Příběh Satampry Zeira (The Tale of Satampra Zeiros) - Clark Ashton Smith

21. prosince 2010 v 18:56 | Paželv |  Překlady
Zvláštní povídka, horrorový zlodějský příběh z fiktivního světa. Nepostrádá hrůzu, vtip ani Smithův "přešlechtěný" sloh.

Já, Satampra Zeiros Uzuldaroumský, vypíši nyní levou rukou, ješto pravé nemám, vše, co postihlo Tirouva Ompallia a mne samotného ve svatyni boha Tsathogguy, která leží zanedbána a bez lidského uctívání, v pralesem stižených příměstích Commoriomu, opuštěného hlavního města vládců Hyperboreje. Píši fialovým moštem suvanové palmy, která se v běhu změní na rudou, na jemný velínový pergament vyrobený z kůže mastodonta, u úmyslu varovati všechny dobré zloděje a dobrodruhy, které zvábila lhavá legenda o ztracených pokladech Commoriomských.
Tirouv Ompallios byl celý život mým přítelem a věrným souputníkem ve všech podnicích, které vyžadují prstohbitost a bystromyslnost. Aniž bych lichotil sobě či Tirouvovi Ompalliovi, mohu říci, že jsme byli nesrovnatelně úspěšnější než kdokoliv z těch členů našeho cechu, vydobyvších si větší slávu než my. Přesněji řečeno hovořím o krádeži klenotů královny Cunambrie, které v jejich pokladnici hlídali dva jedovatí hadi, a také loupež sklové krabičky z Acromi, v níž byly všechny medailony prvních hyperborejských králů. Přemístění těchto medailonů bylo těžké a nebezpečné, a na hrůzné obětní slavnosti jsme je prodali kapitánu barbarské lodě ze vzdálené Lemurie, přesto však bylo uloupení této skříňky slavným činem, muselo být totiž provedeno v naprosté tichosti, jelikož bylo v blízkosti tucet biřiců s trojzubci. Připravili jsme si vzácnou žíravinu... O tom se však nechci příliš rozpovídat, ač je lákavé lebedit si ve vzpomínkách na hrdinské skutky v lesku chrabrosti a lstivosti.
V našem povolání se musí stejně jako ve všech ostatních často počítat s rozmary štěstěny, Naděje nehýří vždy přízní, a v důsledku toho jsme v čase, o němž chci psát, poctíili s Tirouvem Ompalliem peněžní nouzi, která byla, ač dočasnou, přece velice nepříjemnou ostruhou úspěšnějších dnů a výdělečnějších půlnocí. Lidé byli stále zlořečeně opatrničtější, pokud šlo o jejich klenoty a cennosti, okna a dveře pokryty byly dvjmříží, začalo se zamykat na nové a mátlivé zámky, stráže byly bdělejší a méně ospalejší - prostě se na nás nakupily všechny přirozené neštěstí našeho povolání. Najednou nám nezbylo než okrádat čím dál méně skladné a méně drahé zboží, než na jaké jsme si byli navykli, a ani to nebylo bez nebezpečí. Dodnes mne zahanbuje vzpomínka na noc, kdy nás téměř chytili s pytlem červených brambor, všechno to zmiňuji, aby bylo jasné, že si nelibuji v nemoudré chvástavosti.
Jednoho večera jsme v uličce v jedné z přeskromných čtvrtí Uzuldaroumu začali počítat svoji hotovost a zjistili jsme, že nám zbyly toliko tři pazoory - dost na nákup dvou krajíců chleba nebo velké lahve vína z granátových jablek. Nemohli jsme se shodnout, zač je utratit.
"Chléb," tvrdil Tirouv Ompallios, "nasytí naše těla, dá nám novou sílu pro činnosti našich znavených okončetin a sedřených prstův."
"Víno však," odporoval jsem, "povznese myšlenky naše, osvětlí naši mysl a snad nám dá poznat, jak máme vybřednout ze svých obtíží."
Tirouv Ompallios to bez dalšího uznal, i vydali jsme se ku dveřím blízké krčmy. Víno nebylo nejlepší co do chuti, ale co do síly a množství splnilo naše tužby. Posadili jsme se v plné hospodě a zvolna uskrávali, dokud se oheň jasného červeného moku neroznítil i v našich mozcích. Temné pochyby budoucího se rozesvětlily jakoby světlem ohňokošů a ostrost světa byla zázračně změkčena. I dostal jsem nápad.
"Tirouve Ompallie," pravil jsem, "je zde důvod, proč se ty a já, jsouce statečnými muži bez bázlivosti a pověrčivosti, nevydáme hledat královské poklady Commorioma? Je to denní cesta z tohoto nudného města, jedno příjemné venkovské odpůldne či dopůldne zkumů starozpytných - kdo ví, co najdeme?
"Moudře a chrabře mluvíš, příteli," souhlasil se mnou Tirouv Ompallios. "Vskutku není důvodu, proč bychom si nemohli znovu naplnit vyssáté měšce bohatstvím mrtvých králů či bohů."
Nyní byl Commerion, jak každý ví, mnoho staletí opuštěn kvůli proroctví Bílé Sybily Polarionské, která předzvěděla nepopsatelnou a hnusu plnou zkázu všech smrtelníků, kteří si meškati troufají ve zdech jeho. Někteří tvrdí, že to byl mor, který přišel ze severu zmarem stezkou lesních kmenův, dle jiných to byl druh šílenství, na každý pád však nikdo, král, kněz, kupec, dělník ani zloděj, nezůstali v Commoriomu setrvati, ale všichni jej objížděli, aby na jeden den cesty našli nové hlavní město Uzuldaroum. Vypráví se podivné příběhy o děsech a běsech, kterým se člověk postaviti nemůže, kteří na věky věkův obecházejí svatyně, krypty a paláce Commoriomu. Stále však ční v mramorovém lesku, čedičové vznešenosti, plný kupolí, vížek a jehlanců, které nepřeční ani vysoké stroy pralesní, stále ční v žírném vnitrozemním údolí Hyperboreje. Říká se, že v klenbách sklepů leží neumenšené a nepoškozené bohatství dávných věků starých králů, že vysoké hrobky drží jantary a drahokamy pohřbené s mrtevci, chrámoví mají stále své zlaté oltářní lodě a ozdobí, modly mají v uších, ústech, nozdrách a břiších stále drahokamy.
Myslím, že bychom se vydali na cestu ještě té noci, kdybychom měli nápady z druhé láhve granátového vína, takto jsme se však rozhodli vyjít až za úsvitu. Vlastně jsme v té chvíli neměli ani dostatek peněz, ale mohli jsme nedobrovolně zdanit nevinné lidi venkova. Zadím jsme se odebrali do svých pokojů, kde nás domácí uvítal záští a nejhrubší výzvou k zaplacení dluhu. Ale zlatý příslib jitřní ozbrojil nás proti takým přízemnostem, i odmítli jsme ho s povržením, pod nímž zkrocen užasl.
Spali jsme dlouho, a když slunce vystoupilo na modravé úbočí nebes, opouštěli jsme již brány uzuldaroumské a ubírali se severní stezkou ke Commoriomu. Posnídali jsme jantarové melouny a v lesích jsme si upekli ukradenou slípku, pak jsme se vrátili na svou pouť. Navzrody únavě, která v nás až ke sklonku dne narůstala, byla naše pouť příjemná, a zalíbila se nám měnlivost procházených krajin a jejich lidu. Jsem si jist, že někteří z nich na nás vzpomínají s lístostí, ješto jsme si neodpírali nic, co šlo opatřit a zvábilo naše tužby či chuť.
Byl to krásný kraj, plný statků, sadů, bystřin a zelených, květnatých lesů. Nakonec jsme se někdy odpoledne dostali na starou cestu, dlouho neužívanou a zarostlou, která vedla skrze dávný prales do Commoriomu.
Nikdo nás neviděl, jak na tu cestu jdeme, a ani pak jsme nikoho nepotkali. Jediným krokem jsme sešli z povědomí lidí. Zdálo se, že ticho lesa nebylo zvířeno smrtelnou šlépějí od dávné odpouti prabájných králů a lidů jeho před tolika věky. Stromy byly obrovštější, než jakékoliv, které jsem kdy viděl, protkány byly nekonečnými bludišti souvětvin, věčnou pavučinovitou svinutostí popínavých rostlin téměř tak starých, jako stromy samy. Květy byly nemravně obří, okvětí byla jedovatě siná nebo krvavě rudá, buď nechutně páchly nebo mdlivě voněly. Plody podél naší cesty byly obrovské, fialové, oranžové či hnědorudé barvy, ale netroufali jsme si z nich pojíst.
Les každým krokem cesty houstl a bujel, cesty, ač dlážděné čedičovými deskami, byly zarostlejší a zarostlejší, stromy kořenily v mezerách mezi dlážděním, a často od sebe široké desky krutě odlučovaly. Ač se slunce ještě nedotklo obzoru, obří pně a haluze na nás vrhaly čím dál hustší stíny, prošli jsme do tmavozeleného přítmí proděšeného tíživými vůněmi bujného růstu a hnití. Nikde nevidět ptáka či zvíře, jak by se v každém zdravém lese dalo čekat, občas ale přes cestu překlouzla pod našima nohama těžce vivá, kradmivá zmije pod našima nohama zpod podrostu na okraji cesty, jindy kolem nás přeletěla obří můra s křídly zlebarevně a podivně žilkovanými a zmizela v neurčitosti pralesa. Obklopeni polousvětlem se, když jsme se přiblížili, vznášeli purpuroví netopýři s rubínovýma očima z jedovatých plodův, na kterýchž hodovali, a pozorovali nás se zlovolným zájmem, vznáševše se bezhlučně ve výšném vzduchu. Jaksi jsme cítili, že jsme sledováni jinými a neviditelnými přítomnostmi, jati byvše bázní a neurčitým strachem ze zrůdného pralesa, nemluvili jsme vůbec nahlas, leda občas v šeptu.
Mezi jinými se nám po cestě podařilo opatřit velkou koženou nádobu plnou palmové pálenky. Několik doušků horké tekutiny nám několikrát pomohlo osvěžit nudu naší pouti, i nyní nám přinesla velký užitek. Každý z nás se napil řádným douškem, a prales nám hned přišel méně děsivý. Divili jsme se, proč jsme dovolili tichu, tmě, pozorovavým netopýrům a plodivé nesmírnosti, aby zatížila naše duše, byť i jen na chviličku, myslím, že po druhém loku bychom začali i zpívat.
Když se setmělo a dorůstající měsíc zazářil na výsostech nebes po odšedlé denici, byli jsme tak přeplněni horlivostí po dobrodružství, že jsme se rozhodli si pospíšit a dostat se do Commoriomu ještě tuto noc. Povečeřeli jsme ze zásob vybraných od venkovanů a kožená lahev se mezi námi vystřídala hned několikrát. Posíleni, rozrdnatěni a naplněni krásným dobrodružstvím jsme se vrátili na cestu.
Neměli jsme před sebou dalekou cestu. Se žárem, který nás činil netečným k obtížím našeho putování, jsme hovořili o tom, kterou z přemnohých kořistí si mezi všemi bájnými poklady commoriomskými zvolíme, když tu před námi již vytanul lesk mramorových kupolí v měsíčním svitu nad vrcholky stromů, a mezi haluzemi a větvicemi byly bledé pilíře stinných sloupoví. Po několika krocích jsme vstoupili na dlažbu ulic, které vbíhaly napříč cesty, po níž jsme šly, do vysokého a bujného lesa po jedné straně, z níž listy kapradin převyšovaly střechy starobylých domů.
Zastavili jsme se a naše rty se připojily k tichu dávné opuštěnosti. Domy byly bílé a tiché jako hroby, hluboké stíny, vrhané všude kolem, byly mrazivé, zlověstné a tajivé v připodobněnosti stínu smrti. Zdálo se, že slunce neumí prosvětlit věky tohoto místa - nic teplejšího než přeludné paprsky mrtvolné luny nemohlo se dotknouti mramoru a čediče od doby, kdy proroctví Bílé Sybily Polarionské vypudilo lidi ve všepoutné cestě.
"Toužím po denním světle," zašeptal Tirouv Ompallios. Jeho nízký hlas podivně sípal a v mrtvém tichu zněl nepřirozeně hlasitě. "Tirouve Ompallie," odvěti jsem. "Vím, že nejsi pověrčivec. Nerad bych viděl, že podléháš dětinským představám. Přihněmež si ještě."
Vůčihledně jsme odlehčili kožené láhvi a její obsah nás zázračně rozjařil - tak moc, že jsme začali prozkoumávati ulici po levici, která, ač byla položena s naprostou zeměměřičskou přesností, nedaleko končila v závoji kapradin. Zde jsme, trošku odděleně od ostatních budov na jakémsi náměstíčku, které prales ještě nepohltil zcela, nalezli malý chrámek starobyle ozdobený, který působil znatelně stář nežli budovy přiléhající. Lišil se od nich i stavebninou, ješto vystavěn byl z černého, zlišejeného čediče nesmírného stáří. Tvářnost měl krychlovitou, neměl kleneb ani věží, ani sloupoví, jen několik úzkých oken ve výši. Takové chrámy jsou dnes v Hyperboreji vzácné, ale víme, že to jsou svatyně Tsathogguy, jednoho z dávných bohů, kterého již neuctívá nikdo z lidí, ale před jehož jasanovými oltáři prý plíživé a divé šelmy pralesní, opice, obří nehetnatci a dlouhozubí tygři shromažďují se a kdos je slyšel výti a kvíleti bezeslovné modlitby.
Chrám byl jako jiné budovy zachován téměř dokonale, jediné znaky opuštěosti byly na rytině na překladu dveří, která byla pokryta rzí a místy odštěpivá. Dveře samy pokryty byly tmavou spěží, časem zezelenalou. Vědouce, že by uvnitř měla býti zdobená modla a také mnoho obřadního náčiní z cenného kovu, upadli jsme do pokušení.
Tušíce, že k otevření poměděnkovaných dveří bude potřeba nemálo sil, znovu jsme se napili a připravili se. Baže byly čepy dveří zrezivělé, a pouze mocným úderem svalů se plochy dveří pohly. Po novém pokusu se pomalu rozkývaly s hnusným skřípem, který připomínal skučení úst, v nichž jsme slyšeli zvuky čehosi nelidského. Čnělo před námi černé nitro chrámu a vál z něj pach věkovité plísně spolu s divným a neznámým pichem. Tomu jsme však vzhledem ke vzrušení chvíle věnovali jen malou pozornost.
Předvídavě jsem se v průběhu dne vyzbrojil kusem pryskyřnatého dřeva, věda, že by mi mohla při nočních průzkumech posloužit jako louč. Zažehnul jsem ji a vstoupili jsme do svatostánku. Dlej byla vydlážděna pětistrannými dláždicemi ze stejné stavebniny, jako zdi. Svatyň byla prostá, leda modla boha usazena byla na vzdálenějším konci, před modlou byl oltář z oplzle tvářeného kovu, a velká a podivná nádrž spěžová na třech nožkách, která zaobírala střed podlahy. Nádrži jsem nevěnovalia ni pohled, rozběhli jsme se vpřed a já udeřil světlem pochodně tvář modly.
Nikdy jsem neviděl modlu Tsathogguovu, ale z popisu jsem ji snadně poznal. Dřepěl tlustobřiše, hlava byla podobna spíše zrůdné ropuše nežli bytosti božské, a celé jeho tělo pokryto bylo napodobenou kožešinou krátkou, která vypadala zčásti jako netopýří a zčásti jako opa nehetnatce. Ospalá víčka polozakrývala kulovité oči a špička jeho křivého jazyka čněla zmezi jeho tlustých pysků. Nebyl to ten hezký druh bohů, nedivil jsem se, že jej přestali uctívat, vždyť víra v něj mohla přitahovat jen nejkrutější a nejdomorodštější lid všech dob.
S Tirouvem Ompalliem jsme se začali vespolek zaklínati jmény nejměštštějších a nejvzdělanějších bohů, když jsme neviděli ani ty nejobyčejnější polodrahokamy ani na okončetinách či rysech ohavného božstva. S nesrovnatelnou skoupotou byly i oči jen vyryty z téhož bezcenného kamene jako zbytek sochy, ústa, nos, uši a všechny rysy byly nezdobené. Podivna nám byla lakota či chudoba bytostí, které uctívaly tuto jedinečnou ohavnost. Teď už duše naše nebyly vábeny vidonou okamžitého zbohatnutí, začali jsme být ostražitější při pozorování obklopujícího, zejména jsme postřehli konečně onen podivný zápach, o němž jsem se již zmínil, ale který teď nepříjemně zesílil. Seznali jsme, že pochází z oné spěžové nádobky, kterou jsme přešli bez povšimnutí a bez pomyšlení, že by takové povšimnutí mohlo být příjemné či užitečné.
Nádrž, o níž hovořím, byla velká, neměla méně než šest stop v průměru a tři do hlubokosti, okraje měla ve výši rámí. Tři nohy, jež ji nesly, byly zkřivené, velké a zakončovaly se lvovitými spáry drápoodhalnými. Když jsme se nad okraj naklonili, seznaly jsme, že naplněna jest jakous lepivou polotekutinou matně sazného přípodobenství. Z ní přicházel zápach, zápach nedostižně hnusný, ale jistě ne zápach hnilobnosti, spíše zápach nějaké zlé a nečisté nestvůry mokřadní. Zápach byl nesnesitelný a my se již skoro odvrátili, když jsme si povšimli drobného klokotu na hladině polotekutiny té, jakoby ve vazčině bytost jakás nořila se. Klokot rychle rychlil, bubliny se nadouvaly jako při mocném kvasu, a my je sledovaly v největší hrůze, když tu se zpod hladiny vynořila hrubá, beztvará hlava s tupě vydutýma očima na nekonečném krku a pohlížela na nás s tváří plnou prvozla. Pak se vynočilo dvé rukou, může-li je nazývati rukama, pomalu se nořilo palec po palci, až jsme poznali, nebo se domnívali, že jsme poznali, že zrůda není vnořena ve vačině, ale vazčina se sama tvoří v hnusný krk a hlavu a nyní tváří proklativé ruce, tápající chapadelnými čnělky namísto dlaní či pařátů.
Hrůza, jakou jsme nikdy nepoznali ani ve snech a jaké jsme na svých nebezpečných nočních návštěvách nepoznali ani náznak, nás zbavila mocenství mluvit, ale ne mocenství se pohybovat. Ale ač jsme se polovědomě odvrátili od nádoby, strašný krk a paže nepřestaly růst. Pak začala kypět celá masa tmavé látky, a mnohem rychleji, než se lije suvanový mošt z mého pisátka, přetekla přes okraj nádrže jako proud černé rtuti a na podlaze se zformovala do haditě vlnícího tvaru, kterému okamžitě vyrašilo přes tucet nožiček.
Ztekla nás nepředstavitelná hrůza předtvarého života, odporné jikry předvěkého slizu. Nestanuli jsme k uvažování. Zrůdnost byla příliš odporná na to, abychom ji mohli byť i stručně rozvážit, její záměry byly tak zjevně nepřátelské a dávaly důkaz lidotvarosti, když proti nám slížila neuvěřitelně rychle a hbitě, otvírajíc bezzubou tlamu děsivé hloubi. Rozvírala na nás ústa a osdhalovala jazyk podobný dlouhému, rozvitému hadu. Čelisti se na nás šířily se stejnou tvárností, jaká doprovázela všechna jeho počínání. Seznali jsme, že únik náš z chrámu Tsathogguova je nejnezbytnější, i odvrátili jsme se od opovržení této rouhavé svatyně, jednoskokem přešli jsme práh a běželi vstříc měsíčnímu svitu do předměstí Commoriomských. Zašli jsme za každý vhodný roh a vedli své dvojité kroky za paláci po věky zapomenutých ctností a sklady neznámých kupců, směřovaly jsme své kroky tam, kde byl útočivý prales, až jsme nakonec nebyly vidět ani nejbližší domy. Tehdy jsme se zastavili a odvážili jsme se pohlédnout zpět.
Naše plíce byly v nesnesitelném napětí připraveny vzpuknouti hrdinskou snahou, zmary rozličné dne toho na nás dolehly chmurou, ale když jsme na patách svých černou zrůdu zřeli, sledující nás hadovitě s vlnivou lehkostí, jako vodotok spadající po dlouhém svážení, chabnoucí okončetiny naše zázračně znovuoživeny byly, i zanořili jsme se ze zrádného světla do bezstezkého pralesa doufajíce, že zmateme stihatele našeho v bludišti pňů, stonků a vellistů. Klopýtavše přes kořeny a kmeny spadlé, zdrali jsme si roucha a odrásali pletě o ostružaté kře, střetnuvše v tmě velepně i ohebné výhonky, kteréže se před námi skláněly, slyšeli jsme syk stromových hadů, plivajících na nás z výsostných větvic jed svůj. Vrčení a kvílení neviděnců znělo, když jsme je překráčeli v úniku kvapném. Neodvažovali jsme se však zastaviti.
V úprku střemhlavém hodiny jsme strávili. Měsíc poněkud prosvitající listoví stezky naší klesati jal se pod rozvějířené ratolestníky palem a lstivé břečtě. Ale jeho poslední paprsky byly vším, co nás spasovalo od odporné bažiny s chumáči blatnaté travy, mezi jejíž jedovinou pacholemnou jsme byli nuceni bezustále bíhati nemohouce zvoliti si dokročení svá, ješto sledoval nás podoben čubě ten hnusný stihatel každokročně.
Když však luna zašla, rozdivočel a roznebezpečněl se běh náš ve skutečném šílenství hrůzy, vyčerpání, změtení a zoufale obtíživého běhu mezi zábranami, jichž jsme nemohli dbáti, ač noc k nám lnula a tížila připodobnitelna břímí zla či tenetí nestvůrné pavoučiny. Zdálo se, že za tím čímsi je stvůra jakási, neomezená v pohybu a rozchylování, jenž by nás mohla kdykoliv spolknouti, zjevně však bažila prodloužiti lov svůj. A v polověčném prodlužování nekonečných hrůz vzrostla noc. Ale my si netroufali zastaviti se či pohlédnouti zpět.
Vzdáleno a bledo mezi stromy vzrostlo blyštivé smrákání co předzvěst skrytého jitra. Unavenější než mrtví a toužící po jakémkoli klidu či ubezpečení, i kdyby to měl být neviditelný hrob, vzběhli jsme ke světlu a vyklopýtali z pralesa zpátky na dlážděné ulice mezi domy z mramoru a čediče. Mdle, tupě, rozdrceni únavou jsme si všimli, že jsme putovali v kruhu a jen jsme se navrátili do příměstí Commoriomského. Před námi, ani ne na dohod oštěpu, byl temný chrám Tsathogguův.
Dovolili jsme si pohlédnout zpět - a uviděli jsme tu pružnivou zrůdu, jejíž nohy byly prodlouženy jako věže, jejíž chřtán byl vzšířen, až by nás oba dva pozřel jedním soustem. Stíhal nás kluzně, bez námahy, v hybech jeho zračila se jistota a záměr příliš strašlivý a příliš bezcitný, aby se vůbec mohl zrodit. Vběhli jsme do chrámu Tsathogguova, jehož dveře byly stále rozevřeny právě tak, jak jsme z nich vyběhli, a se strašlivou okamžitostí jsme za sebou dveře přirazili, zarazivše s vyzoufaně nadlidskou silou rzivou závoru.
Teď, když vysokými okny vbodla se tenkým šípem tmu chladná beznaděj jitra, zkoušeli jsme se utišit vpravdě hrdinnou odevzdaností a očekávali jakoukoli sudbu, jež nám bude přinesena. Zatímco jsme čekali, bůh Tsathoggua na nás zíral s tou nejtupější přízemností, zlovolností a zrůdností, jakou vůbec může osvětliti louč.
Myslím, že jsem už popsal, jak byl překlad dveří místy obit. Vlastně v něm počínající řítivost rozotvořila tré dutin, skrze něž probíhalo svělo dne a které byly dost velké, aby umožnily projíti malým zviřátkům a hadům. Z nějakého důvodu přitáhly naše zraky.
Nemuseli jsme vyhlédati dlouze - najednou se světlo ve všech třech otvorech najednou zatmělo a černost se přes ně začala líti v trojném proudu na dláždění, kde se opět sloučila a znovuztvářila do podby našeho stihatele.
"Sbohem buď, Tirouve Ompallie," vzkřikl jsem vším dechem, který jsem shromážditi mohl. Pak jsem vzběhl a skryl jsem se za modlu Tsathogguovu, která byla dost velká, aby mne zakryla z pohledu, naneštěstí však příliš malá, aby tuto službu mohla poskytnouti více než jednomu člověku. Tirouv Ompallios mne předešel s chvalitebnou snahou sebezachování, ale já byl rychlejší. Když viděl, že ve stínu Tsathogguově není místo pro oba z nás, oplatil mi pozdrav a vyšplhal se do nádrže, která sama mohla v prázdnotě chrámu skýtati úkryt.
Zpoza mrzké modly, jejíž jedinou cenou byla šíř břichu jeho a kyčlí jeho obzíral jsem skutky zrůd. Právě když se nejmenná ohavitost vztyčila jako koptěný sloupec a vhlížela do nádrže, skrčil se Tirouv Ompallios v trojnožce. Hlava změnila svůj tvar a polohu, nebyl to už jen mlhavý vlys rysů uprostřed bezpažného, beznožného a bezkrčného těla. Tvor se v okamžiku sklonil nad okraj, shromáždiv celou nezměrnou hmotu do kuželovitého occasu a pak spadl jako vlna do nádrže, v níž byl Tirouv Ompallios. Celé tělo vypadalo jako otevřená, nesmírná tlama, odnořující se z pohledu.
Hrůzou sotva schopen dýchat jsem sledoval nádrž, ale z té nevycházel ani pohyb, ani zvuk - ani křik Tirouva Ompallia. Nakonec jsem se s nekonečnou pomalostí, zděšeností a opatrností odvážil vyjít zpoza Tsathogguy a po špičkách se vyplížit ke dveřím.
Nyní bylo k vydobytí svobody nutné otevřít závoru a dveře. Toho jsem se velmi bál, protože by se přitom nedalo vyhnout hluku. Seznal jsem, že by bylo velmi nerozvážné rušit bytost v míse při požívání Tirouva Ompallia, ale zdálo semi, že není jiné cesty jak opustit ten hnusný chrám.
Jak jsem vyrazil petli, vylétlo z nádrže s peklivou rychlostí jediné chapadlo, táhlo se celou místností a chytlo mé zápěstí ve smrtném svěru. Nebylo to jako nic z toho, co se mne kdy dotklo - bylo to nepopsatelně vazké, kluzké a chladné, bylo to odporně měkké jako hnusné bahenní bláto, žíravě ostré jako břit nože, přitom to ssálo a tisklo tak umíravě, že jsem nahlas vykřikl, když jsem ucítil, jak se spár svírá kolem jméno těla a vřezává se do mne jako nožový svěrák. V souboji o svobodu jsem tahem otevřel dveře a padl přes práh. Po okamžiku strašného utrpení jsem seznal, že jsem se vylomil ze sevření svého stihatele. Ale pohledna dolů jsem uviděl, že již nemám ruku, že mám jen divně uťatý suk téměř bezkrevný. Pak jsem vyhlédna za sebe viděl chapadlo, jak se stahovalo a zkracovalo, dokud mi nezmizelo z pohledu a nestáhlo se za okraj nádrže, nesa moji ztracenou ruku kamsi k pozůstatkům Tirouva Ompallia.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama