Shirley Jackson - Losování (The Lottery)

21. prosince 2010 v 18:11 | Paželv |  Překlady
V originále The Lottery, americká horrorová klasika o podivných, a přitom neotřesitelně samozřejmých rituálech jedné vesnice. Téma vzdáleně připomíná Lovecrafta, je však zpracování je téměř protikladné.



Ráno 27. června bylo jasno a slunečno, byl svěže teplý letní den, kvetla spousta květin a tráva byla zelená. Obyvatelé se začali shromažďovat na návsi mezi poštou a bankou okolo deseti hodin. V některých městech bylo lidí tolik, že losování trvalo dva dny a začínala už druhého, ale tady bylo jen asi tři sta lidí, slosovávalo se ani ne dvě hodiny a tak se mohlo začít v deset ráno a vesničané mohli jít v poledne domů k obědu.
První se pochopitelně shromáždily děti. Škola byla přes léto zavřená a pocit svobody na většinu z nich dopadl těžce - tiše se shromáždily, ale za chvilku najednou začali hrát nějakou hlučnou hru. Pořád chodily jako před třídou a učitelem, ukazovátkem a knihami. Bobby Martin už měl plné kapsy kamenů, ostatní kluci jej rychle následovali a vybírali si ty nejohlazenější a nejkulatější. Bobby a Harry Jonesovi a Dickie Delacroix - tady se to "Delakrojks" i vyslovovalo - už měli v jednom rohu návsi hromádku kamení a žárlivě ji střežili před nájezdy ostatních. Dívky stály opodál, bavily se mezi sebou, dívaly se přes rameno na kluky. Nejmenší děti se batolily v prachu nebo se držely za ruce svých starších sourozenců.
Brzy se začali shromáždět dospělí muži, přehlíželi své vlastní děti, bavili se o výsadbě a o dešti, o daních a o traktorech. Stáli spolu kousek od hromádky kamenů, tiše vtipkovali, spíš se usmívali než smáli. Ženy ve vybledlých domácích šatech a svetrech přišly krátce po mužích. Navzájem se pozdravily, vyměnily si poslední drby a připojily se ke svým manželům. Brzy k sobě začaly volat i své děti, a ty na čtvrté nebo páté zavolání neochotně přicházely. Bobby Martin vyklouzl ze stisku matčiny ruky a se smíchem odběhl zpět k hromádce kamenů. Jeho otec na něj ale křiknul a Bobby se rychle vrátil mezi svého otce a nejstaršího bratra.
Losování řídil - stejně jako hody, klub mládeže a program na svátek Všech svatých - pan Summers, který věnoval občanským aktivitám veškerý čas. Byl to veselý chlapík s kulatým obličejem, obchodoval s uhlím. Lidé ho litovali, protože neměl žádné děti, ale zato ženu štěknu. Když přišel na náměstí a nesl si svou černou dřevěnou skříňku, šum hovoru ustal. Zamával na ně a zavolal: "Dneska jdu trošku pozdě." Následoval ho poštmistr Graves, který doprostřed návsi přinesl trojnožku, na kterou pan Summers postavil svou černou skříňku. Místní si od ní udržovaly bezpečnou vzdálenost. Když se pan Summers zeptal: "Nechtěl by mi někdo třeba pomoct?", všichni zaváhali, ale dva muži, pan Martin a jeho nejstarší syn Baxter, přišli dopředu a pomáhali držet skříňku na trojnožce, zatímco v ní pan Summers míchal papírky.
Původní losovací náčiní se ztratilo už kdysi dávno, ale černá skříňka, která nyní ležela na trojnožce, se začala používat ještě před starým Warnerem, nejstarším člověkem ve vsi. Pan Summers s místními často mluvil o tom, že by se měla udělat nová skříňka, ale nikdo se nechtěl vzdát tradice, kterou ta původní představovala. Každý rok po losování začal pan Summers mluvit o nové, ale každý rok se to jaksi zapomnělo udělat. Skříňka byla rok od roku ošuntělejší, už dávno nebyla úplně černá, na jedné straně byla odřená až na původní barvu dřeva, a na mnoha místech byly skvrny.
Pan Martin a jeho nejstarší syn Baxter pečlivě drželi skříňku na trojnožce a pan Summers v ní zatím rukou promíchával papírky. Protože se stejně zapomněla většina obřadu, podařilo se panu Summersovi nahradit kousky dřeva, užívané po generace, papírovými proužky. Kousky dřeva, argumentoval pan Summers, byly užitečné, dokud byla vesnice maličká, dnes je tu ale přes tři sta obyvatel a nejspíš jich bude ještě více, takže je nutné použít něco, co se do černé skříňky vejde lépe. Papírky připravili pánové Summers a Graves večer před slosováním, pak byly umístěny v bezpečí v Summersově obchodě s uhlím a uzamčeny v trezoru, dokud nebyl pan Summers připraven vzít je na náves. Po zbytek roku byla skříňka kdesi - někdy tam, někdy onde, někdy byla celý rok ve stodole pana Gravese a někdy sloužila jako podnožka na poště, někdy byla na polici hokynářství u pana Martina.
Než mohlo být losování prohlášeno za zahájené, musel pan Summers splnit řadu formalit. Měl seznam všech hlav rodiny, všech majitelů domů a všech obyvatel. Také musel složit přísahu pořadatele losování do rukou poštmistra. Někteří si vzpomínali, že dříve před loterií pořadatel loterie něco recitoval, jakýsi ledabylý zpěv bez tónů, který se každý rok otupoval. Někteří zastávali názor, že pořadatel losování stál na pódiu jen když to recitoval nebo zpíval, podle některcých měl procházet mezi lidmi, ale jak plynula léta, postupně byla tahle část rituálu vynechána. Také existoval obřadný pozdrav, kterým měl pořadatel pozdravit každého, kdo přijde losovat z osudí, ale ten se také změnil, nyní stačilo, když pořadatel na každého účastníka jenom promluvil. Pan Summers to všechno zvládal velice dobře, měl na sobě čistou bílou košili a modré džíny, jednu ruku měl klidně položenou na černé skříňce. Vypadal velmi náležitě a důležitě při svém nekonečném rozhovoru s panem Gravesem a Martinovými.
Když se od nich Summers konečně otočil ke shromážděným vesničanům, přispěchala po pěšince na náměstí paní Hutchinsonová, svetr přehozený přes ramena, a zajela do davu. "Sem úplně zapomněla co je za den," řekla paní Delacroixové, která stála vedle ní, a obě se zasmály. "Sem myslela, že starej seká dříví," pokračovala, "ale pak sem se koukla z vokna a děti tam taky nebyly, a spomněla sem si, že je sedmadvacátýho, tak sem sem rovnou běžela." Osušila si ruce o zástěru a paní Delacroixová řekla: "Furt to stíháte, ještě si tam povídaj."
Paní Hutchinsonová zvedla hlavu, aby viděla přes dav, a zjistila, že její manžel a děti stojí úplně vpředu. Na rozloučenou poklepala paní Delacroixové na ruku a začala se prodírat davem. Lidé jí s vtípky uvolňovali cestu, dva či tři lidé řekli hlasy právě tak silnými, aby byly slyšet přes dav. "Tak tady máte ženu, Hutchinsone," a "Bille, tak už je tu." Když se paní Hutchinsonová dostala ke svému manželovi, řekl pan Summers, který na ni čekal, s úsměvem: "Už jsem si myslel, že budeme muset začít bez tebe, Tessie." Paní Hutchinsonová se zakřenila: "Přece byste mne nechal domejt nádobí, že jo, Joe?" a jemný úsměv přeběhl přes dav, který se zatím vracel do míst, kde byl před příchodem paní Hutchinsonové.
"Takže," řekl stroze pan Summers, "asi radši začneme, ať to máme za sebou a můžeme se vrátit k práci. Chybí někdo?"
"Dunbar," řeklo několik lidí najednou. "Dunbar, Dunbar.
Pan Summers se podíval do seznamu. "Clyde Dunbar, v pořádku. Zlomil si nohu, že? Kdo bude tahat za něj?"
"Asi já," řekla jedna žena a pan Summers se na ni otočil. "Manželka tahá za manžela. Nemáte už dospělého chlapce, aby to udělal za vás, Janey?" I když pan Summers a všichni ostatní ve vesnici dobře věděli, co odpoví, musel se pořadatel losování na takové věci formálně ptal. Pan Summers čekal s výrazem zdvořilého zájmu na odpověď paní Dunbarové.
"Horaceovi je jen šestnáct," řekla paní lítostivě. "Myslím, že bych měla za muže tahat letos já."
"Dobře," řekl pan Summers a udělal si poznámku do seznamu. Pak se zeptal: "Mladý Watson bude letos tahat?"
Vysoký chlapec v davu zvedl ruku. "Zde. Budu tahat za matku a za sebe." Nervózně mrkal a hýbal hlavou, když se z davu ozývalo "Správnej chlap" a "Dobře, že má takovýho syna!"
"Takže," řekl pan Summers, "to budou asi všichni. Co starý Warner?"
"Zde," řekl někdo a pan Summers pokýval hlavou.
V davu náhle zašumělo, pan Summers si odkašlal a zadíval se do seznamu. "Takže všichni? Teď budu číst jména, a sice hlavy rodin. Ti, které přečtu, sem přijdou a vezmou si z osudí papír. Budou držet papír složený v rukou a nebudou se na něj dívat, dokud si nevylosují všichni. Je to jasné?"
Už to dělali tolikrát, že jenom polovina poslouchala instrukce. Většina z nich byla potichu, olizovali si rty a nerozhlíželi se. Pak pan Summers zvedl jednu ruku a řekl: "Adams." Adams vyšel z davu na pódium. "Ahoj, Steve," řekl pan Summers. "Ahoj, Joe," řekl pan Adams. Usmáli se na sebe, nervózně a sklesle. Pak pan Adams sáhl do černé krabice a vytáhl složený papír. Držel ho pevně za jeden růžek a spěchal zpátky na své místo v zástupu, postavil se trochu dál od své rodiny a na svou ruku se ani nepodíval.
"Allen," říkal pan Summers. "Anderson... Bentham."
"Jakoby to bylo jedno losování za druhým a nic mezi tím," řekla vzadu paní Delacroixová paní Gravesové.
"Jakoby to posledně bylo tak před tejdnem."
"Čas holt letí," řekla paní Gravesová.
"Clark... Delacroix."
"Můj starej už jde," zašeptala paní Delacroixová. Dokud nevyšel, ani nedýchala.
"Dunbarová," vyvolával pan Summers. Paní Dunbarová vyšla pevným krokem k osudí., jedna z žen jí řekla: "Do toho, Janey." Jiná řekla: "Už jde Janey."
"Teď budem my," řekla paní Gravesová a pozorovala, jak pan Graves přichází k osudí, vážně zdraví pana Summerse a vybírá si z osudí proužek papíru. Po celém zástupu už byli roztroušeni muži svírající a nervózně muchlající v širokých dlaních malé, složené kousky papíru. Rovněž paní Dunbarová, stojící mezi svými dvěma syny, svírala v rukou proužek papíru.
"Harburt... Hutchinson."
"Běž, Bille," pobídla ho paní Hutchinsonová, lidé poblíž se tomu zasmáli.
"Jones."
"Říká se," řekl pan Adams ke starému Warnerovi, který stál vedle něj, "že nahoře v severní části vesnice chtěj losování zrušit."
Starý Warner odfrkl. "Banda blbců," řekl. "Jak tak ty mladý poslouchám, nic jim není dobrý. Příště budou chtít, abysme zase žili v jeskyních, nikdo nepracoval a všichni žili jako králové. Dřív se říkávala pranostika: "Když se v červnu losuje, pole plný klasů je." Určitě bysme všeci žrali truskavec a bodláky. Dycky se losovalo," zavrčel. "Mně už dost štve vidět toho cucáka Summerse, jak se přitom na každýho culí."
"Někde už losování zrušili."
"Jen dělaj voloviny," prohlásil nekompromisně starý Warner. "Banda cucáků."
"Martin." Bobby Martin sledoval jeho otce, jak jde k osudí. "Overdyke... Percy."
"Maj si pohnout," řekla paní Dunbarová svému staršímu synovi. "Ať si pohnou!"
"Už to skoro maj," odpověděl její syn.
"Nachystej se, půjdeš to říct tátovi," řekla paní Dunbarová.
Pan Summers vyvolal své vlastní jméno, předpisově přistoupil k osudí a vzal si papírek. Pak vyvolal Warnera.
"Sedumasedumdesát let už losuju," řekl starý Warner, když procházel davem. "Už po sedumasedumdesátý."
"Watson." Vysoký chlapec se nemotorně prohrabával davem. "Odvahu, Jacku," povzbuzoval někdo. "Vem si, chlapče," řekl mu pan Summers.
"Zanini."
Pak dlouho nikdo ani nedýchal, dokud pan Summers nerozevřel svůj papírek, nezvedl ho do výše a neřekl: "Všechno v pořádku." Chvíli se nikdo ani nepohnul. Pak se naráz rozevřely všechny lístky papíru. Najednou začaly všechny ženy najednou mluvit. "Kdo to je?" "Kdo to dostal?" "Je to Dunbar?" "A není to Watson?" Pak začaly všechny hlasy opakovat: "Je to Hutchinson. To Bill. Bill Hutchinson to chytnul."
"Běž to říct tátovi," řekla paní Dunbarová svému staršímu synovi.
Lidé se začali rozhlížet po Hutchinsonových. Bill Hutchinson tiše stál a zíral na papír v ruce. Tessie Hutchinsonová křikla na pana Summerse. "Neměl dost času si vybrat správnej los! Viděla jsem to! Nebylo to fér!"
"Buď férová, Tessie," řekla paní Delacroixová. "Všem měřili stejným metrem," řekl pan Graves.
"Sklapni, Tessie," řekl i sám Bill Hutchinson.
"Je tu ještě Don a Eva," ječela paní Hutchinsonová. "Ať si taky táhnou."
"Za dcery táhnou rodiny jejich manželů, Tessie," řekl mírně pan Summers. "Víš to stejně dobře, jako všichni ostatní."
"Nebylo to fér," opakovala Tessie.
"Bylo, Joe," řekl smutně Bill Hutchinson. "Dcera si tahala s rodinou svýho manžela, to bylo úplně v pořádku. A kromě dětí už nemám žádnou jinou rodinu."
"Takže ty jsi tahal za celou svoji rodinu," vysvětloval pan Summers, "že?"
"Jo," přisvědčil Bill Hutchinson.
"Kolik máš dětí, Bille?" zeptal se předpisově pan Summers.
"Tři," odpověděl Bill. "Mladej Bill, Nancy a malej Dave. A pak já s Tessie."
"Dobře tedy," řekl pan Summers. "Harry, vybral bys lístky zpátky?"
Pan Graves přisvědčil a začal vybírat proužky papíru. "Pak je dej do osudí," vysvětloval mu pan Summers. "A vem i Billův a dej ho tam taky."
"Musíme začít znova," šeptala ještě paní Hutchinsonová tak tiše, jak jen mohla. "Jak říkám, nebylo to fér, nedal ste mu dost času, aby si vybral, ktaždej to viděl."
Pan Graves vybral pět proužků a vrátil je do osudí. Pak rozházel všechny ostatní papíry na zem, kde je rychle vzal vítr.
"Poslouchejte všichni," řekla paní Hutchinsonová.
"Připraven, Bille?" zeptal se pan Summers. Bill Hutchinson se rychle podíval na svou ženu a děti a přikývl.
"Pamatujte," vysvětloval znovu pan Summers. "Vezměte si proužky papíru. Nerozevírejte je, dokud si nevytáhnou všichni. Harry, ty taháš za malýho Davea." Pan Graves vzal za ruku chlapečka, který ochotně šel k osudí. "Davídku, vytáhni si taky papírek," řekl mu pan Summers. Davy s úsměvem sáhl do osudí. "Jenom jeden," řekl pan Summers. "Harry, podrž ten los za něj." Pan Graves vzal chlapečkovu ruku a vytáhl ze sevřené pěstičky složený papírek. Zvedl ho do výše. Dave, který stál vedle něho, se na něj zvědavě díval.
"Teď Nancy," řekl pan Summers. Nancy byla dvanáctiletá dívka. Dech jejích spolužáků ztěžkl když si, svírajíc rukou látku své sukně, elegantně vzala proužek papíru z osudí. "Bill mladší," řekl pan Summers. Billy, kluk s rudou tváří a příliš velkýma nohama, osudí málem převrhl, když z něj papírek vytahoval. "Tessie," řekl pan Summers. Tessie na chvilku zaváhala, vzdorně se dívala na ostatní, ale pak sevřela rty a přišla k osudí. Chňapla po papírku a podržela ho za zády.
"Bille," řekl pan Summers. Bill Hutchinson přišel k osudí, hmatal v něm, až konečně vytáhl ruku s proužkem papíru.
V zástupu bylo takové ticho, že když nějaká dívka zašeptala: "No doufám, že to nebude Nancy," rozneslo se to až na okraj davu.
"Takový to nebývalo," řekl hlasitě starý Warner. "Lidi takový nebývali."
"Dobře," řekl pan Summers. "Rozložte losy. Davův otevři ty, Harry."
Pan Graves otevřel proužek papíru. Celý dav si oddechl, když ho zvedl do výše a ukázalo se, že je lístek prázdný. Nancy a mladší Bill otevřeli své losy ve stejném okamžiku. Oba se rozzářili a zasmáli, otočili se k davu a vztyčili své proužky papíru nad hlavy.
"Tessie, teď ty," řekl pan Summers. Všichni se odmlčeli. Pak se pan Summers podíval na Billa Hutchinsona, Bill rozložil svůj los a ukázal ho. Byl prázdný.
"Takže je to Tessie," zašeptal pan Summers tiše. "Ukaž její papírek, Bille."
Bill Hutchinson přišel ke své ženě a vyrval jí proužek papíru z ruky. Byla na něm černá tečka, černá tečka, kterou pan Summers vyznačil těžkou tužkou z kanceláře uhelné firmy. Bill Hutchinson jej podržel ve výši. Dav zneklidněl.
"Dobře, lidi," řekl pan Summers. "Ať to máme rychle za sebou."
I když vesničané zapomněli formality obřadu a ztratili původní černé osudí, stále si pamatovali, k čemu jsou kameny. Hromádku už připravili chlapci dříve, spousta byla na zemi mezi rozfoukanými losy. Delacroixová si vybrala balvan tak velký, že ho musela držet oběma rukama. "Pojď, dělej," otočila se k paní Dunbarové.
Paní Dunbarová měla menší kameny v obou rukou. "Já nemůžu utíkat," zalapala po dechu. "Budeš muset jít přede mnou a já půjdu za tebou."
Děti už kameny měli. I malému Davymu Hutchinsonovi dal někdo pár oblázků.
Tessie Hutchinsonová byla teď uprostřed vyklizeného prostoru. Zoufale svírala ruce, když se k ní vesničané přiblížili. "Nebylo to fér," prosila. Kámen ji udeřil do spánku. Starý Warner popoháněl dav: "Pojďte, pojďte, dělejte, všichni." Steve Adams byl v čele davu, paní Gravesová vedle něho.
"Nebylo to fér, nebylo!" křičela paní Hutchinsonová, když se k ní valili.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 gkgs | 21. června 2016 v 23:35 | Reagovat

Úžasné O_O
Velký obdiv O_O

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama