Clark Ashton Smith - Planeta mrtvých (The Planet of the Dead)

21. prosince 2010 v 18:43 | Paželv |  Překlady
Jistou skupinu děl C. A. Smithe tvoří novoromantické a novodekadentní snění o jiných světech, životech a velkých příbězích z dálav. Z této skupiny básní a povídek patří Planeta mrtvých k těm nejzdařilejším.

I.
Povoláním byl Francis Melchior starožitníkem, zálibou však hvědářem. Tímto způsobem se mohl pokusiti uklidnit, či zcela upokojit dvě z potřebností své složité a nezvyklé povahy. Povolání mohlo vyhověti jeho touze po všem, což bylo uvrženo do márnice stínů mrtvých věků, do temně jantarných plamenů utopených sluncí, všech věcí, kteréž obklopovala temná a neřešitelná tajina odšedšího času. A ve své zálibě nacházel stezku k říším vzdáleným v dálném vesmíru, k sférám, v kterýchž mohla jeho představivost dlíti svobodně a kdež jeho sny nalezly upokojení. Neboť Melchior byl z těch, kteříž se rodí jati nevyléčitelnou nechutí ke všemu přítomnému a blízkému, jeden z těch, kteří se příliš snadno zpijí zapomněním a nemohou plně zapomenouti pomíjivou slávu druhých aiónův a světů, z nichž byli vyhnáni svým lidským zrozením, a jejich zuřivé, nepokojné myšlenky a mlhavé, neuhasné touhy se temnotně vrací ke zmarným břehům svého ztraceného dědictví. Země jim jest příliš úzkou, směřování smrtelného času příliš krátké, všude zří neplodný nedostatek a oplnulost nekonečnou strastí.
Jelikož byl zrozen s předpoklady tak smrtícími vůči všednímu pachtění, bylo zvláštní, že byl úspěšný v každém podniku. Jeho láska ke starobylostem, k vzácným vasám, obrazům, nábytku, klenotům, modlám a soškám ho nutila více kupovat nežli prodávat, a každé prodeje byly mu začasté zdrojem tajné bolesti lítostivé. Dokázal si nicméně vyzískati jistý stupeň pohodlí bohatosti. Přirozeností byl samotářem, přehlíženým pro podivínství. Nikdy se nechtěl oženit, neseznámil se s žádnými dobrými přáteli a nestaral se o mnoho věcí, které jsou v očích obyčejného člověka pokládány za obvyklé pro normální lidskou bytost.
Melchiorova láska ke starožitnostem a oddanost hvězdám se datovaly již od dnův dětství jeho. Nyní, v prvém a třicátém létě svého života, kterýž ubíhal v pohodlí a blahobytnosti, přeměnil hořejší balcon svého předměstského domu na vrcholu kopce v amateurské observatorium. Zde studoval noc co noc s novým, dobrým dalekohledem letní nebe. Měl málo nadání a ještě méně zájmu ke všem těm prapodivným výpočtům, kteréž jsou větší částí pravověrné astronomie, měl však značnou nebeskou představivost. Nezajímal se příliš o jména, která dali hvězdáři jednotlivým hvězdám či souhvězdím, každé pro něj však bylo jedinečné a nemohlo být zaměnitelné s žádným jiným.
Zvláště ho zajímalo jisté, asi minutu široké souhvězdí jižně od Mléčné dráhy. Pouhým okem bylo stěží rozeznatelné a i skrze jeho dalekohled působilo dojmem vesmírné samoty a vzdálenosti, jakou nikdy nepocítil u jiného souhvězdí. Vábilo ho více než oměsíčněné planety hvězd prvního magnituda s hořivými škálami, vracel se k němu poznovu a poznovu, opouštěje pro ten osamělý světelný bod zázračné prstence Saturnu, obmračněnou Venuši a spletivá vinění mlhoviny andromské.
Přemítaje mnoho půlnocí o vábivosti, jež měla proň ona hvězda, vysvětloval si ji Melchior tím, že v jeho paprsku září celé slunce a snad i celá soustava planet, že z jeho světla září tajemství cizích světů a snad i něco z jejich dějeprav, až v nich mohl člověk čísti jako v příběžích. Toužil jim porozumět, poznat dálkou ztkané vlákno zálib, které poutalo jeho pozornost k onomu místu. Kdykoliv naň pohlédl, byl jeho mozek ztýrán temnou blízkostí milostnosti a zázraků, které byly ještě za hranicemi jeho nejsmělejších představ a nejdivočejších snů, avšak pokaždé se zdaly býti bližší a dostupnější. Podivné, neurčité očekávání se mísilo s tužbami, kteréž ho podněcovaly ke každovečerním návštěvám observatoria.
Jedné půlnoci, když hleděl do dalekohledu, připadala mu hvězda větší a jasnější, než bývá. Nebyl schopen si to vysvětlit a s rostoucím vzrušením si ji prohlížel upřeněji, než obvykle. Najednou byl jat nepřirozeným pocitem, že zírá do obrovitě závatné propasti spíše než do zenitu nebeského. Cítil, že balkón už není více pod jeho šlépějemi, že byl čímsi proměněn a převrácen, a pak že padal střemhlav v éter s miliony blesků a plamenů v okolí svém. Nakratičko znovu zahlédl hvězdu, kterou pozoroval, v hlubokosti děsivé, cymeřské prázdnoty, pak ji ale ztratil a nemohl více nalézti. Neodhadnutelnost pádu mu působila nevolnost, zrychlující se proud závratí nebyl již k únosnosti a po chviličkách či celých aiónech (to nemohl určit) zhynuly všechny plameny a blesky v poslední tmě, a již si nemohl uvědomit, že padá, neboť ztratil veškerý cit.

II
Navrátiv se k uvědoměnosti, pokusil se Melchior okamžitě sevřít opěrku křesla, v němž seděl před dalekohledem. Byl to mimovolný pohyb, jako z těch, které mají upadnuvší v sen. Okamžitě si ale uvědomil nesmyslnost onoho pohybu, jelikož v křesle vůbec neseděl; obklopení jeho nepřipomínalo ničím noční balkón, na němž byl stižen podivnou závrativostí a z něhož spadl a ztratil se sám sobě.
Stál na cestě, dlážděné kyklopskými kvárdy sivého kamene, která přímo předtím ústila v pohled mlhavý a třaslavý, kterýž do světa nepředstavitedlného vedl. Podlé cesty nízké, hřbivé, shrblé stromky s listovým smutně zbarveným a smrtivě fialovým ovoce. Za stromovím byly řady obrovitých jehlanců, teras, chrámů, mnohotvárných plířů, které ústily do nekonečných a nespočitatelných míst za neurčitostí okršleku. Na všecknu zemi zářily ze zenithu černorůžové barvy ponuré paprsky slunce o barvě krverudé. Tvaroví a rozměrovosti onoho labyrintu budov nebyly připodobnitelné k ničemuž, což zemšťanskou rukou stavěno bylo, a Melchior byl pohledem prvním zdrcen jejichž množsvím a rozlehlostí, jejichž zrůdností a podivností. Pohledem druhým však nepřipadaly mu ani zrůdné, ani podivné, znal účele jejich a znal svět, na němž byla postavena cesta podnožná jemu, jakož i cíl putování jeho a roli, kteráž mu byla osudem dána k hraní. Vše k němu najednou přišlo s nezvratností učiněných skutků, avšak úkoly, kteréž mu byly předloženy, patřily bezpochyby postavě cizí jeho skutečné osobě. Běh života Francise Melchiora, ačli si jej stále mohl upamatovati, byl temný, zbytečný a prapodivný, když ho v sobě znovu vzbouzel i se všemi důsledky a oživenými city a vjemy. Necítil cizost, leč domáckost navrátilce, neboť vstoupil do jiných životních podmínek odlišných od jeho prostředí, podmínek, kteréž měly vlastní minulost, přítomnost a budoucnost, všechny nepoznatelně cizé hvězdáři ze záluby, kterýž jej pozoroval z maličké hvězdy kdesi na nebi.
"Jsem samozřejmě Antarion," pomyslel si. "Kým jiným bych býti mohl?" Jazyk jeho myšlenek nebyla angličtina ani žádný jiný jazyk pozemšťanů, avšak nebyl překvapen, že tento jazyk zná, nebyl ani překvapen, že pohlédnuv na tělo své, nalezl ho oděné v šatu temné, motýlí rudosti, střihu neznámého všemu lidu všech věkův. Odění ono, a rovněž jisté rozdíly v těle jeho, které by ještě předtím považoval za velmi obzvláštní, mu nyní přišly očekavatelné. Věnoval jim toliko letmý pohled, neboť si mohl vybavit všechny okolnosti života, k němuž se nyní navrátil.
On, Antarion, byl známým básnířem země charmaloské, kteráž byla ve starším světě známa živým pod jménem Země phandiomská, a byl na krátké cestě do sousedícího království. Na oné cestě byl jat podivným snem, snem o nudném a zbytečném životě nějakého Francise Melchiora na jakési hnusné a zbytečné planetce, položené kdesi na druhém konci nekonečna. Nebyl se schopen upamatovati, kam a kdy byl ve snu položen, nevěděl ani, jak dlouho sen trval, byl však rád, že jej opustil, že se již blíží ke svému rodnému městu saddothskému, kde žila ve vznosném, aióny starém paláci překrásná Thameera, kterouž miloval. Nyní byla, opuštěna jsouc temnými mračny snův, jeho mysl opět plná moudrosti a jeho srdce ozářeno bylo tisíci vzpomínkami na Thameeru, ale poznovu bylo jato starou úzkostí, která ho tehdy poutala.
Ne bez důvodu byl Melchior tolik zaujat starobylostí a zašlostí. Na světě, po němž nyní kráčel jakožby Antarion, bylo po nesčíslné věky dějin jeho příliš mnoho vzpomínatelných věcí - věžné jehlance a sloupořadí podlé dlážděných cest byly vznešenými hroby, pyšné památky nevzpomínatelných mrtvých, kteříž počtem nekonečně převyšovali živé. Ve slávě větší živých králů byli na Phandiomu pohřbeni mrtví, jejich města byla nekonečně obrovská, s nekonečnými ulicemi a věžmi čnělými nad ubohoučké příbytky živých. Tak byly ve Phandiomu pominulé věky v tknutosti a přítomnosti, již halil vzduch, a lidé stále žili v ponuré záři starobylosti a byli moudří z nashromážděných bájí, byli jemní z subtylností podivného a zvrhlostí učeného, a vše oplývalo uměním a půvabností a nahými hrubými mrtvolami života, nebo bylo skryto ve smrtném pohledu šilhavé lebky smrti. Nicméně zde v Saddothu, mezi chrámy, terasami a sloupořadími ohromného mrtvoměsta kvetla černokněžná květina, v níž žily zapomenuté lilie, tam kvetla vznosná a bolestná milostnost Thameeřina.


III
Melchior, jsa ve svém vědomí básníkem Antarionem, si nemohl vzpomenout na dobu, v níž by nemiloval Thameeru. Byla mu žhavou vášnivostí, nepředstavitelnou dokonalostí, tajemnou útěšností, záhadnou tesklivostí. Miloval ji celostně, se všemi jako měsíc proměnlivými náladami, s dětinskou nedůtklivostí, vášnivou či mateřskou něhou, věštným tichem, veselými či krutými libůstkami, a snad nejvíce ze všeho se vší temnou strastí a hrůzou, která ji vždy halila.
On i ona bylitě střeny dávných rodů šlechtických, jejich předkové ztráceli se v zalidněných hrobovích Phandiomu. Jako všichni ostatní z jejich rasy podědili kulturu přesložitou a v úpadku, nad jejich dušemi byl od narození nemizící stín mrtvoměst. V životě phandiomském, v jeho ovzduší staršího času, aióny rozvíjevšího se umění a požitkářství zmírajících nacházel Atarion uspokojení všech tužeb své bytosti. Žil ve vzdělaneckém požitkaření, díky ctnosti polodivoké síly však neupadl v duchovní vyčerpání a zoufalství, ve strašlivé, nevyléčitelné nudě staroby rasové, jenž poznamenala tolik jeho přátel.
Thameera byla ještě citlivější, věštnější, tříbnější jemností pozdimního tlení. Vlivy minulého, kteréž byly pro Antariona pramenem básnické inspirace, se v jejícch jemných smyslech obracely v bolest, hrůzu, úzkost a strach. Palác, v kterémž žila, a množství ulicí saddothských, bylo pro ni naplněno zářením, pramenícím z hrobních nádržností smrt, všude pro ni byla strast nesčíslných mrtvých, zlé a mdlé přítomnosti přicházely k ní z krypt mausoleí drtiti ji a dusiti ji křídly svými beztvarými. Toliko v náruči Antarionově únik nalézti mohla, a jeho pocely toliko zapomenouti jí dávaly.
Nyní, vracevší se z cesty, jejíhož důvodu nemohl se upamatovati a ze snu podivného, v němž viděl se býti Francisem Melchiorem, uveden byl Antarion otroky nekonečně tejnými, ješto bezjazyčnými, do přítomnosti Thameeřiny. Ve svitu křivém oken berylových a topasových, v slézovorudém přítmí těžkých gobelinů, na podlaze s podivuhodnou mozaikou vroubenou dávnými věky k němu unyle přikráčela, aby pozrdravila jej. Byla krásnější než ve vzpomínkách jeho, bledší než květy katakomb, neobyčejně útlá, rozkošně hrdá, s vlasy z měsíčního zlata a očima z temnoty noční, na kterouž byly rozmrštěny prozařující hvězdy a kteráž obeklopena byla černými perlami nocí bezesných. Krása, láska a smutek z ní čišely jako mnohonásobná vůně.
"Jsem ráda, že přišels, Antarione, postrádala jsem tě totiž." Její hlas byl jemný jako vánek mezi květnatými větvemi, a melancholický jako hudba vzpomínek.
Antarion chtěl pokleknouti, avšak ona vzala jej za ruku a odvedla jej k loži skrytého za důmyslně ztkanými závěsy. Tam se milenci ssedli a hleděli na sebe v tichu plném vášně.
"Jest vše v pořádku, Thameero?" Otázka byla vznícena úzkostnou předzvěstí vzbuzenou láskou.
"Ne, nic není. Proč jsi odcházel? V cizině jsou křídla smrti a temnoty, vznášejí se níže než kdykoli předtím, a stíny ještě strašlivější než ty minulé přepadly Saddoth. Divné změtení je na nebi, jakž obeznámili naši hvězdáři po mnohých zkumech a výpočtech, a slunce ke zkažení přijde. Zůstává nám toliko jediný měsíc světla a tepla. A pak slunce zmizí v polední záři jako zhašená lucerna, padne na nás věkověčná noc a po Phandiomu se rozplíží mráz dálného všehomíra. Náš lid upadl v šílenství z předzvěstí hrůz, někteří z nich se topí v zoufalé nejetnosti, a co víc, oddali se zuřivě hýřivým orgiím. Kdežes byl, Antarione? V jakémž snu jsi byl ztrácen, žes tak dlouho měl mne v zapomnění?"
Antarion se ji snažil uklidniti. "Stále se milujeme," děl, "a ačby hvězdáři oblohu správně čtli, máme před sebou plných třicet dní času. To jest mnoho."
"Jsou zde též jiná nebezpečenství, Antarione. Král Haspa pohlíží do očí mých ve stařecké chlípě, dvoří se mi ustavičně dary, sliby i výhružkami. Jest to náhlý a neusmiřitelný vrtoch věku a nudy, rozmaru zoufalství. Jeť krutý, nepokojný a všmocný."
"Vezmu tě pryč," pravil Antarion. "Odejdeme spolu, budeme žít v hrobkách a zříceninách, kdež nás nikdo lezne. Láska a vášeň budou kvést jako květiny šarlatové ve stínu jejich, a střetneme nekonečnou noc v objetí druhého, dosáhnuvše nejzazšího ze smrtelných požehnání."

IV
Pod černou půlnocí, která nad nimi byla zavěšena jako hrozivé, obří a nehybné křídloví, ozářeny bylyť šíré ulice milionami světel, žlutch, rumělečných, kobaltových i fialových. Po velikých ulicích, roklinách stromořadí a v staroslavných palácích, domech a dómech, z nichž čišely vzpomínky na dávnost, vířil hluk celonočních zábav. Všickni ven vyšli, jakož král Haspa a jeho kluzcí a chlpní dvořenínové, jakož žebráci a povrhlové nejpovrhlejší, sběhnutí lidu v šatech neslýchané podivnosti, směs představ rozmanitějších než sen opiem vzbuzený, tito kypivše vřely ve všeckněch místech.
Jak pravila Thameera, lidé zšíleli blízkostí zkázy předzvězené hvězdáři, roztouživše se nalézti zapomnění blížené noci v svolném a rostoucím opojení věšechněch smyslů. Pozdě večer opustil Antarion dvéře vysokého a chmurného domu prapředků svých a procházel cestou svou rozječelým tancem davu k paláci Thameeřině. Oděn byl v říze dávnobylého vzhledu, jaký nebyl oblékán ve Phandiomu po staletí, a hlava jeho celá a tvář skryta byla v masce barvené, napobodbující křtaltnost národa pravyhlazeného. Nemoha býti nikým poznán, nemohl ani poznávat hýřivců, jakkoliv dobře byli spřáteleni, ješto mnozí z nich byli převlečeni v šatu nikoli nevýstřednějším a v maskách prapodivných, bezesmyslných, záštiplných či nad pomyšlení směšných. Byli tam ďáblové, císařovny a božstva, králové a černokněžníci z nejdálnějších dálav nezděšených dob Phandiomu, byly tam zrůdy středověkého a předvěkého tvaru, i tvoři, kteří nebyli nikdy zrozeni či spatřeni, leda v šílených a zvrácených myslích básníků, chtějících překonat přírodu v podivnosti. I hroby byly vykradeny jejich inspirací, a ovázaná, voskovaná těla a červy prolezlé mrtvoly procházely mezi živoucími. Všechny masky se zmítaly v bezpříkladné a nesrovnatelné orgii.
Vše nezbytné pro útěk ze Saddothu bylo již připraveno, Antarion zanechal svým lokajům podrobné a pečlivé pokyny v jistých nezbytných věcech. Dávno znal nelítostnou a hrůzovládnou povahu Haspovu, věděl, že král nestrpí žádný odpor vůči svým choutkám či tužbám, jakkoli přelétavým. Ani vteřina nesměla být zmrhána do útěku s Thameerou.
Křivolakostí ulic všel do zahrady za Thameeřiným palácem. Tam na něj čekala, skryta ve vysokých, přeludných liliích popelavé barvy, truchlostromech s větvovím skloněným pod ovocem jemné a opiové chuti, oděna jsa v říze ještě starobylejší a neproniknutedlnější k rozeznání. Po rychle zašeptaném pozdravu vyplížili se pryč ze sadu připojivše se k hlučnému tlumu zapomnělců. Strachem jat byl Antarion, že Thameera jest pozorována špehéři Haspovými, nic však nepotvrzovalo ono potvrzení, nebylť jim nikdo stínem ni si jich nevšímal, jen dav se rychle pohyboval a proměňoval, zaměstnán touhou po rozkoších. Cítil tak, že v davu bezpečni jsou.
Přes úzkostlivou pozornost se nechali nésti vésti přílivem městského hýření, až nalezli tepnu vedoucí k branám. Jako druzí zpívali oplzlé popěvky a navraceli kolemprocházevším žerty bakchánské, jak druzí pili víno, které jim odlévali veřejní vinonoši, pozůstávali s tlumem a hýbali se tudy, kudy on.
Všude divoce plála světla, sprostý hluk hlasův a ostrý sten horečnatého tepu cyter. Slavilo se na velikých náměstích, z bran nepamětných domův se lila povodeň svitův a zvukův smíchu a písní, jakž v nich pohostinnost poskytnuta byla všeckněm, kdož rozhodli se vejíti do nich. Ve velikých chrámech bývalých aiónů se slavily šílené obřady bohům, kteří neměnnýma očima z kamene a kovu vzhlíželi k beznadějným neesům, kněží a uctívači se zpíjeli strašlivými mámidly do otupělého vytržení, ničícího strach tělesný i náboženský.
Konečně se Antarion s Thameerou nenápadně, s mnoha odbočkami a otáčkami, začali přibližovat k branám Saddothu. Poprvé v dějinách nebyly brány hlídány, jelikož ve všeobecném odmravnění stráže prostě bez strachu z trestu odešly a připojily se k obecnému hýření. Zde v čtvri odlehlé toliko málo bylo lidí a jen rozptýlené odlesky hýření, a šírá opuštěná pláň mezi posledními domy a prvními hradbami byla zcela pustá. Nikdo milence neviděl, když procházeli jako jako stíny míjivé přes pustou propast příbrání a sledovali šedou cestu do vnější tmy, zaplněné matnými stíny hrobek a památníků.
Zde byly na nebi, vypáleném a oslepeném světly Saddothu, jasně viditelné hvězdy. A jak milenci pokračovali, vynořily se zpoza hrobovišť dva malé měsíce Phandiomu, věsící zoufalou nečinnost matných paprsků na mnohočetých dómech a minaretech mrtvých. Mezi dvojčaty měsíců, které odrážely nejisté světlo z umírajícího slunce sňali Antarion a Thameera své masky, pohlédly na sebe v tichu nevýslovné lásky a dali si první polibek v tomto měsíci nekonečné slasti.

V
Po dva dny a noci prchali milenci ze Saddothu, skryti před denosvitem ve stínu hrobek a putujíce tmou a pochybovačným leskem měsíce, na stezkách neužívaných, jenž vedly toliko k věkem zpustošeným městům v odlehlých krajinách země charmalosské, v zemi, jejíž prsť byla již vyčerpána a nyní byla potajmu znásilňována pouští. Přiblíživše se již nyní k cíli cesty svojí, a taktéž šedše po nízkém a lysém hřebenu hory zřeli pod sebou zřícenité a zapomnělé střechy Urbyzaunu, kterýž neosídlen byl po více než tisíc zim; a za střechami zřeli černé jezero bezblyštné, vroubené horami lysých a zvodnělých skal, kteréž kdysi byly zálivem moře velikého.
Zde je v drolícím se paláci císaře Altanomana, jehož vysoká a řvavá sláva byla nyní jen hroutivou bájí, je očekávali otroci Antarionovi se zásobami jídla a veškerým pohodlým a přepychem, který mohli shromáždit v mezidomí před zapomněním.
Zde byli bezpečni před všemi úklady, ano Haspa, zhorečelý a pobodaný znuděností posledních dnů, chtěl bezpochybně uspokojiti spíše jiné a snazší choutky, a Thameeru již zapomněl.
Zde začal pro milence život, kterýž byl stručným shrnutím vší slasti i strasti. Kupodivu Thameera ztratila své matné děsy, kterýmiž sužována byla, strasti, kterýmiž posedána byla a v laskání Antarionově dokonale šťastná. A ač měli na vyjádření lásky své, sdílení pocitů svých, myšlenek svých a vzpomínání svého, a nikdy mezi nimi nemohlo být řečeno a učiněno sdostatek mezi nimi, oba byli spokojeni.
Ale hbité a nepokojné dny postupovaly dále a dále, slunce rudé, kolem Phandiomu obíhající, tmělo a tmělo odtínem budoucího stínu, mráz se plížil stojatým vzduchem a nebesa klidná, přes něž ni křídla ptačí, ni vany, ni mraky nepřecházely, byla naplněna zkazou. Den po dni pozorovali tmění slunce Antarion a Thameera z rozbořené terasy nad mrtvým jezerem, noc po noci viděli blednutí strašidelných měsíců. A jejich láska zesládla ve věc příliš hlubokou a drahou, aby nesena mohla býti smrtelným srdcem a smrtelným tělem.
Naštěstí nepočítali čas a neznali počty dnů, kteréž uplývaly, aniž kolik jiter, vzchodů měsíce a západl slunce ještě v rozkoších prožijí. Léhali spolu na loži v paláci prastarém, na mramorovém loži, kteréž otroci pokryli přepychovými látkami, a odříkávali spolu donekonečna modlitby lásky, zatímco slunce polední konalo zkázu předzvězenou hvězdáři, a když pomalé zatmívání plnilo komnaty, těžší než stínoví veškerých mraků, sledováno náhlou vlnou všehlcující ebenové temnoty a plíživého mrazu z dálného vesmíru. Otroci Antarionovi křičeli a kvíleli v tmách, milenci věděvše, že přichází všekonec, přilpěli k sobě v zoufalé rozkoši s rychlou nesčíslností pocelů a šeptali si v nejvyšší extázi něžností a tužeb, dokud se mráz z nekonečna nestal zhoršujícím se mučitelem a dokud k nim nepřišlo milosrdné bezvědomí a všeobjímající zapomnění...

VI
Francis Melchior se proubudil ve svém křesle u dalekohledu. Třásl se, vzduch byl totiž velice studený. Když se pohnul, zjsitil, že je podivně znecitlivělý, jakoby byl vystaven mnohem horšímu mrazu, než je chlad noci o babím létě. Dlouhý a podivný sen, kterým prošel, mu přišel nevýslovně skutečný, a myšlenky, touhy, strachy a zoufalství byly stále i jeho. Strojově, v nevědomém obnovení pudů jeho zemského já, hledal dalekohledem onu hvězdu, kterou studoval, než byl jat onou podivnou závratí. Postavení těles nebeských se téměř nezměnilo, příslušné souhvězdí bylo stále vysoko na jihovýchodě, byl ale jat ujišťujícím zděšením zjistiv, že ona hvězda zmizela.
Nikdy, ač od té noci prozkoumával nebesa mnohorkát a přes různé roční doby, nemohl již najít znovu tu malou, vzdálenou hvězdu, která na něj působila tak neupokojitelně a nevysvětlitelně. Nesl tak dlouhou strast, a ač již zestárl a zšedivěl leností neplodných let překupničení starožitností a zkoumání hvězd. Francis Melchior měl stále drobné pochybnosti o skutečnosti vého snu, zda žil na zemi či na měsíci phandiomském pod umírajícím sluncem, zda coby veršovec Antarion miloval krásnou a bolestnou krásku Thameeru. A byl vždy jat kalným žalem, že se probudil (byloť-li to probuzení) z onoho snu, v kterémž zemřel v paláci Altonamalově v náručí Thameeřině a s jejím polibkem na ústech svých.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama