Svádění (The Flirt) - Clark Ashton Smith

21. prosince 2010 v 19:10 | Paželv |  Překlady
C. A. Smith v několika povídkách opustil temné světy a vydal se do reality. Tato povídka je z nich asi nejsmithovštější svým jazykem a zvláštním půvabem.

Někdo jí ho představil, když na pláži vystupovala z vln. Byla plavá jako narcisy, její jednodílné, ostře zelené plavky se k ní přimykaly jako list k poupěti květu. Usmála se na něj s nádechem něžného, jemného smutku, její pomalá, smyslná víčka padala před jeho pohledem se zamyšlenou zemdleností zavírajícího se okvětí. V panenské oblosti jejích lící byla svádivost i stud, její klid a vážnost podehrával nápěv neuchopitelných vybídnutí, hlas byl plačtivý soprán.
O dvacet minut později již seděli mezi přesypy na konci pláže, kde je skrývala před davem bílá stěna písku. Její polosuché plavky k ní stále lnuly a leskly se, ale její svádivost mezitím uzrála a vzkvetla s lehkostí, která ho překvapila.
"Jistě jsme se poznali ve starodávném Řecku," říkal jí, "váš vlas zadržuje svit slunce Zlatého věku, vaše oči jsou modré jako zhubená nebesa, jenž zářila v dolině tempské. Povězte, kterou královnou či bohyní jste byla? V jakém chrámu z chaledonu, v jakém zlatoebenovém paláci jsem vám já, prazapomenutý básník, pěl hymny své uctivé lásky? Vzpomínáte si mne?"
"Ó ano, vzpomínám si vás," řekla svým plačtivým sopránkem, "ale nebyla jsem ni královnou, ni bohyní. Byla jsem jenom žlutá sasanka na mýtině lesní u břehů jisté zapomenuté říčky, a vy jste byl faun, který kolem mne proběhl a rozšlápl mne, stíhaje prchající nymfu do sadů laiských, byl jste kníže, jenž kolem mne proběhl a rozšlápl mne, probíhajíc do jejích komnat."
"Nebohá květinko," řekl s lítostí, již nemusel předstírat. Nebylo možno odolat hrdliččímu, truchlivému znění jejímu hlasu, poddajné lítosti a lásce jejích očí. Nic neříkala, ale její hlava poklesla blíže jeho rameni a její rty se sevřely do svůdnější a strastnější křivky. Cítil, že i kdyby nebyla ani z poloviny tak žádoucí a milostná, bylo by neodpustitelnou krutostí ji nepolíbit... Rty měla chladné jako květy po dubnovém dešti, měkce se přivinuly k jeho jako vděk za jeho něžnou lítost...
Nazítří ji marně hledal mezi plavci na pláži. Slíbila mu, že tam bude, slíbila mu to mnoha nekonečnými polibky a šepty. S bezútěšnou vzpomínkou na bodavost jemného tlaku jejích úst a lehkého břemena jejího těla, jenž se tak nerado vymykalo z jeho paží, procházel směrem k přesypu, na jehož hřbetu spolu seděli. Zastavil se, zaslechl za sebou totiž hlas. Mimovolně se do nich zaposlouchal, jeden z nich totiž patřil jí. Druhý, tichý a neurčitý, s jistým záchvěvem lásky, patřil muži. Slyšel, jak svým rdliččím sopránkem, jehož hudba byla v jeho paměti tak svěží a chvějivá, říká: "Byla jsem jenom žlutá sasanka na mýtině lesní u břehů jisté zapomenuté říčky, a vy jste byl faun, který kolem mne proběhl a rozšlápl mne..."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama