Morthylla - Clark Ashton Smith

21. prosince 2010 v 19:21 | Paželv |  Překlady
Jedna z nejhorrorovějších Smithových povídek, a zároveň nejsubtilnějších a nejneuchopitelnějších. Lámie je v řecké mytologii krásná, nicméně zlá a nebezpečná nymfa, trochu podobná upírům a sukubům.

V Umbri, městě delty, se světla po západu slunce, které tehdy již bylo jen uhlově rudou hasnoucí hvězdou, prostárlou věkem kronik a bájí, okázale rozzářila. Nejsvětlejší a nejpyšnější z celého města bylo u domu stárnoucího básníka Famurzy, který zbohatl na pijáckých písničkách a nyní utrácel své bohatství v chtíčných rejích mezi svými přáteli a patolízaly, a v jehož branách, chodbách a síních zářily ohňové koše jako hvězdy na bezmračném nebi. Jakoby chtěl Famurza vykázat ze svého domu všechny stíny, leda některé ponechal v temných výklencích co skrýš pro krátké lástičky svých hostů.
Aby se tyto lástičky roznítily, všude byla vína, sílivé léky a vzrušovadla, masa a ovoce, jenž nadouvají zemdlený tep, divné cizí látky, které baví a zvětšují rozkoš, divné sošky v polozahalených výklencích, všude byly obrazy lásek zvířeckých, lidských i nadlidských, všude byli zpěváci všech pohlaví pějící dráždivé popěvky i tanečníci, jejichž pohyby byly vypočítány na obnovení vyčerpaných smyslů, když již vše ostatní selhalo.
Tato dráždidla však Valzaina, Famurzova žáka v básnictví i v požitkářství, nedráždila. S hnusu blízkou lhostejností a poloprázdnou číší v ruce sledoval shluk rející kolem něj a nedobrovolně odvracel oči od jistých dvojic, které byly příliš bezestudné či příliš opilé na to, aby vyhledaly soukromí stínů. Postihl ho náhlý pocit hnusu z přesycení. Cítil se sevřený tou bažinou vína a masa, do něhož nedlouho předtím ještě s rozkoší nořil zuby. Vypadal jako někdo, kdo stojí na cizím břehu, za vodami hlubinného odloučení.
"Co tě tíží, Valzaine? Vysál ti snad upír krev?" otázal se Famurza, rudolící, šedovlasý, poněkud tělnatý, když se postavil podle jeho lokte, položil laskavou dlaň na Valzainovo rameno, pozvedl vysoko nad něj nemravně vyrytou číš, z níž byl zvyklý pít čisté víno, nesmíšené se silnými látkami a moky, které upřednostňovali jiní rozkošníci z Umbri.
"Žlučník nebo zhrzená láska? Obojí umíme léčit, jen si řekni o lék."
"Pro mou tíž není žádného léku," odvětil Valzain. "V lásce je mi jedno, zda je opětovaná nebo neopětovaná. U číší si všímám jen kalu. A nuda číhá v každém polibku."
"Jsi tedy těžkomyslný." Ve Famurzově hlasu byla soustrast. "Četl jsem tvé nové verše. Píšeš jen o hrobech, tisech, červech, přízracích a tlících milenkách. Z toho mne bolí břicho. Po každé básni potřebuju aspoň máz silného vína."
"Donedávna jsem to nevnímal," připustil Valzain, "spal ve mně zájem o neviděné, touha po záhmotí."
Famurza lítostivě potřásl hlavou. "Jsem aspoň dvakrát starší než ty a pořád jsem byl spokojen s tím, co vidím, slyším, čeho se dotýkám. Šťavnatý kus masa, víno, ženy, zpěv, to mi stačí."
"Ve zvuku bubnů spánku," přemítal Valzain, "jsem objímal sukuby nadtělné, poznal rozkoše příliš silné, aby je vnímalo bdělé tělo. Zdali mají tyto sny nějaký zdroj, krom samotného hmotného mozku? Dal bych vše, abych našel jejich zdroj, pokud ho jest. Do té doby ve mně není nic než beznaděj.
"Tak mladý a tak unavený... Pokud tě už nebaví ženy a chceš místo toho duchy, dovolil bych si ti něco navrhnout. Znáš starou nekropoli mezi Umbri a Psiomem, asi tři míle odtud? Pastevci tvrdí, že uvnitř obchází lámie - duch kněžny Morthylly, která zemřela před několika staletími a je uložena v hrobce, která stále převyšuje ostatní. Proč to místo dnešní noc nenavštívíš? Patrně by to tvé náladě slušelo lépe než můj dům. Třebas se ti Morthylla zjeví. Ale nesmíš mi vyčítat, pokud se nevrátíš. Po tolika staletích je lámie chtivá lidských milenců a mohla by se do tebe zamilovat."
"To místo samozřejmě znám..." řekl Valzain. "Ale ty jenom žertuješ."
Famurza pokrčil rameny a vydal se mezi slavitele. Smavá, štíhlá, plavá tanečnice přišla k Valzainovi, vrhla mu kol krku vínek spletených květů a prohlásila ho za svého zajatce. Valzain vínek rozlomil a políbil dívku tak lhostejně, zkřivila tvář. Nenápadně, ale rychle opustil Famurzův dům dřív, než se jej snažili zlákat druzí hodovníci.
Nemaje jiné snahy než nepokojné touhy po samotě zaměřil své kroky k okraji města, vyhýbal se čtvrti krčem a nevěstinců, neboť byly přeplněny lidem. Smích, hudba a útržky píšniček jej vyháněly z osvětlených domů, v nichž bohatci města každé noci hodovali. Jen málo hýřilů střetl na ulicích, bylo příliš pozdě na to, aby se shromažďovali k hodům, a příliš brzy na to, aby je opouštěli.
Světla řídla, vzdálenosti mezi nimi se stále zvětšovaly, ulice stíněly, jak Umbri tiskla dávná noc, až téměř zhasila vzdorná souhvězdí oken, v nichž se po západu starého slunce Zothique rozžaly lampy. O podobných věcech a o obkličujícím taji smrti dumal Valzain noře se do tmy vnějška, vděčný jí za to, že uklidnila jeho září znavené zraky.
Neméně vděčný byl tichu mezipolních cest, které po určitou chvíli sledoval, aniž by si uvědomil směr svých kroků. Když navzdory tmě rozeznal jeden známý bod, všiml si, že jde po cestě z Umbri do Psiomu, sesterském městě v Deltě, cestě, jejíž klikatění se blížila dlouho neužívané nekropoli, na niž jej Famurza žertem poslal.
Snad, pomyslel si, i ten přízemní Farmuza nějak poznal potřebu, která leží na dně jeho střízlivosti od všech smyslných rozkoší. Bylo by dobré to místo navštívit, prodlít kolem hodiny v tom městě, jehož lid už dlouho nestíhá chtíč smrtelných, neboť jsou za hranicemi přesycení i zklamání.
Měsíc vzduvší se ze srpku k půli zazářil za ním, zatímco jeho šlépěje dosáhly nízký vrch, na němž hřbitov ležel. Opustil dlážděnou cestu a začal stoupat po svahu poloskrytém v zakrslé kručince, na jehož vrcholku bylo rozeznat lesklivý mramor. Cesty tu nebylo, jen pěšinky vyšlapané kozami a pastevci. Temný, dlouhý, tlumený stín před ním kráčel jako strašidelný průvodce. Jeho představivost mu vnukala, že se šplhá na jemně se svažující prsy obryně, ozdobené šperky náhrobků a mausoleí. Přistihl se, jak v básnických ozdobách přemítá o tom, zda je obryně mrtva či jen spí.
Když se dostal na plošinu návršnou, kde mroucí zakrslé tisy zápasily s bezlistým vřesem a občas s omšelými kamennými deskami, vzpomněl si na Famurzův příběh o lámii, která obchází hrobovisko. Famurza, jak dobře věděl, na takové pověry příliš nedával a jen chtěl zesměšnit jeho pohřební náladu. Začal si jako pravý básník pohrávat s myšlenkami na přítomnost nesmrtelna, krásna, zla, které by sídlilo mezi dávným mramorem a odpovědělo na vzývání někoho, kdo bez víry marně toužil po viděních z říše zásmrtna.
Přes uličky náhrobků v proměsíčněné samotě přišel do krásného mauzolea, které tiše stálo s několika známkami hroucení ve středu hřbitova. Pod ním byly prý nesmírné kobky pro zachovaná těla členů vyhynulé královské rodiny, která v minulých staletích vládla nad blíženeckými městy Umbri a Psiom. I princezna Morthylla k této rodině patřila.
K jeho překvapení seděla na padlém náhrobku před mauzoelem žena, nebo něco, co jako žena vypadalo. Nemohl ji dobře rozeznat, stín hrobu ji stále halil od ramen níž. Pouhá tvář vzhlížela k měsíci. Její profil byl jako ze starých mincí.
"Kdo jsi?" otázal se, protože zvědavost překonala zdvořilost.
"Jsem lámie Morthylla," odpověděla hlasem, který dozníval matně a unikavě jako krátké drnknutí na harfu. "Střez se mne, neboť mé polibky jsou zapovězeny těm, kteří nadále zůstávají v počtu živých."
Valzaina překvapila odpověď, neboť odeznívala jeho vlastní představy. Rozum mu však říkal, že přízrak není duch tohoto místa, ale živá žena, která znala báj o Morthylle a přála si jím být poněžněna. Ale což by se nějaká žena odvážila v noci na tak opuštěné a hrůznivé místo?
Snad to byla milenka, která přišla na dostaveníčko mezi hrobkami. Věděl, že jsou jisté zvrhlé smilnice, kteréž vyžadují hrobní okolí a ovzduší pro roznícení svých tužeb.
"Snad na někoho čekáš," navrhl. "Nechci tě rušit, pokud ano."
"Čekám na toho, komu je osudem dáno přijít. A čekám dlouho, neměla jsem milence již dvě stě let. Zůstaň, chceš-li, jediné, co je tu k bázni, jsem já."
Vzdor všem rozumovým úvahám přejel přes přes Valzainovu páteř záchvěv toho, kdo, aniž by v ně věřil, podezírá nadpřirozeno, že je... Jistě to byla hra - hra, kterou by si také mohl zahrát, aby rozptýlil svou znuděnost.
"Přišel jsem v naději, že tě tu potkám," prohlásil. "Jsem unaven smrtelnicemi a veškerou rozkoší, unaven i poesií."
"Také jsem unavena," řekla prostě.
Měsíc vystoupal výše a ozářil šaty pradávného způsobu, které žena nosila. Těsně jí obepínaly boky, pas a ňadra, jsouce bohatě zakládány a zřaseny. Valzain viděl takové šaty pouze na dávných kresbách. A princezna Morthylla, mrtvá již tři sta let, by mohla nosit podobný šat.
Ať je to kdokoliv, přemýšlel, je ta žena prapodivně krásná, její husté, spletené vlasy jsou lehce tknuty obzvláštnem a jejich barva nelze v měsíčním svitu určit. Kol jejích úst byla sladkost, na jejích očích byl stín únavy či smutku. V pravém koutku jejích rtů rozeznal malé mateřské znaménko.
Valzainova schůzka se samozvanou Morthyllou se opakovala noc co noc, zatímco noc ubíhal jako okrouhlé ňadro titánky, až najednou zhasl do zestárlé prázdnoty.
Vždy ho čekala před stejným mausoleem, které bylo, jak řekla, jejím příbytkem. Vždy se s ním rozloučila, když východ začal sivnout úsvitem, neboť prý byla stvořením noci.
Zprvu pochyboval, měl ji za osobu s podobně hrůznými sklony a představami jako on, kterou se mohl nechat svádět s obzvlšátním půvabem. Nemohl však na ní najít ani stopu světskosti, neznala současnost, ale byla podivně seznámena s minulostí a bájí o lámiích. Více a více se zdála být nočním tvorem, znalým jen stínu a samoty.
Její oči a rty se zdály zapomenuté a zapovězené. Ve dvojznačnosti jejích odpovědí četl významy, které ho rozechvívaly nadějí i strachem.
"Snila jsem o životě," řekla mu záhadně, "a snila jsem i o smrti. Teď jsem snad v jiném snu, do něhožs' vstoupil ty."
"Také sním," odpověděl Valzain.
Noc za nocí z něj opadával hnus a únava, byl uchvácen přeludným prostředím, okolním tichem mrtvých, svým vlastním odchodem z přetělesnělého, přespříliš jásavého města. Postupně procházel po stupních víry a nevíry, až přijal, že vpravdě je lámie. Lačnost, kterou v ní ucítil, mohla být pouze lačností lámie, ani její krása nemohla být lidská. Jako když snivec přijme věci fantastické jinde než ve snu.
Spolu s vírou v něm vzrůstala láska k ní. Touhy, jež měl za mrtvé, v něm ožily ve větší divokosti a neodbytnosti.
Takého asi milovala. Nezradila však žádnou známkou bájnou podstatu lámií, unikala jeho objetím a odmítala jeho polibky, o něž prosil.
"Snad někdy," připustila. "Ale napřed musíš vědět, kdo jsem, musíš mne milovat bez přeludů."
"Zabij mne svými rty, pohlť mne tak, jak prý pohlcuješ své ostatní milence," prosil Valzain.
"Neumíš čekat?" Její úsměv byl sladce mučivý. "Nechci, abys zemřel tak brzy, také tě miluji. Není to krásné, scházet se zde, mezi hroby? Nepřivábila jsem tě sem ze znuděnosti? Chceš to tak brzy skončit?"
Příští noci na ni znovu naléhal, prosil ji vším žárem a výřečností o odpírané spojení.
Vrhla mu v odvěť žert: "Snad jsem toliko beztělný stín, bezpodstatný duch, snad jsem jen tvé snění. Dáš v sázku svůj krásný sen?"
Valzain roztáhl náruč svoji vášnivě, ona však odstoupila: "Co když se pod tkem tvým obrátím v popel a měsíční svit? Litoval bys svého spěchu."
"Jsi nesmrtelná lámie," prohlásil Valzain. "Smysly mi praví, že nejsi přelud, nejsi žádný beztělný duch. Naopak, vše ostatní jsi mi zestínila.
"Svým způsobem jsem skutečná dost," zasmála se měkce. Pak se k němu naklonila a jemně se rty dotkla jeho hrdla. Na chvíli pocítil vlahou horkost - pak ostré bodnutí jejích zubů, které téměř propřely jeho pleť, ale hned se zase stáhly. Než ji mohl k sobě přivinout, opět odstoupila.
"To je jediný polibek, jenž je nám nyní dovolen," zalkala a rychle, nehlučně odběhla mezi paprsky a stíny hřbitova.
Následujícího dne Valzaina naléhavé a nevítané poslání odvedlo do sousedního města Psiomu. Byla to jen krátká cesta, ale i na takové se vydával nerad.
Když míjel dávné hrobovisko, zatoužil po noční hodině, v níž by opětně mohl spěchat na dostaveníčko s Morthyllou. Její ostrý polibek, který z něj vysál několik krůpějí krve, jej vzrušil a rozšílel. Jako to místo hrobů, i kolem něj cosi obcházelo, a toto obcházení jej doprovázelo až do Psiomu.
Dokončil svou záležitost, půjčoval si nějaké peníze od lichváře. Když stál s tím nepříliš příjemným, ale nezbytným člověkem ve dveřích, spatřil ženu mezi chodci uličními.
Její rysy, ale ne šaty, byly stejné jako Morthylliny, měla i stejné mateřské znaménko nad koutkem úst. Žádný přízrak hřbitovní by jej více nevyděsil.
"Kdo je ta žena?" zeptal se svého věřitele. "Znáte ji?"
"Jmenuje se Beldith. Je tu v Psiomu velice známá, vlastním přičiněním zbohatla a měla mnoho milenců. Měl jsem s ní nějaký obchod, ale teď už mi nic nedluží. Chtěl byste se s ní setkal? Mohl bych vás představit."
"Velmi rád," souhlasil Valzain. "Je to zvláštní, vypadá jako jedna má dávná známá."
Lichvář se na básníka lstivě zadíval. "Nedá se vám tak snadno. Poslední dobou se říká, že se stáhla z rozkoší města. Někteří ji viděli, jak v noci chodí ke starému hřbitovu, nebo jak se z něj častě ráno navrací. Divné chutě, řekl bych, na někoho, kdo je jenom o trochu víc než děvka. Ale snad se tam chce setkat s nějakým podivným milencem."
"Dovedl byste mne k jejímu domu?" požádal Valzain. "Není nás třeba představovat."
"Jak si přejete," řekl lichvář, ale vypadal trochu zmateně. "Je to kousek odtud."
Valzain rychle našel dům, Beldith v něm právě byla sama. Setkala se s ním s poněkud vážným úsměvem, jenž nenechával žádné pochyby o její totožnosti.
"Takže jsi zjistil pravdu," řekla. "Měla jsem ti to říct dříve, klam by musel vyjít najevo. Neodpustíš mi, že?"
"Buď ti odpuštěno," řekl smutně Valzain. "Proč jsi mne však klamala?"
"Protože sis to přál. Žena chce potěšit muže, jehož miluje, a všechna láska je více či méně klam. Jsem jako ty, Valzaine, jsem unavena rozkošmi, a hledala jsem v pohřebišti samotu, vzdálenost od tělesných věci. Přišel jsi též, také jsi hledal samotu a klid, nebo něco nadpozemského. Poznala jsem tě, četla jsem předtím tvé básně. Znala jsem pověst o Morthylle a zatoužila jsem si zahrát hru. A při hře rostla má láska k tobě... Valzaine, miloval jsi mne jako lámii. Budeš mne milovat, i když jí nejsem?"
"Nebudu," řekl básník. "Našel bych v tobě stejné zklamání, jako v ostatních ženách. Jsem ti však vděčný za všechny ty hodiny. Byly to nejkrásnější chvíle mého života - ač jsem miloval to, co nebylo a nemůže být. Sbohem, Morthyllo. Sbohem, Beldith."
Když odešel, skryla si Beldith tvář v poduškách svého lože. Zaplakala, ale slzy rychle usychaly. Později rychle vstala a vydala se za záležitostmi své domácnosti.
Po čase se vrátila k láskám a hýření Psiomu. Snad nakonec našla takový klid, jaký jen může najít ten, komu rozkoš zestárla.
Ale Valzain klid neměl, neměl žádný lék pro své poslední a nejkrutější zklamání. Nemohl se vrátit k bývalému tělesnému životu. Nakonec proto usmrtil sám sebe, probodal si hrdlo ostrým nožem až k nejhlubším žilám ve stejném místě, kam jej lžilámie kousla a vyssála několik krůpějí krve.
Po smrti zapomněl, že zemřel, zapomněl všechny předběžnosti a okolnosti.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama