Kohout břichomluvec - Henry Lawson

21. prosince 2010 v 18:16 | Paželv |  Překlady
Klasická povídka australské literatury.

"Když jsme měli měli na venkově chov, měli jsme kohouta ménem Bill," vyprávěl Mitchell. "Taková velká směska všech možnejch plemen, máti tomu říkala 'vostružák' a strašně se vo tom hádala s tátou, vona byla strašněj paličák a její názor byl jak slovo bóží. Ale stejně jsme mu říkali Bill a moh nám bejt celkem ukradenej, až přišel ze Sydney bratránek na návštěvu, aby se podíval n a venkov, protože to bylo levnější než smrdět v hospodě. No a tenhleten chlápek se vo Billa začal bůhvíproč zabývat a pozoroval ho dva tři dny a nakonec řekl: "Ten kohout je břichomluvec."
"Cože?"
"Jo, břichomluvec."
"Kape ti na karbid?"
"Von fakt je. Slyšel jsem vo tom už dřív, ale tenhle je jedinej, kterýho jsem potkal. Bill je fakt břichomluvec."
"Pak jsme si uvědomili, že pět mil vokolo žádnej kohout nebyl - náš jedinej soused, nějakej Irčan ménem Page, tehdá žádnýho neměl - ale občas jsme vodněkud slyšeli kokrhat úplně jinýho kohouta, ale předtím jsme si to neuvědomili. Chvilku jsme Billa poslouchali a poznali jsme, že byl fakt břichomluvec. "Kyky" bylo normální, ale "kyryký" už znělo, jakoby to zakokrhal nějakej kohout strašně daleko. A někdy znělo celý kokrhání úplně divně, jakoby to byla rok stará vozvěna. Bill stál na pařátech, křídla mu trčely, kroutil krkem a párkrát udělal jakoby polykal celý vajíčka, ale nebylo slyšet ani hlásku, co by vydal von - ale za to kohoutí kokrhání z velký dálky.
Za chvilku jsme uviděli, že s tím měl docela potíže i Bill sám. Však víte, von nevěděl, jestli je to von sám nebo ne, von sám si myslel že to je nějakej druhej kohout, co s nísoutěžil, a strašně ho chtěl najít. Seděl na bidýlku, kokrhal a poslouchal a zase kokrhal a poslouchal, kokrhal a poslouchal, pak vylezl na střechu kurníka, skočil na stoh a pak kokrhal a poslouchal tam. Pak šel na druhou stranu vejběhu, vylezl na haldu šutrů a kokrhal a poslouchal tam. Pak přešel na ještě další stranu, kde byla skupinka mladejch stromků s takovým větším uprostřed, no a tam zase kokrhal a poslouchal. Všude hledal jinýho kohouta, ale pochopitelně ho nemoh najít. Někdy celej den kokrhal a poslouchal úplně po celý farmě, pak byl k smrti unavenej a musel se zchladit v takovým důlku, kterej mu slípky vyhrabaly v mokrý hlíně pod cisternou na nohu.
No a jednoho dne si Page koupil velkýho bílýho kohouta, a ten druhej vylezl na Pageův stoh a zakokrhal , aby viděl, jestli sou ve vokolí ještě jinačí kohouti. Bill už byl unavenej, bylo vedro, vobhospodařil všechny slípky a když bílej kohout zakokrhal, vodfrkával si právě pod sudem. Neztrácel ani chvilku a vyšplhal si na hromadu dřeva, pak čekal, dokud zase neuslyší kokrhání. Pak zakokrhal, a druhej taky. A tak na sebe kokrhali tři dny, častovali se všema nadávkama, který mohli vyrazit ze zobáku a pak si říkali, že ze sebe navzájem chtěj udělat slepičí polívku a péřový polštáře. Ale neudělali. Byly tam tři kokrhání - Billovo, břichomluvcovo a pak toho bílýho kohouta - každej si myslel, že v táboře protivníka jsou dva kohouti, takže to nemohla být čistá hra a voba se báli si na tom vylámat zuby.
No ale nakonec to už Bill nemoh vydržet. Vykokrhal si mozek a už musel skončit, i když to z Pageovy strany byl úplněj přebor zemědělců o čest v kohoutích zápasech. Seskočil z hromady dřeva a začal běžet přes pooraný pole, skláněl hlavu a vypínal křídla, a nemotornejma tlustejma nožičkama ďoubal do brázd co jdenom mohl.
Strašně jsem chtěl jít dolů a fandit Billovi, ale netrouf sem si, páč když jsem tamtudyma šel večer předtím, tak na vršku Pageova plotu, no a my je trošku štvali haluzema no a voni nás chtěli tak trošku sežrat a povykovali, až Page vylezl ven v noční košili a viděl nás, jak zdrháme, takže mi bylo jasný, že na nás příště pude s bejkovcem. Jo, a krom toho tu taky byla taková rodová třenička vohledně jednoho čistokrevnýho bejka, kterýho Page sehnal a nechtěl nám ho půjčit, no a taky mi měl trošinku za zlý, že když jsem spravoval plot, nechal jsem jednu příčku přes noc sundanou, takže mu naše krávy vlezly do stromečků.
Prostě tam nebylo dost klidu na to, abych tam vlezl, ale vylezl jsem na jeden strom u svýho plotu a díval jsem se. Bill viděl, že konečně našel toho druhýho kohouta. Bílej kohout nemohl přijít tak blízko, takže Bill přišel k němu a bojovali, dokavaď jeden nezatlačil druhýho za stoh, takže jsem nic neviděl. Jestli to byla řežba? Dal bych svýho psa za to, abych viděl zbytek toho boje. Šel jsem až k Pageho plotu a vyšplhal se na strom tam, ale samozřejmě jsem furt nic neviděl, takže jsem se vrátil zpátky. A zrovna když sem přišel domů, vobcházel dům Page a volal: "Je tam někdo?" Já a Jim jsme vokamžitě zdrhli jak namydlenej blesk a schovali se za hromadu dříví. Ale Page byl v klidu, na ksichtě měl úsměv a držel Billa pod paží. Opatrně mu položil na zem a zazpíval tátovi svým irským přízvukem:
"Tvuj kohót porazil mého kohóta, ale zaslóžíš si to. Bel to velké zápas."
A tak se táta s Pagem dali do řeči a pak se zase zpřátelili. A Billa už ňáká břichomluvnost moc netrápila, zato bílej kohout se ohlížel po nějakým druhým, asi že si myslel, že s ním bude mít víc štěstí. A Page pak celou dobu sháněl kohouta, kterej by porazil toho našeho. Nedělal měsíc nic jinýho, než že vobjížděl vokolí a sháněl kohouta. Nakonec si půjčil nějakýho zápasovýho kohouta ve městě, dal za něj zálohu pět liber a přivezl ho k nám. Page se s tátou dohodl na zápase, v podstatě jediná věc, na který se dohodli za pět let zpátky. Mělo to bejt jednou v neděli, když byla máti, holky a děcka na návštěvě u nějakejch příbuznejch asi patnáct mil daleko a zůstávali tam přes noc. Chtěli mne nechat jet s nima na koni, ale bylo mi jasný, co se bude dít, takže se můj koník se asi po míli cesty jakousi prapodivnou náhodou zranil, takže jsem musel jet zpátky a vypustit ho na pastvu, schovat sedlo a uzdu do vykotlanýho kmene. Pak jsem se vplížil do domu a schoval na střeše vod chlívka. Byl příšernej pařák a já musel celý dopoledne lízt sem a tam po hřebeni střechy, aby mne neviděl táta, co furt vobcházel barák.
Po večeři se začali sjíždět známí z celýho vokolí, uvazovali si koně kolem toho plácku, na kterej jsem se díval, vypadalo to jak pohřeb. Někdo mne sice zahlíd, to jo, ale mrkal jsem na ně, takže mi dali znamení, když se táta objevil poblíž.
Pak přijel Page se svým bojovým kohoutem, menoval se Jim. Nevypadal moc zajímavě, vypadal, že byl vo dost menší a slabší než Bill. Některý hosti se mračili a říkali, že to vlastně vůbec není bojovej kohout, že ho Bill porazí jedním klovnutím a že to vůbec nebude sranda.
Pak teda vzali toho bojovýho a položili ho na zem u hromádky dřeva, a pak vypustili Billa zpod sudu. Vokamžitě si ho všiml. Podíval se na Jima, vyskočil na hraničku, kokrhal a díval se na Jima. Myslel si, že to je ta mrcha, co ho pořád voblbuje. A teď byl pěkně naštvanej, takže kokrhal, mžoural na bojovýho kohouta, zase kokrhal a zas na něho mžoural, pak skoušel kokrhat a mžourat zároveň. A Jim nic nedělal, jenomže pak najednou jakoby zívl zobákem zrovna ve chvíli, kdy Bill zakokrhal nějak špatně, a Bill ho viděl. Myslel si, že ho přistih při činu, takže slítl z hraničky a vrhl se na nepřítele. Jim začal zdrhat a Bill běžel za ním.
Vobíhali hraničku kolem dokola, pak vobíhali chlív, pak barák a pod barákem, pak zase zpátky hraničku a přebíhali přes ni a furt běželi a tak se navzájemš tvali asi hodinu. Billův zobák byl většinu času jen kousíček vod Jimova chvostu, ale nemoh se k němu dostat blíž, ať dělal co dělal. A čumilové furt Pagea popichovali a vyzpěvovali: "Kolik tě ta lemra stála, Page? Do toho, Bille, to dáš, Bille!" a tak všelijak podobně. A ten bojovej kohout se tam procházel jak na korze a klidně by tak běžel celej rok. Vypadal, jakože by ho to vůbec nezajímalo, ale Bill byl úplně šílenej bojovým zápalem. Furt skláněl hlavu níž a níž a křídla rozpínal víc a víc a furt se mu víc a víc prášilo vod pařátů, ale vůbec nic se nedělo. Jim prostě šel dál, jakoby se vůbec nesnaži. Nakonec se vopřeli vo hraničku, vobíhali ji napřed jedním směrem a pak pro změnu druhým, a pak vylezli navrch, aby se nenudili. Čumily asi ten běh zajímal víc než ten boj a taky si na něj sázeli. Ale Bill měl hendikep, byl totiž těžší. No a ke konci už nemoh, zpomalil a začal se kolíbat, nakonec se zastavil, bojovej kohout se k němu otočil a uštědřil mu otce všech vejprasků
Otec mne načapal, když jsem už byl tak vyčerpanej sledováním, že jsem nemoh přemejšlet, a uštědřil mi pro změnu otčíma všech vejprasků. Ale po tom zápase měl s máti tichou domácnost.
A Bill byl sám se sebou tak znechucenej, že zalez pod sud a chcípnul.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama