Sochař chrličů (The Maker of Gargoyles) - Clark Ashton Smith

21. prosince 2010 v 18:56 | Paželv |  Překlady
Povídka zasazená do středověké Francie. Dle překladatelova skromného názoru Smithova nejlepší - a pro mne nejosobnější.



Mezi přemnoha chrliči, šklebícími se ze střechy novostavěné katedrály ve Vyones, vynikaly dva nad jiné jak krásou řemesla, tak i neuvěřitenou pitvorností. Tyto dva chrliče vytesal Blaise Reynard, vyoneský rodák, který se před časem vrátil z dlouhého pobytu v Provance a přijal zaměstnání na stavbě katedrály, když byly tříleté práce na jejím vztyčení a vyzdobení již takměř dokončeny. Vida zázračné umění Reynardovo, litoval velmi arcibiskup Ambrosius, že nebylo možné svěřit tomuto zkušenému a nadanému pracovníku vysochání veškerých chrličů, jiní lidé, méně svobodomyslní než arcibiskup, měli však opačný názor.
Tento názor snad pramenil z pomluv, které se kolem Reynarda ve Vyones vznášely téměř od jeho chlapeckých let, a po jeho návratu vzrostly s novým jedem. Sama jeho tvář jej, ať již právem či neprávem, vydávala obecné nelibosti - byl neobyčejně tmavý, jeho vlas a vous se leskly nepřirozeně modravou černí, křivé, zlé oči mu dávaly příznak lstivosti. Rozmrzelé a mlčivé chování sochařovo se v očích pověrčivců pojilo s černokněžným věděním. Někteří ho ve skrytu obviňovali se spolčení se samotným Satanem. Ale ač byla tato obvinění něčím více než pouhými neurčitými pomluvami, postrádala zatím věrohodné důkazy.
Tito lidé si však zvykli pokládat za dostatečný důkaz právě ony dva chrliče. Nikdo, jak tvrdili, kdo by nebyl podnícen samotným Antikristem, by nemohl vysochat nic tak čiře zlého a zlovůlného, nemohl tak dokonale vtělit v kámen živé rysy toho nejďábelštějšího ze smrtelných hříchů.
Zmíněné dva chrliče byly posazeny na protější rohy katedrální věže. Jeden zobrazoval vrčivou, vražednou zrůdu s rysí hlavou, jeho svřené rty odhalovaly zlověstné kly a oči zářily divokou nenávistí zpoza šelmího čela. Tvor měl spáry a křídla gryfa a vypadal, jakoby se chtěl na Vyones vrhnout jako lovící harpyje. Druhý byl rohatý satyr s perutěmi obřího netopýra, jací bloudí po nejhlubších jeskyních, s výhružně dlouhými drápy a pohledem plným ďábelské chlípnosti, jakoby se díval na bezmocný předmět svých nečistých tužeb. Tvářnosti byly vysochány do nejmenších podrobností a ze všech stran, nebyly to jen obvyklé přívěsky střechy - člověk by čekal, že každou chvíli vyskočí z kamene, v němž jsou zapuštěny.
Uměnímilovný Ambrosius byl velice potěšen vysokou úrovní zdařilosti těchto sochařských děl, ale jiní, včetně mnoha pokornějších služebníků církve, byli více či méně pohoršeni, tvrdili, že je vidno, jak vtělil tvůrce do svých postav své vlastní neřesti, a vyrobil je spíše ke slávě Baalově, nežli ke slávě Boží, a že to je vlastně rouhačstvo. Jistě se od chrličů očekává jistá pitvornost, ale tento případ je za všemi přijatelnými hranicemi.
Při dokončení katedrály se však vzdor všechněm pomluvám staly Reynardovy chrliče ve výšce, stejně jako všechny ostatní ozdoby budovy, přijaty jako nejvezdejšnější obvyklost, až se na ně skoro zapomnělo. Pohoršení vyprchalo a sochař sám, ač se na něj stejně všichni dívali přes prsty, mohl přes nepřízeň objednavatelů pokračovat ve své tvorbě. Zůstal žít ve Vyones a namlouval si, ač bez znatelného úspěchu, dceru hostinského, jistou Nicolettu Villomovou, do níž byl údajně pod svou zdrženlivě nevrlou maskou dlouho zamilován.
Reynard sám však na chrliče nezapoměl. Kdykoliv prošel kolem vysokých pilířů katedrály, pohlížel do výše s tajnou pýchou, jejíž příčinu mohl určit jen stěží. Měly pro něj asi vzácný a tajemný význam, značily temné, ale potěšné vítězství.
Kdyby se ho na to někdo ptal, odpověděl by, že je pyšný na tak dokonalou řemeslnou práci. Nikdy by nepřiznal, a asi to ani nevěděl, že jeden z chrličů vězní celou jeho hnisající nenávist, celou žalnost a zášť vmetenou do tváře v odpověď lidu vyoneskému, který ho vždycky nenáviděl, a ponechanou navždy jízlivě čnět z té nádherné stavby. A snad by se mu ani nesnilo o tom, že druhý chrlič je vyjádřením jeho vlastní zarputilosti a jeho satyrského chtíče po Nicolettě - chtíče, který jej přinesl zpět z mnohaletých toulek do nenáviděného města jeho mládí, chtíče, který lpěl na jedné ženě a tím se lišil od obyčejných chtíčů, pokud by se daly v krutosti srovnávat s Reynardovým.
Pro kameníka byly chrliče ještě živější, ještě posedlejší životností a vjemností, nežli pro jeho nenávistníky. Nejživotnější byly, když se léto chýlilo ke konci a nad Vyones se začaly sbírat podzimní deště. Pak, když plné okapy katedrál chrlily vodu na ulice, mohl se domnívat, že se s dešťovou vodou lijící se z úst chrličů mísí plivavé sliny ztělesněnce hrůzné zlovolnosti a otrokáře nečisté chlípy.
Toho času, léta Páně 1138, bylo Vyones hlavním městem celé provincie Averoigne. Na dvou stranách byl veliký stínů plný les, místo dvojsmyslných pověstí o lýkovcích, vlcích a běsech, blížících se k městským hradbám a překlenujících je v čase brzkého dopůldne a smrákání. Na ostatních stranách byly obdělaná pole, krásné potoky meandrující mezi vrbami a topoly a cestami, které probíhaly širou planinou k vysokým zámkům vznešených pánů a do zaaveroigneských krajin.
Město samo bohatlo a nikdy se na něj nepřenesla zlá zvěst o hraničním lesu. Už dlouho bylo požehnáno přítomností dvou ženských a jednoho mužského kláštera, a nyní, po dokončení dlouho zamýšlené katedrály by se zdálo, že je město chráněno navíc ještě ochranou té nejvelebnější svatosti, i běsi, strigy a inkubové se od toho znebeštělého společenství držely dál.
Samozřejmě tu byly, tak jako ve všech středověkých městech, občasné případy čarodějnictví či posedlosti ďáblem. A jen asi jednou nebo dvakrát se běsi sviňaví v podobě žen odvážili vplížit na stezku zbožné cudnosti vyoneské, ale nebylo to nic víc, než by se dalo očekávat ve světě, v němž budou Ďábel a jeho díla vždy více či méně bujet. Nikdo však nemohl očekávat děsivou vládu pekelných hrůz, které rozšeredněly poslední měsíce jeseně, která následovala po vztyčení katedrály.
A aby to bylo ještě nevysvětlitelnější a rouhavěji hrůznější, než by tomu bývalo za jiných okolností, první z hrůz se objevila v těsné blízkosti katedrály samotné a takměř v jejím chránivém stínu.
Dva mužové, úctyhodný krejčíř zvaný Guillaume Maspier a neméně úctyhodný bednář Gerome Mazzal, se jednoho pozdního večera začátkem listopadu vraceli do svých příbytků, popivše červeného i bílého vína ve více hospodách. Podle Maspiera, který přežil a mohl o té věci vyprávět, scházeli po ulici obíhající náměstí před katedrálou a kolem špalíčku domů proti hvězdám, když z nebes sestoupila létavá příšera, černá jako popel Hubitele ze Zjevení sv. Jana, zaútočila na Mazzala, ubila ho křídly a uchopila ho do svých čelistí.
Maspier nebyl mocen popsat tu hroznou bytost přesně, viděl ji jen v šeru a na neosvětlené ulici, navíc pohled na svého druha sraženého na dlažbu černým ďáblem, který mu sápal hrdlo, nelákal Maspiera k setrvávání na onom místě. Uprchl, jak nejrychleji byl ve svém stavu schopen, a zastavil až u mnoho ulic vzdálené fary, kde knězi celý rozechvělý vykoktal svůj příběh.
Vyzbrojen svěcenou vodou a kropenkou a doprovázen mnoha měšťany s louči, halapartnami a holemi, nechal se kněz dovést Maspierem na místo děsů. Našli tam Mazzalovo tělo se strašlivě poškozenou tváří a hrdlem a hrudí plnou krvavých ran. Ďábelský útočník již uprchl a té noci ho už nikdo neviděl, ale ti, kteří viděli následky jeho činu, se vraceli zděšeně domů s vědomím, že jejich město navštívila stvůra z nejhrůznějších pekel, a třebas v něm stále přebývá.
Zděšení zavládlo až za jitra, když se ten příběh dostal na veřejnost. Kněží na veřejnosti prováděli obřad vymítání strašného démona, ale kropení svěcenou vodou a mumlání modliteb bylo marné, zlý duch byl stále venku a jeho zášť se ukázala ještě jednou, noc po strašlivé smrti Gerome Mazzala.
Tehdy si vyžádala dvě oběti, velectnostné měšťany, sestoupila na ně v úzké uličce, jednoho zabila okamžitě a druhého uvláčela po zemi. Ostrý jek bezmocných a hrdelní řev běsův slyšeli všichnii v té uličce, ti, kteří našli dost odvahy, aby vyhlédli ze svých oken, viděli, jak strašlivý útočník odlétá a poskvrňuje jesenní hvězdy temnotou a hnusnou pitvorností křídel svých, hroziv střechám domním.
Od té chvíle vycházeli lidé v noci venku jen v nejzazší a nejkrutější nouzi, a i tito leda s ozbrojenci a pochodněmi, jakoby si mysleli, že jimi mohou běsa zastrašit, usuzujíce, že zplozenec temnot si oškliví jas a světlo kvůli své podstatě. Smělost vrahova však byla nezměrná, odvážil se zaútočit na několik skupin bohatců a ani si nevšiml pochodní, ač ho s nimi bili do tváře, a odmršťoval je svými širokými zápašnými perutěmi.
Zajisté to byl duch vražedné nenávisti, všichni lidé, na něž zaútočil, byli strašlivě rozdráni nesčíslnými ranami jeho zubů a spárů. Ti, kteří jej viděli a přežili, jej líčili různorodě a mnohoznačně, všichni se však shodovali na hlavě líté šelmy a křídlech zrůdného ptáka. Někteří, kteří se nejvíce vyznali v démonologii, ho ztotožňovali s démonem zvaným Modo, duchem vražd, jiní tvrdili, že to je jeden z největších služebníků ďábla, snad Amaimon či Alastor, podrážděný vládností Kristovou ve svatém městě vyoneském.
Zavládla hrůza, ďábelská zmarnost se šířila za všechny očekavatelné meze, vřivá, kypivá tma pověrné posedlosti, jakou nelze popsat živou řečí. I za denního světla plodila chmurná křídla nočních mur temný útisk nad celým světlem, všude byl strach, jako by se nakážel podoben moru. Obyvatelé dále chodili po věcech svých v modlitbě smíšené se strachem, sám arcibiskup a všichni jeho kněží přiznváali, že nejsou schopni zvítězit nad tou rostoucí hrůzou. Vyslali posla do Říma, aby přinesl vodu posvěcenou od samotného papeže, protože se věřilo, že jenom ta by mohla zneškodnit hrůzného návštěvníka.
Do té doby hrůza rostla a hrozila vzkypět. Jednoho večera v půli listopadu byl opat, spěchající s posledním pomazáním umírajícímu příteli, na prahu domu, do nějš směřoval, sražen černým ďáblem a zabit stejně odporným způsobem, jako předešlé oběti.
K tak hnusnému činu se brzy připojila neuvěřitelná svatokrádež. Hned následné noci, když bylo zdrané tělo opatovo vystaveno na zdobném katafalku v katedrále, sloužila se za něj mše a pálilo kadidlo, vstoupil běs do velké lodě hlavními dveřmi, zhasil jedním máchnutím křídel naráz všechny svíce a nikoho menšího než tři mši sloužící kněze vytáhl do tmy ke klínavé smrti.
Každý teď cítil, že tento vskutku strašlivý útok byl veden mocnostmi pekelnými proti křesťanstvu ve Vyones. Vzhledem k odporné hrůze a neuvěřitelnému zmatku vypuklo novozvěrské odmravnění, obrovské vzkypění zločinu, vražd, loupeží a zprznění spolu se skrytými úkazy ďábloklaněčství a slavení černých mší s mnoha novici.
Vprostřed všehrůzného strachu a změtení se začaly říkat klepy o tom, že do Vyones dostal i druhý běs. Mordýř byl doprovozeen duchem stejné zkřivnosti a temnosti, který však nekonal nic než prznění a nemučil než ženy. Zrůda zděsila mnoho paní, dívek a služek do nepříčetna tím, že prohlédala přes okna místností ložních, chlípně se plížila s nejhrubším šklíbením a štířením, zkřívivým pomáváváním vrápenčích křídel vůči těm, které musely vyjít z domů do nočních ulic.
Přesto však nenastal žádný případ, v němž by byla počestnost kterékoliv ženy opravdu zpustošena tím odporným chlipoběsem. Mnoho lidí se k němu přiblížilo a bylo nezměrně zděšeno plíživostí a chtíčivostí jeho způsoby, nikdo se ho nikdy nedotkl. I v čase hrůzy tělesné i duchovní se někteří opovážili jízliti o podivné cudnosti toho běsa, a tvrdili, že ve Vyones hledá někoho, co ještě nenalezl.
Příbytek Blaise Reynardův byl od hostince Jeana Villoma, otce Nicolettina, vzdálen pouze délkou temné, křivolaké uličky. V oné hospodě se Reynard snažil trávit většinu svých večerů, a ač z toho Jean Villom nadšený nebyl a i od dívky samé v tom měl sochař jen skrovnou podporu, byl pro svůj bachratý měšec a téměř bezbřehou chuť na víno v hospodě trpěn. Přicházel každý večer brzy po soumraku, a po hodiny tam seděl tiše, zíraje horkýma, záštnýma očima na Nicolettu a polykaje bez chuti silná averoigneská díla. Krom jeho lpivosti na tomto zvyku se jím nikdo ze stálých hostů nezabýval, ani se nebál jeho poločarodějné pověsti a mrzuté nálady. Snažili se však mu pokud možná neodporovat.
I Reynard byl, jako každý jiný Vyonesan, zdušen rdousivým břímím pověrečné hrůzy v noci, kdy se nad městem vznášel děsivý vrah, moha kdykoliv a kdekoliv slétnout na nešťastného chodce. A nic méně naléhavého a kázavého, než posedlost polozvířecí touhy po Nicolettě, ho v noci převáděla přes zkroucenou ulici až ke krčemním dveřím.
Jesenní noci byly bezměsíčné a jedné z nich, té, která následovala po odsvěcení katedrály vražedným ďáblem, kdy novorozený srpek lunní sklesával svůj křehký, dokrvava zabarvený růžek nad střechy domů, vycházel v obvyklou hodinu Reynard ze svého příbytku. Když mu ve vysoké a úzké uličce sešly z očí klidnivé paprsky měsíční, otřásel se hrůzou a uspíšil své kroky skrze stíny, ptýlené toliko plachostrachými paprsky z oken ve výši. Cos na něj zíralo z každého zákrutu, všeckné šero ďábelské křídlo nečistě zastínělo a každou chvíli z něho vyhlédnouti mohly odporné oči, zažehlé z věčných uhlíků nejhlubších Hlubokostí. Když došel ke konci uličky, vyděsil se, že je srpek měsíční překryt mrakem tak nešťastně pitvorným a zobloučeným, že se tvarem blížil křídlům.
Do krčmy vstoupil s nezměrnou úlevou, ješto začínal mít dojem, že ho něco neviděného a neslyšeného sleduje, a přítomnost této věci naplňovala temnotu zvěstlivou hrůzou. Vstoupil a spěšně za sebou zavřel dveře, jakoby chtěl neviditelného sledovače udeřit do tváře.
Toho večera bylo v krčmě málo lidí. Nicolette obsluhovala soukeníkova tovaryše, nějakého Raoula Coupaina, pohledného mladíka, který přišel do města teprve nedávno, a dle Reynardova názoru nepatřičně vesele se smála hrubým žertům a milostným narážkám Raoulovým. Jean Villom tiše hovořil o podivných unálostech a pil přinejmenším stejně, jako jeho zákazníci.
Rozmrzelý žárlivostí k Raoulu Coupainovi, kterého měl za úspěšnějšího soka, usadil se Reynard tiše a zíral nenávistně na svádění své milované. Nikdo si ho asi při vstupu nevšiml, Villom dál hovořil bez přerušení ke svým kumpánům, Nicolette a její host byli stejně neteční. Ke hněvu Reynardovy žárlivosti se brzy připojil hněv z toho, že si ho nevšímají. Zabušil do stolu pěstí, aby přilákal pozornost.
Villom jen zády k němu řekl Nicolettě, ať ho obslouží, aniž by se vůbec obtěžoval otočit. Nicolette se úkosem usmála na Coupaina, pomalu a aniž by skrývala neochotu, přišla k sochařově stolu.
Byla malá a kyprá, nad nádherným, úzkým oválem jejích lící bohatě kadeřily rudozlaté vlasy, oděna byla v těsných šatech barvy jablečné zeleni, které zdůrazňovaly pevné a svůdné křivky jejích boků a ňader. Její vzhled byl chladný a opovržlivý, Reynarda totiž neměla ani trochu ráda a nesnažila se příliš svůj odpor zakrýt. Ale pro Reynarda byla tím nádhernější a žádoucnější, a cítil divoký pud vzíti ji do dlaní a odnésti ji z krčmy přímo před zraky Raoula Coupaina a jejího otce krčmáře.
"Přines mi džbánek lafrenaiského," poručil si mrzutě hlasem, v němž se mísila touha a nenávist.
Opovržlivě kývla hlavou, mihla pohledem na Coupaina a splnila přání sochaře chrličů. Položila před něj beze slova silné, krvavě rudé víno a opět se vrátila žertovat se soukeníkovým tovaryšem.
Reynard začal pít, ale silné víno jenom přivznítilo jeho zášť a vášeň. Oči mu zjedovatěly, sevřené rty zezlely jako tváře jednoho z chrličů, které vytesal pro novou katedrálu. Dávná, záštná nenávist podobná hněvu nevrlého a zmařilého satyra, ho spalovala jako pomalý, rudý oheň, přinutil se však ji potlačit, seděl tiše a bez pohybu, krom častého dolévání a vyprazdňování poháru s vínem.
I Raoul Coupain vypil štědře vína. V důsledku toho se stal smělejším ve svém milostném zápolení a snažil se políbit ručku Nicolettinu, která teď seděla na lavici vedle něho. Hravě ručku držel, dokud její majitelka neuštědřila opovážlivci lehký políček do tváře, který zasáhl Reynarda chtíčem.
S nečlenitým vrčením a šíleným pudem, jenž ho hnal vpřed, hnal ho zardousit svého soka holýma rukama, vyskočil a vydal se směrem k laškující dvojici. Jeho pohybu si ale všiml jeden z mužů v rohu a varoval Villoma. Krčmář povstal, trochu se kymácel pitím, ostražitě přešel místnost a celou dobu sledoval Reynarda, připraven zabránit jakémukoliv násilí.
Reynard na chvilku zaváhal, pak ale šel dál, pološílený záští vůči všemu okolí. Toužil zavraždit Villoma i Coupaina, zabít všechny jejich kumpány, kteří na něj zírali z rohu, a pak nad zardoušenými mršinami rozervat zuřivými polibky a divokým milováním zděšelé rty a tělo Nicolettino.
Když viděl, že sochař vystoupil, a rozeznal jeho zlobu a temnou žárlivost, vstal i Coupain a kradmo sáhl pod svůj šat pro jílec malého tulichu. Rozložitý krčmář vstoupil mezi zápolníky. V zájmu dobré pověsti své krčmy musel zabránit rvačce.
"Zase si sedni, sochaři," zavrčel rvavě na Reynarda.
Protože byl neozbrojený a věděl, že proti němu je přesila, opět se Reynard zastavil, ač jeho hněv vřel jako obsah kouzelníkova kotlíku. Jako rudé body vraždivého plamene v prázdně rozřízlých víčkách zíraly jeho oči na tři muže, které měl před sebou, a viděly, vedeny spíše tušením než bdělou vědomostí, olověné výplně okna, v jehož skle se matně odrážela místnost i s hořícími svíčkami, lesknoucím se nádobím, zátylky Coupaina, Villoma a Nicoletty a svou vlastní stínovitou tváří mezi nimi.
Podivně a zdánlivě nesouvisle si vybavil onu chvíli, kdy temný, dvojtvarý mrak zakryl měsíc, a onen neústupný pocit, že jest temně stíhán překráčev uličku.
Zatímco váhavě pohlížel na skupinku před sebou a na svůj matný odraz ve skle za nimi, ozval se hlasitý hřmot a odrázné okno bylo roztříštěno ve změť zlomků. Když uvrženo bylo sklo okna toho na zeď krčmy, vlétl do místnosti temný a zrůdný tvor, mlátil těžkými křídly, až přiživoval nepokojné plameny svic a roztančil stíny jako rej ďábelně nestvůrných zplozenců. Tvor se vznesl, vzhlížel jak věž veliké temnoty, mnohemkráte vyšší než klenba nad hlavou Reynardovou a všech ostatních. Viděli zlý plam v očích jeho, jako uhlíky v hlubokostech tartarských, a zvrásnělost pysků záštivých nad zuby obnaženými, delšími a ostřejšími nad čelisti hadí.
A za přítomným prolétl rozbitým oknem jiný stínyzplozený létavec, máchající hlučně žebernatými, ostrými křídly. V pohybech jeho bylo cosi nesmírně oplzlého, právě tak, jako v letu letu druhého byla vražedná nenávist a zášť. Jeho satyrská tvář byla příšerně pokřivená, nezměrně rozšilhaná, a chtíčem naplněné oči toho tvora, vznášejícího se ve vzduchu vedle svého blížence, probodávaly Nicolettu.
Reynard jako ostatní zkameněl užaslostí a zděšeností. Bez hlesnutí a bez pohnutí sledovali útok běsů. A Reynardovo zděšení nad jiné mísilo se s prvky nevýslovného překvapení a strašlivého poznání. Nicolette však začala s šíleným křikem přebíhat přes celou místnost.
Jakoby její křik byl nezbytným rozdrážděním, začalo dvé běsů stíhati své oběti. Jeden svými strašlivými, šelemně rozevřenými čelistmi rozerval hrdlo Jeana Villoma, který vydal chraptivý, krví zdušený výkřik, pak stejně zabil Raoula Coupaina. Druh jeho zatím dostihl a chytil prchající dívku a obejal ji svými zrůdnými, žebernatými křídly jako pekelným suknem.
Místnost zalila bouře řevu, změtení divých výkřiků a vraždivých stínů. Reynard slyšel hrdelní řev vraždící zrůdy, nořící svůj čenich do Coupainova těla a rvoucí ho svými tesáky, slyšel oplzlý smích incuba nad pláčem vyděšené dívky. Prapodivný pleskot křídel vířil vzdušnost velkým vanem, a Reynarda cosi ve tmě tvrdě udeřilo - hnavá věc, snad křídlo, tvrdé a těžké jako kámen. Spadl a znevědoměl.
K vědomí se probojoval otupělý a zmatený. Vteřinu si nedokázal vůbec vzpomenout, co se stalo. Když otevřel oči, hlavou mu tepala bolest a šuměly třaslavé hlasy, zářila podivná světla a davily se kolem něho mnohé tváře, nejvíce však byl zmučen nejmennou, ale bolestnou stihlostí a nejzazší hrůzou, která ho sevřela od prvního úsvitu vědomí.
Paměť se k němu zdráhala přijít i líně, s ní se do jeho mysli všinula bdělost a stavuvědomost. Ležel na podlaze krčmy ve své vlastí krvi, horké a lebkavé, stroužící na jeho tvář z rozbolavělé hlavy. Dlouhý mázhaus byl zpola naplněn lidmi ze sousedství, nesli pochodně, nože a halapartny a vstoupili a zděšeně civěli na těla Villoma a Coupaina, ležící v kalužinách krve s vínem smíšené, a na rozbitý nábytek a nádobí.
Nicolettě běs roztrhal její zelené šaty a svými objetími i tělo, malátně sténala, obstoupena soucitně tážícími se a lkajícími ženami, které nemohla slyšet ani pochopit. Dva Villomovi kumpáni leželi mrtví za převrženým stolem, děsivě potrhaní.
Omámený hrůzou a úderem, který ho znevědomil, se Reynard vrávoravě postavil, obklopen tázavými tvářemi i hlasy. Někteří ho podezírali, ješto byl jediný přeživší v krčmě a navíc měl špatnou pověst, ale všechny jeho odvěti přesvědčili ostatní, že nový zločin je dílem starých běsů, kteří mořili Vyones v minulých týdnech tak hrůzným způsobem.
Reynard jim však nemohl říct všechno ani přiznat nejzazší prameny svého strachu a ohromení. Jejich taje znal uzamčeny v nejvřelejší hloubi své zmučené a zďáblené duše.
Nevěda jak, opustil zpustošenou krčmu, protlačil si cestu tlumem shromážděnců, až zjistil, že je samoten v půlnočních ulicích. Při svém mnohahodinovém putování po Vyones, kdy nevnímal vlastní nebezpečenství, se dostal i ke dveřím své vlastní dílny. Bez rozumového důvodu vstoupil dovnitř a znovu vyšel, v ruce těžké kladivo, které nesl s sebou při pozdějších potulkách. Šel totiž dál, veden děsivým a neslevným mučením, dokud bledá zora nedotkla se věží a střech v duchovitém leskování.
Nuceny polovědomě vedly jeho kroky na náměstí před katedrálou. Nevnímal zděšeného kostelníka, který právě otevřel dveře, vstoupil a hledal schodiště, vinící se zkrutěle na věž, na níž byly umístěny jeho chrliče.
V sinostudeném světle bezslunného jitra se vynořil na střeše, nakláněl se nebezpečně nad hranu a hledal výtesky. Nebylo pro něj žádné překvapení, jen hnusné potvrzení strachu příliš děsivého na to, aby mohl být pojmenován, když viděl, že tesáky a spáry zlého, kočkohlavého gryfa byly poskvrněny černající krví, že cáry jablkově zelené látky visely z drápů chlípného chtíčnatce s netopýřími křídly.
V matném, bledém světle se Reynardovi zdálo, že je do tváře druhého vtištěna nevýslovná vítězivost a nesnesitelná jízlivost. Vyhlídal s děsivým a bolestivým okouzlením, s bezmocným hněvem, hnusem a lítostí hlubším než muka zatracenců, které v něm kypěly jako dusivá ztopa. Nebděl, když pozvedl kladivo a zuřivě udeřil do rohů satyrových, když uslyšel zlozuřivý třesk úderu, zavrávoral na hraně střechy, aby udržel rovnováhu.
Zuřivý úder sotva narušil rysy chrliče, a ani nesetřel ten strašlivý chtíč a vítězný ples. Reynard znovu pozvedl těžké kladivo.
Dopadlo na prázdný vzduch, když však udeřil, ucítil sochař, že je vržen nazpět něčím, co se do jeho masa vrývalo jako mnoho nožů. Bezmocně zavrávoral, nohy mu podklouzly, a najednou ležel na čedičové římse, hlavu a ramena nad temnou, pustou ulicí.
Ač napůl omdlel bolestí, viděl nad sebou druhý chrlič, a ucítil, že se pařáty jeho pravé přední nohy zarývají do jeho ramene. Hloubně rvaly s děsivým svěrem. Zrůda se vztyčila jako bájná šelma nad svou kořistí. Pocítil, že závratně klouže po římse katedrály, zatímco se chrlič vracel do své původní polohy nad propastí. Jeho neúprosně pomalý pohyb vypadal jako součást jeho závratě. Vysoká věž se nad ním chýlila a otáčela jako v nepřirozené noční můře.
Zemdleně, oslněn strachem a bolestí, uviděl nad sebou Reynard nemilosrdnou šelmí tvář, obnažující své děsivé zuby v zobáku plném ďábelské zášti. Nevěděl ani jak, ale sevřel kladivo. S pudovou snahou se bránit udeřil chrliče, jehož kruté rysy viděl jako v nějakém nekonečném a křivém šílenství.
Ač udeřil, závratný vířivý pohyb neustal, a dále cítil pařáty, odtahující jej do prázdna. Ve svém křečovitém lehu udeřil nenávistnou tvář a kladivo s tupým zvukem sklouzlo na jeho nohu, svírající sochařovo rameno jako hák na maso. Třesk skončil v ostrém, praskavém zvuku a skloněný chrlič zmizel z pohledu padajícího Reynarda. Neviděl nic než temnou hmotu věže katedrály, která jakoby odlétala od něj do neuvěřitelných, siných, bezhvězdných nebes, na něž ještě ještě nevyšlo líné slunce.
Na náměstí našel Reynardovo pochroumané tělo ležící tváří k dlažbě sám arcibiskup Ambrosius, když šel na první mši. Ambrosius se v hrůze pokřižoval, a když uviděl věc na Reynardově rameni, opakoval to s mnohem větší zbožností.
Sklonil se, aby si věc prohlédl. Okamžitě ji našel ve své dokonalé paměti skutečného milovníka umění. Kamenný pařát, pohřbený hluboce v Reynardově mrtvém mase, prošel nanejvýš nepřirozenou proměnou. Spár, pokud si dobře vzpomínal, byl mírně nahnutý a klidný - teď byl však útočne vytrčen, jako spár živého tvora, který něco zasáhl, či táhl svými šelmími spáry těžké břímě.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama