Benétův nádherně bohatý jazyk.

Jen tak mimochodem, povídka byla dvakrát zfilmována, poprvé v roce 1941 pod názvem All That Money Can Buy (Benét sám spolupracoval na scénáři) a podruhé v těžce ujeté modernisované versi pod názvem Zkratky ke štěstí v roce 2004 (Daniela Webstera hraje Anthony Hopkins, čert je - a jen on sám asi ví proč - změněn na ženu a hraje ji Jennifer Love Hewitt).


I.

Tenhle příběh se vypráví na pomezí mezi Massachusetts, Vermontem a New Hampshire.
Dan'l Webster je sice mrtvej - nebo aspoň pohřbenej, ale kdykoliv je nad Marshfieldem bouřka, je slyšet jeho hlas řvát po pustý obloze. Taky se tam říká, že když přijdete k jeho hrobu a řeknete nahlas a jasně: "Dan'l Webster - Dan'l Webster", země a stromy se začnou třást a za chvilku uslyšíte jeho hlubokej hlas, jak říká: "Sousede, jak si stojí Unie?" Pak radši řekněte, že Unie si stojí dobře jako vždycky, kotva v kameni je, na ní měď bytelná, jedna, toť Unie, jenž nedělitelná, žejo, protože když to neřeknete, tak vám vstane z mrtvejch. Nebo se to tak aspoň říkalo, když jsem byl mladej.
Byl to největší člověk v zemi. Nebyl prezidentem, ale byl největší. Tisíce lidí ho vzývaly hned po samotným Pánu Bohu všemohoucím, říkali si příběhy vo něm a vo všem, co s ním nějak souviselo, zrovna jako vo svatejch a tak. Říkalo se, že když vstal a začal řečnit, na vobloze se vobjevily hvězdy i s pruhama, a že jednou žaloval řeku a vyhrál to a ta se potopila do země. A taky se říkalo, že jednou, když šel rybařit se svou udicí, co se jmenovala Všeulov, pstruh sám vod sebe vyskočil z vody a skočil mu rovnou do kapsy, a všichni věděli, že není možný se proti němu postavit, a když za někoho mluvil před soudem, rozezvučel harfy blaženství a zatřás zemskou kůrou. Takovej to byl člověk, a jeho velká farma nad Marshfieldem byla zrovna jako von. Kuřata, co vypěstoval, měly na stehnech masíčko bělounký jak mana nebeská, krávy choval jak vlastní děti a velkej beran, kterýmu říkal Goliáš, měl rohy zkroucený jako úponek révy, a moh by jima protrknout ocelový dveře. Ale Dan'l nebyl žádná městská běloručka, vo půdě věděl všechno a ráno se chodil se svíčkou dívat, co dělaj podruzi. Chlap s čelistma jak doga, čelem jako hora a očima jako žhavý uhlíky - tak vypadal Dan'l Webster v nejlepších letech. Ale vo jeho největším případu se nikdy nebude psát v knihách, protože tehdy se zuřivě a tvrdohlavě soudil se samotným čertem. A to je ten příběh, kterej jsem slyšel vyprávět.
V Cross Corners v New Hampshire bejval nějakej Jabez Stone. Nebyl to špatnej chlap, ale měl smůlu. Když sel kukuřici, chytla sněť, když sázel brambory, zplesnivěly. Měl dost velký pole, ale nevynášelo, měl hodnou ženu a hodně děti, ale jak měl hodně dětí, tak málo je měl čím krmit. Když se na sousedově poli vobjevily šutry, na jeho se vobjevily úplný balvany. Když mu kůň dostal nákolnice, prodal ho a místo něj koupil jinýho, kterej pajdal a měl nějakej ještě horší svrab. Někdo už holt je takovej pechfógl. Jednoho dne to ale Jabeze Stonea přestalo bavit.
Jednou ráno takhle oral a zlomil si pluh o kámen, o kterým by přísahal, že tam ještě včera nebyl. A jak tam stál a čuměl na zlomenej pluh, kůň mu začal kašlat - takovým tím táhlým kašlem, co věští jedině nemoc a prachy za zvěrolékaře. Dvě děcka mu ležely se spalničkama, žena mu nějak stonala a navíc si rozrazil nehet. To pro něj byla poslední kapka. Podíval se zoufale kolem sebe a řekl: "Tak už toho mám dost, kdy to konečně skončí? Upsal bych se čertu, aby to skončilo, jo, upsal bych se, za dva centy bych se upsal!"
Najednou měl takovej ten divnej pocit, že řekl něco, co neměl, ale byl Newhampshiřan, a ti svý slovo neberou zpátky. Ale se nic nezměnilo a až do večera se nedělo nic zvláštního, docela si voddech, protože to byl pobožnej člověk. Ale mlýny melou pomalu ale jistě, jak se říká. A druhej den navečer přijel pěknou bryčkou takovej spisovnej cizinec v černým a ptal se po Jabezi Stoneovi.
Jabez řek svý rodině, že to je jako notář a chce se s ním se dohodnout na závěti, ale moc dobře věděl kdo to je. Cizinec se mu nelíbil, ani to, jak cenil zuby, když se usmíval. Byly to bílý zuby, měl jich hodně, ale jiní zase říkaj, že byly až na kořen červavý, takže v tomhle za to neručím. Taky se mu nelíbilo, že když toho cizince viděl pes, s kňučením zalez do boudy, staženej ocas. Ale Jabez řekl co řekl, tak zašli za stodolu a napsali smlouvu. Jabez Stone se musel píchnout do prstu a cizinec mu na to zvlášť půjčil stříbrnej špendlík. Píchnutí se zahojilo, ale na tom místě zůstala bílá jizvička.

II.

A pak se najednou pro Jabeze Stonea všechno začalo zlepšovat. Jeho krávy tloustly, jeho koně byli zdravější, jeho úrodu mu závidělo celý okolí a blesky třeba rozmlátily celý údolí, ale jeho stodolu netrefily. Za chvilku byl jeden z nejbohatších lidí v hrabství, vybrali ho dokonce na volitele, pak mu začali navrhovat, aby se stal členem státního senátu. Zkrátka a dobře, celá Stonova rodina byla šťastná jak kočky v mlíkárně. Teda celá rodina kromě Jabeze Stonea samotnýho.
Prvních pár let byl dost spokojenej. Je to skvělý, když se smůla změní ve štěstí, vyžene vám to z hlavy starosti. Jenomže pak ho už pořád bolela ta jizvička na prstu, zvlášť když pršelo. A jednou za rok, tak přesně, že byste si podle toho mohli řídit hodinky, k němu přijížděl ten divnej cizinec v pěkný bryčce. A když se objevil šestej rok, vod Jabeze Stonea vodešlo všecko štěstí.
Cizinec přišel za humna, pečlivě střídal boty s hůlkou (byly to pěkný černý boty, ale Jabezovi Stoneovi se nikdy nelíbily, byly tak jako divně špičatý). A když nastal den, řekl: "Vidíte, pane Stone, jste úspěšný. Máte tu pěkný stateček."
"Přijde na to," opáčil Stone, protože byl Newhampshiřan.
"Přece není nutné podceňovat vaši píli," usmál se cizinec a ukázal zuby. "Ačkoli víme, že se to stalo na základě podmínek naší smlouvy. A naše hypotéka končí příští rok, takže si nemůžete na nic stěžovat."
"Když už mluvíte vo tý hypotéce," řekl Jabez Stone a podíval se na zemi i na voblohu, jakoby hledal pomoc. "Začínám vo ní mít takový podezření..."
"Podezření?" zeptal se cizinec, už ne tak příjemně.
"No jo," řekl Jabez Stone. "Tohle je Amerika a já vždycky byl zbožnej člověk." Odkašlal si a hned si připadal statečnějc. "Takže, pane, mám závažný pochybnosti, co by na tu vaši hypotéku říkal soud."
"Jsou soudy a soudy," řekl cizinec a zamlaskal vo zuby. Pak vytáhl velkou černou složku plnou založených papírů. "Sherwin, Slater, Stevens, Stone," mumlal si. "Já, níže podepsaný Jabez Stone atakdáleatakdále na lhůtu sedmi let atakdáleatakdále... já bych řekl, že to je úplně v pořádku."
Ale Jabez Stone ho neposlouchal, protože viděl vypadnout ze složky něco jinýho. Vypadalo to jako můra, ale můra to nebyla. A jak se na to Stone zadíval, jakoby to na něj promluvilo takovým pípavým hláskem, hrozně tenkým a vysokým, ale taky hrozivě lidským.
"Sousede Stone!" pištělo to. "Sousede Stone, proboha, pomozte mi!"
Ale než Stone stačil pohnout rukou nebo nohou, cizinec po té věci hodil takovým velkým šátkem, chytil do něj stvořeníčko jako motýla a zavázal jeho konce.
"Omlouvám se za vyrušení," řekl. "Takže, jak jsem říkal..."
Ale Jabez Stone se roztřásl jak ratlík. "To byl Škrťa Stevens," zahuhňal. "A vy jste ho chytil do toho šátku."
Cizinec vypadal mírně překvapeně.
"No, podle předpisů bych ho měl dát do přepravní skříňky," zazubil se. "Ale tam jsou právě mírně výjimečné případy a tohohle jsem k nim nechtěl nacpat. Občas to člověku prostě nevyjde."
"Nevím, co tím myslíte," řekl Jabez Stone, "ale tohle byl hlas Škrti Stevense. Ten nemůže být mrtvej! Nemůže bejt! Ještě v úterý byl čilej a lakomej jak křeček."
"Nevíme dne ani hodiny," zamyslel se cizinec jakoby zbožně. "Poslouchejte!" Právě začal zvonit umíráček a Jabez Stone mu naslouchal se zpocenou tváří. Věděl, že se zvonilo Škrťovi Stevensovi a že je mrtvej.
"Tyhlety dlouhodobé smlouvy," povzdechl si cizinec. "Opravdu je nemám rád. Ale obchod je obchod."
Šátek měl pořád v ruce, a Jabezi Stoneovi bylo špatně z toho, jak se v něm cosi pořád hejbalo a vzpínalo.
"Všichni jsou malý jako tenhle?" zeptal se chrachtivě.
"Malí?" zeptal se cizinec. "Aha, takhle. No to je různé." Přeměřil si Jabeze Stonea očima a zas ukázal zuby. "Netrapte se, pane Stone, vy budete větší. Vy byste byl tak akorát do přepravní skříňky. A takový člověk jako Dan'l Webster, samozřejmě - pro toho bysme museli dělat zvláštní skříň. A i u té by vás asi překvapila šířka dveří. Ale Webster by za to stál. Rád bych mu tu skříň zařizoval... Ale, ve vašem případě, jak jsem říkal..."
"Dejte ten šátek pryč!" křikl Jabez Stone a začal prosit o smilování. Ale nejlepší, čeho dosáhl, byl tříletý odklad se zvláštními podmínkami.
Ale když se takhle upisujete, nemáte ánunk, jak rychle takový čtyři roky můžou uběhnout. Jabez Stone byl už ve státním senátu, už už chtěl kandidovat na guvernéra - ale jakoby měl v puse popel. Každý ráno, když se budil, říkal si: "Zase už je jedna noc pryč," a každou noc, když když šel spát, myslel na tu velkou černou složku a na duši Škrti Stevense, a bylo mu z toho zle.
Nakonec, když už to nemohl snášet, poslední dny posledního roku, nasedl na koně a jel za Dan'lem Websterem. No a protože Dan'l byl taky z New Hampshiru, jenom pár mil od Cross Corners, vědělo se, že má pro svý krajany slabost.

III.

Jabez Stone se dostal do Marshfieldu už brzo ráno, ale Dan'l už byl vzhůru, latinsky žertoval s čeledínama, zápasil se svým beranem Goliášem, zkoušel novýho klusáka a cvičil si řeč proti J. C. Calhounovi. Ale když slyšel, že k němu přišel někdo z New Hampshiru, všeho nechal. Dan'l už byl takovej. Dal Jabezovi snídani, kterou by nesnědlo pět chlapů, vyzpovídal ho ohledně životních příběhů všech lidí v Cross Corners a nakonec se ho zeptal, jak mu může pomoct.
Jabez Stone mu řekl, že jde o takovej případ s hypotékou.
"No, hypotéku jsem už dlouho neřešil a vlastně teď už deset let obhajuji jenom před Nejvyšším soudem," řekl Dan'l, "ale v rámci možností vám pomůžu."
"Pak doufám, že to bude poprvé za deset let," odpověděl mu Jabez Stone a popsal mu podrobnosti.
Dan'l chodil a poslouchal, ruce za zády, pak se ho zeptal na pár otázek a pak upíral oči na podlahu, jako kdyby na nich byly nebozezy. Když Jabez skončil, Dan'l vyfoukl vzduch z tváří. Pak se otočil na Jabeze, usmál se na něj přes celej obličej, jako při východu slunce nad Monadnockem.
"No, dal jste čertovi lopatu na vykopání vašeho hrobu, sousede Stone, ale budu vás hájit."
"Vážně?" zeptal se Stone, který tomu nemohl uvěřit.
"Ano," řekl Dan'l Webster, "Mám dvacet sedm jiných věcí a navíc Missourijský kompromis, ale váš případ si vezmu. Protože pokud dva Newhampshiřahni neporazí čerta, můžeme dát zem rovnou zpátky Indiánům."
Pak potřásl Jabezi Stoneovi rukou a řekl: "Dostal jste se sem dost rychle?" "No, chvilku mi to trvalo," připustil Jabez Stone.
"Doma budete rychleji," řekl Dan'l Webster a řek, že maj zapřáhnout Konstituci a Konstelaci. To byl sehranej pár takovejch šimel s bílejma hleznama, rychlejch jak namydlený blesky.
Ani vám nebudu popisovat, jak Stoneovy potěšilo, že k nim přišel jako host sám velkej Dan'l Webster, kdz se tam teda konečně dostali. Jabezu Stonovi po cestě vítr odnes klobouk, ale ani si toho moc nevšímal. Po večeři poslal rodinu spát, protože měl s panem Websterem důležitý jednání. Paní Stoneová je chtěla posadit do salónu, ale Webster už salóny znal a říkal, že by radši byl v kuchyni. Tak si tam sedli a čekali na cizince, mezi nima džbánek a jasný světlo z krbu. Cizinec měl podle dohody přijít s úderem půlnoci.
Většina lidí by si nedokázala představit lepší společnost než Dan'la Webstera a džbánek. Ale s každým tiknutím hodin byl Jabez Stone smutnější a smutnější. Voči mu těkaly, a když se napil, bylo vidět, že mu nechutná. S úderem půl dvanáctý vzal Dan'la Webstera za ruku.
"Pane Webster," kvílel zoufale. "Pro Kristovy drahý rány, pane Webster, zapřáhněte koně a odjeďte vodsud, dokud je čas!"
"Vážil jsem kvůli vám příliš dlouhou cestu, sousede, než abyste mi řekl, že se vám v mé společnosti nelíbí," řekl Dan'l Webster pokojně se džbánkem v ruce.
"Jsem jenom troska," naříkal Stone. "Přitáh jsem vás na ďábelskou cestu, vidíte, jakej jsem blázen. Nechte ho, ať si mne vezme, když chce. Nějak po tom netoužím, abych řek pravdu, ale když to musí být. Vy jste opora Unie, pýcha New Hampshire! Vás dostat nemůže, pane Webster! Vás ne!"
Dan'l Webster se podíval na toho nešťastnýho tvora, co se v záři krbovýho vohně třás jak sulc, a položil mu ruku na rameno.
"Velmi vám děkuji, sousede Stone," řekl mírně. "Jste velmi laskav. Ale na stole máme džbánek a v ruce případ. Co jsem na světě, ještě jsem nenechal být džánek ani případ."
Právě v ten moment někdo zostra zaklepal na dveře.
"Á," řekl klidně Dan'l Webster. "Řekl bych, že se vám trošku zpožďují hodiny, sousede Stone." Vstal a otevřel dveře. "Pojďte dál."
Cizinec vstoupil - takovej vysokej a tmavej - a podíval se do krbu. Pod paží nesl černou, lakovanou skříňku s malejma průduchama. Když tu skříňku viděl Stone, zasténal a skrčil se do rohu.
"Pan Webster, není-liž pravda?" zeptal se velmi zdvořile cizinec, oči lesklý jak liška v lese.
"Takto zmocněn ve věci případu pana Jabeze Stonea," řekl Dan'l Webster zrovna tak lesklejma vočima. "Mohu znát i vaše jméno?"
"Mám jich povícero," řekl bezstarostně cizinec. "Pro tento večer, co třeba pan Rohatý? Tak mi v tomto kraji říkají často."
Pak se posadil a nalil si ze džbánku pití. Pití bylo vychlazený, ale ve sklence hned začlo vřít.
"A teď," řekl cizinec a zas ukazoval zuby v tom divným úsměvu, "Vás coby zákonů dbalého občana prosím, abyste mi pomohl získat můj majetek."
A pak spor začal, těžkej a rozhorlenej. Napřed měl Jabez Stone špetičku naděje, ale když viděl, jak Dan'l Webster prohrává argument za argumentem, jen se schoulil v koutě s vočima na tý lakovaný skříňce. O smlouvě nebo podpisu nemohlo bejt pochyb, to na tom bylo nejhorší. Dan'l Webster se otáčel a kroutil a bil pěstí do stolu, ale nemohl se přes to dostat. Nabízel kompromis, ale cizinec vo tom nechtěl ani slyšet. Zdůrazňoval, že jeho majetek mezitím nabyl na ceně, že státní senátoři jsou cennější než vobyčejní smolaři, ale cizinec se držel litery zákona. Byl to výbornej právník, tenhleten Dan'l Webster, říkali jsme mu Král advokátů, ale teď to vypadalo, že poprvý v životě našel sobě rovnýho.
Nakonec si cizinec trošku zívl. "Vaše veliká snaha pomoci klientovi je nesmírně chvályhodná, pane Webstere, ale pokud nechcete vznést již žádné námitky, obávám se, že již..." Jabez Stone se roztřásl.
Websterovo obočí bylo černý jak bouřkovej mrak. "Již nejiž, tohohle chlapa nedostanete," zahřměl. "Pan Stone je americkým občanem, a žádný americký občan nesmí býti nucen sloužiti ve službách cizího vladaře! Bojovali jsme kvůli tomu s Anglií ve dvanáctém roce, a budeme bojovat zas, třeba i se samotným peklem!"
"Cizího? A kdo říkal, že jsem cizí?"
"Nikdy jsem neslyšel o vašem... údajném americkém občanství," vyhrkl překvapeně Dan'l Webster.
"Kdo by ho měl mít spíš?" usmál se cizinec děsivě. "Když jste spáchali první zlo na Indiánech, byl jsem při tom. Když první otrokář vyplul od Konga, stál jsem na palubě. Nejsem snad ve vašich knihách, příbězích a pověrách už od dob prvních osadníků? Nemluví se o mně ještě pořád v každém kostele v Nové Anglii? Seveřani mne vydávají za Jižana a Jižani za Seveřana, ale nejsem ani jedno. Jsem skoro tak ctihodný Američan, jako vy sám - a lidé nejlepšího původu -, abych vám řekl pravdu, a i když se nerad vychloubám, mé jméno je v této zemi starší než vaše."
"Aha," řekl Dan'l Webster s vystoupnutou žilou na čele. "Pak trvám na ústavě a žádám o soudní proces pro svého klienta!"
"Tento proces může stěží být projednáván před obyčejným soudem," řekl cizinec s jiskrnejma vočima. "A vzhledem ke zpoždění..."
"Může to být kterýkoli soud, který si vyberete, ale musí to být americký soud s americkým soudcem a americkou porotou," řekl Dan'l Webster furiantsky. "Živí nebo mrtví, vyberte si je sám."
"Řekl jste si o to ," řekl cizinec a namířil prstem ke dveřím. A najednou venku zazněla meluzína a zvuky kroků. Přicházeli z noci, jasný a hlasitý. Ale nebyly to kroky živejch lidí.
"Ve jménu Božím, kdo to je tak pozdě?" křičel Jabez Stone s horečnatým strachem.
"To je ta porota, kterou si pan Webster vyžádal," řekl cizinec a usrkl ze svý vroucí sklínky. "Musíte omluvit poněkud drsný vzhled jednoho či dvou, někteří sem museli vážit dlouhou cestu."

IV.

Voheň zmodral, dveře se rozlítly a jeden po druhým vešlo dvanáct lidí.
Z toho předtím se mohl Jabez Stone hrůzou zeblít, ale z tohohle jakoby strachy voslepl. Protože viděl Waltera Butlera, loajalistu, kterej za revoluce v Mohawským údolí dštil voheň a síru, a taky Simona Girthyho, vodpadlíka, kterej sám upaloval bělochy na hranici a vejskal k tomu jako Indián. Ten měl voči zelený jak kočka, a fleky na jeho hadrech nebyly od jelení krve. Byl tam indiánskej náčelník Král Filip, divokej a pyšnej jako za života, a na hlavě měl vobrovskou ránu, která ho zabila, a taky krutej guvernér Dale, kterej nechal lámat lidi v kolech. Byl tam Morton od Merry Mountu, trýznitel kolonie Plymouth, se svým rudým, tlustým ksichtem, co tak nenáviděl zbožný lidi. Byl tam Teach Černovous, krvavej pirát, kterýmu se vopravdu na hrudi svíraly černý kudrliny. A byl tam páter John Smeet, v pluviálu a a s rukama škrtiče, ten vcházel tak, jak šel k mašli. Na krku měl furt votisk od voprátky, ale v ruce svíral navoněnej kapesníček. Jeden po druhým vešli do místnosti, ale hořely kolem nich pekelný plameny. Cizinec řek jejich jména a proč jsou tady, dokud nepovyprávěl příběhy vo všech dvanácti. Ale mluvil pravdu - všichni hráli nějakou roli v dějinách Ameriky.
"Jak jste spokojen s porotou, pane Webstere?" zaščířil se cizinec, když se posadili.
Dan'l Webster měl zpocený čelo, ale jasnej hlas. "V podstatě ano, jen postrádám generála Arnolda."
"Pan Benedict Arnold je zaneprázdněn jinou činností," zamračil se cizinec. "A taky jste chtěl soudce, pokud se pamatuji."
Ukázal prstem ještě jednou. Do místnosti vkráčel vysokej, přísnej chlap v puritánským hábitu, s planoucíma, fanatickejma vočima a sedl si na místo soudce.
"Pan soudce Hathorne je zkušený právník," řekl cizinec. "Předsedal oněm slavným čarodějnickým procesům v Salemu. Ostatní pak uznali svou chybu, on nikoliv."
"Odvolati tak jasné důkazy a přiznání?" řekl přísně starý soudce. "Nikolivěk! Oběstěž je, oběstěž je všeliké!" brblal si pro sebe způsobem, kterej vrážel Jabezovi do duše led.
Pak začal soud, a jak se asi dá čekat, pro obhajobu to vůbec nevypadalo růžově. Ani Jabez Stone toho nemoh moc dosvědčit ve svůj prospěch. Jednou se podíval na Simona Girtyho, zapištěl a zase tak nějak omdlel v koutě.
Soud ale pokračoval, jak to tak u soudů chodí. Dan'l Webster už stál před těžkejma porotama a před krutejma soudcema, ale tohle byli nejtěžší a nejkrutější, jaký znal. Seděli tam s leskem v očích a poslouchali cizincův úlisnej hlas. Pokaždý, když vznesl námitku, řekl mu soudce: "Námitka se přijímá," ale když něco chtěl říct Dan'l Webster, bylo to furt: "Námitka se zamítá." No, od typů, jako je pan Rohatej, těžko můžete čekat rovnou hru.
Ke konci to Dan'la dohřívalo, byl žhavej jako železo na kovadlině. Snažil se sedřít z cizince kůži všema způsobama, jaký právo zná, ale to soudce a porota taky. Nestaral se vo nějaký pohrdání soudem nebo vo to, co by ho to mohlo stát. Staral se akorát o Jabeze Stonea. Byl čím dál víc rozzuřenej a špekuloval, co říct. A nějakým divným řízením osudu, čím dýl přemýšlel, tím míň byl schopnej říct svůj proslov.
Nakonec už měl vstát a chrlit svý hromy a blesky. Ale než začal, chvilku si prohlížel soudce i porotu, to byl takovej jeho zvyk. Všim si, že ten lesk v jejich vočích je dvakrát takovej jak předtím a že se k němu všichni naklání jak psi než chytí lišku, a že v tý místnosti ještě zhoustla ta zlá modrá mlha. Pak přemýšlel, co udělat a utřel si pot z čela , vypadal jako člověk, kterej právě vylez z temný kobky.
Protože to si přišli i pro něj, a nejen pro Jabeze Stonea. Četl to v tom lesku v jejich vočích a v tom, jak si cizinec zakrýval pusu rukou. Pokud by proti nim bojoval jejich vlastníma zbraněma, padl by do jejich moci, uvědomoval si to, ale nemoh by říct jak. V jejich očích se totiž leskl jeho vlastní strach a vztek a on ho musel z těch očí dostat, nebo by případ byl ztracenej. Chvilku tam tak stál, černý voči mu žhnuly jako kamenný uhlí, a pak začal mluvit.
Začal potichu, ale mohli byste slyšet každý slovo. Říkalo se vo něm, že kdyby chtěl, mohl by mluvit jak harfy blahoslavenejch. A přesně takhle teďka mluvil, tak jednoduše a lehce, jak to jenom jde. Ale nezačal spílat nebo obviňovat. Začal vo věcech, který dělaj zemi zemí a člověka člověkem.
Začal o jednoduchejch věcech, který každej poznal a pocítil - jak je svěží ráno, když jste mladý, jak vám přijde k duhu jídlo, když máte hlad, a jaký to je, když jste ještě děcka a každej den je novej. Bral je a votáčel v rukou. Byly to dobrý věci, který byly pro každýho. Ale zhořkly bez svobody. A když mluvil vo otrocích a bolestech otroctví, jeho hlas byl jako zvon. Mluvil o prvních dnech Ameriky a lidech, který tehdy žili.
Nebyla to žádná řeč rozmáchlá jak vorlí křídla, ale vy jste to prostě viděli. Připouštěl všechno špatný, co se tehdy stalo, ale ukázal, a nestranně, jak všechno to špatný bylo k něčemu dobrý. A každej v tom hrál svou roli, i zrádci.
Pak se otočil na Jabeze Stonea a ukázal, jakej je - vobyčejnej člověk, kterej měl prostě pech a chtěl to změnit. A protože to chtěl změnit, bude za to teď potrestanej na věky věkův. Ale v Jabezi Stoneovi pořád bylo dobro, a von to dobro ukázal. Vobčas byl tvrdej nebo lakomej, ale byl to jen člověk. Poněvadž bejt člověkem, to není jednoduchý, ale je to věc, na kterou můžete být pyšnej. A když to Webster dokazoval, porota si prostě nemohla pomoct a musela to uznat.
Protože i v pekle je člověk člověkem, však víte. Nikdy pro nikoho neudělal víc, jeho hlas zvonil jak varhany. Vyprávěl příběh vo strastiplný a nekonečný cestě lidstva. Jak mu hází klacky pod nohy, věší bulíky na nos a malujou čerty na zeď, ale jak veliká ta cesta je.
A žádnej pekelník to nikdy nemůže poznat - to je věc jen pro lidi.

V.

Oheň v krbu už pomalu hasl a začal vát ranní vítr. Zatímco Dan'l Webster mluvil, začalo svítat. A jeho slova se vrátila zpět k půdě New Hampshire, tomu kousku země, ke kterýmu každej tíhne a každej ho miluje. Vymaloval ho jako vobrázek, ke každýmu členovi poroty říkal věci, který už dávno zapomněl. Jeho hlas si uměl najít každý srdce, to byl ten jeho dar a ta jeho síla. Jeho les byl pro jednoho jako les a jeho tajemnosti, pro jinýho jako moře a mořský bouře, a zas jinej v měn slyšel nářek za jeho ztracenej národ, jinej zas malej, mírnej výjev, kterej si léta nepamatoval. Ale každej něco viděl. A když Dan'l Webster skončil, nevěděl, jestli zachránil nebo nezachránil Jabeze Stonea. Ale věděl, že udělal něco zázračnýho. Lesk ve vočích soudce a poroty zmizel, odteď už byli zase lidi a věděli, že jsou lidi.
"Obhajoba skončila," řekl Dan'l Webster a stál jak hora. V uších mu furt zněla jeho řeč, a neslyšel vůbec nic, dokud soudce Hathorne neřekl: "Porota se odebere k poradě."
Walter Butler se zvedl z místa, v jeho tváři byla temná, radostná pýcha.
"Porota zvážila rozsudek," řekl, a díval se na cizince. "A rozhodla se ve prospěch obžalovaného Jabeze Stonea."
Úsměv z cizincovy tváře zmizel, ale Walter Butler ještě neskončil.
"Možná to není přesně dle důkazů," dodal, "leč i zatracení musí složiti hold výmluvnosti pana Webstera."
Pak prořízlo šedou ranní oblohu dlouhý zakokrhání, soudce a porota opustili místnost jako dým, jakoby tam nidky nebyli. Cizinec se otočil na Webstera a křivě se na něho ucilil. "Na pana starostu Butlera holt není spolehnutí. Ale nevěděl jsem, že až tak moc. Nicméně, gratuluji vám, jako gentleman."
"Radši bych si vzal ten papír, pokdu vám to nevadilo," řekl Webster, vzal jej a roztrhal jej na čtyři kusy. Byly na dotek podivně horké. "A teď vás dostanu," řekl a jeho ruka uhodila na cizincovo rameno jako medvědí past. Protože věděl, že když překonáte někoho jako je pan Rohatý ve spravedlivém souboji, ztrácí nad vámi veškerou moc. A vypadalo to, že Rohatý to ví taky.
Cizinec se kroutil a svíjel, ale nemoh se dostat z toho sevření. "Ale ale, pane Webstere," usmíval se bledě. "To je smě... au... směšné, pokud vás trápí procesní poplatky, tak ty já vám samozřejmě rád zaplatím..."
"To teda zaplatíš," třásl s ním Dan'l Webster, až mu cvakaly zuby. "Sedneš si tady ke stolu a napíšeš mi revers, že nebudeš otravovat ani pana Jabeze Stonea, ani žádnýho z jeho předků či potomků v pokolení přímým i nepřímým, ani nikoho jinýho z New Hampshire až do soudnýho dne! Pro tenhle stát prostě nebude žádný peklo, my si vystačíme sami, bez cizí pomoci."
"Eh," řekl cizinec, "Dobře, tedy nikdy se ještě... ale... au... Souhlasím..."
Sedl si a napsal revers, ale Dan'l Webster ho celou dobu držel za kabát.
"Smím už odejít?" řekl cizinec pokorně, když si Dan'l Webster pročítal dokument, jestli je v tý správný právnický hatmatilce.
"Jít?" zatřásl s ním Dan'l Webster ještě jednou. "Pořád přemýšlím, co s vámi udělám. Zaplatil jste procesní poplatek, ale nezaplatil jste mi palmare. Asi si vás vezmu do Marshfieldu," řekl zamyšleně. "Mám takového berana, jmenuje se Goliáš, a ten vám protrkne ocelová vrata. Docela rád bych vás s ním pustil na pole a čekal, co se stane."
No a cizinec začal prosit. Prosil a prosil, až ho nakonec Dan'l Webster, kterej byl od přírody laskavej a hodnej, nechal jít. Cizinec mu za to byl hrozně vděčnej a jen tak, aby dokázal svý přátelství, mu nabídl, že mu vyhádá z ruky budoucnost. A Dan'l Webster mu to dovolil, i když většinou na hadače moc nedával.
Ale tenhleten cizinec byl samozřejmě něco trošinku jinýho. Čichal a čmouňal v čarách na Dan'lově ruce a říkal mu, že udělal jednu věc úžasnější než druhou. Ale všechny byly v minulosti.
"Ano, pravda, to se stalo," řekl Dan'l Webster. "Ale co se stane v budoucnosti?"
Cizinec se rozzářeně usmál a potřásl hlavou. "Není taková, jakou si představujete. Je temná. Jste velice ctižádostivý, pane Webstere."
"To ano," řekl Dan'l pevně. To si konečně povídali vrabci na střeše, že chce kandidovat na presidenta.
"Budete to mít už skoro na dosah," usmíval se cizinec. "Ale nedosáhnete toho. Presidentem se stane nějaký nýmand a vy prohrajete."
"Dobře, ale pořád to budu já, Dan'l Webster," řekl Dan'l. "A dál?"
"Máte dva silné syny," řekl cizinec a třásl hlavou. "Chcete pokračovatele rodu. Ale oba zahynou ve válce a nedosáhnou slávy."
"Živí nebo mrtví, budou to pořád moji synové," řekl Dan'l. "A dál?
"Pronesl jste mnoho skvělých řečí," řekl cizinec. "Pronesete jich ještě víc."
"Ehm," řekl Dan'l Webster.
"Ale vaše poslední velká řeč se obrátí proti vám," prorokoval dál cizinec. "Budou na vás psát hanopisy, dávat vám přezdívky. I v Nové Anglii se bude říkat, že jste kam vítr tam plášť a vlastizrádce, a budou vás pomlouvat až do smrti."
"Pokud ta řeč bude pravdivá, ať si říkají co chtějí," řekl Dan'l Webster. Pak se podíval na cizince. "Ještě jedna otázka. Celý život jsem bojoval za Unii. Uvidím, jak vítězí svůj zápas proti těm, kteří se ji snaží zničit?"
"Neuvidíte to," řekl cizinec posmutněle. "Ale zvítězí. A i když zemřete, budou za vás bojovat tisíce lidí, za to, co jste řekl vy."
"Pak byste se měl, vy vychrtlý úzkotlamý lichváři," řekl Dan'l Webster v záchvatu smíchu, "klidit do té své nory, než vám vypálím značku! Při třinácti původních koloniích, šel bych i do samého Pekla, abych zachránil Unii!"
Pak skrčil nohu ke kopnutí, který by porazilo koně. Dotkl se cizince jenom samou špičkou boty, ale ten i tak vyletěl ze dveří i se svou přepravní skříňkou.
"A teď," řekl Dan'l Webster, když viděl, jak se Jabez Stone probouzí ze svých mdlob, "se podíváme, co zbylo ve džbánku. Z toho celonočního povídání člověku vyschne v hrdle. Doufám, že máte koláč k snídani, sousede Stone."
Ale říká se, že když se čert dostane k Marshfieldu, doteď ho obchází velkým obloukem. A ve státě New Hampshire ho dodneška neviděli. V Massachusetts nebo ve Vermontu teda samozřejmě jo.


Poznámky překladatele
Benétova povídka hodně čerpá z amerických reálií, proto bude patrně nutné čtenářům několik jmen a skutečností vysvětlit.
Advokát a věhlasný newhampshirský řečník Daniel Webster (1782-1852) je skutečnou, slavnou a velmi kontroversní postavou, jeho osudy tak, jak jsou popsány v povídce, víceméně odpovídají skutečnosti. Při volbách v roce 1848 ho porazil Zachary Taylor, což souviselo s Websterovou nepopulární snahou o kompromisní řešení otrokářského problému (v povídce zmiňovaný Missourijský kompromis). Některými je dodnes pokládán za zrádce, ale obecně je uznáván za největšího amerického řečníka.
Walter Butler (1752 - 1781) byl britský loyalista, který se spojil s Indiány. Jejich boj vyústil do známého masakru v Cherry Valley, při kterém Britové a Indiáni zaútočili na víceméně neozbrojené osadníky.
Simon Girty (1741-1818) zajistil britským silám ve válce za nezávislost podporu Indiánů, obecně je v americké historii líčen jako zrádce.
Král Filip (zemřel 1676) byl krutý indiánský náčelník bojující proti Američanům. Těžko říct, co Benét myslí tou sečnou ranou na hlavě, protože byl ve skutečnosti zastřelen.
Thomas Dale (zemřel 1619) byl britský guvernér kolonie Virginia. Proslul sice jako krutovládce, reálně ale jeho přístup zajistil kolonii úspěch a řád.
Thomas Morton (1579-1647) byl zakladatel kolonie Merrymount a úhlavní nepřítel plymouthských puritánů. Snad právem, snad nikoli, každopádně proslul jako libertin, bezbožník a obdivovatel pohanství (a také jako horlivý etnograf, který vykonal mnoho neocenitelné a nezištné vědecké práce v oblasti popisu kultury původních obyvatel), což mu v puritánské Americe stěží mohlo vynést popularitu.
Pirát Edward Teach, řečený Černovous (zemřel 1718) je alespoň pod svou přezdívkou asi znám i českým čtenářům.
Generál Benedict Arnold (1741-1801) byl smutnou postavou americké války za nezávislost. Ač bojoval na straně Američanů, záměrně vydával rozkazy ve prospěch Britů a později k nim přeběhl.
Reverend John Smeet je jako jediný porotce smyšlenou postavou a oblíbeným předmětem diskusí amerických literárních historiků. Podle jednoho výkladu je zamýšlen jako provokace nějakého Bénetova známého kněze.
John Hathorne (1641-1717) reálně nebyl salemský soudce, nýbrž salemský kat. Byl opravdu jediným organisátorem salemských čarodějnických procesů, který až do smrti trval na jejich správnosti.
Věta "Dan'l Webster je sice mrtvej - nebo aspoň pohřbenej" odkazuje k Websterovu výroku: "Pohřbít se nechám, až budu mrtvý," kterým hrdina této povídky odmítl svůj politický pohřeb - nabídku jmenování vicepresidentem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama