U vod babylónských - Stephen Vincent Bénet (By the rivers of Babylon) - první verze překladu

21. prosince 2010 v 18:44 | Paželv |  Překlady
Slavná postapokalyptická povídka amerického autora v mém prvním překladatelském pokusu. Jazyk jsem se - trochu nesmyslně vzhledem ke střízlivějšímu originálu - snažil sestylisovat jako humanistickou češtinu doby Bible kralické, ale příliš se mi to nezdařilo. Proto jsem později povídku přeložil znova, jazykem originálu bližším.

Lovišti dobrými jsou strana západní a polední, strana východní však zapovězena jest. Zapovězena dále jsou mrtviště všeliká, leda by kov kdo hledati chtěl, a kdo kov by hledati chtěl, musí knězem býti nebo synem knězovým, a kněz i kov očištěny býti musí. Tak zákon zní, a v zákonu dobro jest. Zapovězeno jest překročiti Veleřeku a vejíti na Božiště, to zapovězeno jest nejpřísněji. Nevyslovujeme ani jméno toto, ačli známo nám jest. Tamť duchové žijí a běsové, a popel Veležáru jest v místě tom. Tyto věci zapovězeny jsou, a zápoveď ta odvěká jest.
Otec můj knězem jest, tedy kněžským jsemť synem. Šed v mrtviště blížná s otcem stvým, bázeň měl jsem zprvu, a všed můj otec v dům hledav kovu, stál jsem u dvéří se srdcem zmalnělým a slabým. Necítil jsem pach lidský, ač kostra stará v úhlu místnosti byla. Avšak nebývá toho, aby kněžský syn měl bázeň. Pohlížel jsem na kosti ve stínu a utišoval hlas svůj.
Pak vrátil se můj otec s kovem, s dobrým a velkým prutem. Pohlédl na mne, ale neutekl jsem. Dal mi kov k držení, vzal jsem a nezemřel. I seznal otec můj, že vpravdě jsem syn jeho a mohu se knězem státi, až čas nastane. Tehdy mlád jsem byl velice, avšak bratří mí nemohli býti kněžími, ač dobrými byli lovci. I dali mi maso a teplý roh u ohně. Otec můj na mne pohlížel s radostí, že knězem se mohu státi. Avšak chvástal-li jsem se či bez důvodu lkal, potrestal mne krutěji nežli bratry mé. Tak právo bylo.
Po čase mohl jsem sám vejíti do domů mrtvých hledati kov. I způsob domů oněch poznal jsem, a zřev kosti, strachu jsem již neměl. Kosti lehýnké byly a staré, častokrát na prach se rozpadly, když tkl jsem se jich, avšak tknouti se velehříchem jest.
Vzdělán jsem byl v žalmech a zaklínáních, zjeveno mi bylo, kterak mokvavou zastavit ránu a mnohá tajemství jiná. Kněz mnohá tajemství znáti musí, jakž otec můj říkal.
Jestli lovčí věří, že vše žalmy a zaklínáními zmůžeme, nechať věří, to jim neuškodí. Naučen jsem byl dávné knihy čísti a dávným písmem psáti, což těžké bylo a dlouze drvalo. Ušťastnilo mne vědění mé, jakž oheň by to byl v srdci mém. Nejraději ze všeho jsem o Starodech a bozích příběhům naslouchal, mnohé otázky kladl jsem si, jichž odpověděti mi nebylo lze. V noci jsem bdě ležel a naslouchal vanu, kterýž zdál se mi hlasem bohů prolétavajících povětřím.
Nejsme nevědomci jako lesní lid, ženy našeho lidu znají vlnu tkáti a naši kněží bílé řízy nosí. Nejímeť kořínky stromové, nezapomněli jsme písma starobylá, ač obtížné jest nám jim rozuměti. Nicméně hořela ve mně má vzdělanost a má nevzdělanost, toužil jsem znáti více. Když jsem se konečně stal mužem, přišel jsem k otci svému řka: "Jest čas mé pouti. Nech mne jít."
Pohlížel na mne dlouze hladiv vous svůj, až nakonec řekl: "Tak jest, je čas." Té noci jsem v domě kněží požádal a přijal očištění. Tělo mne bolelo, ale duch byl jako chladný kámen. Můj otec sám se tázal na sny mé.
Kázal mi pohlédnout do kouře ohňového, abych viděl a popsal,co vidím. Viděl jsem totéž, co jsem viděl vždy, řeku a za ní velké mrtviště a na něm bohy kráčeti. To byla stálá myšlenka má. Oči měl přísné, když jsem říkal, že není více mým otcem, ale jen knězem. "Toť mocný sen," pravil.
"Toť můj sen," řekl jsem, když dým odvanul a má hlava se zlehčila. Pak zazpívali v lodi vedlejší Hvězdozpěv, avšak uším mým jakž bzukot včelí v hlavě mé zněl.
Tázalť se mne, kterakž bohové obléčeni byli, i pověděl jsem mu, kterakž bohové obléčeni byli. Věděli jsme z knih, kterakž bohové obléčeni byli sice, avšak vidělť jsem je, kterakž přede mnou by byli. Když dovyprávěl jsem, tré vrhl dřívek a zpytoval, kamž padla.
"Toť velmocný sen," pravil. "Pohltiti tě může."
"Toho se nebojím," děl jsem pohlédnuv na něj. Tence zněl hlas můj v uších mých, avšak to kouřem způsobeno bylo.
Dotekl hrudi se mé a čela mého, a šíp mi dal a šípův tré.
"Vem je," děl. "Strana východní zapovězena jest. Zapovězeno jest překročiti Veleřeku. Zapovězeno je vejíti na Božiště. Tyto věci zapovězeny jsou."
"Tyto věci zapovězeny jsou," děl jsem, avšak můj hlas mluvil, a nikolivěk duše má. Znovu pohlédl na mne.
"Synu, já též mladé měl jsem sny. Nepohltí-li tě, budeš velkým knězem. Pohltí-li tě však, zůstaneš synem mým. Vydej se na pouť svou."
Odešel jsem se postiti, jakž zákon nařizuje. Tělo bolelo, srdce nikoli. S úsvitem jsem již byl z dohledu od vsi naší. Pomodliv se a očistiv čekal jsem znamení. Orel mým znamením byl, jenž letěl východním smrem.
Některá znamení od běsů sesýlána jsou. Na ploché skále čekal jsem v postu, tak tich jsem byl, že jsem slyšel nebe nad sebou a zemi pod sebou. Čekal jsem, až utápěti se započne slunce v obzoru, tu tré jelenův přecházeti se jalo údolí směrem východním, aniž povšimli si mne. A bílá srna s nimi byla, což veliké znamení jest.
Z vzdálenosti následoval jsem je čekav, což udá se. Srdce mé bálo se jíti směrem východním, avšak věděl jsem, že jíti musím. V hlavě mi bzučelo kvůli půstu, že ani nepostřehnul jsem levharta, jakž na bílou laň skáče. Avšak aniž bych postřehl čehokoliv, luk jsem v ruce své držel. I vzkřiknul jsem - a levhart od srny hlavu odvrátil. Není snadné jedním šípem zabíti levharta, šíp projíti musí okem jeho do mozku. Zemřel ve chvíli výskoku, převalil se a škrábal zem. Tak věděl jsem, že musím jíti směrem východním, že toť jest směr pouti mé. A když přišla noc, vatru jsem rozdělal a maso opekl.
Osm dní trvá cesta na východ, a přes mnohá mrtviště se prochází. Lesní lidé bojí se jich, já však ne. Příští noci na okraji mrtviště oheň jsem učinil sobě, a příštího rána jsem v mrtvodomě dobrý nůž nalezl, jen málo rzivý. Drobnost to byla proti budoucímu, však posílila srdce mého. Kdykolivž zvěř jesm hledal, přede mým byla šípem, a dvakrát setkal jsem se s lovci lidí lesních, avšak ti nestřehli mne. I seznal jsem, že kouzedlnictví mé silné jest a čista pouť má, ač není dle zákonův.
Když osmé slunce zapadati započalo, na břehu stanul jsem Veleřeky. Před půldenní cestou sešel jsem z bohocesty - po bohocestách nechodíme, ješto rozpadlé jsou ve veliké kusy kamene, cesta lesem bezpečnější jest. Po dlouhé cestě jsem zřel vodu přes houštinu, a teď jsem konečně stál na ústesu. Pode mnou Veleřeka byla, obru slunečnímu podobna, předlouhá a přešírá, polykající všeliké toky a předce žíznící. A jméno té řeky byloť Ha-dsun, totiž Svatodlouhá. Nikdo z kmene mého nebyl ji viděl, ani můj otec, ač byl knězem. Kouzedlná byla, i jal jsem se modliti.
Pak odvážil jsem se pozvednouti oči své a pohledl směrem poledním. A vskutku božiště tam bylo.
Nevím, jakž popsati bych mohl je. Bylyť tam věci v šarlachové záři, jež příliš velké byly, aby domy byly. Rudě ozářené, mocné a zřícené. Pak uvědoměl jsem si, že bohové viděti by mohli mne, i odplížil jsem se do lesa skryv oči své dlaní.
Jistě bylo zadosti učiniti to, abych přežil. Jistě bylo zadosti stráviti na útesu noc a přežít. Lesní lid nechodí ani blíže, přesto jsem ale v noci seznal, že jest mi překročiti řeku a vejíti v božiště, ačby bohové pozříti mne mohli. Kouzedlnictví mé mi nepomohlo, stále byl u vnitřnostech mých žár, a oheň v mysli mojí. Když slunce usvitlo, pomysel jsem sobě: "Pouť má hotova jest. Nyní navrátím se domů." Avšak ač pomyslel jsem si tak, věděl jsem, že nemohu. Vešed na božiště, zajisté umřel bych, avšak nevešed, nikdy bych neusmířil se s duchem svým. A lépe je ztratiti život než duši, zvláště pro kněze a syna kněžského.
Když vor jsem však zdělával sobě, slze tekly z očí mých. Lesní lidé zabíti by mne mohli bez boje, přišli-li by ke mně, avšak nepřicházeli.
Když vor učiněn byl, řekl jsem zaklínání mrtvých a uzdobil jsem tělo své k smrti. Srdce mé chladno bylo jako žába, kolena má vodě podobna byla, avšak žár v mysli mé pokoj mi nedopřál. Když vor jsem odrazil od břehu, započal jsem svou smrtnou píseň, jakž bylo mi. Dobrá píseň to byla.
"Jan jsemť a Jenův syn," zpíval jsem, "a z lidu vrchů přicházím, kteříž lidé jsou.
Vcházím do mrtvišť, ubit však nejsem,
beru kov z mrtvišť, sežhnut však nejsem,
Putuji po cestách bohů, strach ale nemám.
Aj, levharta jsem zabil, taktéž srnu zlovil!
Zapovězena jest strana východní,
avšak já vyšel jsem směrem oním,
zapovězeno jest Veleřeku překročiti,
avšak taktéž nyní jáť jsem zde!
Otevřte srdce, duše, vyslyště můj zpěv!
Na Božišti jsem, a nevrátím se zpět!
Tělo mé k smrti uzdobeno jest,
okončetiny mé zeslabeny jsou,
srdce mé veliké je však,
neboť na Božiště přicházím!"
A opět přesto vešed na Božiště, strach jsem cítil. Bál jsem se velice. Proud Veleřeky byl přesilný, svírav můj vor, což kouzedlné bylo, ješto řeka jest šírá a klídná. Tu běsy pocítil jsem v okolí svém a smeten jimi v proud jsem byl. Nikdy tak samoten necítil jsem se; na vědění své snažil jsem se vzpomenouti, ale jakžby zásoba oříšků veverčí. Ve vědění mé nebyla již moc žádná, malý jsem byl a nah, jakož ptáče vylíhlé, sám proti Veleřece a služebník boží.
Po chvíli oči jsem však otevřel a viděl jsem. Oba břehy zřel jsem řeky, seznal jsem, že dříve boží stezka byla v těch místech, ač nyní zlámány byly a zříceny jako zlámané úponky rév. Tak veliké byly kdysi, tak zázračné - a zřícené jsou, zřícené od časů Veležáru, kdy oheň z oblohy sršel. A stále proud mne blíže k Božišti vlekl, a šíré zříceniny před očima mýma vzrůstaly.
Neznám dobře řeku, jsmeť lidem vrchův, a když vedl jsem vor svůj tyčí, jen se rozvířil. Bál jsem se, že mne řeka odvleče pryč od Božiště do bájných Hořkých vod, i rozčilen jsem byl a zesílilo srdce mé. Vzkřiknul jsem: "Kněz jsem a kněze syn!" Bohové vyslyšeti mne ráčili a ukázali mi, jak tyčí veslovati, a i proud se změnil, až blíž jsem Božiště byl.
Když blíže však dosícil jsem, překotil se vor můj, a já, ješto v jezeřích jsem se plavati naučil, k břehu doplaval jsem. Z řeky čněl velký svorník rzivě kovový, i zachytil jsem se jej a usedl naň, vydechnuv. Zachránil jsem luk, dva šípy a nůž, kterýž v Mrtvišti jsem nalezl; ale nic jiného již, a vor můj vířil dál po proudu, směřuje k Hořkým vodám. Pohlédl jsem naň a uvědomil jsem si, že kdybych stál na něm, zajisté mrtev bych byl. Nicméně vysušil jsem tětivu luku svého a znova napjal ji, a pak se vydal k Božišti.
Podnoží hlíně podobno bylo, nesežehlo mne, takže neděly pravdu staré báje, že zem tam hoří stále; jáť byl v místě tom. Místy byly však vpravdě známky Veležáru, sutiny po něm a zříceniny, avšak
staré známky a staré sutiny. Takž pravdou není, což někteří kněží praví, že ostrov zahalen jest šlářem mhy a očarovanosti. Neníť takový. Jest jako velké Mrtviště, jakž největší Mrtviště, jenž známe, všudy protkán božími stezkami, ač zlámanými a zničenými. Všude jsou též zříceniny věží převysokých, v níž bohové sídlí.
Jak vypsati mohu, což zřel jsem? Šel jsem bděle, luk připraven k výstřelu a koži k utrpení. Měli kvíleti tam duchové a skříčeti běsové - avšak nebylo tak. Tiché a slunné byloť místo, na kterémž jsem přistál, vítr a déšť a ptáci květonosní upravili místo ono, a tráva v mezeřinách rostla kamene rozpukaného. Krásná byla to výspa, však žili tam bohové. Jsa bohem, stvořil bych si výspu právě takou.
Jakž vypsati mohu, což zřel jsem? Nevše věží zříceno bylo, některé čněly jako velký strom v lese, a ve výsostech ptáci hnízdili. Věže samy však slepy byly, neboť odešli bohové od nich. Orlovce zřel jsem rybolovného, tance rej zřel jsem býlích motýlků nad hromadou suti, procházel jsem a rozhlížel jsem se. I seznal jsem rytý kámen s písmenami vyřezanými, jenž v půli byly přelomeny. Mohl jsem písmeny ony přečísti, avšak nemohl jsem jim porozuměti. Pravily: AKODRAP. Dále ohlazená tam byla socha člověka či boha. Z bílého kamene zsochán byl, a vlasy v loknoví měl spleteny jakž žena, a jméno jeho bylo ASHING, jakž na podstavení sochy té čísti jsem mohl. I rozhodl jsem se, že moudré bude pomodliti se k Ashingovi, ač neznal jsem jinak boha toho.
Jakť vypsati mohu, což zřel jsem? Pach člověka jsem nemohl seznati na kameni ni kovu, v té pustině kamenné stromoví pramalé bylo, mnoho však holubův převelice bylo tam, kteříž ve věží hnízdili; ti bohové milovati museli, snad že je co obětinu užívali. A po stezkách božích se divé kočky potulovaly zelenooké a nebázlivé. V noci kvíleli běsovitě, avšak běsy nebyly. Diví psi nebezpečnější byli, ješto ve smečkách lovily, ale ty jsem střetl až pak. A všude vyryté kameny byly, pokryté písmenami a číslami kouzedlnými.
Vyšel jsem směrem severním, neskrýval jsem se. Kdyby mne bůh či běs zřel, zemřel bych jistě, ale jinak jsem se čeho báti neměl. Sežehával mne hlad po vědění, tolika věcem porozuměti jsem nemohl! Po čase povšiml jsem si, že u vnitřnostech mých byl hlad. Mohl jsem loviti a maso získati své, avšak neučinil jsem tak. Věděl jsem, že bohové neloví takž, jakž mi, ale berou jídlo své ze schrán čarných. Někdy jest lze je v mrtvištích nalézti; jednou, v časech dětinskosti mé, jsem podobnou schránu odevřel a okusil jídlo, kteréž sladké bylo. Ale můj otec naleznuv mne potresta mne přísně, ješto tato krmě začasté smrt nese. A nyní, když jsem dávno porušil všeckny zápovědi, vstoupil jsem do nejbližší věže a hledal pokrm bohů.
Konečně jsem jej nalezl ve velkém chrámu vprostřed města. Musel to býti mocný chrám, ješto střecha jeho jakž obloha noční hvězdná zbarvena byla, jakž viděti jsem mohl, ač vybledly barvy, a jeskyně a chodby jí podbíhaly, snad otroci držáni byli v místech oněch. Když sšplhávati níže započal jsem, kvikot krysí zaslechl jsem, i nedosšplhal jsem, neboť krysy nečisté jsou a dle kvikotu mnozí krys kmenové musí býti tam. Blíže jsem však v samém srdci zřícenin nalezl potravu, za dveřma stále odevřenýma. Pojedl jsem toliko ovocí ze schrán, jež přesladké chuti bylo. Rovněž v láhvích skleněných nápoj byl; velice silný byl nápoj bohů a srdce zaplavující. Pojeda a popiv, usnul jsem na vrcholu kamene, luk poblíže ruky své.
Když jsem se rozebděl, slunce bylo níže. Obhlížeje jsem lože své, zřel jsem psa, kterýž uhlídával mne; jazyk jeho visel z úst jeho, jakž by se mi smál. Byl to velký pes šedohnědý, vlčí velikosti. Vskočil jsem a vzkřikl, ale ani se nehýbnul, jen seděl, vypadav jakby se smál. Hnusil se mi. Když jsem hmátl po kameni, abych jej mohl po něm vrci, uhnul jemu. Neměl strach ze mne, avšak jakž na krmi pohlížel na mne. Jistěže šípem bych zabít ho dokázal, ale nevěděl jsem, zdali další psové v okršleku onom nejsou, nadto noc již blížila se.
Pohlédl jsem kol se - blíže byla velká, zlámaná bohostezka směrem půlnočním. Věže vysoké byly, ne však přespříliš, a mezi mnoha zbořenými mrtvodomy byly i pevné. I vydal jsem se směrem jejím, skrývaje se za zhrouceninami, a pes mne následoval. Když na bohostezku vystoupil jsem, seznal jsem, že jiní psové za ním jdou. Kdybych déle spal, jistě by ke mně přišli a rozervali hrdlí mé. Byla jich proti mne přesila, nekvapili proto. Vešel jsem do mrtvodomu, avšak střežili stále vstup, nepochybně věděli, že by mne dobře ulovili. Ale pes nezná dvéře odevříti, a jakž jsem z knih znal, bohové raději žijí na výsostech nežli na nízkostech.
Když nalezl jsem však dvéře, do kterýchž bych vstoupiti mohl, psi se rozeběhli. Aj, překvapeni byli, kdyžť dvéře jsem přibouchl před oblíčeji jejichžmi, dobré to byly dvéře, z kovu přesilného. Naslouchal jsem štěkání jejich divému, avšak neodpovědělť jsem jim. V tmě schody nalezl jsem a vyšel po nich.Mnohé tam byly schody točité, až zezávratněla hlava má. Nahoře další byly dvéře, nalezl jsem kliku a otevřel. V malé jsem ocitl se komnátce, na jedné straně bronzové byly dvéře, kteréž nemohl jsem otevříti, ješto kliku neměly. Snad kouzedlné zaříkání otevřelo by je, avšak takového neznal jsem. Otočil jsem se ke dveřím na opáčné straně zdi, jejichž zámek zlámán byl a jež jsem proto mohl odevříti.
I vešel jsem na místo bohatosti veliké. Bůh živší v místě tom velmocný musel býti. První přišel malý předpokojík, kdež zůstal jsem chvíli a říkal duchům místa onoho, že v míru přicházím a nejsem lupič. Když zdálo se mi, že vyslyšeli mne, vstoupil jsem. Nastojte, bohatost taková! Málo oken rozbitých bylo, vše zůstalo, jakž bývalo. Velikými okny celé město prohlíženo býti mohlo, a okna rozbita nebyla, ač zašpíněny byly a poškvrněny roky. Pokryty byly podlahy, a pokryvy nevybledly velmi, a křesla měkká byla a hluboká. Na zdích obrazy byly, divné a zázračné. Vzpomenuto budiž jednoho, v kterémž kytice byla v nádobě. Pakli z blízkosti pohleděl jsem, toliko barevné škvrnky k vidění byly, ale z dálnosti větší jak včera sebrané květy byly. Zdivnělo mé srdce vyhlédav na obraz ten. A když pohlédl jsem na podobu ptáčete z vypálené hlíny, vypadal jako ptáci naši. Všude knihy byly a písma v mnoha řečech, jež čísti jsem nemohl. Moudrý musel být ten bůh, jenž tam žil, a vzdělanosti plný. I věděl jsem, že na správném jsem místě, ješto, rovněž toužil jsem po vzdělanosti.
Místo však přepodivné bylo. V nádobě k omývání nebylo vody, snad myjí se tedy bohové vzduchem. V místě k jídla uchystávání nižádné dřevo nebylo, ač k vaření jinak ustrojeno bylo, ohniště postrádalo. Nikde svíce ni lampy nebyly; věci jisté lampám podobny byly, avšak olej v nich nebyl ni knot. Všeliké ty věci kouzedlné byly, ale dotekl jsem se jich a žil, tedy kouzedlnost vytěkala z nich. A v místě omývacím nápis byl řkoucí "Teplá", avšak na dotek teplý nebyl. A jiný pravil nápis "Studená", avšak na dotek chladný nebyl. Přemocná musela být kouzla místa toho, avšak vytěkala. Nerozumím tomu, ale toužím rozuměti.
Vzduch v domě bohů dusný byl a prašný a suchý. Jakž pravil jsem, že čáry vyprchaly, pravda není to zcela; vyprchala totiž z věcí kouzedlných, ale ne z místa onoho. Cítil jsem duchy kol sebe, kterakž zavěšují se na mne. Nikdy nespal jsem na mrtvišti, avšak tehdy jsem věděl, že dnes musím tam spáti. Když uvědomil jsem si to, vyschl mi jazyk v hrdle, ač po vědění takž jsem bažil. Téměř chtělo se mi sejíti zase a psům se postaviti, avšak neučinil jsem to.
Neprošel jsem ještě pokoje všeckny, když setmělo se. Když se tak stalo, vyšel jsem zpět do oné místnosti, z níž na město vyhlídati bylo lze, a oheň si učinil tam. Krb tam byl i s dřevníkem, ale nevařili na místě onom. V koberec jsem se zahalil a poblíže ohně usnul, ješto velice znaven jsem byl.
Nyní o velesilném kouzedlnictví pohovořím. Vzbudil jsem se vstřed noci, a oheň byl již vyhaslý a chladno bylo. A kolem mne všude hlas zněl a šepoty. Zavřel jsem oči, abych je utišil. Namítnou mnozí, že znova jsem usnul, ale myslím, že jsem neusnul. Cítil jsem, jak duchové vytahují mou duši z těla mého, jako na udici rybu.
Proč bych lháti měl? Kněz jsem a knězův syn. Pakli tak silní duchové jsou na mrtvištích malých a bližších, jakž velcí musí býti na Božišti? Přáli by si hovořiti k nám? Po tak mnoha létech? Cítil jsem se jako ryba na udici, vystoupil jsem z těla svého. Viděl jsem tělo své spáti před zchladlým ohněm, ale nebyl jsem to já. Byl jsem vytažen ze sebe, abych vyhlídal na město bohů.
Tma by měla býti, ješto byla noc, avšak světlo bylo, ješto všude byly světla a řady světel, světelné kruhy a nádoby, že by deset tisíc pochodní za tolik světel nevydalo. Obloha sama zářila, až stěží hvězd jsem mohl zříti, jakž leskla se. Pomyslel jsem si: "Přemocné kouzedlnictví", a zachvěl jsem se. V uších mých hučelo jako řeky řev. Když oči mé přivykly svitu a uši mé hluku, zřel jsem město takové, jakž bylo za časův bohů.
Překrásný to byl zajisté pohled. Nemohl jsem jej viděti tělem svým, ješto tělo mé mrtvo bylo. Všude bohové byli, ať kráčeje co pěší či na vozích, bohův bylo nesčíslně a vozy jejich zacpány ulice byli. Noc znali v noc změnit dle líbosti své a slunce spánek jejich neřídilo. Hluk příchodu jejich podoben byl hluku mnohých vodstev. Takové bylo kouzedlnictví, kteréhož mocni byli.
I pohlédl jsem z okna jiného; úponky mostů spraveny byly a bohostezky západním i východním šly směrem. Kterak neupokojitelní bohové byli v pohybu svém! Podhlodávali říční toky ve štolách a vzduchem létati mohli, nástroji neuvěřitelnými budovali díla obrův; nižádná zem na okršleku zemském bezpečna před nimi nebyla, ješto když přáli si věc nějakou, přivolali si ji kouzedlnictvím svým třebas z druhého konce světa. A ať cožkoliv činili, aťž pracovali či odpočívali, ať slavili či spolu obcovali, buben v jejích uších byl, a ten buben tep byl města velikého, tepav podoben srdci lidskému.
Zda byli šťastni? Což štěstí bohů jest? Velcí byli, přemocní, zázrační a děsiví, pohlížev na ně a na kouzedlnictví jejich jakž dítě cítil jsem sem, a ještě slabší, ješto se mi zdálo, že stáhnout měsíc mohli by z nebes. Zřel jsem je skrze moudrost zamoudrostnou a vědění zavěděné, a stále neviděl jsem všeliké dílo jejich, a jakž mohl bych viděti? ješto moudrost jejich toliko růsti mohla, až do míru všeobsáhlého.
A pakž viděl jsem, jaký osud stihl je, a děsivé to bylo vidění. Stalo se jim, když kráčeli po ulicích města svého. Viděl jsem boje s lidmi lesův, viděl jsem umírati lidi, ale toto nebylo podobno tomu. Bohové válčíce s bohy užívali zbraní, jež známy nám nejsou. Oheň s nebe padal a trávivá mlha - takový byl čas Veležáru a Velezmaru. Bíhali po ulicích podobni mravcům, jak ubozí oni bohové byli! Pak věže hroutiti se započaly, málo jich uniklo, jen málo, jak praví báje. Ale ač se město stalo mrtvištěm, mnohaletí jed v prsti tamní byl. Viděl jsem, co se stalo, viděl jsem umírat slední z nich. Temnota přelila se přes zničené město, i lkal jsem.
To vše viděl jsem. Říkám, co jsem viděl, ačli ne tělesně. Když rozebděl jsem se za jitra, hladov jsem byl, ale nepomyslel jsem na hlad svůj, neb srdce mé zmateno bylo. Znal jsem tedy původ metvišť, ač nevěděl jsem, proč Veležár nastal. Mnil jsem, že nemělo se to státi, s veškerým kouzedlnictvím zdejším. Procházel jsem přes dům hledaje odpověď. V domě tom tolik bylo nepochopitelného, ač kněz jsem a kněžský syn. Jak bych na druhém břehu velké řeky byl v noci a beze světla.
Pak mrtvého boha jsem viděl. V křesle svém poblíž okna seděl v místnosti, do níž jsem prve nevestoupil. Mnil jsem ho živého, pak jsem ale viděl koži na rukách jeho, jež suché usni podobna byla. Uzavřena byla místnost ta, horká a suchá, bezpochyby tak uchovana měla býti. Zprvu bál jsem se přistoupiti k němu, avšak opustil mne strach ten. Seděl tam a pohlížel na celé město, v božském šatu oděn byl. Věk jeho nebyl ani mlád, ani stár, nedokázal bych vypsati věk jeho. Avšak veliká moudrost v jeho tváři byla, a rovněž veliký žal. Viděl jsem, že by neodešel, kdyby mohl. Seděl před svým oknem a pozoroval své město zmírající, když zmíral sám. Je lépe život ztratit, nežli duši - a z jeho tváře viděti bylo, že duši neztratil. Věděl jsem, že kdybych dotkul se jej, zpráchnivěl by, ale v tváři jeho cosi nezdolného bylo.
A to jest celý můj příběh, neboť jsem věděl, že je člověkem. Věděl jsem, že to lidé žili zde, ani bohové, ani běsové. Toť veliké vědění jest, těžké je sdělovat jej a věřit jemu. Lidé zde žili, ač po temnostných cestách chodili, lidé to byli. Nebál jsem se pak již, vpravdě nebál jsem po cestě v dům svůj, ač bojovati jsem musel se psy dvakráte a s Lesním lidem jedenkráte. Když znovu otce svého střetl jsem, pomodlil jsem se a očištěn jsem byl. Dotkl se rtův mých a hrudí mé, řka: "Odešel jsi co chlapec, vracíš se co muž a kněz." Pravil jsem: "Otče, byli to lidé! Byl jsem na Božišti a viděl je! Zabij mne, pakli zákon tomu chce - ale vím, že byli to lidé!"
Pohlédl na mne, řka: "Tvářnost zákona není vždy stejná, a ty jsi učinil, což jsi učinil. Já již své učiniti nemohu, nuže učiň to namísto mne. Rci!"
I vyprávěl jsem a on mi naslouchal. Poté přál jsem si všem lidem říci, což seznal jsem, ale odrazoval mne otec můj, řka: "Pravda jest jelen tězký k ulovení. Požiješ-li přílišně pravdy, můžeš zemříti pravdou. Nikoli zbytečně prapředkové naši zapovídali vstup v mrtviště." To byla pravda - pravdu je lepší znát část po části. To jsem se naučil za kněžství svého. Snad i ti dřívější pozřeli přespříliš mnoho pravdy.
Započali jsme však. Nechodíme již do mrtvišť jen pro kov, hledáme i knihy a písma. Jsou obtížná, a kouzedlnosti jsou zničené, ale stále je můžeme bráti a podivovati se jim. Alespoň však můžeme započíti. Jsem nyní veleknězem, a Veleřeku nyní překráčíme a na Božiště vcházíme, na místo, jež se Nu Jorke zvalo, a ne jedinci, leč družiny. Zpytovaliť jsme obrazy bohův, nalezli veleboha Ashinga i druhy jeho, boha Lincolna, boha Biltmora a boha Mojžíše. Avšak toť lidé město zbudovali, ne bozi ni běsové. Lidé to byli. Vzpomínám tváře mrtvého. Lidé to byli, kteříž byli před námi. A my musíme znovu budovati.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama