Co způsobil výtisk Burnse (Copy of Burns) - Clark Ashton Smith

21. prosince 2010 v 18:46 | Paželv
Tato povídka je svým "ruralistickým" námětem a ironickým podáním na první pohled vzdálena Smithovým obvyklým temným světům a archaické řeči, přesto ... 

Andrew McGregor a jeho synovec, John Malcolm, si byli velice podobní, až na jednu drobnůstku. Oba byli už od pohledu Skotové, Skotové přesně jako z anekdot, hubení a málomluvní, těla jako lana, oba by si dali pro šesták vrtat koleno, oba zarputile uctívali hrbatou pahorkatinu v okolí farmy El Dorado. Rozdíl byl jen v tom, že McGregor, který pocházel z Ayrshiru, byl bláznivě zamilován do veršů Roberta Burnse, které recitoval při každé příležitosti, ať se to už hodilo nebo ne. Mladý Malcolm, který se už narodil v Kalifornii, choval tajnou nechuť pro cokoliv zrýmovaného a pokládal poetické záliby svého strýčka jako podivnou slabůstku jinak úcty a obdivu hodné povahy. Tento názor však před McGregorem pečlivě skrýval, ač důvody, které k tomu měl, nevycházely z úcty ke staršímu ani z příbuzenské lásky.
McGregor měl na hřbetě shrbeném a unaveném od celoživotní dřiny málem osm křížků. Za posledních pár měsíců se mu silně podlomilo zdraví a pomalu se stával vetchým stařečkem, a málokdo pochyboval, že zanechá své skvěle udržované pozemky a slušný účtíček v Placervillské bance mnohem spíš Johnu Malcolmovi, synu sestry Alžběty, nežli svým vlastním dětem, Georgi a Josephovi, které venkovská práce přestala bavit už dávno a teď dělali pro sebe v Sacramentu. Mladý Malcolm si to bezpochyby zasloužil, farma, kterou zdědil po rodičích, byla mnohokrát chudší než McGregorova a nikdy z ní při vší své píli neměl víc, než co by vystačilo akorát tak na skrovné živobytí. 
A když jednoho dne pozval McGregor svého synovce k sobě, našel mladík starce sedět v křesle u krbu, jak, uboce zbídačelými prsty otáčí ohmatané stránky svého výtisku Burnse.
"Muj čas už nadcházá, Johne," šeptal zeskřípavělým, ztenčelým hlasem, "ale než vodendu, chcu ti dát takové dárek. Vem si tajito vydáňé Burnsa. Dófám, že si ho pozorně pročteš."
Mírně překvapený Malcolm přijal dárek s nebytnými díky a starostlivostí přiměřenou zdraví svého strýce. Knihu si vzal, dal si ji doma na poličku s kalendářem, biblí a dvěma katalogy zboží k poštovní objednávce a úplně na ni zapomněl. 
O týden později Andrew McGregor zemřel. Když byl pohřben na placervillském hřbitůvku, začali se pozůstalí shánět po jeho závěti. Nalezena však nebyla a jeho synové proto vznesli nárok na otcovu farmu. Prodali ji a dál se o věc nestarali. 
John Malcolm svou nespokojenost spokl v zarytém mlčení a nadále obdělával svoje kamenité svahy révou a hrušněmi. Naspořil si nějaké peníze, koupil si další pozemky a nakonec mu výnosy stačily k docela pohodlnému životu, ač se na své úrovni mohl udržovat pouze úmorným úsilím. Oženil se, narodila se mu dcera, kterou pojmenoval Elizabeth po své milované tetě. V průběhu dvaceti let, během nichž mu neúnavná dřina podlomila hřbet a zdejší samohonka zdraví, předčasně zestárl a v padesáti skončil na smrtelné posteli. Měl dvojitý zápal plic, doktor se ani nesnažil předstírat, že má nějakou naději.
Žena a dcera seděly s ním. Jindy málomluvnému morousovi teď blouznění rozvázalo jazyk a celé hodiny tlachal a tlachal. Většinou mluvil o penězích a pozemcích, které měl zdědit po Andrewu McGregorovi a litoval, že tuhle ztrátu měl strýci za zlé. Na ztracenou závěť už všichni dávno zapoměli, nikoho by v životě nenapadlo, že mu to tak moc leželo na srdci, že ho to trápilo celá ta léta.
Jeho ženu a dceru ty řeči ztrápily. Aby něčím zaměstnala svou mysl, vzala Elizabeth výtisk Burnse, který McGregor kdysi odkázal synovci, a začala obracet stránky. Tu a tam přečetla báseň či sloku, mechanicky a horečnatě otáčela stránky, až mezi nimi nakonec našla tenký list papíru, oříznutý přesně na rozměr svazku a skrytý v něm tak nenápadně, že by jej nikdo nenašel, ledaže by otevřel knihu na správném místě. Na papíru byla zašlým inkoustem napsána poslední vůle Andrewa McGregora, v níž odkazoval všechen svůj majetek Johnu Malcolmovi. 
Dívka beze slova ukázala závěť matce. Sklonily se k zažloutlému listu a umírající ztichl.
"Co to je?" zeptal se. Patrně zase začal vnímat své okolí a vrátil se k vědomí. Elizabeth se k němu naklonila a řekla mu, jak našla závěť. Neodpověděl, ale jeho tvář zbledla a ztuhla ve výraz naprosté beznaděje. Už nikdy nepromluvil, zemřel do třiceti minut. Otřes pravděpodobně uspíšil jeho smrt jen o několik hodin. 
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama