Stephen Vincent Bénet - U vod babylónských (druhá verze překladu)

21. prosince 2010 v 18:47 | Paželv |  Překlady
Překlad slavné americké povídky, zbavený archaismů a trochu přepracovaný s ohledem na autorský záměr.


Sever, západ a jih jsou dobrá loviště, ale na východ je zakázáno jít. Je zakázáno vejít na kterékoliv z Mrtvých míst s výjimkou hledání kovu; kovu se pak smí dotknout jen kněz nebo kněžský syn, a kov i kněz pak musí být očištěni. Takové jsou naše dobré zákony. Je zakázáno přejít přes Velkou řeku a pohlédnout na Místo bohů, to je zakázáno ze všeho nejpřísněji. Ani ty věci nejmenujeme, ač jejich jména známe. Tam žijí duchové a démoni a stále tam je popel Velkého žáru. To jsou zákazy, a zakázány jsou od počátku času.
Můj otec je kněz, já jsem tedy kněžský syn. Byl jsem s mým otcem na těch bližších Mrtvých místech. Poprvé jsem se bál. Když můj otec vešel do domu a hledal kov, stál jsem ve dveřích, v srdci malý a slabý. Byl to dům mrtvého, dům duchů. Ani lidský zápach tam nebyl cítit, ač byly v rohu staré kosti. Ale kněžskému synu nepřísluší dát najevo strach. Zíral jsem na kosti ve stínu, ale neřekl ani slovo.
Pak můj otec vyšel s kusem kovu, s pěkně velkým kusem. Podíval se na mne, ale já jsem neutekl. Dal mi kov, abych jej podržel. Vzal jsem jej a nezemřel. Tak můj otec poznal, že opravdu jsem jeho syn a jednou se sám stanu knězem. To se stalo, když jsem byl velice mladý, nicméně mí bratři nedokázali ani to, i když jinak byli dobří lovci. Dávali mi pak velké kusy masa a nechávali mne na teplém místě u ohně. Můj otec na mne dohlížel, byl radost, že jsem mohl být knězem. Ale když jsem se chlubil nebo byl bezdůvodně smutný, potrestal mne přísněji než mé bratry. To bylo správné.
Po nějakém čase jsem mohl jít do mrtvých domů i sám a hledat kov. Naučil jsem se, jak se v těch domech chovat, a když jsem příště viděl kosti, nelekl jsem se už. Kosti byly staré a křehké, někdy se úplně rozpadly, když jsem se jich dotkl. Ale to byl velký hřích.
Naučil jsem se zaklínadla a žalmy, naučil jsem se, jak zastavit krev z rány, a mnohá další tajemství. Otec říkával, že kněz musí znát mnoho tajemství.
Lovci si možná myslí, že zaklínadly a žalmy dokážeme všechno, ať si to myslí, to jim neuškodí. Také jsem se naučil číst staré knihy a psát starými znaky - to bylo těžké a trvalo to dlouho, ale mé vědění mi bylo útěchou, rozhořelo se v mém srdci jako oheň. Nejraději ze všeho jsem měl příběhy o bozích a o Dávných dnech. Kladl jsem si mnoho otázek, na které jsem neuměl odpovědět, které však bylo dobré klást. V noci jsem bděl a naslouchal vánku, který mi připadal jako hlas bohů prolétajících vzduchem.
Nejsme takoví nevzdělanci jako Lesní lid, naše ženy umí tkát na kolovratu a naši kněží nosí bílé řízy. Nejíme červy a nezapomněli jsme stará písma, ačkoliv už jim rozumíme jen stěží. Mne však spalovalo moje vědění i moje nevědomost, tak moc jsem toužil znát víc. Když jsem se konečně stal dospělým mužem, přišel jsem k svému otci a požádal ho: "Je čas, abych se vydal na svou pouť. Dovol mi odejít."
Dlouze se na mne zadíval, hladil si své vousy, až nakonec mi odpověděl: "Ano, je čas." Tu noc jsem v kněžském domě požádal o očištění a také je přijal. Tělo mne bolelo, ale duši jsem měl jako chladný kámen. Sám můj otec se mne ptal na mé sny.
Uložil mi podívat se do kouře z ohně a vidět. Viděl jsem tedy a pověděl,co jsem viděl. Viděl jsem to, co jsem vídal vždycky - řeku, za ní veliké Mrtvé místo a na něm bohy. Vždy jsem vídal toto. Díval se na mne přísně, když jsem mu to říkal; nebyl v té chvíli můj otec, ale pouze kněz. "To je silný sen," řekl pak.
"Je můj," řekl jsem. Kouř se vlnil a má hlava byla lehká. Ve vnější komnatě zpívali Píseň hvězd, ale bylo to jen bzučení včel v mé hlavě.
Ptal se mne, jak byli bohové oblečeni, popsal jsem mu to tedy. Věděli jsme z knih, jak se oblékali, ale já je viděl, jakoby byli přede mnou. Když jsme skončil, vrhl třikrát dřívka a zkoumal jejich pád.
"To byl velice silný sen," řekl. "Může tě pohltit."
"Toho se nebojím," odpověděl jsem a podíval se na něj. Můj hlas zněl tiše, ale to bylo kvůli dýmu.
Dotkl se mne na hrudi a na čele, dal mi luk a tři šípy.
"Vezmi si je," řekl. "Sever, západ a jih jsou dobrá loviště, ale na východ je zakázáno jít. Je zakázáno pohlédnout na Místo bohů. To jsou zákazy."
"To jsou zákazy," řekl jsem, ale říkal to jen můj hlas a ne má duše. Znovu se na mne podíval.
"Můj synu," řekl. "I já jsem měl mladé sny. Pokud tě tvé sny nepohltí, budeš velkým knězem. A pokud tě pohltí, budeš stále můj syn. Vydej se na svou pouť."
Odešel jsem se postit, jak káže zákon. Tělo mne bolelo, ale srdce ne. Když nastal úsvit, byl jsem už z dohledu vesnice. Pomodlil jsem se, očistil a čekal na znamení. Znamení byl orel. Letě na východ.
Někdy jsou znamení sesílána zlými duchy. Čekal jsem dál na ploché skále, postil se a nesnědl si ani kousek jídla. Čekal jsem tak tiše, že jsem cítil nebe nad sebou a zemi pod sebou. Čekal jsem, až slunce začne zapadat. Pak prošli úvalem tři jeleni směrem na východ, a ani si mne nepovšimli. Byla s nimi i bílá laň, a to je veliké znamení.
Zpovzdálí jsem je následoval a čekal, co se stane. V srdci jsem se děsil cesty na východ, ale věděl jsem, že tam musím jít. V hlavě mi hučelo od půstu, takže jsem si skoro ani nevšiml pantera, který útočí právě na onu bílou laň. Ale mimovolně se mi v ruce ocitl luk. Zakřičel jsem a panter zvedl hlavu. Pantera není snadné zabít šípem, šíp musí projít skrze oko a poranit mu mozek. Zemřel ve chvíli, kdy se pokoušel vyskočit - jen se převalil a začal škrábat do země. Tak jsem poznal, že musím jít na východ. Věděl jsem, že to je moje pouť. Když přišla noc, rozdělal jsem oheň a opekl si maso.
Na východ se jde osm dní, je třeba projít přes mnoho Mrtvých míst. Lesní lidé se jich bojí, ale já ne. Jednou jsem se přes noc utábořil přímo na okraji jednoho Mrtvého místa, a v mrtvém domě poblíž jsem ráno našel dobrý nůž, jen lehce zrezavělý. Nebylo to nic proti tomu, co mělo přijít, ale mé srdce tím bylo povzbuzeno. Kdykoliv jsem se díval po zvěři, byla přímo před mým šípem, dvakrát jsem prošel kolem loveckých skupin Lesních lidí, ale nevšimli si mne. Z toho jsem poznal, že má magie je silná a má pouť správná, i když proti zákonům.
Při osmém západu slunce jsem dorazil k břehům veliké řeky. Bylo to půl dne cesty od chvíle, kdy jsem sešel ze stezky bohů. Obyčejně nepoužíváme stezky bohů, protože jsou rozpadlé na velké kameny a cesta lesem je bezpečnější. Nejprv jsem daleko před sebou skrze husté stromy uviděl vodu. Konečně jsem vyšel na holé místo na jednom z ústesů. Pod ním byla řeka veliká jako sluneční obr. Byla velice dlouhá a velice široká. Všechny proudy by do ní mohly stéct a ona by stále žíznila. Její jméno je Ha-ds-sn, totiž Svatá a dlouhá. Nikdo z mého kmene ji dosud neviděl, ani můj otec, i když je kněz. Byla magická a já se proto začal modlit.
Pak jsem pozvedl oči a pohlédl na jih. Bylo tam Místo bohů.
Nemohu popsat, jak vypadalo, nemohli byste to pochopit. Stály tam v rudém světle, příliš velké na to, aby to mohly být domy. A v onom rudém světle zářila jejich zřícená moc. Najednou jsem si uvědomil, že by mne bohové mohli uvidět, zakryl jsem si tedy oči a odplížil se do lesa.
Tohle udělat a přežít bylo určitě dost. Určitě bylo až moc přenocovat na útesu. Ani lesní lidé nechodí tak blízko. Ale stejně jsem si byl té noci jistý, že musím překročit řeku a vejít na místo bohů, i když by mne bohové mohli pohltit. Moje kouzla mi vůbec nepomohla uhasit oheň v mém nitru a v mé mysli. Když vyšlo slunce, řekl jsem si: "Má pouť byla čistá. Teď je čas se vrátit." Ale stejně jsem věděl, že nemohu. Pokud vejdu na Místo bohů, rozhodně zemřu, pokud nevejdu, nikdy neupokojím svou duši. A pro kněze a kněžského syna je lepší ztratit život než duši.
Když jsem ale vyráběl vor, slzy mi tekly z očí. Lesní lidé by mne mohli zabít bez boje, pokud by ke mně přišli, ale nestalo se tak.
Když jsem si vyrobil vor, pronesl jsem zaklínání za mrtvé a sám jsem se nalíčil k smrti. Mé srdce bylo studené jako ropucha a má kolena jako voda, ale žár mé mysli mi nedal klid. Když jsem odrazil vor od břehu, začal jsem zpívat svou předsmrtnou píseň, jak jsem měl. Byla to pěkná píseň. Zpíval jsem:
"Jsem Jan a syn Janův, jsem z lidí z vrchů, a jsme lidé jen,
Když vcházím však na mrtvá místa, nejsem zavražděn.
Když beru kov na mrtvých místech, nejsem sžehnut v prach.
A když jdu po stezkách bohů, nemusím mít strach.
Ach, já jsem zabil bílou laň, panter byl uloven!
Ach, já přišel k velké řece, tam, kde nikdo nepřišel,
vyšel jsem směrem východním, ač je to zakázaný směr,
vyšel jsem k řece veliké, přes zápověď jsem šel.
Otevře srdce, duchové, a můj zpěv vyslyšte,
na Místo bohů vcházím teď, smrt najdu na drahách.
Ruce, nohy zesláblé, k smrti jsem připraven,
však srdce mé je veliké, já vejdu v Božiště."
Čím víc jsem se k Místu bohů blížil, tím větší jsem měl strach. Proud veliké řeky byl velmi silný a zmítal mým vorem jako ruka. Bylo to magické, protože řeka samotná byla velice široká a klidná. Cítil jsem kolem sebe zlé démony, ale smetl jsem je do proudu. Nikdy jsem se necítil tak sám. Snažil jsem si vzpomenout na své znalosti, ale byly jen jako když si veverka chystá ořechy na zimu. V mém vědění nebyla žádná síla, cítil jsem se jako malé, nahé, právě vylíhlé ptáče, sám proti veliké řece, ale služebník bohů.
Po chvíli jsme ale otevřel oči a viděl. Viděl jsem oba břehy řeky, viděl jsem, že přes ně kdysi vedly mosty božích stezek, ale ty že jsou teď zlámané jako úponky révy. Byly tak velké, tak zázračné a zřítily se, zřítily se v čase Velkého žáru, kdy z oblohy sršel oheň. Proud mne stále nesl blíž k Místu bohů a k obrovským zříceninám přede mnou.
Nevím nic o řekách, jsme z vrchoviny. Snažil jsem se řídit svůj vor bidlem, ale začal se pode mnou točit. Myslel jsem si, že mne řeka chce odvést od Místa bohů k bájným Hořkým vodám. Rozzuřil jsem se a mé srdce zesílilo. Vykřikl jsem: "Jsem kněz a kněžský syn!" Bohové mne vyslyšeli - ukázali mi, jak veslovat bidlem po jedné straně voru. Proud se sám od sebe změnil, takže jsem putoval k Místu bohů.
Když jsem byl velmi blízko, vor se přese mne překotil. Naučil jsem se plavat v našich jezerech, mohl jsem tedy plavat ke břehu. Na břehu čněl veliký, rezivý kus kovu, přitáhl jsem se k němu, posadil jsem se na něj a vydechl si. Podařilo se mi zachránit luk, dva šípy i ten nůž, který jsem našel na mrtvém místě, ale nic víc. Proud dál unášel můj vor kamsi k Hořkým vodám. Díval jsem se za ním a uvědomi si, že kdybych na něm stál, jistě bych už byl mrtev. Usušil jsem ale tětivu svého luku, znovu ji napjal a vydal se smělem k Místu bohů.
Pod nohama jsem cítil hlínu, ne oheň. Není pravda, co říkají staré báje, že tam země navěky hoří, byl jsem tam. Občas jsou někde stopy požáru, to je pravda, ale jsou to velice staré stopy. Dále není pravda, co říkají někteří z našich kněží, totiž že je ostrov pokryt závojem čarovných mlh. Není. Je to jen velké mrtvé místo, větší, než jakékoliv jiné mrtvé místo, které známe. Celé je protkáno božími stezkami, ale většina z nich je zkažená a pobořená. Všude jsou zříceniny vysokých božích věží.
Jak popsat, co jsem viděl? Šel jsem opatrně, luk připravený k výstřelu a kůži k nebezpečí. Měly tu znít kvily duchů a jekot démonů, ale nezněly. Bylo tam ticho a slunečno, vítr, déšť a ptáci tam vysázeli rostliny, v puklinách v kameni rostla tráva. Byl to krásný ostrov, nedivím se, že se bohové usídlili právě tady. Být bohem, vystavěl bych si zrovna takové sídlo.
Jak popsat, co jsem viděl? Ne všechny věže byly zbořeny, některé stále stály, jako když velké stromy přečnívají les, a ve výši hnízdili ptáci. Ale věže samotné vypadaly slepě, vždyť bohové odešli. Viděl jsem vodního jestřába, jak loví rybu nadřekou. Viděl jsem, jak bílí motýlci tančí na veliké hromadě sutin. Procházel jsem a rozhlížel jsem se. Mnoho kamenů bylo otesaných do tvarů či s rytinami, nebo s písmeny přeťatými v půli. Mohl jsem některá písmena přečíst, ale nerozuměl jsem jim. Na jednom místě bylo napsáno AKODRAP. Jinde byl ohlazený, nezřetelný obraz člověka či boha. Byl vytesán do bílého kamene a vlasy měl uvázány na zádech jako žena. Jmenoval se Ashing, jak jsem si přečetl na podstavci. Pomyslel jsem si, že je moudré se k Ashingovi modlit, ač jsem tohoto boha neznal.
Jak popsat, co jsem viděl? Z kamene či kovu nebyl cítit ani pach člověka. V kamenné pustině bylo jen pár stromů, ale zato mnoho holubů, hnízdících na vrcholcích věží. Bohové je museli milovat, nebo je snad měli jako oběti. Po božích stezkách se toulaly divoké kočky, zelenooké a neznalé člověka. V noci kvílely jako démoni, ale démony nebyly. Divocí psi jsou nebezpečnější, ti totiž útočí ve smečce, ale ty jsem potkal až pak. Všude byly ryté kameny, pokryté čísly nebo písmeny.
Šel jsem na sever a ani se nesnažil skrývat. Pokud by mne uviděl bůh nebo démon, určitě bych zemřel, ale z toho jsem zatím strach neměl. Po chvíli jsem ucítil hlad. Mohl jsem si ulovit něco k jídlu, ale neulovil. Věděl jsem, že bohové nelovili tak jako mi, ale že si brali jídlo z kouzelných skříňek. Někdy se podobné stále nachází na mrtvých místech, jednou jsem v pošetilosti dětství jednu takovou otevřel a ochutnal jídlo z ní; bylo sladké. Ale můj otec mne přistihl a přísně mne za to potrestal, protože takové jídlo je často smrtonosné. Teď už jsem ale udělal mnoho zakázaného, vydal jsem se tedy do nejbližších věží a hledal boží jídlo.
Konečně jsem je našel ve zřícenině jednoho velkého chrámu uprostřed města. Musel to být mocný chrám, střecha byla totiž vymalována jako noční obloha s hvězdami, aspoň co jsem mohl rozeznat zašlé barvy. Sestoupil jsem do velkých jeskyní a chodeb, ve kterých asi drželi svoje otroky. Ale když jsem začal sestupovat, slyšel jsem kvikání krys, takže jsem do nich nevstoupil - krysy jsou nečisté a pole kvikání jich tam muselo být mnoho. Ale poblíž, v samém srdci zříceniny, jsem za stále otevřenými dveřmi nalezl jídlo. Jedl jsem ze schránek pouze ovoce, které mělo velice sladkou chuť. Byl v nich také nápoj ve skleněných láhvích - ten božský nápoj byl velice silný a má hlava jakoby plavala. Když jsem pojedl a popil, usnul jsem na jednom z kamenů, luk po boku.
Když jsem se vzbudil, slunce bylo nízko. Když jsem se vleže rozhlédl po okolí, uviděl jsem psa. Jazyk mu visel z úst, vypadal, jakoby se smál. Byl to veliký pes s šedohnědou kůží, velký jako vlk. Vyskočil jsem a vykřikl, ale on se ani nehnul, jen tam seděl, jakoby se smál. Nelíbilo se mi to. Když jsem po něm hodil kamenem, uhnul. Nebál se mne, díval se na mne jako na maso. Bezpochyby bych ho zabil šípem, ale mohli tam být další, a kromě toho se stmívalo.
Rozhlédl jsem se. Kousek ode mne byla velká, pobořená boží stezka směrem na sever. Věže byly dost vysoké, ale ne tak moc, a mezi mnoha zbořenými mrtvými domy byly i některé celé. Šel jsem k boží stezce, držel jsem se ve výši zřícenin, ale pes mne sledoval. Když jsem se dostal na boží stezku, viděl jsem, že jsou za ním ještě ostatní. Kdybych šel spát později, přišli by ke mně ve spánku a roztrhali by mi krk. A jakoby si byli dost jistí tím, že mne dostanou, nespěchali. Když jsem přišel poblíž mrtvého domu, sledovali dveře, nepochybně si mysleli, že jsem snadná kořist. Ale psi si neumí otevřít dveře a já věděl z knih, že bohové nežili na zemi, ale na výsostech.
Když jsem konečně našel odemčené dveře, psi se ke mně rozběhli. Ale překvapil jsem je, když jsem jim přibouchl dveře před mordami - byly to dobré dveře ze silného kovu. Naslouchal jsem jejich hloupému štěkotu, ale ani jsem se nezastavil, abych jim odpověděl. Byl jsem ve tmě, našel jsem schody a vyšel po nich. Bylo to vysoké, točité schodiště, až jsem měl v hlavě závrať. Na vrcholku byly další dveře, naše jsem kliku a otevřel je. Dostal jsem se do dlouhé, úzké komnaty. Na jedné straně byly bronzové dveře, které nešly otevřít, protože neměly kliku. Asi měly být otevírány na zaklínadlo, ale to jsem neznal. Otočil jsem se k protějším dveřím, jejich zámek byl rozbitý, otevřel jsem je a vešel dovnitř.
Komnata za nimi byla bohatě vybavená. Bůh, který tam žil, musel být velice mocný. Napřed byla malá předsíňka, v níž jsem chvilku zůstal, říkal duchům tohoto místa, že přicházím v pokoji a nejsem žádný zloděj. Když se mi zdálo, že mne vyslyšeli, vstoupil jsem. Jaký to byl přepych! Skoro žádná okna nebyla rozbitá, vše bylo, jako dřív. Veliká okna, z nichž byl výhled na celé město, byla celá, ale pokrytá letitou špínou. Na podlahách byly koberce, barvy ani nevybledly a křesla byla měkká a hluboká. Na zdech byly obrazy velice zvláštního a zázračného druhu - pamatuji si na jeden, na kterém byl svazek květin ve váze. Pokud jste přišli příliš blízko k němu, nebylo vidět nic, než barevné skvrnky, ale když jste od něj odstoupily, vypadaly květy jako včera natrhané. Měl jsem z toho obrazu divný pocit, a také ze sošky ptáka, která stála na stole; byla vypálená z hlíny, ale jinak byla úplně stejná, jako naši ptáci. Všude byly knihy a nápisy, mnohdy v neznámých jazycích. Bůh, který zde žil, musel být moudrý a mít mnohé znalosti. Tak jsem poznal, že jsem na správném místě, protože i já jsem toužil po vědění.
Bylo to nicméně podivné místo. V nádobě k omývání nebyla voda, snad že se bohové omývají vzduchem. U ohniště k přípravě jídla nebylo dřevo, a ač tam byly nástroje k přípravě jídla, nebylo tam žádné ohniště. Nebyly tu ani lampy a svíčky, byly tam věci, které tak vypadaly, ale nebyl v nich ani olej, ani knot. Vše to bylo magické, ale když jsem se dotkl, přežil jsem - magie z věcí vyšla. A ještě jednu věc chci povědět. Nad nádobou k omývání byl nápis "teplá", ale na dotek teplý nebyl. Na druhém nápise bylo "studená", ale rovněž nebyl studený. Musela tu být mocná magie, ale odešla. Nerozuměl jsem tomu, ale toužil rozumět.
Dům bohů byl malý, suchý a prašný. Říkal jsem, že magie vyšla, ale to nebyla pravda - odešla z jednotlivých věcí, ale ne z místa. Cítil jsem stále tíživé duchy kolem sebe. Ještě jsem nikdy nespal na mrtvém místě, ale věděl jsem, že tady musím přenocovat. Když jsem si to uvědomil, vyschl mi navzdory mé touze po vědění jazyk v ústech. Málem jsem chtěl vyjít ven a postavit se psům, ale nevyšel jsem.
Ještě jsem neprošel všechny pokoje a setmělo se. Pak jsem vešel do největší místnosti, z níž byl výhled na město, a rozdělal tam oheň. Bylo tam ohniště a schránka na dřevo, ale nezdálo se, že by tam vařili. Přikryl jsem se kobercem a usnul před ohněm. Byl jsem velmi unaven.
Nyní budu hovořit o velmi mocné magii. Probudil jsem se o půlnoci. Oheň už vyhasl a byla mi zima. Slyšel jsem všude kolem sebe šepot a hlasy. Zavřel jsem oči, abych je zahnal. Někdo by mohl říct, že jsem znovu usnul, ale nemyslím, že by to tak bylo. Cítil jsem duchy, kteří vytahovali mou duši z těla jako rybu na udici.
Proč bych o tom lhal? Jsem kněz a kněžský syn. Pokud jsou, jak se říká, duchové na malých a blízkých mrtvých místech, jací duchové musí být na velikém Místě bohů. A proč by neměli chtít mluvit? Po tolika letech. Cítil jsem se jako ryba na udici. Vystoupil jsem ze svého těla. Viděl jsem, jak mé tělo spí před vychladlým ohněm, a že to nejsem já. Byl jsem vytažen nad město bohů, abych si jej prohlédl.
Měla by být temná noc, ale nebyla. Všude byla světla, řady světel, kruhů a baněk světla, že by na to nestačilo deset tisíc pochodní. Svítilo i nebe samo, že člověk stěží mohl přes lesk nebes vidět hvězdy. Pomyslel jsem si: "To je mocná magie," a zachvěl jsem se. V mých učích byl hluk jako řvaní řeky. Moje oči si však přivykly lesku i hluku. Věděl jsem, že vidím město tak, jak bylo, když bohové žili.
Byl to vskutku velký pohled, velký. Nemohl bych takový pohled vidět tělesně, mé tělo by z toho zemřelo. Všude byli bohové, pěší i ve vozech, bylo jich nesčíslně a jejich vozy zaplňovaly ulice. Měnili noc v den podle libosti, nespali podle slunce. Hluk jejich pohybu byl jako hluk mnoha řek. Bylo magické, co činili a co učinit mohli.
Pohlédl jsem z jiného okna - úponky mostů byly teď celé a boží stezky vedly na východ i na západ. Jak neúnavní byli bohové ve svém pohybu! Hloubili tunely pod řekami, létali ve vzduchu, neuvěřitelnými stroji vytvářeli obří díla, žádná část země před nimi nemohla být bezpečná, a pokud si něco přáli, mohli si to přivolat z druhého konce světa. A vždy, ač pracovali či odpočívali, ať slavili nebo se milovali, byl v jejich uších jako buben tep obřího města, tepající a tepající jako lidské srdce.
Jestli byli šťastní? Co je to božské štěstí? Byli velcí, mocní, zázrační a hrozivý. Když jsem se díval na ně a na jejich magii, cítil jsem jako dítě, ještě slabší, připadalo mi, že by mohli stáhnout měsíc z oblohy, kdyby chtěli. Viděl jsem moudrost za moudrostí a vzdělanost za vzdělaností. Ale stále neudělali dost, jak bych to jen mohl vidět? A jejich moudrost stále nemohla dorůst míru.
Pak mi bylo dáno vidět osud, který je stihl, a byl to strašlivý pohled. Přišel k nim konec, když procházeli po ulicích svého města. Bojoval jsem už s Lesními lidmi, viděl jsem smrt, ale tohle bylo jiné. Když válčí bohové s bohy, užívají zbraní, které neznáme - z nebe sršel oheň a jedovatá mlha. Byl to čas Velkého žáru a Zmaru. Pobíhali po ulicích jako mravenci, jak ubozí to byli bohové! Pak se začaly řítit věže. Jen málo jich uprchlo, jak praví legendy. Ale i když se město stalo mrtvým místem už před mnoha lety, v zemi byl stále dlouho jed. Viděl jsem, co se stalo, viděl jsem umírat poslední z nich. Tma přelila zničené město a já jsem plakal.
To všechno jsem viděl. Viděl jsem to, co říkám, ač ne tělesně. Když jsem se ráno probudil, měl jsem hlad, ale bylo mi to jedno pro zmatek v mém srdci. Poznal jsem původ mrtvých míst, i když jsem nevěděl, proč se to stalo. Myslel jsem, že se to nemělo stát, se vší tou magií, kterou měli. Procházel jsem domem a hledal odpověď. V domě toho bylo tolik nepochopitelného, a to jsem kněz a kněžský syn. Bylo to jako být v noci na jedné straně velké řeky, když světlo neukazuje cestu.
A pak jsem našel mrtvého boha. Seděl v křesle u okna, v pokoji, do něhož jsem předtím nevstoupil. Zprvu jsem si myslel, že je živý, ale pak jsem viděl vysušenou kůži na hřbetu jeho ruky. Pokoj byl zavřený, horký a suchý, nepochybně právě to ho udrželo v této podobě. Zprvu jsem se bál se k němu přiblížil, ale pak mne strach opustil. Seděl a díval se na město, byl oblečen v oděvu bohů. Nebyl ani mladý, ani starý, nemohl jsem říct nic o jeho věku. Ale v jeho tváři byla velká moudrost a velký smutek. Věděl jsem, že by z města neodešel. Posadil se u okna, díval se na své umírající město a zemřel sám. Je lépe ztratit život než duši - a v jeho tváři bylo vidět, že duši neztrati. Věděl jsem, že kdybych se ho dotknul, rozpadne se v prach - ale v jeho tváři bylo stále něco nedobytelného.
A to je celý můj příběh. Poznal jsem, že to je jen člověk. Že tady kdysi žili lidé, ne bohové ani démoni. Je to velké vědění, je těžké jej sdělit a uvěřit mu. Byli to lidé - šli po temných stezkách, ale byli to lidé. Pak už jsem se ničeho nebál, nebál jsem se vrátit se domů, ač jsem musel bojovat se psy a jednou jsem byl celé dva dny pronásledován lesními lidmi. Když jsem znovu uviděl svého otce, pomodlil jsem se a očistil. Dotkl se mých psů a hrudi a řekl: "Odešel jsi jako chlapec, vracíš se jako muž a kněz." Odpověděl jsem mu: "Otče, bohové byli jen lidé. Byl jsem na Místě bohů a viděl je. Zabij mne, pokud to zákon chce, ale já vím, že byli lidé."
Podíval se na mne: "Zákon není vždy stejný - udělal jsi, co jsi udělal. Já nemohu udělat vše v čase, který mám, ale ty přijdeš po mně. Mluv o tom!"
Vyprávě jsem mu to, on mi naslouchal. Pak jsem to chtěl říct všem, ale on mi poradil něco jiného: "Pravda je nesnadná kořist. Pokud pokneš příliš mnoho pravdy najednou, můžeš na pravdu zemřít. Ne nadarmo zakazovali naši otcové vstupovat na mrtvá místa." Měl pravdu - je lepší, když se pravda přijímá kousek po kousku. To jsem se naučil jako kněz. Možná ti za starých dnů přijali vzdělání příliš rychle.
Začali jsme ale. Nechodíme už na mrtvá místa jenom pro kov, hledáme tam také knihy a písma. Je těžké je číst. Magické věci jsou sice zničené, ale můžeme se na ně dívat a divit se. Aspoň jsem ale začali. Až budu veleknězem, překročíme velkou řeku a vejdeme na místo bohů, na místo zvané Nu-jorg, ne jako jednotlivec, ale dohromady. Pohlédneme na obrazy bohů, najdeme boha Ashinga a a jiné bohy, Lincolna, Biltmora, Mojžíše. Ale ti, kteří to město založili, byli lidé, ne bohové ani démoni. Byli to lidé. Vzpomínám si na tvář toho mrtvého. Byli to lidé jako my. A teď musíme budovat my.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama