Deník úspěšného (The Diary of a Successful Man) - Edward Dowson

21. prosince 2010 v 18:58 | Paželv |  Překlady
Jedna z vrcholných próz anglické dekadence.


1. října 188-, Hotel u Lys, Bruggy - Nakonec mou představivost podněcuje máloco více, než toto staré město v čase podzimu - je to nejvíce středověké město v Evropě. Jsem rád, že jsem se sem konečně mohl navrátit. Vskutku je v tom něco melancholie, ale to je ve všech radostech člověka mého věku. Člověk je svou podstatou podzimní, a v Bruggách je podzim neustále. Skoro jsem si myslel, že jsem omládl, když mne ráno vzbudila zvonkohra, bezpochyby stejná, jakou jsem slyšel naposled... před dvaceti lety. Ano, na chvíli jsem si myslel, že jsem opět omládl, ale jen na chvíli. Když jsem vyšel do ulic a znovu obešel svá oblíbená místa, ten přelud zmizel. Vešel jsem do chrámu Saint Sauveur, chvilku bloudil jeho temnými a tmavými loděmi a pak se posadil poblíž velkého oltáře, kde byl vzduch nejztěžklejší dávným kadidlem a dopřál jsem si rozkoš vzpomínání. Byl jsem tam víc než hodinu, ale pochybuji, že to bylo moudré. V mém věku je lepší vyhýbat se katedrálam, ta místa vypadají jako krypty a přímo z nich čiší hostec - a navíc jsou plná duchů, a mnoho mrtvých bližních mne v průběhu mé hodiny rozjímání navštívilo. Pak jsem navštívil Memlingse v nemocnici. Nijak zvlášť se to tam nezměnilo, i ženy s ošklivými, flegmatickými vlámskými tvářemi seděly v té samé předsíni na těch samých krajkářských poduškách, možná to byly i ty samé ženy. Odpoledne jsem šel do Béguinage, dlouho jsem tam seděl ve stínu stromů, které asi začaly růst, když jsem tam byl posledně. Obávám se, že jsem tam seděl příliš dlouho, dokud mne chlad a smrákání nevyhnal na večeři. Celkem vzato to asi byla chyba, vracet se sem. Stejnost tohoto děsivě neměnného starého města patrně zesiluje změnu, kterou procházím. Kdybych se vrátil zpátky s Lorimerem, asi bych to vnímal méně. Protože ty roky byly nakonec celkem příjemné, daly mi mnoho věcí, které schraňuji ve svém srdci, a kdyby nezpřetrhaly mé nejdokonalejší vztahy, odpustil bych jim všechno ostatní. Někdy si myslím, že lidé obětují příliš mnoho svému úspěchu. Otročit dvacet let u soudu v Indii má i svoje stinné stránky - když se z toho člověk v padesáti vymaní, je úspěšný jen v umírání nudou. Ano, musím přiznat, že jsem úspěšný, nechutně úspěšný, ale... moje žena je mrtvá a Lorimer, Lorimer mi taky už zmizel z života. A taky je chyba si psát deník, je to chyba.

3. října. Včera jsem si přísahal, že si sbalím věci a odjedu do Bruselu, ale pořád jsem v Bruggách. Půvab toho starého vlámského města pro mne stále vzrůstá. Dnes jsem své bloudění rozšířil na nová pole. Procházel jsem se v okolí Quais a stanul na starém mostě, z něhož může být skrze spleť kaštanovníků překrásný výhled na rudou střechu a vížky chrámu Notre Dame. Konkrétní místo ale nic neznamená. Každý kout Brugg přetéká vzpomínkami. A tak svěžími vzpomínkami! V Bombaji jsem neměl čas vzpomínat ani litovat, ale dnes celý mrtvý a zapomeutý příběh ožívá jako duch a pronásleduje mne. Navíc mám občas divný a fantastický pocit, že jednoho dne potkám v nějakém plesnivém kostele Lorimera. Byl starší než já, určitě se hodně změnil, ale asi bych ho poznal. Je zvláštní, jak moc ho chci potkat, myslím, že hlavně ze zvědavosti. Asi se o něm chci ujistit, vysvětlit si jeho mlčení. Určitě není mrtvý. Prý měl nějaké obrazy na poslední Akademii - a stejně nenapsal - ani jednou, za celou tu dobu. Málo vztahů přetrvá zkoušku korespondence. A stejně je to nevysvětlitelné, není to lorimerovské. Nemohl ke mně pojmout zášť - a proč by to dělal? Kvůli lásce z mládí, k ženě, která ho milovala a jíž byl milován. To je pošetilý nápad, musí se často za zimních večerů u krbu vysmívat mému bláznovství. Vzali se, určitě se vzali, byli stvořeni jeden pro druhého a věděli to. Bylo to šťastné manželství? Bylo tak úspěšné, jako mé, ač poněkud méně obvyklé? Je to zvláštní, ale nikdy jsem o tom neslyšel a za ta léta mi nikdy nenapsal.

4. října. Nevysvětlitelné! Nevysvětlitelné! Tak vzali se nakonec? Nebylo to jen obrovité nedorozumění? Dnes ráno jsem vykonal pouť, kterou jsem doposud odkládal, aniž bych přesně věděl proč, pouť do starého domu v Rue d'Alva, kde bydlela ona, naše Hraběnka. A před jeho pochmurným starobylým průčelím vypadalo dvacet let jako včerejšek. Nemohl jsem se spokojit s pouhým pohledem na zamřížená okna, jakýsi podnět mi dal zazvonit na zvonek, na který jsem kdysi zvonil tak často. Byl to pošetilý, fantastický podnět, ale musel jsem jej naplnit. Zjistil jsem, že ten dům obývá jistý Angličan, pan Venables - vypadalo to tam angličtěji, než za mých časů -, dal jsem mu svou navštívenku a požádal jsem, jestli bych mohl vidět tu slavnou jídelnu. Nebylo námitek, můj hostitel byl přezdvořilý, znal prý i mé jméno, na svůj chátravý palác byl zřejmě velmi pyšný a milosrdně jej uchránil od pozornosti čalouníka. Ne! Ta místnost, v níž jsme měli tolik příjemných schůzek, se za dvacet let změnila jen velice málo. Snad byla stará kůže na stěnách trošku rozedranější, staré dubové výplně sice více nezčernaly, to by ani nešlo, ale byly trochu prožranější červy; byla to tatáž místnost. Určitě jsem svému zdvořilému ciceronovi připadal jako mrzutec, když jsem se smeknutým kloboukem postával v místnosti a tiše si prohlížel všechny ty dávno známé podrobnůstky. Stejně to tam páchlo plesnivou starobylostí, až jsem byl přesvědčen, že to je tentýž nábytek. Můj hostitel mi vskutku řekl, že v domě nic neměnil a že mnoho stolů a křesel je stěží mladších, nežli zdi. Byl tam i velký krb se stejně zvláštně vyřezávaným křeslem, v jakém sedávala.... Ty sladké večery, když mi bylo pětadvacet. Jistou chvíli bych nebyl překvapen, kdyby se před mýma očima najednou zhmotila ve starém křesle, útlá, dívčí, v bílém, s rukama složenýma v klíně, klidné oči zasněně upřené do rudých plamenů, v celé podobě velejemný nádech výjimečnosti... Dnes by asi zestárla. Nebo ne? Ne, takové ženy nestárnou. Chytil jsem se niti promluvy mého hostitele ve chvíli, kdy s ostrým ťukáním ukazoval jednu z nejsešlejších výplní.
"Za tímhle," řekl s omluvitelnou pýchou, "je vstup do tajné chodby, kde byl zavražděn hrabě d'Alva."
Omluvně jsem se usmál.
"Ano," řekl jsem, "já vím. Asi bych měl něco vysvětlit a omluvit se, totiž že jsem vás neobtěžoval jen z historického zájmu. Mám k této místnosti osobnjší vztah. Ve vašem domě jsem před mnoha lety strávil mnoho příjemných chvil," a na chvíli jsem už zapomněl, že je mi skoro padesát.
"Aha," odvětil, "znal jste bývalé majitele, Fontainovy."
"Ne", odpověděl jsem. "O těch jsem nikdy neslyšel. Jsem starší. Za mých časů patřil dům rodině Savaressů."
"O těch jsem slyšel, je to už dávno. Jsem tu jen pár let. Můj předchůdce Fontaine si jej koupil od Savaressů. Znal jste asi pana hraběte!"
"Ne, paní hraběnku. Ovdověla brzy po svém sňatku, pana hraběte jsem nikdy nepoznal."
Hostitel pokrčil rameny. "Přesně tak, nic jste nezapomněl."
"Nebylo to příliš šťastné manželství," podotkl jsem vyhýbavě, "velmi nešťastné. Druhé manželství slibovalo větší štěstí."
Pan Venables se na mne zvědavě podíval. "Chápu," začal větu, ale hned ji přerušil. "Nevěděl jsem, že se znovu vdala."
Jeho tón se najednou změnil, byl méně srdečný, brzy jsme se rozloučili, a poněkud stísněně. Vrátil jsem se domů zamyšlen nad tou přerušenou větou. Myslel si, že jsem jeden z těch hnusných novinářů, kteří tahají z lidí klevety? Co o ní věděl? Znal ji? Věděl něco? Nemůžu si pomoct, myslím, že ano. Skoro bych se ho chtěl ještě zeptat, ale neporozuměl by mým pohnutkám. Ale stejně bych se ho chtěl zeptat.

6. října. Stále žiji v minulosti, ten podivný pocit, kdykoliv vstoupím do chrámu nebo se dostanu na nějaké místo, kde bych mohl potkat Lorimera, se proměnil v pevné přesvědčení. Ano, setkám se s ním, a tady, v Bruggách... Je to zvláštní, že příběh, který už sešel z očí i z mysli a na léta jsem jej zapomněl, znovu ožije při nejmenším podnětu. V průběhu minulého týdne bylo všechno tak živé, jako kdyby se to stalo včera. Dnes v noci jsem si kladl otázky a nemohl jsem na ně najít uspokojivou odpověď. Bylo to tedy mladické zaslepení? Zmizelo to všechno tak, jak jsem se domníval? Teď si zas mohu vybavit její tvář, když seděla před krbem, se všemi dokonalými podrobnostmi. Teď mohu zas slyšet její měkký, tichý hlas, jehož sladkost neztrpčoval ani smutek. Dnes už takové ženy asi nejsou - ne, nejsou. Vzala si Lorimera nebo ne? A když ne-? Vypadá to zvláštně, ale na druhou stranu zcela obyčejně, když uvážím, že jsme jí oba byli tak zaujati. Ale nikdy jsme na sebe nežárlili. Jak se ke mne ženou podrobnosti! Myslím, že jsme se do ní zamilovali ve stejném okamžiku, protože jsme ji oba poprvé viděli ve stejné chvíli - když jsme ji poprvé viděli, byli jsme spolu, spolu jsme ji zvali do Rue d'Alva - pochybuji, že jsme ji vůbec viděli jinak než společně. Brzy po našem seznámení opět začala nosit bílou. Aspoň jsme se na sebe nikdy nerozžárlili. Prý jsme jí vrátili mládí. S největšími ohledy nás doprovázela na našich lovech na skicy, přičemž nepoletovala od Lorimerova plátna k mému se svými sladce nesouvislými poznámkami, ne, jen seděla v dlouhé trávě a předčítala nám André Chéniera a Lamartina. Večer jsme ji pak šli navštívit, odloučila se od zbytku světa a my seděli hodiny v nádherném přítmí dávného pokoje, ona nám zpívala, božsky zpívala, francouzské šansony, smutné i veselé, a úryvky z operet. Jak jsme ji milovali! Myslím, že to věděla od samého začátku, jen to odkládala, jak jen to šlo. Ale nakonec pochopila, že to je nevyhnutelné. Vzpomínám na poslední večer, kdy jsme byli s ní - vzpomínám, vzpomínám!? Jak bych mohl zapomenout! Zůstali jsme tam déle než obvykle, ale když jsme odcházeli, všichni jsme věděli, že čas těch nádherných, bezdůvodných večerů se chýlí ke konci. Lorimer i já jsme zůstali na prahu o chvilku déle, než jsme se rozloučili, tušíce, že je to pro jednoho z nás naposled.
Jak půvabně, jak líbezně podala jednu svou malou bílou ručku Lorimerovi a druhou mně. "Dobrou noc, drazí přátelé," řekla, "oba vás mám ráda, velice. Věřte mi, jsem vám oběma velmi vděčná za to, že jste mi svým přátelstvím vrátili důvěru v život, věřte tomu, prosím, mes amis." A v jedné závratné chvíli se její oči setkaly s mými, a zdálo se mi, že - ale nakonec to byl Lorimer, kterého milovala.

7. října. Nyní se jistě zdá donkichotským bláznovstvím náš slib nevyužívat příležitostí toho druhého, ale oba jsme to museli vyjádřit. Oba jsme jí napsali ve stejný den, pravděpodobně ve stejných slovech, odeslali jsme své dopisy ze stejné pošty. Dnes jsem ze zvědavosti našel ve stole její odpověď, četl jsem ji docela klidně a bez vášní, chatrný zažloutlý list s vybledlým inkoustem, který udělal tečku za mým mládím a udělal ze mne muže.
"Pauvre cher Ami," psala mi, a chvíle, kdy jsem to četl, byla jediná chvíle, kdy mi bylo hořko, že upřednostnila Lorimera. Zbytek jsem rozluštil jen přes horké slzy.
"Pauvre cher Ami, velmi se Ti omlouvám, ale myslím si, že jsi to mohl tušit a ušetřit sobě a trochu i mně tu bolest. Ne, můj příteli, to, oč žádáš, není možné. Jsi mi velmi drahý, ale je to Tvůj bratr, kterého miluji - píši Tvůj bratr, protože ač nejste bratři, nemohu narušit Vaše krásné přátelství. Ne, to se nesmí stát. Prosím Tě o však o jednu laskavost - napsala jsem i jemu, ale jen jediné slovo 'Viens' (Pozn. překl. Přijď) - ale nemohl bys za ním jít a říct mu to za mne? Můj bratře, srdce mi pro Tebe krvácí. Příliš mnoho jsem trpěla. Odejdi nyní, ano, to bude nejlepší, ale vrať se, až Tvá touha pomine. A odpusť mi, že jsem šťastná, odpusť nám, odpusť mi. Kéž bychom zůstaly přáteli. Adieu! Au revoir!
Tvá sestra DELPHINE."
Asi o hodinu později jsem donesl svůj dopis Lorimerovi. Řekl jsem mu, stejně jako sobě, že vyhrál souboj a že si vybrala toho lepšího, ale že nemohu zůstat a vidět jejich štěstí. Ještě než se setmělo, byl jsem v Londýně. Chtěl jsem práci, těžkou, ubíjející dřinu, už se mi zhnusilo být právníčkem bez klientů, a shodou okolností se právě nabízela místa v Indii, když mi došlo, že v Evropě zůstat nemůžu. Přijal jsem to místo a šťastný pár zmizel z mého života.
Už dvacet let! A navzdory svému slibu mi od té chvíle nenapsal, ani neposlal svatební oznámení. Slíbil jsem si, že se přes tu pošetilost přenesu, a připadalo mi, že jsem svůj slib dodržel. Jenže tady a teď, v Bruggách, se nakonec stále ptám, jak moc jsem ho dodržel, jestli dříve nebo později nemusí člověk zaplatit za svou tvrdost, za to, že odmítl trpět... Musím odjet, je to tu plné Madame de Savaresse... Anebo je to zvědavost, co mne mučí? Musím najít Lorimera. Pokud si ji vzal, proč nenapsal? A pokud si ji nevzal, proč, probůh? Tyhle otázky mne souží.

10. října. V kostele červených sester jsem dnes potkal svého starého přítele Sebastiana Lorimera. Tak zvláštní! Tak zvláštní! Velice se změnil, málem jsem ho nepoznal. Do kostela jsem chtěl jít na požehnání, protože když jsem tam byl poprvé, mše už skončila. Zatáhl jsem za těžké dveře, v uších mi stále zněla nádherná píseň O Salutaris, jak ji zpívaly ženy pohřbené mimo viditelnost, a tu jsem si všiml muže vedle sebe. Byl to Lorimer, vypadal zanedbaně a unaveně, byl pouze stínem mého dávného přítele. Byl svým způsobem šokován a vystrašen, rukama jsme si potřásli netečně, jakoby od našeho rozloučení neuplynul víc než den. Když jsme šli do mého hotelu, mluvil trochu z cesty o sboru jeptišek, mnoha náboženských slavnostech a o blahoslavené nauce o přímluvách svatých. Měl stejně melodický hlas jako kdysi, ale kupodivu byl o něco nižší, podobně jako u kněží cizinců, kteří žijí hlavně ve svých chrámech. Pochopil jsem, že se z něj stal katolík. Nevím, jaký neurčitý instinkt, nebo snad strach, mi zabránil zeptat se ho na tu životní otázku, která mne tolik trápila. Užasl jsem, jak se v tváři změnil, a jaký byl v jeho řeči a očích podivný neklid. První dojem byl, že utrpěl nějaký nebezpečný nervový záchvat, ale ještě než jsme se rozešli, vzrůstalo ve mně mnohem méně příjemné podezření. Nezbytně jsem se musel domnívat, že se mého přítele dotklo šílenství. Občas jsem se ho nažil usměrnit k nějakému osobnějšímu tématu, ale obratně se jim vyhnul, a jen na chvíli se mi ho podařilo vymanit ze všepohlcujícího tématu katolické církve, která jej, zvlášť v některých pochurnějších otázkách, neobyčejně fascinovala. Ale podařilo se mi jej zeptat, jak často navštěvuje Bruggy.
Podíval se na mne s podivným překvapením.
"Žiju tu," řekl, "Skolo stále. Už po léta." Po chvíli rychle dodal: "Přijel jsi sem. Myslel jsem si, že někdy přijedeš, ale byls pryč tak dlouho - tak dlouho. Už jsou to roky, co jsme se viděli naposled... Pamatuješ si -?" zkrotil se, ale tiše zašeptal: "Všichni se vracíme, všichni se vracíme."
Podivně, krátce se zasmál. "Můžeš se dostat velice blízko, ale nikdy ne dost blízko."
Řekl, že stále maluje, a že jej Akademie, do které každoročně posílá obraz, nedávno zvolila jako člena. Ale výtvarné umění ho už tak nepohlcuje tolik, jako dříve, mluví o svých úspěších jen suše a jako o bezvýznamné věci. Odmítl se mnou povečeřet, prý byl zaneprázdněn, ale tak váhavě a mlhavě, že jsem nemohl zjistit nic bližšího. Jeho chování bylo natolik podivné, že jsem se neodvažoval jej přesvědčovat. Myslím, že si je vědom svého často nesmyslného jednání, že v některých bolestivých chvílích zjevně bojuje s němou, dojemnou snahou o jasné myšlení, o soustředění, o navázání jistých ztracených vláken paměti. Večer mne přijde navštívit, sám to navrhl, čekám na něj, a jímá mne podivná hrůza. Nemůžu si pomoct, myslím, že má klíč ke všemu, co mne trápí, a že se dnes večer pokusí promluvit.

11. října. Ubohý Lorimer! Sotva mohu přejít zděšení, které ve mně vzbudila jeho návštěva včera večer a úžas, s nímž jsem mezi řádky četl a naslouchal jeho podivnou zpověď. Obávám se, že jeho kdysi jasný rozum je nyní beznadějně potemnělý, a nemohu určit, jak moc je jeho příběh přeludem. Jeho pojem o místě a čase je velice zmatený a z jeho nesouvislého příběhu si mohu být jist jen jedním. Zdá se mi, že mi velmi, nenapravitelně ukřivdil a teď toho hořce lituje.
Ve světle nebožákova příběhu odlehlo veškeré nedorozumění, nakonec jsem přesvědčen, že posledních dvacet let nebylo nic než jeden obrovský omyl, neodvatná a strašlivá chyba. Kvůli mé uspěchanosti a Lorimerově podvodu, nešťastné náhodě, jenž změnila jediné slovíčko, se odčinění křivdy znemožnilo. Nakonec se zdá, že to nebyl Lorimer, kterého si zvolila. Když nám Madam de Savaresse před dvaceti lety psala, dopustila se smrtící a nevysvětlitelné chyby. Spletla si obálky a dopis, který jsem dostal, nebyl určen mně, ale byl napsán tak dvojznačně, že to ve mně po celou dobu nevzbudilo stín podezření. Můj dopis, to jediné slovíčko, o kterém mluvila, byl odeslán Lorimerovi. Bídák! Smrtelně mne zranil - ano, teď to vím - smrtelně mne zranil, ale stejně je mi jej líto. Být najednou sražen z výsostí štěstí, to pro něj musela být krutá rána. Řekl mi, že když se s ní toho odpoledne setkal a zjistil chybu, neměl jinou myšlenku než mne přivolat. Skutečně za tím účelem přijel do Londýna, slavnostně přísahal, že mne najde, jenže v Anglii, řečeno jeho vlastním úděsným jazykem, jej posedl ďábel.
Z jeho pološíleného blábolení jsem si udělal velice živou představu o těch čtrnácti dnech, během nichž se skrýval v Londýně, třásl se vinou a každou vteřinu se napůl bál, že by mne mohl potkat, a napůl po tom toužil v nerozhodnosti slabé povahy, která může rozmyslet a zčásti vykonat podlost, ale která vždy podléhala okolnostem a nechala konat osud. Nakonec tomu Lorimer téměř podlehl, toužil mne najít a na kolenou mne prosit o milost, když se dozvěděl, že jsem odplul do Indie.
Osud, který nikdy neváhá, vstoupil do průběhu dějů a s veškerou pochmurností zpečetil Delphinin omyl navěky. Myslím, že když se vrátil do Brugg a potkal Madame de Savaresse, ta aspoň zčásti odhalila jeho čin. Lorimer nebyl dost silný, aby byl úspěšným pokrytcem, a to setkání bylo téměř určitě jejich posledním. Musela mu svým nádherným, tichým hlasem říct věci, které nikdy nezapomněl. Odešel od ní a každý den se už už chystal mi napsat, a každý den to odkládal, až jednoho jitra vzal do ruky Timesy a v nich si přečetl moje svatební oznámení. A pak už mohl jen mlčet...
Věděla o tom i ona? Trpěla, nebo pochopila? Ubohá žena, ubohá žena! Jestlipak se uklidnila tak, jako já, a pokud ano, jak se na to dívala? Jestli je šťastná, jestli je mrtvá? Myslím, že tyto otázky zůstanou navždy nezodpovězeny. Když ode mne pozdě v noci Lorimer odcházel, vzduch mi připadal plný nevyslovených slov. Ví o ní něco? Mám právo se ho na to zeptat. Zítra se s ním mám setkat, poádal mne o to nejpodivnějším způsobem, na stejném místě, kde jsme se náhodou setkali - tak zítra!

12. října. Právě jsem opustil Sebastiana Lorimera v chrámu červených sester. Doufám, že jsem nebyl příliš krutý, ale jisté věci se nedají odpustit ani zapomenout, a mysím, že když si uvědomím v plné míře, jak mne zničil, lítost nad ním opadne. "Doufám, Lorimere," řekl jsem mu, "že se už nikdy nesetkáme." Upřímně mu nemohu odpustit. Pokud by byla šťastná, pokud by ji čas upokojil, - ba i pokud by byla mrtvá -, bylo by to mnohem snazší. Ale když je v tomto živoucím hrobu, v této beznadějné smrti v životě, která ji postihla, ona, tak úžasná ke všem krásám života, tak ubohá, tak ubohá! Nechte mne vylíčit celý ten smutný příběh, jak mi byl vysvětlen onoho odpoledne v nadpozemském chrámu. Opozdil jsem se o víc než hodinu, skončily nešpory a kostelník se svící pozvolna přeměňoval šero hlavního oltáře ve světlý lesk. S podivným pocitem dokonání jsem se posadil poblíž místa, kde Lorimer, hlavu svěšenou, klečel a podivně upíral oči na mříž, oddělující prostor, který byl vyhrazen jeptiškám. Jeho rty se občas křečovitě pohly, v litanii či střelné modlitbě. Když začaly varhany radostně vyhrávat a celebrant ve zlaté dalmatice vyšel ze sakristie a poklekl před oltářem, poslouchal ho velice pozorně. Když začalo kadidlo plnit vzduch a do mých uší vnikla loretánská litanie v bolestném, vlnivém zvuku gregoriásnkého chorálu, přestal jsem myslet na bídáka vedle sebe, zapomněl jsem na strašlivou chybu, kterou Lorimer uvěčnil, a najednou jsem byl zpět v minulosti, s Delphinou klečící po boku. Strofu za strofou ubíhala nádherá litanie a ztrácela se v oblacích kadidla, ve spletitých klenbách.
'Janua coeli,
Stella matutina,
Salus infirmorum,
Ora pro nobis!'
(Pozn. překl. Bráno nebes, hvězdo jitřní, spáso slabých, pros za nás.)
Strofa a antistrofa. Melancholická, nosová intonace kněze zmizela, nádherné ženské hlasy na kruchtě začaly jásat, ale v jásotu bylo stejně cosi lítostivého, byla to lítost omezení.
'Refugium peccatorum,
Consolatrix afflictorum,
Auxilium Christianorum,
Ora pro nobis!'
(Pozn. překl. Útočiště hříšných, utěšitelko sklíčených, pomoci křesťanstva, pros za nás.)
A tak pořád dál po všechny nádherné změny v písni, dokud ji nedozpívaly a kněz nezazpíval závěrečný verš:
"Ora pro nobis, Sancta Dei Genetrix!" (Pozn. překl. Pros za nás, svatá Boží rodičko)
a hlasy na kruchtě odpovídaly:
"Ut digni efficiamur promissionibus Christi." (Pozn. překl. Abychom byli hodni Kristových zaslíbení.)
Jeden z hlasů byl krásnější než ostatní, hlas tak zázračné sladkosti a moci, že mne od začátku podivně rozechvíval. Tu se ke mně Lorimer nakloni a zašeptal: "Můžeš se dostat velice blízko, ale nikdy ne dost blízko."
Ale ještě než to řekl, pochopil jsem z jeho strnulé tváře a očí upřených s takovou lítostí a bolestí na onu mříž, proč jsme právě tady a komu patří hlas, jemuž nasloucháme.
Povsal jsem a tiše a rychle vyšel z chrámu, cítil jsem, že kdybych tam ještě chvíli zůstal, udusil bych se... Ubohá žena! Takto tedy hledala útěchu, v náboženství! Různí lidé mají různé cesty, ale já - co zbylo pro mne? Mnoho věcí, jistě, mnoho. Kéž bych byl ještě jednou, jednou a naposled uklidněn ve stálém omylu. Nikdy jsem na ni nezapomněl, ani na hodinu nebo den, ani když jsem si myslel, že na ni zapomínám nejvíce, když jsem se oženil. Žádná žena pro mne nikdy neznamenala totéž, co Madame deSavaresse. Hlas žádné ženy nebyl mému sluchu sladší, dotek žádné ženy nedal mému srdci tolik se rozbušit, ať radostí či bolestí, od té doby, co jsem stiskl její ruku naposled toho osudného večera před dvaceti lety... A stejně -! ...
Když mše skončila a lidé vyšli z chrámu, vrátil jsem se do toho tichého kostela naposled. Kostelník v bílé říze zhášel poslední svíci na oltáři a jenom věčné světlo před sanktuariem rudě prozařovala všudypřítomný hluboký stín.
Lorimer stále klečel na svém místě. Najednou se otočil a přišel ke mně: "Byla tu - Delphine - slyšels. Ach, Dione, miluje tě, pořád tě miluje, jsi pomstěn."
Pochopil jsem, že celé ty roky denně chodil do kostela jen proto, aby mohl být poblíž ní, aby slyšel její hlas, její nádherný hlas, tolikrát krásnější než ostatní hlasy zbožného zpěvu. Ale nikdy ji neuvidí, protože patří k červeným sestrám. Hodně jsem o tom řádu slyšel, je přísný, asketický a žije v naprostém odloučení. A hlavně, podle toho, co se říká, tyto jeptišky mohou být po složení slibů jen dvakrát spatřeny někým jiným než svými sestrami, jednou, když se dveře kláštera zavírají, může být v šarlatovém hábitu řádu jednou viděna těmi, kteří ji chtějí vidět, a potom, když ji ve stejném špinavém rudém hadru tiše v rakvi nesou do kostela.
A při tom posledním setkání s Lorimerem jsem pochopil, že stále nepokojně očekává, celý život se soustředí a s největší touhou čeká na ten jediný okamžik. Přiznávám, že jeho vysvětlení mi unikalo, nemohu než hádat, do jaké míry ona horečná výčitka a kající záměr vedly jeho rozrušenou duši, nemohu ani zčásti odhadovat, jak si zdůvodnil svůj fantastický záměr, který mnoho let sledoval. Když mu odpustím a nebudu mu přát nic zlého, naše cesty se nejspíš už nikdy nestřetnou. Lidé prochází životem a kají se za svoje chyby, každý jiným způsobem - a můj způsob neodpovídá tomu Lorimerovu. Teď je všechno jasné, nic mne tu už nedrží, nic mne už nestahuje zpátky. Protože se mi teď kupodivu zdá, že přestože jistá svíce naděje, příslibu, příjemné možnosti, která po celá ta léta více či méně blikala, nyní zhasla a nechala mne samotného v nejhlubší temnotě, přece ve chvíli, kdy jsem se dozvěděl celý příběh, Madame de Savaresse definitivně odešla z mého života.
Zítra do Bruselu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama