Úděsný jazyk německý - Mark Twain - The Awful German Language

11. dubna 2011 v 17:55 | Paželv |  Překlady
Mark Twain tupí v půvabném fejetonu německý jazyk - to si přece nelze nechat ujít.

Vědomosti sbližují všeckny národy. - Přísloví 32,7
Překlad je věnován J. Š.
Často jsem navštěvoval kabinet zrůd na hradě v Heidelbergu, a jednoho dne jsem správce sbírky překvapil svou němčinou. Mluvil jsem s ním jen touto řečí, a velice ho to zaujalo. Po chvíli rozhovoru mi sdělil, že má němčina je prazvláštní, ba "unikátní", a že by z ní rád učinil exponát své sbírky.
Kdyby jen věděl, jaké úsilí jsem musel vynaložit pro získání svých znalostí, chtěl by ji koupit za jakoukoliv cenu. S Harrisem jsme se snažili naučit německy dlouho a usilovně, a ač jsme se naučili docela dost, dosáhli jsme toho jen s obtížemi a nepříjemnostmi, ostatně tři z našich učitelů za tu dobu odešli do věčných lovišť. Člověk, který se německy nikdy neučil, si nemůže ani představit, jak zmatečný ten jazyk je.
Zajisté není žádný jazyk tak nelogicky neuchopitelný, tak kluzký a vzpírající se jakémukoli řádu. Když se student prokouše výkladem tím nejbeznadějnějším možným způsobem a když nakonec zajásá v domnění, že našel pravidlo, které dává pevný základ všeobecné vřavě a zmatku těch deseti slovních druhů, otočí stránku a čte: "Nechť si žák dobře osvojí následující výjimky." I sjede očima na výčet a shledá, že výjimek je víc než případů, kdy se pravidlo uplatní. Utonuv v tom, vrhá se dále, hledá jiný Ararat a vstupuje na další tekuté písky. Taková byla a stále je má zkušenost s jazykem německým. Kdykoliv mám dojem, že jsem pochopil jeden z těch čtyř nesmyslných "pádů" a že jsem ovládl jejich používání, vetře se mi do věty zdánlivě bezvýznamná předložečka, nadaná jakousi děsivou a nepředvídatelnou mocí, a podtrhne pode mnou pevnou půdu. Například se kniha táže po jistém ptáku (neboť takové knihy se vždy táží po věcech, po kterých nikomu nic není): "Kde je pták?" Nuže, odpověď na tuto otázku je, alespoň podle mé knihy, že pták čeká v kovárně, až přestane pršet. Pochopitelně by to žádný pták neudělal, ale co je psáno, to je dáno. No dobře, jmu se luštit němčinu, abych mohl odpovědět. Nezbytně jsem to vzal za špatný konec, protože to je podstata němčiny. Řekl jsem si: Regen, totiž déšť, by mohl být mužského rodu, nebo klidně i ženského, nebo snad středního, teď se mi zrovna nechce listovat ve slovníku. Budiž tedy der Regen (déšť), die Regen (déšť) či das Regen (a pořád je to jen ten déšť), podle toho, kterého rodu by to bylo, kdybych se rozhodl podívat. (V zájmu vaší informovanosti vám prozradím, že je rodu mužského). Takže pokud je déšť der Regen, pokud je to trvalý stav toho, o čem se mluví, aniž by byl vykládán obšírněji nebo k něčemu vztahován, totiž v nominativu, pokud to není déšť ležící v okolí či nějakým obecným způsobem s určitostí umistěný nebo pokud vyvádí něco jiného, nebo pokud náhodou někde za bukem netkví a nespočívá (v čemž německá gramatika vidí činnost), uvrhne to na déšť pád dativní, učiníc to z něj dem Regen. Nicméně pokud déšť sice nemění svůj stav, ale vykonává něco činně - totiž pokud záměrně neskáče z nebe, aby dopadl na ptáka -, tedy vykonává nějaký pohyb, bude to mít za následek, že déšť sklouzne do akuzativu a promění dem Regen v den Regen. Když jsem si tedy učinil dokonalý přehled gramatiky, pln sebedůvěry jsem německy prohlásil, že pták pozůstává pod střechou kovárny "wegen den Regen", totiž kvůlivá dešti. Učitel však mé nadšení uhasil podotknutím, že kdykoliv se do věty vetře "wegen", musí být předmět vždy a bez ohledu na okolnosti v genitivu, a proto jest pták v kovárně "wegen des Regens."
Mimochodem - později jsem byl informován odborníkem, že za jistých složitých a krajně neobvyklých okolností se "výjimečně" smí říct "wegen dem Regen", to se ovšem týká pouze deště a ničeho jiného.
Existuje deset slovních druhů, a všechny působí jenom problémy. Průměrné souvětí v německých novinách je dechberoucně majestátní, zabírá totiž čtvrtinu sloupce, čítá všechny slovní druhy, ne popořádku, ale naprosto pomíšeně, obsahuje mnoho složenin, které si pisatel stvořil z ničeho právě k této příležitosti a která se nedají nalézt ve slovnících - je to šest nebo sedm slov sešitých v jedno beze švů či kloubů, nemají ani pomlčky. Souvětí má čtrnáct či patnáct podmětů, pro každou vedlejší větu jeden, tu a tam je nějaká vedlejší věta bezpodmětná, a nakonec se všechny vedlejší i hlavní věty souvětí ujednotí do jednoho královského rámce, jehož první půlka je hned na začátku, druhá někde v půli posledního řádku, a pak teprve přijde sloveso, ze kterého se nakonec dozvíte, o čem celá ta věta vlastně byla. A po slovesu, ale to už je jenom taková ozdůbka, pokud to mohu posoudit, na vás pisatel vyhrne nějaké to "haben sind gewesen gehabt haben geworden sein", nebo něco podobného, a pomník je odhalen. Ten závěrečný výboj je podobné povahy, jako vymýšlení kudrlinek za vlastním podpisem, celkem k ničemu, ale vypadá to důstojně. Německé knihy se dají číst celkem snadno, pokud je tedy čtete pod lupou a stojíte přitom na hlavě, abyste opět vyrovnali tu převrácenou stavbu, nicméně číst a porozumět německým novinám je dle mého názoru věc pro cizince zhola nemožná.
Ani německé knihy ovšem nejsou zcela prosty útoků té bouře vedlejších vět, většinou tam však vedlejší věty zabírají jen několik řádků a proto, když vám závěrečné sloveso umožní porozumět celkovému smyslu věty, máte ještě v hlavě hrubou představu o dočítané větě. Zde je věta z jednoho výborného a známého německého románu, v níž je jen jedna kratičká vedlejší věta. Můj překlad je naprosto doslovný, jen jsem přidal jednu závorku, abych napomohl čtenáři - v originálu však nejsou a čtenář je tomu chaosu vydán na milost a nemilost.
"Ale když on, na ulici, (ve volném hedvábí a saténu podle nejnovější módy oblečenou) vládního rady manželku potkal," a tak dále. [1]
Je to z románu Tajemství staré slečny od paní Marlittové. Dokonalá německá věta podle nejosvědčenějšího vzoru. Můžete se sami přesvědčit, jak neuvěřitelně je sloveso vzdáleno od záchytných bodů významu. V německých novinách zase s oblibou přesouvají sloveso až na druhou stránku, a jednou jsem zaslechl, že se prý chudinka sloveso do věty kvůli těm nesmírným přívlastkům a vedlejším větám přes dva sloupce vůbec nedostalo. Čtenáře to samozřejmě velice vyčerpává a otupuje.
I v naší literatuře trpíme vsuvkovací mánií, příklady může každý snadno nalézt v našich knihách a časopisech, pro nás je to však znamení pisatelovy nezkušenosti či mdlého rozumu, pro Němce je to však znak vytříbeného pera a jistého druhu zářného intelektuálního oparu, který tomu národu platí za jasnost. Jistě to však jasnost není, prostě být nemůže. Každý to musí uznat. Pisatelovo myšlení musí být prostě šílené, když začne hovořit o tom, že muž potká choť pana rady a přesně uprostřed tohoto jednoduchého sdělení oba pokojně se setkávající anhaltuje a pohřbí čtenáře v šatníku té dámy. Je to prostě absurdní, jako kdyby zubař, který vám slibuje okamžitou a bezbolestnou extrakci zubu, sevřel řezáky kleštěmi, pak tam jen tak stál a vyprávěl vám stupidní anekdotu a v okamžiku pointy škubl. Prodlevy v literatuře i zubařině jsou nechutné.
Pak je ještě jeden druh vsuvek, který spočívá v tom, že se sloveso rozpoltí, druhá půlka je na začátku kapitoly a první na jejím konci. Existuje vůbec něco nesmyslnějšího? Říká se tomu "odlučitelné předpony". Německá gramatika je toho plná, a čím dále od sebe pachatel obě rozpolcené části odnese, tím více je za svůj zločin chválen. Ze všeho nejoblíbenější je reiste blablablabla ab - odjel. Zde je úryvek sebraný a zangličtěný z německého románu.
"Zavazadla připravena, JEL, políbiv svou matku a sestry a přivinuv ještě jednou k sobě svou milovanou Gretchen, oděnou v prostém bílém mušelínu, s jedinou tuberózkou vetknutou v jejích hustých hnědých vlasech, když sklopýtala ze schodů, stále bledá hrůzou a vzrušením minulého večera, chtějíc však přitisknout ještě jednou svou nebohou rozbolavělou hlavinku na hruď toho, kterého milovala víc než vlastní život, OD."
Není dobré se tolik zabředávat do odlučitelných předpon, člověka to brzy připraví o dobrou náladu. Pokud se k tomu tématu dostanete a nejste dopředu varováni, mozek vám nakonec buď změkne nebo ztvrdne. Přinejmenším stejně květnatým hnusem onoho jazyka, který by měl být odstraněn, jsou osobní zájmena a přídavná jména. Například existuje slovo "sie", znamená to "ona", anebo to znamená "vy", anebo to znamená "jí", anebo to taky znamená "to", anebo "oni", anebo "jim". Jak ubohý je jazyk, v němž jediné slovo musí vykonávat práci šesti, a má na to jen tři písmena. Ale hlavně, jaká je to hrůza, když nemůžete nikdy vědět, který z významů má mluvčí právě na mysli. A proto kdykoliv mi někdo řekne sie, pokouším se ho zpravidla zabít.
Nyní pohovořme o přídavném jménu. To je věc, jehož jednoduchost by mohla být velkou výhodou, přesto ji však vynálezce jazyka, a to naprosto bezdůvodně, zkomplikoval jak jen mohl. Když chceme hovořit ke svým nejlepším přátelům civilizovanou řečí, zůstaneme u jediného tvaru přídavného jména a nijak nás to netrápí. S němčinou je to naopak. Když takový Němec dostane do ruky přídavné jméno, musí si ho skloňovat, takže skloňuje a skloňuje, dokud si z toho nevyskloňuje mozek. Je to ještě horší než latina. Například se říká:
JEDNOTNÉ ČÍSLO
nominativ - mein guter Freund, můj dobrý přítel
genitiv - meines guten Freundes, mého dobrého přítele
dativ - meinem guten Freund, mému dobrému příteli
akuzativ - meinen guten Freund, mého dobrého přítele
MNOŽNÉ ČÍSLO
n. - meine guten Freunde - mí dobří přátelé
g. - meiner guten Freunde, mých dobrých přátel
d. - meinen guten Freunden, mým dobrým přátelům
a. - meine guten Freunde - mé dobré přátele
Ať se to naučí ten, kdo se touží dostat do blázince, jistě bude mít úspěch. To je snad lepší zůstat v Německu bezpřátelním, než je takhle skloňovat. A to jsem vám předvedl jenom problémy se skloňováním toho dobrého přítele, totiž muže, je to jen třetina práce, protože nové problémy si to přídavné jméno vypůjčí od ženského předmětu, a ještě úplně jiné, když je onen středního rodu. Ta řeč má víc přídavných jmen, než je ve Švýcarsku černých koček, a všechny se musí skloňovat takhle komplikovaně. Složité? Přehnané? Ta slova pro to nejsou dost výstižná. Jednou jsem slyšel (a byl naprosto střízlivý!) kalifornského studenta v Heidelbergu, jak prohlásil, že by se raději vzdal dvou lahví pití, než vyskloňoval jediné německé přídavné jméno.
Vynálezce oné řeči měl patrně zvrácené potěšení v tom, že jej komplikoval všemi způsoby, které ho jen napadly. Například pokud někdo normálně mluví o domu, haus, koni, pferd, nebo třeba psu, hund, napíše ta slova takhle. Pokud je ale použije v dativu, nalepí k nim zbytečné a hloupé E a píše hause, pferde, hunde. To přidané E však mnohdy také značí množné číslo, právě tak jako S v angličtině, v důsledku čehož si akolyta němčiny obvykle hezkých pár měsíců myslí, že má psy siamská dvojčata, než pochopí, o co jde, a na druhou stranu to mnoha němčinářům způsobí tu potíž, že si koupí a zaplatí dva psy, ale dostanou jen jednoho, protože si psa omylem koupili v dativu jednotného čísla v domnění, že si jej kupují v množném čísle - a jazykové právo je samozřejmě na straně prodávajícího, pravidla jsou daná a kupec ho nemá za co zažalovat.
Všechna podstatná Jména začínají v Němčině velkým Písmenem. To je asi jediný dobrý nápad v onom jazyce, dobrý nápad, bijící do očí ve své výjimečnosti. Myslím, že to je dobrý nápad, protože díky tomu můžete okamžitě rozeznat, co je a co není podstatné jméno. Často vás to však zmýlí, neboť zaměníte příjmení člověka za prosté jméno nějaké věci, a zmaříte spoustu času jen proto, abyste z věty vydolovali nějaký význam. Německá příjmení mají navíc většinou nějaký význam, což ještě napomáhá k matení studenta. Jednou jsem překládal jednu pasáž, která tvrdila, že "rozzuřená tygřice zpřelámala své okovy a sežrala ubohý jedlový les" (Tannenwald). Když jsem si nad tím strhal mozek, zjistil jsem, že ten Tannenwald byl jenom nějaký chlap.
Každé podstatné jméno má navíc rod, a nejsou jim rozděleny podle žádné logiky, takže se každý případ musíte naučit zvlášť zpaměti. Jiný způsob není. Už na to musí mít člověk hlavu jako knihovnu. Podle němčiny je zřejmě mladá dívka (das Mädchen) bezpohlavní, zatímco tuřín (die Kohlrübe) žena. Jak přehnaná je to úcta vůči tuřínu, a jaká hanebná neuctivost vůči dívce. A jak to vypadá napsané - přeložil jsem pro vás pasáž z jedné z našich nejlepších učebnic němčiny:
Gretchen: Wilhelme, kde je ta tuřín?
Wilhelm: Odešla do kuchyně.
Gretchen: Kde je to milé a krásné anglické dívka?
Wilhelm: Odešlo do opery.
Ještě něco o německých rodech: strom je mužského rodu, jeho květy ženského a jeho listy středního. Koně jsou bezpohlavní. Psi jsou muži, kočky jsou ženy, včetně kocourů, samozřejmě. Lidská ústa, krk, prsa, lokty, prsty na rukou, nehty, chodidla a trup jsou mužského rodu, lidská hlava je mužského nebo středního, podle toho, které ze dvou slov pro ni zvolíte, a to nemá vůbec nic společného s pohlavím vlastníka či vlastnice příslušné hlavy. V Německu proto mohou mít ženy pouze mužské nebo střední hlavy. Lidské nosy, rty, ramena, hruď, ruce a prsty na nohou jsou ženského rodu, vlasy, uši, oči, líce, nohy, kolena, srdce a rozum jsou úplně bezpohlavní. Rozum totiž asi znal vynálezce němčiny jenom z doslechu.
Ze svrchupsané pitvy čtenář vidí, že si v Německu muž sice může myslet, že je mužem, ale když se podívá zblízka, je naplněn pochybnostmi, zjistí, že ve skutečnosti je tou nejsměšnější smíšeninou a nakonec se sice může snažit utěšovat tím, že aspoň jedna třetina té změti je mužská, ale na to mu hned pokořujícím způsobem odpoví druhá myšlenka, že na tom totiž není o nic lépe, než kterákoliv žena či kráva v té zemi.
Navíc je v němčině naneštěstí nějakým přehlédnutím jazykotvůrce Žena (Frau) sice rodu ženského, nicméně Manželka (Weib) rodu středního. Manželka nemá pohlaví, je středního rodu, zatímco ryba mužského - a její, tedy jeho, šupiny jsou zase rodu ženského. Rybářka (v angličtině fishwife, rybmanželka, nutno dodat, že v němčině ekvivalentní Fischweib přísně vzato neexistuje; pozn. překl.) není ani jedno. Zbavit manželku pohlaví je poněkud ne dost podrobný popis té věci, což je sice chybou, ale popis příliš podrobný je ještě mnohem horší. Když Němec mluví o Angličanech, použije slovo engländer, pak přidáním inu vytvoří Angličanku - engländerin. Normálnímu člověku by to stačilo, pro Němce to ale není dost a musí k tomu ještě přidat člen, který ještě zdůrazní, že následující tvor je vlastně tvoryně, a napíší "die Engländerin", tedy "ta Angličanka." A to už je dle mého názoru popis přílišný.
Ač si tedy student připojí pohlaví k dostatečnému množství věcí, nezbaví se obtížností, neboť mu přijde nesmyslné lepit "ten" a "ta" na věci, které by každý duševně zdravý člověk označil za "to". A byť si umí v duchu vytvořit německou větu a všechny teny a ta umístí na správná místa, a byť v sobě najde dost odvahy k promluvě, nic mu to neprospívá, protože když konečně donutí jazyk k pohybu, vyjdou mu všechny ty pracně vykonstruované rody jako "to". A i když si německy čte sám pro sebe, nazývá ty věci stejně "to", ač by si to měl v duchu překládat asi takto:
TA PŘETRUCHLIVÁ BALADA O TOM RYBÁŘKU A TOMU JEHO SMUTNÉMU OSUDNU
Ten sychravý Den je. Hle, jak ten Déšť lije, hle, jak ten Krupobití bije, hle, jak ten Sníh padá, a ten Bláto, jak je hluboký! Ach, to ubohé Rybářka, jak uvízlo v tom Bahni, upustilo to toho Košíku těch Rybů, a její Rukové byly pořezáni těmi Šupiny, kdy ty Tvory Rybářka stahovalo, jeden Šupin tomu dokonce vlétl do oku a Rybářka jej nemohlo vytáhnout. Otevřelo svého Ústa, aby volalo o Pomocu, z Ústa však ani jeden Zvuk nevyšel, utopil se totiž v řádícím Bouřu. A nyní ta Kocour chytila jednoho z Rybů a jistě by jí s ním utekla. Ne, uhryzla Ploutev, chytila ji v Ústech - polkne ji ona? Nikoliv, Rybářkova statečná Psice opouští své Štěňaty a zachraňuje tu Ploutev a sežere ji coby svůj ten Odměn. Jaká Hrůza! To blesk zasáhlo ten Rybářkokoš a vložilo doň to Oheň, hle, ta Plamena olizuje to zničené Věc svou rudou, zuřivou Jazykou, a teď již ona útočí na bezmocnou Rybářkovu Nohu, celou ji spálí, leda tu velkou Palec, již je ta Palec spálená, stále však rozestárá, stále rozvívá své Jazyky, již útočí na toho Rybářka Trup a pohlcuje jej, obkružuje už její Srdce a pohlcuje jej, pak její Hruďo, a v Okamžiku je z toho Rybářka ta Popel, dosahuje jeho Krka - to Krk je pryč, teď je na tom jejím Bradu, je pryč, pak tu její Nosu, ta je též pryč. V dalším Okamžiku, leda by ta Pomoc přišla, již toho Rybářka nebude. Ta Čas tlačí - není tu nikdo, kdo by to Rybářko spasil a zachránil? Ano! Jak radostné, s lehkým Nohem to Angličanko přichází! Ach žel, to dobré Angličanko se opozdilo, kde je teď neblahé Rybářko! Ty Muka jeho skončily, odešlo v to lepší Svět, zbylo za ní jen to Nářek milovaných a to hromádko ubohého Popelu. Neblahé, neblahé, neblahé Hromádko! Nechť je neseno něžně, uctivě, skrze Lopatku, do věčné Klidy, s Modlitbem, který se vznese do těch Výsostí, kde bude mít každý správné Pohlaví a žádné Němečino mu nebude diktovat ta Nesmysla.
Jak čtenář sám vidí, jsou všechna zájmena velice ošemetnou věcí pro nenavyklý jazyk. Řekl bych, že ve všech jazycích zní podobně slova, která spolu významem nemají nic společného, a že je tato podobnost plodným zdrojem nedorozumění pro cizince. V našem jazyce je to zrovna tak, ale v němčině je to ještě mnohem horší. Mnoho potíží způsobuje například slovo vermählt, které připomíná, ať už doopravdy nebo domněle, tři nebo čtyři jiná slova, takže nikdy nevím, jestli to znamená "opovrhovaný", "vymalovaný", "podezřelý" nebo "ženatý", dokud se nepodívám do slovníku. Takových slov jsou spousty a je to nesmírné utrpení. A aby to nebylo tak jednoduché, jsou taky slova, která vypadají, že připomínají druhá, ale nepřipomínají, a tím způsobují mnohem víc problémů, než kdyby připomínala. Například takové slovo vermieten (pronajmout) a slovo verheiraten (což je další způsob, jak říct "oženit se"). Slyšel jsem o jednom Angličanovi, který zaklepal v Heidelbergu na dveře a zeptal se pana domácího tou nejlepší němčinou, jaké byl jen schopen, zdali by se mohl s tím domem verheiratenovat. Některá slova se liší podle toho, jestli položíte přízvuk na první slabiku, a znamenají něco úplně jiného, pokud je přízvuk na poslední. Například je slovo, které podle přízvuku znamená buď běžence, nebo rychlé listování knihou. Jiné slovo znamená podle přízvuku buď "připojit se k někomu" nebo "vyhnout se někomu" - špatně přizvuknete a jste v průšvihu.
Některá slova toho jazyka jsou nesmírně používaná. Například schlag a zug. Ve slovníku jsou třičtvrtě sloupce různorodých schlagů a sloupec a půl zugů. Schlag může znamenat úder, ránu, zvuk, slavičí zpěv, mrtvici, záchvat, holubník, lán, hon, ráz, zákrut, náraz, tep, seč, plemeno, hod, druh, líchu nebo paseku. A to ještě v tom jednoduchém a nekomplikovaném významu, totiž ve významu pevně daném, vymezeném. Jsou však způsoby, jakými jej můžete z tohoto významu osvobodit a povznést je k výšinám jako na křídlech Pegasových, a pak už nikdy nebudete mít klid. Můžete za něj pověsit kterékoliv slovo se vám zlíbí, a pak to může znamenat naprosto cokoliv. Počínaje schlagaderem, což znamená tepnu, k němu můžete připojit celý slovník slovo za slovem, až se dostanete k schlagwasseru, kalové vodě. Dokonce může být i schlagmutter, totiž tchýně.
Totéž s zugem. V pevně daném významu zug znamená vlak, tah, průvod, procesí, tažení, průvan, potah, četu, rys, hlt, doušek, výpravu, pud, chod, vlak, soupravu, pauzu u varhan, šachový tah, předsudek, zkrátka věc, kterou by to za určitých okolností nemohlo znamenat, zvážíte-li všechny jeho levobočky i pravobočky, ještě nebyla objevena.
Užívanost schlagu a zugu je nedocenitelná. Cizince, který se vyzbrojí touto dvojicí a pak slovem "also", nemůže na německé půdě potkat nic zlého. "Also" je ekvivalent "žeano", v podstatě to v mluvené němčině neznamená vůbec nic a v psané sem tam něco. Pokaždé, když Němec otevře ústa, vylétne z nich nějaké to also, a pokaždé, když je zavře, překousne jiné also vejpůl, protože se právě snaží prodrat ven.
Cizinec, vyzbrojen těmito třemi skvělými slovy, se může snadno stát pánem situace. Ať mluví beze strachu, ať nechává volně plynout svou průměrnou němčinu, a kdykoliv se mu nedostává slov, ať vakuum ucpe nějakým tím schlagem, s největší pravděpodobností na místo zapadne, a pokud náhodou ne, pak ať co nejdřív použije zug, tato všemocná dvojice slov stěží může nezaplnit mezeru. Pokud by se to však nějakým zázrakem přihodilo a neujaly se, vždycky prostě můžete říct also, což vám na chvilku umožní přemýšlet o potřebném slově. Když si v němčině nabíjíte své konverzační zbraně, je nejlepší do nich nacpat jeden či dva schlagy a jeden či dva zugy, protože je úplně jedno, co tvoří zbytek náboje, vždycky je s něčím spojíte. Pak si směle zaalsujete a nabijete znovu. Nic nedodá rozhovoru, ať už v němčině, nebo ve vaší mateřštině, takovou eleganci, půvab a nenucenost, jako když do ní vptýlíte pár alsů nebo žeanů.
Ve svém deníku jsem našel tento zápis:
1. července - V nemocnici včera úspěšně vyoperovali z pacienta, severního Němce z okolí Hamburka, třináctislabičné slovo, naneštěstí jej však chirurgové otevřeli na nesprávném místě, a pod dojmem, že v něm je celé panoráma jazyka, zesnul. Tato smutná událost vrhla stín na celou společnost.
Tento odstaveček se zmiňuje o jednom z nejvýznamnějších a nejzajímavějších článků mého tématu - rozlehlost německých slov. Některá slova jsou tak dlouhá, že mají dokonce i perspektivu. Vizte tyto příklady:
Freundschaftsbezeigungen.
Dilettantenaufdringlichkeiten.
Stadtverordnetenversammlungen.
To nejsou slova, to jsou mašírující šiky písmen. A nejsou nijak vzácná, když kdekoliv otevřete německé noviny, uvidíte je panovačně pochodovat na každé stránce - lidé s představivostí na ní vidí i vlajky a vojenskou hudbu. Vnesou názvuk vojenské břesknosti i do toho nejmírumilovnějšího námětu. Velmi mne tyto kuriozity zajímají, kdykoliv natrefím na nějakou hezkou, chytím ji, dám ji vycpat a pověsím si ji do muzea. Takto jsem vytvořil docela cennou sbírku. Pokud mám něco dvakrát, vyměňuji s jinými sběrateli a tak svou osádku ještě rozrůzňuji. Několik příkladů, které jsem nedávno koupil v aukci po zbankrotovaném starožitníkovi:
Generalstaatsverordnetenversammlungen.
Altertumswissenschaften.
Kinderbewährungsanstalten.
Unabhängigkeitserklärungen.
Wiederherstellungbestrebungen.
Waffenstillstandsverhandlungen.
Rozpíná-li se jedno z takových nesmírných pohoří přes potištěnou stránku, samozřejmě to zdobí a povznáší celou literární krajinu, ale na druhou stranu to nesmírně trýzní studenta, který se pod tou překážkou nemůže ani proplazit, ani na ni vyšplhat, ani si skrze ni vyvrtat tunel. Přivolá si na pomoc chrabrý slovník, ale ani ten ho nezachrání. Slovník totiž nemůže být nekonečný a podobné věci zkrátka neuvádí. A plným právem, protože tyhle dlouhé věci se stěží mohou zvát plnoprávnými slovy, spíše pářícími se shluky slov, a jejich kuplíř by si zasloužil pověsit. Jsou to celé věty bez mezer. Jejich jednotlivé části se sice ve slovníku najdou, ale jen rozptýleně, takže musíte součásti lovit jednu po druhé, až se nakonec doberete celkového smyslu, a to je neskutečně otravná dřina. Zkoušel jsem to na výše uvedených příkladech. "Freundschaftsbezeigungen" jsou pravděpodobně "přátelstvíprojevení", což je hnusná složenina ze "známek přátelství". "Unabhängigkeitserklärungen" jsou "nezávislostívyhlášení", což není podle mne o nic lepší než "vyhlášení nezávislosti". "Generalstaatsverordnetenversammlungen" jsou "generálníchstavůzástupcůshromáždění," což je, pokud je mi známo, zvukomalebně mazlivý eufemismus pro "parlament". I v naší literatuře nás tento zločin trápil, ale ty časy jsou pryč. Klapkobřinkostroje se už dávno smrskly do jednoduchých a dostačujících klavírů a ty si tiše hrály dál a nic se nestalo. V těch časech nám nestačilo význam nabalzámovat a tiše jej pohřbít ve slově, chtěli jsme nad ním vystavět Tádž-Mahál. Připomínky té spojovací mánie se ozývají dodneška, ale narozdíl od němčiny používáme mezery. Například místo věty "Pan Simmons, notář hrabství a městských okrsků, byl včera ve městě," se řekne "Notář hrabství a městských okrsků Simmons byl včera ve městě." Neušetří to čas ani čerň a zní to neohrabaně. A věci podobné této se vidí docela často: "Manželka pomocného místního návladního Johnsona se včera vrátila do svého městského bytu." To skládání slov je nesmyslné, nejenže nikomu neušetřilo ani píď času nebo problémů, ale přiřklo titul paní Johnsonové, která na něj nemá žádné právo. Podobné věci jsou však zajisté maličkosti ve srovnání s tím chmurně neohrabaným německým způsobem skládání složenin dohromady. Rád bych na ukázku uvedl tuto lokálku z jednoho mannheimského deníku:
"V předvčerejšíkrátcepojedenáctéhodině Noci, vtomtoměstěstojící Hostinec zvaný 'U formana' hořen byl vy. Když Oheň dosáhl nahořícíhodomustřešespočívajícího Hnízda Čápa, letěli dospělí Čápi od. Jelikož však okolorozpoutaným ohněmobklopené Hnízdo saženo samo Ohněm bylo za, ihned hltilo navracející se Čápici v Plameny po a ta zemřela, chráníc svými Křídly její Potomstvo."
Ani ta nejneohrabanější německá věta nemůže být bez patosu, jaksi jej zesiluje. Ta noticka je už několik měsíců stará, publikoval bych ji dřív, ale čekal jsem na zprávy o Čápu - otci. A stále jsem se jich nedočkal.
Also! Pokud jsem neukázal, jak je němčina složitá, měl jsem to aspoň v úmyslu. Ptal jsem se jednou amerického studenta, jak je na tom s němčinou, a ten odpověděl bez váhání: "Vůbec nijak. Těžce jsem na tom pracoval po tři měsíce, a umím jenom jednu jedinou německou frázi - zwei glas (dvě piva)." Na chvilku se zamyslel a pak dodal: "Ale tu umím důkladně."
Pokud nebylo dokázáno, jak je studium němčiny otravné a nesnesitelné, bylo to opomenutím, nikoli záměrem. Nedávno jsem zaslechl těžce zdeptaného amerického studenta, který pro ulehčení sáhl k jednomu německému slovu, když svou strázeň nemohl déle snášet - bylo to jediné slovo, jehož zvuk mu byl tak sladký a drahý, že mohl vyléčit jeho zdrásanou duši. Bylo to slovo "Kurve". [3] Pomáhal mu jen zvuk, nikoli význam, a když jsem mu sdělil, že na konci nemá být "a", nýbrž "e", ztratil svou jedinou útěchu, zoufalstvím zchřadl a skonal.
Myslím, že všechno hlasité, řvavé, bouřlivé je v němčině jaksi mírumilovnější než v našem jazyce. Naše slova k popisu těchto jevů jsou hluboká, silná, zvučná, jejich německé ekvivalenty jsou tenounké, měkké, neznělé. Hrom, řev, bouře, výbuch, vytí, krutost, bořit, bitva, trýzeň - to jsou skvělá slova, mají znělost i průbojnost věcí, které popisují. Ale jestli nejsou jejich německé ekvivalenty tak akorát do dětské ukolébavky, mám uši na okrasu a ne na zkoumání zvuků. Vyšel by snad někdo hrdinně do bitvy, kdyby se nazývala slovem tak mírumilovným, jako je schlacht? A nebyl by zcela zničen pocit zkázy, kdyby musel člověk, který se vydá ve svých nejlepších šatech do bouřky, popisovat její následky ptačím trylkováním slova gewitter? A považte ten nejsilnější z německých ekvivalentů pro výbuch - ausbruch. I náš "popruh" má v sobě víc energie - patrně by Němcům prospělo jej přijmout do své řeči, aby jím vyjádřili obzvlášť děsivé exploze. Německé slovo pro peklo, Hölle, ovšem zní pekelněji než cokoliv jiného, protože ukazuje, jak je nezbytně směšné a nezajímavé. Byl-li by tam kdo v Německu poslán, byl by to pocit dost důstojný pro urážku?
Když jsem detailně popsal několik nectností tohoto jazyka, velice stručně vylíčím i pár jeho ctností. Psaní podstatných jmen s velkým písmenem jsem už zmínil. Ale daleko lepší je něco jiného - totiž že se dá pravopis slova určit podle výslovnosti. Po krátkém poučení může přečíst jakékoliv německé slovo, aniž by se musel ptát, zatímco v angličtině se student musí ptát: "A jak se čte B-O-W?" a my mu musíme odpovídat: "To nikdo neví, a taky si musíte určit sám, co to znamená, jedině kontext vám řekne, jestli je to ta věc, ze které se střílí šípy, nebo takové to, když se skloní hlava, anebo jestli to náhodou není přední konec lodě."
Některá německá slova jsou jedinečně a nesmírně výrazná. Například ta, která popisují pokojný domácký život, nebo ta, která mají něco společného s láskou ve všech jejích formách, od pouhé laskavosti a upřímně dobré vůli k neznámému člověku až ke dvoření, ta, která popisují přírodu v jejích nejmilejších a nejláskyplnějších aspektech - louky, lesy, ptáky, květiny, vůni, sluneční svit, měsíc za klidných zimních nocí, zkrátka všechny věci pokojné a mírné, stvoření a věci vílích zemí a nakonec slova cituplná jsou v tom jazyce nesmírně mnohá a malebná. Některé německé písně doženou cizince k slzám. Zvuk slov sám je tedy v pořádku - předává význam pravdivě a přesně, takže je ucho obeznámeno s podstatou věcí, ale skrze srdce, nikoli rozum.
Němci nemají problém s opakováním slov, pokud to má smysl. Pokud chtějí, mohou je několikrát zopakovat. To je velice moudré. Pokud však v angličtině opakujeme jedno slovo několikrát za odstavec, máme pocit pleonasmu a cítíme povinnost jej vyměnit za jiné slovo, které ovšem není tak přesné jako opakované, a tak se dostáváme z deště pod okap. Opakování je možná chybou, ale nepřesnost horší.
Některým lidem dělá potíže poukazovat na nedostatky náboženství nebo jazyka a proto téma přejemně obchází, aniž by navrhovali sebemenší zlepšení. Já k nim nepatřím. Ukázal jsem, že německý jazyk potřebuje reformu a jsem připraven jej reformovat, nebo alespoň dát k tomu vhodné podněty. Někomu by to snad mohlo připadat neskromné, ale já strávil plných devět týdnů pečlivým a kritickým studiem té řeči a proto jsem o své schopnosti reformovat jej pevně přesvědčen, ač mi to nepřikázal žádný impotentní potentát.
Předně bych zrušil dativ. Plete se s množným číslem a krom toho se nikdo nemůže dozvědět, že se dostal do dativu, leda náhodou, a ani tak nemá možnost zjistit, kdy a kde se do něj dostal, jak dlouho se v něm nachází a jak se z něho zase vybředne. Dativ je jenom ozdobný nesmysl, je lepší se mu vyhýbat.
Dále bych sloveso posunul blíže začátku věty. Můžete použít jaké sloveso chcete, ale nikdy se vám v němčině nepodaří dát mu souvislost s podmětem, maximálně jej můžete zmrzačt. Myslím, že tak důležitý slovní druh by měl být v místě, na kterém je možné jej pozorovat pouhým okem.
Za třetí bych importoval některé silnější výrazy z angličtiny, nejen na klení, ale také na popis výrazných věcí výraznými způsoby. [4]
Za čtvrté by mělo přerozdělit rody a rozdat je podle vůle Stvořitele, když už pro nic jiného, tak na důkaz úcty.
Za páté bych zrušil dlouhé složeniny, nebo aspoň donutil mluvčího je rozdělit na části s přestávkami pro občerstvení. Zcela je zrušit by však bylo lepší, myšlenky by mohly být vydávány a přijímány mnohem snáze, než když všechny přijdou hromadně. Duševní strava se v tom neliší od tělesné, vždyť je také příjemnější a lepší jíst lžící než lopatou.
Za šesté bych nařídil, aby se na konci věty skončilo a aby se nepřipojovaly přívěšky zbytečných habensindgewesengehabthabengewordenseinů na konec každé věty. Takové cetky řeč znevažují, místo aby jí dodávaly lesku. Proto jsou škodlivé a měly by být zrušeny.
Za sedmé bych zrušil vedlejší věty. Nadřazené, podřazené, nadnadřazené, nadnadnadnadnadnadnadnadřezené a nakonec královské všezahrnující vedlejší věty. Požadoval bych po každém, ať je jakéhokoli společenského postavení, aby mluvil buď stručně a jasně, anebo vůbec. Překročení tohoto zákona nechť jsou potrestána smrtí.
A konečně osmý a poslední bod - zachoval bych zug, schlag a jejich odvozeniny a zlikvidoval zbytek slovníku. Jazyk by se výrazně zjednodušil.
Vyjmenoval jsem to, co pokládám za nejnezbytnější a nejdůležitější změny. Je to patrně vše, co bych správně měl jmenovat zdarma, ostatní návrhy učiním, až budu v této věci vládou formálně zaměstnán.
Má jazykovědná zkoumání mne utvrdila v domněnce, že nadaný člověk se může naučit anglicky (nezohledňujeme-li dokonalou výslovnost) za třicet hodin, francouzsky za třicet dní a německy za třicet životů. Je nepochybné, že by se měl posledně jmenovaný jazyk stáhnout z oběhu a důkladně překopat. Pokud zůstane takový, jaký je, je nezbytné jej jemně a s pietou přeřadit mezi jazyky mrtvé a ztracené, protože učit se jej je ztracený čas a nic jiného.
-------------
Přednáška v německém jazyce, přednesená na Den nezávislosti autorem této knihy v Angolamerickém studentském klubu
Pánové, od té doby, co jsem se před měsícem vrátil z té prastaré země divů, z širého libosadu Německa, ukázala se mi angličtina v té zemi bez zavazadlových vozů příliš nepotřebnou a zbytečnou přítěží, abych ji tahal v ruce, v důsledku čehož jsem se nakonec rozhodl naučit se též německy. Also! Es freut mich dass dies so ist, denn es muss, in eine hauptsächliche měrou, höflich sein, dass man auf ein takové příležitosti, sein Rede in die Sprache des Landes worin přichází, aussprechen soll. Dafür habe ich, aus reinische Verlegenheit-vlastně ne, Vergangenheit-totiž vlastně Höflichkeit-aus reinishe Höflichkeit habe ich gepustilt do němčinystudia, um Gottes willen! Also! Sie müssen so freundlich sein, und verzeih mich die vypomužieren von ein oder zwei Englischer Worte, hier und da, denn ich finde dass die deutsche není zrovna die bohatý jazyk, takže když vás konečně napadne, co říct, musíte použít die jazyk, který lépe vaše myšlenky vyjádří.
Wenn haber man kann nicht meinem Rede verstehen, so werde ich ihm später dasselbe übersetz, wenn er solche Dienst verlangen wollen haben werden sollen sein hätte. (Netuším, co to wollen haben werden sollen sein hätte má znamenat, ale všiml jsem si, že jej Němci dávají na konec věty vždy - asi jen tak, aby přidali svým slovům lesku.)
Je to veliký a po právu ctěný den, den hodný úcty všech pravých vlastenců veškerých kontinentů a národností, den, který je přebohatým tématem pro myšlenky i slova; und meinem Freunde- tedy meinen Freunden-meines Freundes-no prostě vyberte si, však je to to samé, nevím, které je správně -also! ich habe gehabt haben worden gewesen sein, jak praví Goethe ve Ztraceném ráji -ich-ich-no prostě-ich-no ale k věci.
Also! Die Anblich so viele Grossbrittanischer und Amerikanischer hier zusammengetroffen in Brüderliche svornosti, ist zwar krásné a podnětné zu vidět. A co nás sem přivádí? Může to snad vyjádřit přesnost němčiny? Je to snad Freundschaftsbezeigungenstadtverordnetenversammlungenfamilieneigenthümlichkeiten? Nein, o nein! Je to sice slovo vznešené, nakadeřené, ale nevystihuje jádro pudla, důvod, proč jsme se zde sešli a vytvořili tak diese Anblick-eine Anblick welche ist gut zu sehen-gut für die Augen v cizině a v dalekých zemích -eine Anblick solche als in die gewöhnliche Heidelberger phrase nennt man ein "schönes Aussicht!" Ja, freilich natürlich wahrscheinlich ebensowohl! Also! Die Aussicht auf dem Königsstuhl mehr grösser ist, aber geistlische sprechend nicht so schön, lob' Gott! Poněvadž sie sind hier zusammengetroffen, in Brüderlichem svornosti, ein grossen Tag zu feirn, který nepřínesl blaho jednomu národu, ale prokázal dobrodiní všem zemím, které dnes znají a milují svobodu. Hundert Jahre vorüber, waren die Engländer und die Amerikaner Feinde; aber heut sind sie herzlichen Freunde, Gott sei Dank! Nechť toto přátelství trvá na věky, nechť navždy vlají prapory vzájemné úcty, nechť nikdy nevlají proti sobě v čele zástupů a nejsou poskvrněny krví, jež vždy byla, je a bude spřízněná, dokud na mapě nebude čára označující hráze, jež brání krvi předků, aby proudila v žilách potomků!


[1] Wenn er aber auf der Straße der in Samt und Seide gehüllten jetzt sehr ungeniert nach der neusten Mode gekleideten Regierungsrätin begegnet.
[2] Píši velká písmena tak, jak by se psala v němčině.
[3] Což v obvyklém slova smyslu znamená všehovšudy "zatáčka". {V originále damit - damnit. Pozn. překl.}
[4] "Verdammt" s různými variantami a odvozeninami má nesčíslně významů, ale zní tak mírně a pokojně, že jej mohou bez uzardění užívat i německé dámy. Německé dámy, které by nezvábily k neslušnostem žádné jiné svody, klidně zaklejí jedním z těch neškodných slůvek, když si potrhají šaty nebo když jim nechutná polévka. Zní to ještě neškodněji než "jéminánku". Německé dámy neustále říkají "Ach Gott!", "Mein Gott!", "Gott im Himmel!", "Herr Gott", "Der Herr Jesus" a tak dále. A pravděpodobně si myslí, že naše dámy mluví stejně, slyšel jsem jednu jemnou a milou starou německou paní říkat krásné mladé Američance: "Ty jazyky jsou tak podobné, jak je to krásné, my říkáme 'Ach, Gott' a vy 'Goddamn'"
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Bára | 12. dubna 2011 v 20:21 | Reagovat

Tohle je geniální - umírám tady smíchy =D
takovýhle fejetonek dokáže vylepit den, mám chuť to poslat mojí němčinářce.

2 Richard | E-mail | 16. května 2011 v 17:25 | Reagovat

.. to ještě neznal Ceštinu - škoda že se k tomu nedostal 8-)

3 Milan | 25. července 2011 v 14:16 | Reagovat

slyšel jsem to jako čtení,  na ČR čteno p. Pavlatou - moc pěkné :D

4 pazelv | 26. července 2011 v 8:15 | Reagovat

Díky za upozornění, právě to poslouchám :)
Pavlata čte z výborného překladu Jana Jíchy (jmenuje se O strašlivém jazyce německém - adjektivum aweful je samo o sobě oříšek, zahrnuje totiž na jedné straně uctivou bázeň a na druhé straně zhnusenost), o jehož existenci jsem sice v době překládání věděl, avšak nečtl jsem jej - tím spíš mne překvapilo, že je můj a Jíchův překlad velmi podobný ve formulacích a volbě slov. Podle Levého je to příklad, kdy se dva překladatelé částečně blíží k dokonalému řešení, ale nedokáže je ani jeden.
Musím jen říct, že text použitý v rozhlase (jak znám Jíchovy překlady, je to spíše rozhlasovou úpravou než jeho dílem) je značně zkrácený a prchá před pasážemi, které jsou příliš spoutány s neméně strašlivým jazykem anglickým (třeba výklad přídavných jmen, Kurve nebo balada), zatímco můj překlad se vrhá do beznadějnného boje i zde. :-) Ale musím uznat, že třeba schlagy, zugy nebo výklad o zvuku němčiny je v Jíchově překladu, neřkuli v Pavlatově interpretaci, mnohem lepší než v mém.

5 trumpeta | 4. prosince 2011 v 4:12 | Reagovat

Geniální! A to jsem se při studiu němčiny něco"nazatáčel".:D

6 pazelv | 22. března 2012 v 19:23 | Reagovat

Jen bych doplnil, že má sbírka šílených německých slov právě překonala páně Twainovu. Obávám se, že mnou objevenému sousloví "gleichgeschlechtische Lebenspartnerschaftgesätz" (zákon o registrovaném partnerství homosexuálů) se žádný klenot sbírky velkého amerického prosaika nevyrovná.

7 Janko Kosača | Web | 13. května 2012 v 17:24 | Reagovat

Milý článek. Ačkoli jakožto Čech s češtinou jako mateřským jazykem jeho rozhořčení nemohu tak úplně docenit. Ve srovnání s květnanou, jednou přeumělkovaně, jindy zplaněle vzrostlou řečí našich luhů a hájů se mi němčina jeví ještě jako poměrně jednoduchá pro příjemné dorozumívání a uvažování. Mluvení však jako rodilý mluvčí je věc jiná. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama