Otec Damien - otevřený dopis dr. rev. Hydeovi z Honolulu - Robert Louis Stevenson

21. prosince 2010 v 18:53 | Paželv |  Překlady
Překlad jedné "non-fiction" slavného prozaika. Otec Damien (dnes už sv. Damien z Molokai) je skutečná postava, o to víc je příběh fascinující.

V Sydney, 25. února 1890
Pane, - patrně si vzpomínáte na mou návštěvu a naše rozhovory, z mého hlediska zajímavé. Patrně si vzpomínáte na několik laskavostí z vaší strany, za něž bych vám měl být vděčný. Jisté povinosti jsou však důležitější než vděčnost a jisté skutky mohou zničit i přátelství, natož pak letmou známost. A i kdybyste mne nakrmil chlebem v době hladomoru, i kdybyste ošetřoval mého otce na smrtelné posteli, váš dopis reverendu H. B. Gageovi je dokument, který by mne vyvázal z pout jakékoli vděčnosti. Nepochybně víte, že v kanonisačním procesu, který započne sto let po Damienově smrti, bude někdo pověřen bolestnou úlohou ďáblova advokáta. Až bude můj vznešený bratr odpočívat století v měkkém jílu, bude jeden muž pověřen jeho obhajobou a druhý jeho obžalobou. Je značně neobvyklé, aby se někdo role ďáblova advokáta ujal dobrovolně, aby to byl člen nepřátelské církve a aby se svou hnusnou službou nepočkal ani než kosti dotyčného vychladnou, je to neobvyklé, ale nechám své čtenáře, aby to posoudili sami, je to neobvyklé, a mne to podněcuje. Kdybych se naučil řemeslu, jak slovy vzbuzovat vášně a sdělovat pravdu, dal byste mi skvělý námět. Je totiž v zájmu lidstva a všeobecné slušnosti na celém okrsku zemském, nejen aby byl Damien ospravedlněn, ale aby mohly oči veřejnosti vidět vás i váš dopis v pravém světle.
Abych tento záměr mohl naplnit, musím vás napřed úplně ocitovat, dále budu vaše tvrzení vyvracet ze dvou různých úhlů pohledu, lidského a náboženského, a nadále se pokusím vykreslit znovu a lépe povahu mrtvého světce, kterého jste ráčil urážet. Až to vykonám, rozloučím se s vámi nadobro.
"Honolulu, 2. srpna 1889, reverendu H. B. Gageovi
Drahý bratře, v odpověď na Tvé dotazy ohledně Otce Damiena mohu říci jen tolik, že my, kteří jsme jej znali, jsme velmi překvapeni, že jej noviny slaví jako nejsvětějšího lidumila. Prostou pravdou je, že to byl sprostý, špinavý chlap, paličatý a pámbíčkářský. Na Molokai ho nikdo neposlal, přišel tam sám od sebe, nemusel být jen v leprosariu (dokud se do něj nedostal sám), ale mohl volně procházet po celém ostrovu (malomocným je věnována ani ne polovina) a často chodil i do Honolulu. Nijak se nepodílel na vylepšeních, které byly úkolem našeho Zdravotnického úřadu, pokud to dovolovaly naše možnosti a vyžadovala situace. Pokud jde o vztahy se ženami, nebyl to čistý muž, a malomocenstvím, na které zemřel, se nakazil při naplňování své nezodpovědné neřesti. Jiní udělali pro malomocné mnoho, i naši vlastní kněží, vládní lékaři a tak dál, ale nikdo ne s tou katolickou ambicí získat si život věčný. Tvůj atd. C. M. Hyde"
(Cituji ze sydneyského časopisu Presbyterian ze 26. října 1889.)
Abych mohl tak neobvyklý dopis vyložit správně, musím napřed vylíčit své osobní zkušenosti s jeho odesilatelem a církví, k níž náletí. Jiní by se tím snad mohli cítit uraženi, sotva však vy, tak pilný ve shromažďování a tak statečný v publikování těch nejsprostčích pomluv o vašich protivnících. V této chvíli snad mohu nejlépe vysvětlti povahu toho, co právě začínáte číst: chci říct, že vaše jednání nedosahuje ani toho základního pravidla lidství: tou měrou, jakou vy měříte, bude naměřeno i vám - pokud jde o vás, dovolím si proto tasit kord a zaútočit na srdce. Pokud bych snad v tom, co hodlám říci, mohl urazit jiné, vaše kolegy, kterých si vážím a na něž vzpomínám rád, nemohu než vyjádřit nad tím svou lítost; nejsem v tomto svobodný, jsem podnícen povinnostmi mnohem většími, a bolest, kterou může způsobit čtení čehokoliv, co hodlám napsat, je zajisté ničím ve srovnání s bolestí, s jakou jsem četl váš dopis. Hanba nesídlí v domě katově, ale v domě zločincově.
Patříte, pane, k církvi - já jsem členem téže církve, pro niž trpěli mí předkové - která měla na Havajských ostrovech neobyčejně dobré podmínky, a z části jich nedokázala využít. Když sem přišli první misionáři, měli už zem samu od sebe očištěnou od starého, krvavého pohanství, byli hned při příjezdu s nadšením objímáni, potíže jim působili spíš bílí než Havajané, abych se pokusil o jakési přirovnání, kráčeli ve stopách Božích. Havaj není místo, které by samo o sobě mohlo způsobit jejich neúspěch, který však nastal. Jedna věc je pro to obzvlášť příznačná. V rámci svého hlásání evangelia totiž misionáři (nebo ne všichni, ale příliš mnoho z nich) zbohatli. Asi by vás překvapilo, že o domech misionářů se v Honolulu vypráví vtipy. Asi by vás překvapilo, jak se vyjadřoval o rozloze, vzhledu a přepychu vašeho domu drožkář, když jsem vám oplácel vaši návštěvu. Překvapením by to bylo i pro mne samotného, kdyby mi někdo řekl, že mám něco takvoého publikovat, ale jak vidíte, pane, ponižujete lidi lepší než vy na vaši vlastní úroveň, a pro ty, kteří budou rozsuzovat spor mezi námi a mezi Damienem a jeho ďáblovým advokátem, je nezbytné vědět, že váš hanopis byl napsán v domě, který oprávněně vzbuzuje závist a posměšky kolemjdoucích. Myslím, že by vám "mělo být připsáno na vrub" (abych použil vaši oblíbenou frázi, která se mi velice líbí), že jste nikdy nenavštívil místa, kde Damien žil a umíral. Kdybyste tam byl a pamatoval si to, a pak to srovnal s vašimi krásnými pokoji, patrně byste svůj dopis nenapsal.
Vaše církev (a pamatujte, že je i mojí sektou) neudělala ve světském smyslu slova v Havajském království nic zlého. Když ale na jejich nevinné ovečky sestoupilo neštěstí, když v Osmiostroví zakořenila lepra, měla jednat. Bůh dal poslední šanci jak vaší bohaté misii, tak i vám, jedné z jejích ozdob. Vím, že řežu do živého. Vím, že někteří vaši bratři pohlížejí na nečinnost vaší církve ve srovnání s Damienovým neobdbytným hrdinstvím s čímsi, co by se dalo nazvat výčitkou. Jsem si jistý, že s vámi je to podobně, myslím, že váš dopis byl vznícen jistou závistí, ne nutně zlé povahy, a lidskou povahou být pozorován při takovémto skutku. Pomýšlel jste jistě na promrhanou příležitost zašlých dnů, na to, co jste mohl vytvořit a nevytvořil, o dobru, které jste mohl vykonat. "Už to nejde," říkal hlas ve vaší hlavě v onom přepychovém pokoji, kde jste rozzuřen psal, a ač je váš dopis nesrovnatelný, byl váš hněv, a to je jediný kompliment, který vám mohu složit, váš hněv byl téměř nádherný. Jenomže, pane, když selžeme, zatímco jiní uspějí, když čekáme, zatímco jiný vejde, když sedíme a bachratíme v přepychových komnatách, zatímco sprostý sedlák kráčí do bitvy ve jménu Božím, utěšuje sklíčené a umírající, je ve svém boji sám zasažen a zahyne na poli cti, nemůže být tato bitva vrácena vašimi ubohými urážkami. Svou bitvu jste prohrál, navěky. Jedna věc vám ve vaší porážce zbyla - pár cárů ze světské cti, a ty zrovna spěcháte odhodit.
Světská čest, totiž ne čest z toho, že jste udělal něco správného, ale čest, že jste neudělal nic zcela špatného, čest lhostejných, tahle čest vám zbyla. Každý nemusí být Damienem, může plnit své povinnosti méně zapáleně, může mít větší zálibu v pohodlí a nikdo ho proto nebude kamenovat. Ale pán vaší důstojné profese by měl být na tomto poli vzorem. Když soupeřili dva rytíři o přízeň své dámy a jeden byl odmítnut, bylo samozřejmé, že když se pak k uchu poraženého dostalo něco hanícího úspěšného, je pro správné muže samozřejmé, že ústa poraženého zůstanou v této věci mlčet. Vaše církev a Damien byli na Havaji právě takovými soupeři: měli pomáhat, zlepšovat, dávat příklad víry. Vy jste v tomto případě selhal a Damien uspěl, já však žasnu nad tím, že jste porušil svou mlčenlivost, ale když jste byl v tom velikém rytířství překonán a seděl jste neslavně ve svém přepychu, zatímco Damien ověnčen hrůzou a slávou dřel a hnil v těch hnusných chlívech pod útesy na Kalawao, vy, který jste si vybral, jste ten poslední, kdo má právo pomlouvat toho, kdo si vybral jinak.
Představuji si vás, snažím se vidět vaši tvář za těmito větami, jak se zastavíte nad slovem "chlívech", což je přinejlepším nadsázka. "Nijak se nepodílel na vylepšeních," byl to "hrubý, špinavý chlap", což jsou zase vaše vlastní slova. Snad máte pocit, že chci tahle vaše tvrzení podpořit vlastními vzpomínkami. V určitém slova smyslu máte pravdu. Damien nebyl člověk, pro nějž by stačily konvenční svatozáře a obvyklé chvály, jak je líčen těmi, jejichž pero nestačí na to vyjádřit jeho jedinečnost, nebo kteří jsou zaslepeni a umlčeni štědrým obdivem, který jim trošku závidím - právě tak jako vy, pokud je vaše duše osvícenější, závidíte klečící kolena. To je ta nejmenší nevýhoda tohoto způsobu charakterizace, totiž že staví snadnou cestu ďáblovým advokátům a dává pomlouvačů ke zneužití širé pole pravdy. Protože pravda skrývaná přáteli je nejlepší zbraní nepřátel. Navzdory vaší zlobě vám svět za něco vděčí, totiž že jste svým dopisem nahradil jednou pro vždy všechny uvěřitelné možnosti jak Damiena pomlouvat, protože, pokud si vás svět vůbec nějak zapamatuje, až bude jednoho dne Damien z Molokai svatořečen, bude to zásluhou jediného díla: vašeho hanopisu reverendu H. B. Gageovi.
Můžete se tázat, kdo mne oprávnil takto mluvit. Kvůli krutému osudu jsem měl tu smůlu poznat ne samotného Damiena, ale doktora Hydea. Když jsem navštívil leproserium, Damien už byl pochován. Své informace jsem ale získal mezi těmi, kteří ho znali dobře a dlouho, někteří si jeho památky vážili, jiní s ním měli spory, někteří mu žádnou svatozář nepřiznávali, jiní na něj pohlíželi s pramalou úctou, a z těchto rozhovorů, nijak nehraných a zcela důkladných, na mne vysvitly prosté a lidské rysy onoho muže. Od těch mám všechny znalosti, které mám, a předali mi je tam, kde je možné je pochopit nejúplněji a nejcitlivěji, na Kalawao, které jste vy sám nikdy nenavštívil, o kterém jste se ani nepokoušel dostatečně informovat. I v tak stručném dopise, jako je ten váš, jste projevil svou neznalost. "Malomocným," píšete, "je věnována ANI NE POLOVINA." Molokai, neboli Molokai Ahina, "šedý", nejodlehlejší ostrov s nádhernou přírodou. Severní strana ostrova je sráz do neobvykle hlubokého moře. Hrana tohoto útesu, který jde od východu na západ, je skutečný konec a hranice ostrova. Jen v jednom místě vybíhá do moře trojúhelníkovitým poloostrovem, travnatým, skalnatým, větrným a vybíhajícím v půli do jakéhosi vršku s nečinným kráterem uvnitř, tento poloostrov je v útesu asi jako skoba ve zdi. Když vám to takto vylíčím, budete snad schopen najít stanici pro malomocné na mapě, budete moci posoudit, jaká část Molokai to vlastně je, takhle odříznutá mezi vlnobitím a srázem, když čítá daleko méně než polovinu, méně než čtvrtinu, pětinu, desetinu, co říkám, dvacetinu, a až příště proniknete do tisku, budete mít možnost sdílet s námi svoje počtářské schopnosti.
Myslím, že jste jeden z lidí, kteří o tomto místě sice nadšeně mluví, ale které by tam nedotáhli ani párem volů. Vy, který jste se ani nepodíval na mapu, popis mých pocitů patrně odsoudíte a klidně si protáhnete ruce ve svém přepychovém domě v ulici Beretania. Jednou ráno jsme se odrazili od břehu, seděl jsem v člunu se dvěma jeptiškami, které dávaly v pokorném napodobení Damiena sbohem světlům a radostem lidského života. Jedna tiše plakala a já se nemohl udržet, abych se k ní nepřipojil. Kdybyste tam byl vy, věřím, že by příroda zvítězila i nad vámi, a když se člun trochu přiblížil, mohl byste vidět molo zalidněné lidmi s těmi nejodpornějšími znetvořeními obvyklého lidství, a vylodit se uprostřed těch, kteří vypadají jako nejděsivější sny - vyděšenýma očima byste se přes roztřesené rameno ohlížel na ten dům na ulici Beretania! Kdybyste šel dále, viděl byste, že každá čtvrtá tvář je odporná skvrna v krajině, mohl byste navštívit nemocnici s pouhými pahýly lidství, téměř neidentifikovatelnými, ale stále dýchajícími, myslícími, vzpomínajícími, pochopil byste, že život tam je ta nejtěžší zkouška, svírající duši, a i když oči časem ve slunci zemdlí, pocítil byste, že je to ještě dnes děsivé místo k návštěvě a peklo k žití. Není to jen strach z nákazy, ten je ničím ve srovnání s bolestí, lítostí, a znechucením z toho, co vás obklopuje, s ovzduším plným utrpení, nemoci a fyzického rozkladu, které tam musíte dýchat. Nemyslím si, že bych byl bázlivější než ostatní, ale ještě nikdy jsem nevzpomínal na dobu, kterou jsem na ostrově strávil (byl jsem tam osm dní a sedm nocí), aniž bych nebyl z celého srdce vděčný, že tam už nejsem. Ve svém deníku o tom mluvím jako o "drtivé zkušenosti", jednou jsem si na okraj stránky napsal větu: "SESTUP DO PEKEL, to je to slovo", a když mne Mokolii konečně nesla do obyčejného světa, stále jsem si opakoval, znovu fascinován jeho prostou výstižností, verš z jedné irské písničky:
"Co jsem živej, neviděl jsem zem tak nešťastnou." *
A teď uvažte, že já jsem takhle trpěl v osadě, která byla již očištěna, zlepšena, zkrášlena, je tam nová vesnice, nemocnice a fara, vznešená práce jeptišek, lékařů a misionářů je usnadněna. Bylo to úplně jiné místo, když tam Damien přišel, vzdal se světa, bylo to jiné místo, když tam Damien spal první noc pod stromem uprostřed svých hnijících bratří, sám, jen se svou chorobou, a přece pohlížel do budoucnosti (snad odvážně, snad s lítostivým strachem, ví Bůh) plné boláků a vředů.
Snad řeknete, že jsem příliš citlivý, že pohled na bolest je zcela běžný i v rakovinových barácích a denně se s ním střetává mnoho lékařů a sester. Chtěl bych sestry a lékaře obdivovat a závidět jim jejich odvahu, ale žádný rakovinový barák není tak velký a lidnatý jako Kalawao a Kalaupapa, a jeden každý nový případ prohlubuje dojem, stejně jako jeden každý palec délky píšťal ve varhanách, děsí příchozího tím soujmem lidského utrpení, kterým je obklopen. A kromě toho, žádný lékař ani sestra nevstupují do toho pekla na věky věkův, neříkají světu sbohem, nezhošťují se na tom chmurném prahu vší naděje, vchází tam jen na čas a mohou se těšit, až odejdou, odpočinou si. Damien však za sebou vlastníma rukama zavřel dveře hrobky.
Ocituji zde tři úryvky ze svého deníku z Kalawao.
A. Damien je mrtvý, ale mnozí už na jeho práci a utrpení vzpomínají s nevděkem. "Byl to dobrý člověk, ale do všeho strkal nos," řekl mi někdo. Někdo jiný mi zase řekl, že zabředl (tak jako jiní kněží, a velice snadno) příliš hluboko do zvyků Kanaka, ale měl dost vtipu se "těmu" (tomu) vysmát. Byl to asi prostý člověk, ale zjevně ne moc oblíbený.
B. Po smrti Ragsdala (Ragsdale byl slavný luna, totiž dozorce této nepokojné osady) následovalo krátké období úřadu otce Damiena, které sloužilo jen k tomu, aby odhalilo slabosti toho vznešeného muže. Byl svým způsobem drsný, a neměl nikoho nad sebou. Úřady byly bezmocné, Damienův život byl v ohrožení a on se brzy toužil vzdát funkce.
C. Začínám mít o Damienovi jistou představu. Zdá se mi jako sedlák, jistě člověk sedláckého typu: chytrý, bezelstný a fanaticky zbožný, ale stejně vnímavý, schopný přijmout výtku a jednat podle ní, pokud byla řečena bez obalu, úžasně štědrý v nejmenších i největších věcech, připravený dát někomu košili (ačkoliv nebyl bez určité lidské šetrnosti) stejně jako obětovat za někoho život, nesnesitelně zvědavý a nediskrétní, a proto poněkud nepříjemný společník, svým způsobem panovačný a proto v Kanakasu neobyčejně nepopulární, přesto však postrádal skutečnou autoritu, takže se mu děti v jeho kolonii smály a své zájmy musel prosazovat i pomocí úplatků. Navíc se z něho stal kverulant, což mu udělalo tím nejsnazším a nejhorším způsobem mnoho nepřátel. Jeho nejhorší i nejlepší vlastnosti se jasně ukazují na případě s penězi pana Chapmana, které Chapman původně dal (nebo zamýšlel dát), pouze ve prospěch katolíků, ale nebyl zcela rozhodnut a po dlouhém a jednoduchém hovoru uznal svou chybu a přehodnotil svůj závěr. Smutný stav domova pro mladé chlapce byl zčásti důsledkem jeho bezmocnosti, zčásti i jeho nedbalosti a zkreslené představy o hygieně. Presbyteriánští kněží tomu říkávali "Damienovo ghetto". "No," říkávali mu, "to vaše ghetto pořád roste." A on se jen srdečně zasmál a dál netečně lpěl na svých omylech. Asi do této míry se mi podařilo shromáždit pravdu o tomto prostém a přece vznešeném bratru a otci nás všech, o jeho zvláštních charakterových rysech, díky nimž ho poažujeme za svého druha; jeho mučednictví a příklad nemůže nikdo popírat, ale jen člověk, který viděl toto místo, může jeho velikost plně docenit.
Tyto soukromé poznámky jsem uvedl, jak jste si všiml, bez oprav, díky vám si je veřejnost může přečíst v hrubé podobě. Je to v podstatě výčet jeho lidských chyb, protože právě o tohle mi šlo, s jeho ctnostmi a hrdinstvím jsme já i svět už seznámeni dostatečně. Krom toho jsem byl ke katolickým svědectvím o něm trošku skeptický, což nemyslím nijak špatně, prostě myslím, že Damienovi žáci a obdivovatelé neuvažují zrovna kriticky. Vím, že vaše podezření nepomíjí, a svrchupsaná fakta jsou do jednoho sebrána z výpovědí protestantů, kteří byli za Damienova života jeho protivníci. Buď jsem nějak podivuhodně oklamán, nebo skutečně vytváří obraz člověka, sice se svými slabostmi, ale svou podstatou hrdinského a živoucího se vší drsnou poctivostí, štědrostí a dobromyslností.
Vizte, co vám píši - hrubé osobní poznámky o nejhorších stránkách Damienova charakteru, shromážděné od těch, kteří s ním spolupracovali, nebo kteří (abych použil vaše slova) "jej znali" - až je sporné, zda by Damien sám řekl, že znal je. Vizte a pozorujte, jak jste jej svými pomluvami vychválil a v kolika bodech se shodujeme a přece z nich vyvozujeme opačné důsledky. Něco je špatně, na vás i na mně. Je například možné, že vy, který máte zjevně po Kalawao mnoho uší, jste také zaslechl něco o penězích pana Chapmana a přilepil to ke svému názoru o Damienově špatnosti. Mne na tom více zaujalo, že to dokazuje poctivost jeho mysli. Mohu vám říci, že to byl dlouhý obchod, že jeden z jeho spolupracovníků s ním vysedával dlouho do noci, vzájemně se obviňovali a hádali, Otec tomu naslouchal s "naprostou bodrostí a naprostou tvrdohlavostí", ale nakonec řekl, přesvědčen: "Ano, máte pravdu, jsem vám velice zavázán, vděčím vám za mnohé, byla by to krádež." Mnoho lidí, nejen katolíků, požaduje po svých hrdinech a světcích neomylnost. Pro ty snad bude tento text bolestný, ale ne pro skutečné filantropy, patrony a služebníky lidstva.
A to je právě to, v čem se lišíme - vy jste jeden z těch, kteří mají oči jen na hledání chyb a selhání, a pro potěšení je sbíráte a vydáváte, a když jste je nalezl, spěcháte zapomenout jeho převládající ctnosti a jeho úspěšnost, která vás ostatně k němu dovedla. To je nebezpečná morálka. Abyste pochopil, jak nebezpečná je a k čemu vás přivedla, probereme teď, pokud dovolíte, společně jednotlivé body vašeho výčtu a upřímně je posoudíme z hlediska pravdivosti, výstižnosti a křesťanské lásky.
Damien byl SPROSTÝ.
To nejspíš byl. Asi v nás chcete vzbudit lítost nad malomocnými, že jejich přítelem a otcem by jenom nějaký sprostý starý sedlák. Ale proč jste tam nebyl vy, tak jemný člověk, abyste jim rozžehnul světlo kulruty? Nebo vám snad mám připomenout, jak byl asi zdvořilý a jemný svatý Jan Křtitel? A že svatý Petr, kterého zajisté nadšeně obdivujete z kazatelny, nebyl bezpochyby taky nic jiného, než "sprostý, paličatý" rybář? A i v naší protestantské bibli se mu říká svatý.
Damien byl ŠPINAVÝ.
Bezpochyby. Malomocní byli bezpochyby jeho špínou velice obtěžováni, zatímco čistý doktor Hyde obědval ve svém přepychovém domě.
Damien byl PALIČATÝ.
Opět máte pravdu, díky Bohu za jeho tvrdohlavost.
Damien byl PÁMBÍČKÁŘ.
Pámbíčkáře sám nemám rád, oni mne totiž taky nemají rádi. Ale jak můžete nadávat do pámbíčkářů knězi? Damien věřil svému náboženství s prostotou sedláka či dítěte, stejně tak, jakobyste měl vy sám. Tomu se trochu divím, a je to asi jeho jediný rys, pro který bych se mu zaživa mohl snažit vyhýbat. Ale to, co Damienovi získalo takový obdiv a konečně téma pro vaše a moje psaní byla právě přímost a vroucnost jeho víry, která při všem pámbíčkářství vykonala mnoho dobrého a posílila ho, aby mohl být jedním z nejpříkladnějších hrdinů světa.
Damiena NA MOLOKAI NIKDO NEPOSLAL, PŘIŠEL TAM SÁM OD SEBE.
Čtu to špatně, nebo mu to opravdu vyčítáte? Slyšel jsem z kazatelen naší Církve, jak Kristus volal po svých následovnících v dobrovolném sebeobětování. Myslí si snad doktor Hyde něco jiného?
Damien SE MOHL VOLNĚ PROCHÁZET PO CELÉM OSTROVĚ atd.
Je pravda, že mu bylo od úřadů mnohokrát dovoleno opustit kolonii. Vyčítáte úředníkům, že mu to dovolili, nebo Otci, že toho využíval? V tom případě asi pokládáte svůj dům na Beretania Street za dostatečně spartánský způsob života, ale v tom byste asi moc přívrženců nenašel.
Damien SE NIJAK NEPODÍLEL NA REFORMÁCH atd.
Myslím, že ani vy sám nijak nepochybujete o upřímnosti popisu obhajovaného člověka, ale než se dostaneme k vlastnímu obsahu tohoto bodu, musím být ještě upřímnější a říct vám, že nikde na světě není propastnější a příjemnější kontrast, než když člověk přechází z Damienova "ghetta" na Kalawao do překrásné budovy biskupství na Kalaupapa. V touze sdělit vám více pravdy poruším svou zásadu necitovat katolická svědectví. Následuje pasáž z mé návštěvy v ghettu, z níž uvidíte, jak jej vidí (a stále) místní úředníci.
"Šli jsme kolem ložnic, jídelen a tak dále, byly špinavé a zašpiněné, ale s jakousi povrchní výzdobou, kterou se" (pan Dutton, můj průvodce) "ani neobtěžoval obhajovat. 'Docela to ujde, ne?" řekl. "Sestřičky tu pak uklidí."
Přesto mi však bylo jasné, že se mnohé zlepšilo od dob Damienovy smrti, natož od doby, kdy tam Damien byl sám a spravoval je svým vlastním, ne vždy zdařilým způsobem. Už jsem se dostal dost daleko, abych proti vám vytasil zbraň prostého faktu - říkám vám s myslí prostou předsudku žárlivosti, že všechny reformy, dokonce i ty, proti kterým on sám protestoval, jsou ve skutečnosti právě dílem Damienovým. To mohu podložit důkazy - svým hrdinstvím je vyprovokoval od lhostejných váhavců. Měl sice mnoho předchůdců, například pana Meyera, jehož chvályhodná práce je mnohem méně známá, než by si zasloužil, bylo jich mnoho, a někteří z nich měli světské chytrosti, byť ne víry, více než náš světec - a musíte uznat, že před jeho nástupem se mnoho nestalo. Je to jeho zásluha, jeho obrovské mučednictví, které přivábilo pohled těch, kteří mohli něco změnit, na tuto nešťastnou zemi. Naráz, ale za cenu svého života, udělal toto místo známým. A to, když uvážíte, byla sama o sobě celá reforma, která obsahovala všechny reformy následující. Přinesla peníze, přinesla (a to byla vůbec největší zásluha) sestry, přinesla úřední dohled, protože veřejné mínění a obecný zájem připluly na Kalawao právě s tímto mužem. Pokud vůbec někdo mohl přinést reformy a zemřít za to, byl to on. Ne čisté šálky či ručníky v biskupství, ale špinavý Damien.
Damien NEBYL ČISTÝ MUŽ, POKUD JDE O VZTAHY SE ŽENAMI atd.
Jak tohle můžete vědět? O tomhle se snad běžně drbe v tom domě na Beretania Street, o kterém měl drožkář tolik závistivých poznámek? Pikantní klípky, které mají znevážit ubohého sedláka a kněze, který dřel pod útesy ostrova Molokai?
Tu stanici navštívilo přede mnou mnoho lidí, ti tuhle historku asi neslyšeli. Vyslechl jsem tam mnoho strašlivých příběhů, protože moji informátoři byli laici a uměli mluvit prostě, mnoho z nich si na Damiena přímo stěžovalo. Proč to nikdo z nich nezmnínil? A jak se to tedy dostalo do vašeho poklidného kněžského salonu?
Ale nebudu vám lhát, ten skandál, o němž jsem četl ve vašem dopise, pro mne nebyla žádná novinka. Slyšel jsem ji už dřív, a vylíčím vám, jak se ke mně dostala. Na Samou jednou přibyl nějaký člověk z Honolulu a v hospodě na pláži vyprávěl historky o tom, že "Damien chytl lepru vod malomocnejch ženskejch." Rád vám popíšu, jak tuto zprávu v hospodě přijali. Nějaký člověk vyskočil, neznám jeho jméno, ale pochybuji o tom, že patří k těm, s nimiž obědváte na Beretania Street, a zařval: "Ty malej hnusnej ---" (následoval výraz, který si netroufám napsat, abych neurazil váš jemnocit) "Ty malej hnusnej ---, i kdyby to byla tisíckrát pravda, neuvědomuješ si, že seš milionkrát menší než někdo, kdo by si mohl dovolit to říct?" Byl bych rád, kdybyste, když ta zpráva dorazila do vašeho domu, možná přímo po rodiné modlitbě, našel ve své duši stejná slova svatého hněvu, ač si je netroufám dát do tisku, zajisté by je nemusely, tak jako přeřeknutí strýčka Tobyho v Tristramu Shandym, smýt slzy zapisujícího anděla, ale byla by vám připočtena k dobru jako nejčistší spravedlnost. Vy jste si však dobrovolně vzal úlohu toho žvanila z Honolulu, a provedl jste ji po svém. Ten člověk z Honolulu, ubohá, šilhavá bytůstka, je prostě přidala ke spleti hospodských pomluv ve společnosti sprostých ožralců, v níž se člověk (v tom aspoň souhlasím s vašimi abstinentskými názory) nechová vždy nejmravopočestněji, a ostatně i sám člověk z Honolulu pil hodně, a můžeme ho asi milosrdně omluvit předpokladem, že pil přes míru. Ale vy jste si k šíření té nechutnosti vybral svého "drahého bratra, reverenda H. B. Gage", a modrá stuha abstinentního spolku, která zdobí vaši hruď, mi brání v tom váš čin omluvit opilostí. Váš "drahý bratr", a opravdu bratr, si velmi pospíšil s tím, aby váš hanopis (a myslel to jako skutek spravedlnosti) rozšířil do náboženských časopisů, kde jsem jej po mnoha měsících našel a velice se mu podivil, a který zde cituji k podivení ostatních. Vy a váš drahý bratr jste se v tomto veletoči zamotali do protikladů, které se při bližším zkoumání ještě prohloubí. Na jedné straně člověk, kterého byste v životě nepozval na večeři, na druhé reverendové dr. Hyde a H. B. Gage; na jedné straně bar v Apii, na druhé vila v Honolulu.
Obávám se, že si stěží můžete představit, jak se vaše jednání jeví ostatním. Abych vám to mohl přiblížit, zkusím na chvíli předpokládat, že váš dopis je pravdivý. Budu předpokládat - Bůh mi odpusť ten předpoklad -, že Damien opravdu na své úzké cestě povinnosti klopýtal, budu předpokládat, že v hrůze svého odloučení, v horečce své neodvratné nemoci, on, který udělal mnohem více, nežli slíbil, občas klopýtl v některém z bodů své kněžské přísahy, on, mnohem lepší člověk než vy a já, který udělal věc, kterou bychom se neodvážili udělat ani ve snu, také zakusil naše slabosti. "Ó, Jago, jaký žal!" Nejtvrdšího by to dohnalo k slzám, nejbezbožnějšího k modlitbě. Ale co jste udělal vy? Jen jste napsal svůj dopis reverendu H. B. Gageovi.
Už je vám jasné, jakým obrazem jste učinil své vlastní srdce? Zkusím to ještě jasněji: měl jste otce, předpokládejme, že celý tento příběh byl o něm. A nějaký dobrák by vám jej přinesl a mával důkazy: nepřeceňuji vaši citlivost, když předpokládám, že byste pocítil hluboký žal? Že byste pocítil ten příběh o slabosti mnohem ostřeji, protože zahanbil vašeho rodiče? A že by tou poslední věcí, kterou byste v té situaci udělal, bylo jeho vydání v náboženském časopise? Ten, kdo zkusil a vykonal to, co Damien, je můj otec, otec toho člověka v baru v Apii a otec všech, kteří milují dobro. A byl by to i váš otec, kdyby vám Bůh dal milost to rozeznat.

* Jde o irskou vlasteneckou píseň The Wearing of The Green z roku 1798, v původní vlastenecké satiře je pochopitelně příslušný verš v docela jiném kontextu. Posuďte sami:
Tak slyšel si už, milej Paddy, co se povídá?
Že štyrlístkům se v Irsku teď růst zapovídá,
a svatej Patrik v svátek svůj neuzří barvu svou,
anžto páni zakázali nosit zelenou.
Tuhle rebel Napper Tandy naproti mně šel,
jak se v starým Irsku máme po mně vědět chtěl:
"Co jsem živej, neviděl jsem zem tak nešťastnou,
věší lidi jak jen vemou nit si zelenou."
"Choďte teda v červeným, jak chodí Angláni,
nám to bude připomínat, jak Ir krvácí,
štyrlístek místo na krempu do trávy zasaďte,
a nebojte se ničeho, však von tam poroste.
Ať páni co chtěj říkají, tráva je neslyší,
na jaře zase zelenou na zemi uvidíš.
Pak zelenou zas rozzáří se naše irská zem
a pak už s Boží pomocí jí věrný zůstanem."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama