Černý opat puthúmský - Clark Ashton Smith The Black Abbot of Puthuum (1936)

22. září 2011 v 20:07 | Paželv
Černý opat puthúmský
The Black Abbot of Puthuum (1936)
Clark Ashton Smith


Ať réva vydá rudý plam, jenž tají,
a panenství zas dívky, jež se rdí!
Pod černou lunou v bezejmenném kraji,
skláli jsme ďábla s jeho čeledí!
- píseň lučištníků krále Hoarafa
Přemnohými úlitbami rudého joroského moku i krve nepřátel říše posvětili Zobal lučištník a Kúšara kopiník své dlouhé, bujaré přátelství, přerušované toliko krátkodobými hašteřeními ohledně rozdílení některého z vinných měchů anebo o nějakou děvku, sloužíce ve vojšti krále Hoarafa již deset tvrdých let. Svá jména oslavili nepředstavitelnou odvážlivostí a divým, krutým bojem, dobudše si nakonec i pozornosti Hoarafovy, kterýž je určil k službě mezi ostrahou jeho paláce ve Farádu, a někdy dvojici tu obdařoval úkoly, které sobě žádaly větší věrnost králi a smělost, než jakou mohl kdokoli jiný prokázati.
Tentokráte vyšli Zobal a Kúšara, provázeni kleštěnce Simbánem, hlavním zásobčím Hoarafova bohatého harému, na dlouhou a výsilnou cestu přes zem známou jménem Izdrel, kteráž se vrývala v západní část državy joroské jako rezavý klín pouště. Král je vyslal, aby ověřili pravdivost zvěstí cestovatelů, že totiž byla mezi pastýři v Záizdrelí mladice krásnosti andělské. Simbán byl nadto opatřen váčkem zlatých mincí, které měl, bude-li krása dívky odpovídati oněm zvěstem, vynaložit na její koupi. Domníval se král, že Zobal a Kúšara budou průvodem případným proti všem nehodám; Izdrel byla ostatně země bez lupičů, protože bez lidských obyvatel vůbec, ale říkalo se, že zlí skřeti, do výšky co obři a do hrbatosti co velbloudi, obkličují začasté poutníky v zemi izdrelské, a že lámie čarokrásné, leč strašlivomyslné vábí je do bezhrdlí tajuplného. Tělnatec Simbán se tedy třásl v sedle, nemaje nižádné chuti k cestě tak daleké, ale poctivě pochybovační lučištník a kopiník zasypávali kluzkými žerty bojácného kleštěnce i míjející běsy.
Aniž se jim přihodilo co zlého, leda snad že se kvasem mladého vína protrhl jeden měch, prošli přes chumrnou poušť do zelenavých pastvin za ní. Zde, v mělkých údolinách kolkolem zákrutin řeky Vos, chovali pastýři skot a velbloudy a ze svých přehojných stád posílali Hoarafovi každé dva roky berň. Když Simbán nalezl se svými společníky onu dívku, která žila se svou babičkou ve vsi nedaleko Vosu, musel i tento kleštěnec uznati, že pouť se vyplatila.
Kúšaru a Zobala půvab dívky, jejíž jméno bylo Rubalsa, okamžitě a beznadějně uchvátil. Měla útlé tělo, ztepilost královny, pleť její podobna byla okvětí bílých pivoněk a černé vlny jejích hustých vlasů odrážely ve slunci paprsky mědi. Zatímco Simbán oddával se handlu a smlouvání s hnusnou babiznou, válečníci hleděli na dívku se žárem v hledech a velebili její krásu tak dvorně, jak jen si mohli dovoliti v doslechu kleštěncově.
Konečně byla koupě uzavřena a cena byla pro Simbánův měšec velmi bolestným poraněním. Tomu se nyní zachtělo navrátiti hned do Farádu s nabytou kořistí, a zdálo se, že zúplna zapomněl svou bázeň z běsůplné pouště. Zobal a Kúšara byli ze svých snů oním netrpělivcem vyhnáni již za úsvitu a trojice se stále pospávající Rubalsou odjela ještě dříve, než se kolní vesnice probouzeti začala.
Polední slunce, zářící v modročerném zenitu jako žhavá měď, je již nalezlo v rezavých písčinách a oželezněných štítech Izdrelu. Cesta, která je vedla, byla sotva více nežli pouhá pěšinka, neboť ačli neměl Izdrel našíř více nežli třicatero mílí, jen nemnoho poutníků odvážilo se přes oběsněnou pustinu a většina z nich raději místo obcházela jižním směrem, po obchůzce pastevců, kteráž sledovala Vos až k jeho ústí do Indaského moře.
Průvod vedl Kúšara, jedoucí ve vznešeném bronzovém kyrysu na grošované klisně v měďovaném koženém postroji, následovala jej na Hoarafově černém valachu se stříbrohedvábným postrojem Rubalsa v červených, doma tkaných šatech pasteveckých žen. Tuto těsně následoval bystrý eunuch, přeskvostně oděný v pestré tkanině a s dvěma naditými sedlovými vaky, na starém šedém oslu, na kterém jezdil pro svůj strach z koní i z velbloudů. Na laně vedl druhého osla, který klopýtal pod nákladem vinných měchů, džbánů s vodou a jiných potravin. Zadní stráží byl šlachovitý Zobal s uvolněným lukem, v lehké drátěné košili a na nepokojném hřebci, kterého uzda přiváděla k šílenství. Na sedle měl toulec šípů, které dvorní čaroděj Amdok očaroval podivnými zaklínadly a omáčel v prazvláštních lektvarech, aby mohly být použity proti běsům. Zobal šípy zdvořile přijal, spokojil se však s obyčejnými ocelovými hroty a na kouzelnictví mu nezáleželo. Podobně očarované kopí však stroze odmítl, že prý jeho zbraň pobije tolik ďáblů, kolik bude třeba.
Kvůli Simbánovým oslům jela družina velmi pomalu, doufali však, že přejdou divočejší a opuštěnější část Izdrelu dříve, než nastane noc. Simbána, ač se tento stále pochybovačně rozhlížel po neblahé pustině, nyní trápil více jeho drahocenný náklad než běsi a lámie, a Kúšara a Zobal byli natolik ponořeni v milostném snění o svůdné Rubalse, že své okolí vlastně nevnímali.
Celé dopoledne setrvala dívka v ostýchavém tichu, náhle však vzkřikl její sladký hlas poplašivou hrůzou. Druzi její zadrželi koně a Simbán vykoktal nějakou otázku, Rubalsa však toliko ukázala k jižnímu obzoru, i viděli společníci její, že přelila se přes velký díl nebes i kopcův temnota dehtově černá a zcela je skryla. Temnota, která však nezdála se býti ani oblakem, ani písečnou bouří, rozpínala se jakoby půlměsíčitě po obou stranách a rychle spěla obklíčiti poutníky, až ve chvíli zakryla cestu vpřed i zpět jakby byla mhou černou, a dvé obloukův stínu se spojovalo ve směru severním, uzavírajíc družinu v kruhu. Temnota pak ale ustala ve svém rozpínání a vztyčila své zdi asi třicet kroků od nich, bezeskvrně, neproniknutelně obemkla cestovatele a ponechala volný prostor pouze nad námi, odkadž zářilo slunce, vzdálené, maličké a barvy zbavené jakoby na dno obrovské jámy.
"Aj, aj, aj!" kvílel Simbán skrčen mezi svými vaky. "Jakés ďáblovství obeklíčilo nás."
Ve stejné chvíli počnuli vřeštěti oba osli, a zběsile rozeržáli se i koně jezdci svými, a jenom nejprudšími body ostruhou uklidniti mohl Zobal hřebce svého.
"Snad toliko mha jakás moronosná jest to," pravil Kúšara.
"Takové mlhy nikdy nespatřil jsem," odvětil s pochybou Zobal. "A s mhou žádnou není setkati se v krajinách izdrelských. Snad spíše dým sedmipekelný jest to, o nichž se bájí, že za zemí zothickou jsou."
"Pojedme blíže?" navrhl Kúšara. "Rád zvěděl bych, zdali hrot kopí nepronikne tmou tou."
Zavolavše k Rubalse několikero uklidňujících vět, pobídli druzi své oře vstříc chmurné stěně. Po několika těžkých krocích se však klisna i hřebec divě vzepřeli, potíce se a supějíce, až nebylo lze je přinutiti k dalšímu přiblížení. Ssedli z koní tedy Kúšara a Zobal a opěševše vyšli blíže sami.
Neboť neznali původ či povahu jevu, s kterýmž bylo jim jednati, postupovali opatrně. Zobal přiložil již šípu k tětivě a Kúšara držel své kopí s hlavicí z bronzu napřažené jakoby stál proti šikům nepřátel. Ač zmateni byli chmurností té stěny, kteráž neodplývala před nmi jakož mha či přelud, ale zachovávala zdání hmatatelnosti, když jí byli blíže.
Kúšara se již již dotekl zbraní svou zdi, když tu však náhle a neočekávaně zazvučel v tmách, jakoby přímo před ním, úděsný a mnohotvárný ryk a vskřek bubnů, trubek, gongů, třesku zbroje, vřeštících hlasů a dupotu okovaných bot na kamenné dlažbě. Kúšara i Zobal úžasem ustoupily, ale hluk bojového ryku ještě zesílil celým okolím tajemné tmy, která poutníky obklopovala.
"Vpravdě jsme v pasti," vzkřikl Kúšara k druhu svému, když k ořím svým opětně spěli. "Snad vyslal jakýs král ze severu na Joros myrmidóny své!"
"Vskutku," opáčil Zobal. "Proč jsme je však neviděli, než přišla tma, vždyť tma tato zajisté přírodninou není."
Nežli odvětiti mohl Kúšara jemu, ryk válečný ustal náhle a přeměnil se v chrast nesčíslných chřestýšů, syk nespoečtných velehadů, chraptivý jek zlopověstných supův, kteříž v tísícerých zástupech sšikovali se, a k nepopsatelné ohavnosti zvučení tohoto přispívali ještě koně svým ržáním bezustálým a oslové též hýkáním zoufalým změť doplňovali, až křiku Simbánova a Rubalsina sotva slyšeti bylo.
Marně se Kúšara i Zobal snažili uklidniti koně své a upokojiti strachem šílenou děvu. Bylo již jisto, že neobklíčila je armáda smrtelníkův, vždyť ve stále proměňovaném zvuku slyšeli ryk zplzenců pekelných i kvil nejstrašnější, který je hlasností svou hluchými činil.
Viděti však v šeru nebylo ničeho, ačli kruh se začal pohybovati rychle, aniž by se však stahoval či šířil, a aby zůstávali ve středu jeho, museli válečníci i ti, které provázeli, sejíti ze stezky a prchati směrem severním, mezi drsnatými výspami i propadlinami, kolem nich však neustávaly děsivé zvuky, udržující si však zřejmě stále stejný odstup.
Slunce se však přichylovalo poněkud západně, a nemohlo prozařovati více jámu měnlivou, i pokrylo poutníky přítmí. Zobal i Kúšara drželi se Rubalse tak blízko, jak jen bylo lze, a upínali oči, zdali neuzří znamení toho, čí pluky se je zdají obklopovati, ponořeni v nejhlubších obavách, neboť nadpřirozené síly se je zjevně snažily svésti v nejpustší poušť.
Nyní se však hnusná tmáň zdála přibližovati a zřetelné bylo vní vření a kypění jakési, jakoby hnusné zrůdy za oponou byly. Oři klopýtali před oblásky a ostré výběžky, těžká břemena nesoucí osli přinuceni byli k rychlosti neslýchané, aby udrželi si svou dálnost od stahujícího se kruhu, který je obemykal s děsivým hlukem svým. Rubalsa přestala křičet, snad vyčerpáním či zlhostejněním beznadějí svého stavu, a i ostrý křik kleštěncův přešel v bojácné sípání a vzdechy.
Někdy jakby obří oči nenávistné vyzařovaly z tem, plynouce od země až do závratných výšek. Zobal po nich vyslal několik svých čarovných šípů, svist každého hrotu však byl pozdraven děsným výbuchem běsovského smíchu a skučení.
I šli dále, přestavše míti pojetí času a směru, zvířata byla již ztýrána dlouhou chůzí, Simbán polomrtev znavením a děsem, i Rubalsa v sedle klesala, válečníci, zděšeni a zmateni svou bezmocností, rovněž počali zmdlívati.
"Již nikdy nebudu pochybovati o bájích," přislíbil temně Kúšara.
"Zdá se mi, že jim však již nikdy nebudeš ani věřit," odvětil mu Zobal.
Aby zděšení nebylo málo, zem zhrubla a zpříkřela, stoupali nyní na prudké svahy a sestupovali do nekonečně bezútěšných úvalů. Nakonec však přišli na rovnou štěrčinu, na které se běsovstvo temnozvuků počalo stahovati, ustupovati a mizeti do tichého, nezřetelného šepotu, který kdesi daleko, daleko zmíral, a zároveň s tím bledla i kružná noc, na nebesích prosvítati začlo několikero hvězd a příkré vršky zemské se ostře rýsovaly proti nachovému dosvitu nebes. Poutníci se zastavili, pohlíželi na se zkoumavě vespolek v přítmí zcela přirozeném.
"Což toto jest za nový ďáblův šal?" otázal se Kúšara, neboť nebylo jemu k věření, že by se pekelný soupeř tak náhle stáhl.
"Nevímť," odvěť mu dal lučištník, prohlédávající onu temnotu. "Zde však snad jest jeden z oněch ďáblův."
Druzi pohlédli na zahalenou postavu, která se k nim blížila, v ruce rožnutou lampu z jakéhosi rohu prosvitného. V jisté vzdálenosti od postavy objevovala se náhle čtvercovitá světla, kde je žádný z poutníkův nemoh rozeznati. I zdálo se, že ona světla jsou okna veliké budovy.
Když se postava přiblížila, odhalil žlutavě matný svit lampy, že je to temnokožný muž nesmírného vzrůstu, oděný v přepychové sutaně šafránové, jakáž nošena je jistými řády řeholními, s hlavou pokrytou fialovým dvojrohým klouboukem opatským. Byl to věru zvláštní a nepředvídatelný příchozí - vždyť pakli vůbec jaké kláštery v bezdomné državě Izdrelské byly, světu se skrývaly v neznámost. Zobal si však vybavil matnou vzpomínku na báj o řeholi temnokožců, kteráž v Jorosu kvetla před mnoha staletími a již je tak dlouho mrtva, že i přesné místo, na němž klášter jejich sídlil, zapomenuto jest. Vůbec bylo v ten čas po království jen málo temnokožců, leda těch, kteří konali službu kleštěncův v serailech šlechticů i zbohatlých kupců.
Zvířata s cizincovým příchodem znejistěla.
"Kdo jsi, cizinče?" otázal se Kúšara, v prstech svíraje dřík své zbraně.
Temnokožec se široce usmál, odhaliv čelisti žlutozubé s řezáky divého psa. Olejnatý chřán se v úsměvu zvrásnil do úžasně mnohých a hlubokých rýh, nad očima jeho, poněkud šilhavýma a k sobě přimlýma, stále pomrkávala víčka slizovitá jako černý rosol, nozdry se nadouvaly. Než odpověděl na Kúšarovu otázku, otřel chvějivé sliny z růžových, pryžovitých pysků masitým červeným jazykem.
"Jsem Udžuk, opat kláštera puthúmského," odvětil hlasem tak zvučným, že zdál se býti ozvučován i zemí pod šlépějemi jeho.
"Vida, že noc vás zastihla vzdáleny poutnických stezek, dovoluji si vám nabídnouti uvítání v našem pohostinství."
"Tak jest, noc nás zastihla nepřipravené," opáčil Kúšara suše. Tomuto ni Zobalovi jistým se nezdál chtíčeplný pohled opatových oček těkajících po Rubalse, nadto povšimli si nesmírné a ohavné délky černých nehtů jeho obrovských rukou a širokých chodidel, nehtů křivých, tři palce dlouhých, ostrých jako spáry dravého ptáka.
Rubalsa i Simbán se však zdáli býti méně pohoršeni, či si snad oněch podrobností nepovšimli, i přijali oba opatovu nabídku pohostinství a jali se požadovati její přijetí i od viditelně nedůvěřivých válečníků. Tomuto naléhání poddali se oba, vnitřně rozhodnutí však pozorovati každý pohyb a každý čin puthúmského opata.
Udžuk rohovou lampou ve výši vedl poutníky k velikému domu, jehož světel si tehdy z docela malé vzdálenosti nepovšimli. Vznešená brána z temného dřeva se tiše otevřela, an se přiblížili, i vstoupili v prostornou dvoranu obloženou starými, slizkými kameny a mlhavě osvětlenou loučemi v rzivých železných objímkách. Ač se jim dvorana zprvu zdála prázdnou, objevilo se před poutníky náhle několik mnichů. Všickni byli nezvykle vysokého vzrůstu a postavy a jejich rysy byly neobyčejně podobny tváři Udžukově, od něhož však mohli být snadně odlišeni, neboť namísto opatova orozeného fialového klobouku jim hlavy kryly žluté kápě. Podobny byly i jejich zkřivené, drápčité nehty neobvyklé délky. Byli přízračně tichých a kradých pohybů a bez jediného slůvka odvedli jejich koně a osly. Kúšara i Zobal váhali, zda mohou svěřiti těmto podivným hostitelům svá jízdní zvířata, tuto nejistotu však nesdílela ni Rubalsa, ni kleštěnec.
Mniši dále projevili zájem zbaviti Kúšaru jeho těžkého kopí a Zobala jeho habrového luku a poloprázdného toulce šípů očarovaných, válečníci se však tu vzepřeli a odmítli se zbraní svých vzdáti.
I přivedl je Udžuk k vnitřní fortně, která vedla do refektáře. Byl veliký, nízký, osvětlený mosaznými lampami tak starodávnými, jakoby je vykradači hrobů přinesli z hrobky pohřbené v poušti. Opat je se šklebem lidožrouta požádal, aby usedli k dlouhému ebenovému stolu na křesla a lavice z téhož dřeva drahocenného.
Když se usadili jeho hosté, usedl v čelo stolu i Udžuk samotný. Okamžite vešlo čtvero mnichův, kteříž podnosy nesli s kořenným kouřem vonící krmí a kameninové džbány s mokem temně jantarné barvy. I tito mniši, jako ti, kteréž střetli již dříve ve dvoraně, podobenci byli v šerednosti a ebenové pleti opatovi svému v každém rysu. Zobal a Kúšara obezřele neokusili, který vůní připodobňoval se kvasu přesilnému, neb pochyby jejich o Udžukovi i kláštěře jeho rostly každou vteřinou. Navzdory lačnosti své nepožili tedy krmě, která před ně byla předložena, byla to hlavně různá pečená masa, která nemohli dost dobře rozeznati. Simbán i Rubalsa se nicméně pustili do jídla hbitě, s chutí zostřenou postem i podivnou únavou onoho dne.
Povšimli si válečníci, že před Udžuka samotného nebyla postavena číše ani krmě, i usoudili, že již pojedl dříve. K jejich vzteku a odporu jen s tučným úsměvem upíral chtíčivý pohled na Rubalsu, přerušovaný pouze mrknutím věčně ušklebených očí. Stydlivou dívku pohled ten zprvu zastrašoval, pak ale děsil. Přestala jíst, a uzře ztrátu její chuti, i kleštěnec, dosud zaměstnán hltáním krmí, zvedl k ní oči, a povšimnuv si zřejmě opatova nemnišsky chlípného pohledu dal najevo svůj nesouhlas úšklebkem. Zpříma také poznamenal, ostrým a silným hlasem, že dívka určena jest pro harém krále Hoarafa. To však přešel Udžuk pouhým smíchem, jakoby Simbán řekl nějaký žert.
Těžce však potlačovali svou zuřivost Zobal a Kúšara, neb toužili palčivě oba zanořiti zbraně své do opatova tlustého hrdla, onen však asi přijal Simbánovo upozornění, neb stáhl zrak svůj z dívky a namísto toho začal s odpornou hladovostí sledovati oba válečníky, což bylo pro ně stejně málo příjemné, jako hledění jeho na Rubalsu. Udžuk přidělil i tučnému kleštěnci, který připomínal hlad šakala pozorujícího v léčku vhnanou kořist.
Zřejmě nesnadně a zděšeně rozhodl se Simbán zapřísti s opatem řeč, i pověděl mu mnohé o sobě, o svých druzích a o dobrodružné cestě do Puthúmu. Udžuka to příliš nezajímalo, Zobal a Kúšara, kteří nepromluvili ani slova, si byli jistější a jistější, že není ve skutečnosti opatem.
"Jak daleko jsme sešli z cesty do Farádu?" otázal se Simbán.
"Nenazýval bych to sjitím z cesty," zahřímal Udžukův jeskynní hlas. "Není příhodnějšího, nežli váš příchod do Puthúmu. Pramálo hostů navštěvuje nás, a s těmito neradi se loučíme."
"Král Hoaraf čeká však netrpělivě návratu našeho a příchodu své dívky," namítl třesoucí se Simbán. "Vyjíti proto musíme zjitra."
"Ráno moudřejší večera," řekl Udžuk zpolou úlisně a zpolou zlověstně. "Třebas zapomenete ten politováníhodný spěch."
Po zbytek večeře se málo mluvilo, málo pilo a málo jedlo, i Simbán zřejmě ztratil svou obvyklou žravost. Udžuk se stále pro sebe šklebil nějakému žertu, který znal jen on sám, a nikterak se nesnažil pobízeti své hosty k jídlu.
Aniž povoláni, přišli mniši odkliditi zbytky pokrmů a nádobí, a když odcházeli, povšimli si Zobal a Kúšara podivnosti - mniši nevrhali na lampou osvětlenou podlahu stín, leč podnosy, které v rukou svých nesli! Těžký a neblahý stín Udžuka samého však odrážel se jako skrčený ďábel za jeho křeslem.
"Zřejmě jsme přišli v líheň běsovskou," zašeptal Zobal Kúšarovi. "Ty a já s mnoha muži bojovali jsme, všichni však měli stínů."
"Tak jest," zašeptal kopiník. "Však ač jediný opat vrhá stín, štítím se ho ještě více nežli mnichů."
I povstal Udžuk řka: "Pozdává se mi, že znaveni jste a rádi byste spali."
Rubalsa a Simbán, kteří se oba napili silného puthúmského moku, ospale kývli. Zobal a Kúšara se však vidouce jejich ospalost zaradovali, že sami nápoj odmítli.
Opat vedl své hosty chodbou, jejíž temnota byla jen částečně prozařována plamenem loučů, mihotajícím se pod neznámo odkud plynoucím vanem větru, kterýž vzrotil divoké stíny poletující vedlé průvodu. Poa obou stranách byly cely, na jejichž zárubních a překladech namísto dveří toliko závěs z hrubé konopné látky pověšen byl. Mnichů však nebylo, v celách byla tma a celým klášterem provívalo ovzduší letité pustoty, v kteréž se vpíjel zápach trouchnívích kostí v tajemných kryptách.
Uprostřed chodby se Udžuk zastavil a pozvedl jeden ze závěsů, kterýž od ostatních ničím nelišil se. V místnosti hořela lampa, visící na dávném svítidle z podivně tepaného a nakřiveného kovu. Místnost byla holá, prosrovná však, u protější zdi pod otevřeným oknem stálo starobylé ebenové lůžko s mnoha přikrývkami. Tato komnata, jak opat řekl, byla určena pro nocleh Rubalsin, i nabídl i mužům a kleštěnci, že též jim vykáže místo ku přespání.
Simbán, který se najednou vzebděl z ospalosti své, odmítl, že by byli takto oddělěni od dívky, kterouž hlídati mají. Jakoby s tím však Udžuk počítal a vydal k tomu patřičné rozkazy, objevil se naproti nim mnich, přinesl podušky, a rozložil je na podlahu v Rubalsině místnosti. Simbán okamžitě ulehl na své rychle zbudované lože, válečníci se však vrátili k Udžukovi.
"Nuže," pravil opat a jeho vlčí zuby se leskly ve světle loučů. "Budete dobře spáti na ložích, kteráž připravil jsem vám."
Zobal a Kúšara se však postavili na stráž vně Rubalsiny jizby, zpravivše Udžuka úsečně, že jsou zodpovědni králi Hoarafovi za bezpečí dívky jeho a musí proto nad ní bdíti.
"Přeji vám tedy příjemnou hlídku," řekl Udžuk a rozřehtal se zlověstně jako hyena v podzemní hrobce.
Když odešel, usídilil se v celém domě černý pach mrtvé dávnověkosti. Rubalsa a Simbán zřejmě spali klidně, zpoza konopné záclony nebylo nic slyšeti. Válečníci hovořili šeptem, aby neprobudili ze spánku dívku, zbraně však měli taseny a sledovali s řevnivou bdělostí stinnou chodbu, nevěřili totiž klidu kolem sebe, přesvědčeni, že se za ním skrývá zástup zloběsů osnujících útok.
Nic však je v tomto přesvědčení neujistilo. Van, který kradí prodchával celou chodbu šeptal jen o dávno zapomenuté smrti a věkověčné samotě. I přicházely v jejich mysli záhadné a tajupné myšlenky - zdálo se totiž, že dům tento pouhou je pustou zříceninou, černý opat Udžuk a jeho bezstinní mnichové jsou pouhé přeludy, věci nejsoucí, že běsovské hlasy a zužující okruž temnoty, která je dovedla k Puthúmu, nebyla než denní můra a vzpomínka na ni bledne po způsobu snů.
Trápila je však žízeň a lačnost, nejedli totiž od samého jitra a během dne si toliko několikrát rychle lokli vína či vody. Oba však začínali pociťovat, že se v ně vplížívá ospalá otupělost, za těchto okolností nejméně žádoucí. Začínali k svému nebezpečí podřimovati, avšak opět se probouzeti. Jako hlas vábné sirény v snech opiových je okolní ticho ujišťovalo, že žádných nebezpečí jim není obávati se, že to je jen přelud včerejšího dne.
Několikero uplynulo hodin a chodba prozářena byla pozdním měsícem, který prozařoval oknem východním. Zobal, rozdřímalý méně nežli Kúšara, probral se k plné bdělosti povykem náhlým, kterýž dobytčata na dvoře vydávala, zděšeným ržáním a divokým hýkáním oslů.
"Nechť v spánek neupadneš znovu," zapřísahal Zobal kopiníka. "Vydám se vyhledati příčinu povyku tohoto."
"Toť věru myšlenka případná," chválil Kúšara záměr jeho. "Odejda, prohlédni též zásoby naše, a přinésti rač broskve a koláče sezamové a měch vína rubínového."
Klášter zachovával tichost svou, a když Zobal kráčel chodbou, boty jeho z obřetězené kůže měkce zvonily. Dveře z chodby odevřeny byly, i vyšel do dvora. Když vyšel, uklidnila se dobytčata jejich v povykování svém, viděl je však jen matně, nebo louče všechny na dvoře onom, jedinou jen vyjma, zhasly již aneb zhašeny byly, a měsíc takměř úplňčitý přes zeď nepřesvitl dosud. Nic nezdálo se chyběti, dvé oslův poklidně stálo vedle hromady zásob a sedlových vaků, kteréž nesli, koně se zdáli pokojně spáti, Zobal si však povšiml, že hřebec jeho a klisna Kúšarova vrčí na sebe chvílemi.
Vyšel dále ujistiti se, že není zde již příčiny jiné neblahosti, a když se vrátil k měchům vinným, chtěje osvěžiti sebe, než navrátí se ke Kúšarovi s poživatinami a nápojem. Douškem dlouhým sotva smyl z hrdla svého prach izdrelský, když tu uslyšel přízračný, jemný šept, jehož původce a vzdálenost nemohl ani odhadnouti.
Chvílemi zdálo se mu, že přímo u boltce jeho vynachází se, jindy však vtékal do hloubných chodeb podzemních, zvuk však ten, ač měnlivý ve svém způsobu, neustal ani na chvíli, skoro jakoby se utvářel v slova, kterým naslouchač téměř rozuměl, v slova naplněná beznadějnou strastí mrtvého, kterýž zhřešil v době pradávné a kál se za svůj hřích po černá staletí v hrobu.
Naslouchaje zmučenosti onoho hlasu, pocítil lučištník, že vlasové jeho na krku zježují se, i uvědomil si, že strach takový v bitvě nikdy nepocítil, a lítost seznal v srdci svém hlubší, nežli bolest z umírání druhův boje, i pozdálo se mu, že prosí hlas ten o smilování, o pomoc, a nutí ho podivným nutkáním, které neodvažoval se neposlechnout, a ač nemohl porozuměti, oč šeptatel žádal jeho, věděl, že žal jeho nesmírný ulehčiti musí.
Blížil se šepot a zase vzdaloval, i zapomněl Zobal úplně, že Kúšaru zanechal na osamělé hlídce mezi běsy nebezpečnými, zapomněl, že hlas může svodem toliko ďáblův býti, jenž na scestí vésti má ho, a prohledávati počal ostrým sluchem svým dvorec, až po krátkém váhání určil, že šeptač musí býti v rohu ležícím proti bráně. Zde mezi dlážděním, právě v úhlu mezi zdmi, veliká deska byla žulová, kteráž ve středu zapuštěn měla rzivý kovový kruh. Rozhodl se rychle, šept totiž zhlasiťoval se a zezřtelňoval, a zdálo se mu, že mu říká: "Zvedni desku, zvedni desku."
I sevřel lučištník kruh oběma rukama a vynaloživ všechnu sílu svou, uvolnil jej z kamene, leč s námahou, kteráž takovou bolest způsobila mu, jakby páteř lámala se mu. Odkryt tedy temný otvor byl a mrtvolný puch řinul se z něho, ač lučištník hlavu odvrátil a vrhnouti se mu chtělo, ostrý šept však bědoval a prosil z temnot, a pravil jemu: "Sestup!"
Vytrhl Zobal z objímky jedinou louč, která ještě na dvoře zářila, a v záři její řežavé spatřil řadu stupňů vedoucích do zápachuplné hrobní temnoty, rozhodně však sestoupil po nich, i na jejich dně stanul v hluboké jámě s vytesanými kamennými výklenky po obou stranách. Výklenky vybíhající v temnotu naplněny byly kostmi lidskými a útržky lidských těl - zajisté místo to bylo kryptou klášterní.
Šepot ustal, a Zobal kolem sebe rozhlížel se s úžasem promíšeným s hrůzou.
"Zde jsem," ozval se znovu onen vyschlý, šeptavý hlas z hromádky pozůstatků v jedné prohlubni poblíž. Pocítiv zmaten znovu, že vlasy v týle ježí se jemu, sklonil louč svou a pohlédl k šeptateli. Mezi stůžky polorozložených kostí seznal tělo polozetlelé, na jehož dlouhých okončetinách tenkých a vyzáblém těle pnulo se několikelo shnilých hadrů šatu žlutavého. Toť zbytky hábtu, pomyslel si lučištník, jakýž nosí mniši puthúmští. I vnořil hlavici louče přímo v prohlubeň, všiml si vysušené hlavy, na kteréž tlelo cosi, co dříve mohlo býti orozeným opatským kloboukem. Kůže těla toho černá byla jako eben, jistě to byl veliký temnokožec, a nesla zdání nesmírného věku, jakby uložena zde byla celá staletí, zapáchala však jakoby novoztlelá, jako když Zobal zdvihl onu desku žulovou.
I povšiml si Zobal, že mrtvola se poněkud pohnula, jakby vstáti chtěla z mrtvosti své, uzřel lesk očních bulv zastíněných víčky očními, uzřel rozevření trýzní zkřivených retův a uslyšel ohavný šept, vycházející zpoza obnaženého chrupu, šept, kterýž zvábil ho do krypty.
"Dobře mně poslouchej," pravil šeptatel. "Mám ti mnoho co říci, a ty máš mnoho co učiniti, až ti to povím.
Jsemť Uldor, opat puthúmský. Před tisíciročím přišel jsem s mnichy svými do Jorosu z Ilkáru, černého císařství v zemi severní. Vyhnal nás císař Ilkářanů, neb choval zášť ku našemu ctění cudnosti a poctě panenské bohyni Odžhál. Vprostřed pouště izdrelské vystavěli jsme klášter svůj a nerušeni zůstali.
Zpočátku mnoho nás bylo, jak však plynula léta, bratr za bratrem uložen byl v kryptě, kterou jsme vyhloubili sobě co místo spočinutí. Zemřeli, a nikdo nepřišel místo nich. Sám jsem nakonec zůstal naživu, neboť dosáhl jsem takové svatosti, jaká zajišťuje dlouhověkost, a nadto jsem se stal mistrem kouzedlnictví. Čas byl jako běs, kterého jsem dokázal zapuzovati jakobych stál v očarovaném kruhu. Byl jsem stále pln sil a nezeslaben, jako poustevník žil jsem v klášteře tomto.
Zprvu samota má po chuti mi byla, pohltlio mne docela zkoumání tajů přírody, po čase však mne tyto věci již nečinily šťastným, trápil jsem se samotou svou a běsové pouště více na mne útočili, což by mne druhdy trápilo jen málo. Sukuby, překrásné, leč zlořečené, lámie s kyprými těly žen přicházely mne pokoušeti za strašných nočních hlídek.
Těm jsem odolal. Jedna z daimónek těch však byla nad jiné bystrá, vplížila se v celu mou v podobenství dívky, do níž jsem byl zamilován dávno, dávno před tím, než jsem složil slib Odžhále. Jí jsem podlehl, a zlořečené spojení naše dalo zroditi se pololidskému soku onomu, Udžukovi, který se pak samozval opatem puthúmským.
Po zhřešení tom toužil jsem zemříti, a mnohokráte přání to zesílilo, když zřel jsem zpolzence hříchu svého. Příliš jsem se však prohřešil proti Odžhále, a určila mi pokání strašlivé. Musel jsem žíti, denně být mučen a trýzněn zrůdným Udžukem, který vyrůstal ve chtíči podlé způsobu matky své, když však k plnému vzrůstu Udžuk došel, tak slabým a sešlým stal jsem se, že vpravdě již ve smrt jsem doufal. Sotva jsem se mohl hnouti nemohoucností svou a Udžuk, využiv toho, odnesl mne hrůznýma rukama svýma v kryptu, kde položil mne mezi mrtvé. Zde jsem zůstal od té doby, věčně mřel a tlel a přece věčně žil, již téměř tisíciletí bděl jsem na pokání, kteréž odčinění hříchu nepřineslo.
Jasnozřivost světce a čaroděje neopustila mne však, i musel jsem s proklínáním pozorovati ďábelské činy Udžukovy. V úboru opata a nadán mocí pekelnou smíšenou s jistým druhem nesmrtelnosti vládl Puthúmu po staletí, kouzla jeho udržovala klášter tento skryt, leda když chtěl přitáhnouti někoho k ukojení jeho mrchožroutské žádostivosti, jeho ďábelských tužeb. Muže žral, ženy donutil poslušny býti chlípnosti jeho, a já odsouzen byl viděti zvhrlost jeho, což nejstrašnějším bylo mi trestem."
Šepot ustal. Zobal, který naslouchal jemu s temnou bázní, případnou tomu, kdo naslouchá slovům mrtvých, zapochyboval, zda Uldor stále žije, hlas však pokračoval: "Lučištníku, žádám tě o laskavost a na oplátku ti nabízím, co pomůže ti v boji proti Udžukovi. V toulci neseš šípy očarované, kouzedlnictví, kterými jsou obrobeny, jest dobré. Takové šípy mohou zabíti i nesmrtedlnost, mohou zabíti Udžuka a též mohou zabíti toho zrůdného běsa, kterýž ve mně sídlí a zapovídí mi zemříti. Lučištníku, daruj mi jeden šíp v srdce mé, nebude-li to dostačovati, další pak v oko pravé a jiný v oko levé. Ponech šípy v ranách, netřeba šetřiti příliš. Jeden šíp na Udžuka dostačovati bude. A jiný taj prozradím ti o mniších, kteréž viděl jsi. Dvanácte jich je, leč..."
Tomu, co nyní Uldor prozradil jemu, nevěřil by jinak Zobal, události denní však zbavily ho veškeré nedůvěřivosti.
Opat pokračoval: "Až mrtev budu, vezmi talisman, který jest na krku mém, talisman znivcový, který odstraní z věci všechna zlá prokletí, je-li na ni přiložen."
Tehdy si poprvé Zobal povšiml talismanu, prostého oválu z kamene šedého, který ležel na zdrané hrudi Uldorově na řetízku ze stříbra zčernalého.
"Pospěš, lučištníče!" prosil šepot.
I položil Zobal louč na hromádku trouchnivějících kostí vedle Uldora a s odporem přinutil se vyjmouti šíp z toulce jeho, zatětivil jej a zamířil na srdce Uldorovo. Šíp se zaryl v cíl svůj zpříma a hluboce. Posečkal. Tu ze shnilých retův černého opata ozval se jemný šepot: "Lučištníku, další šíp!"
Znovu natáhl tětivu a neomylně vyslal střelu do prázdného důlku Uldorova pravého oka. Po chvíli znova uslyšel takměř neslyšitelné prosby: "Lučištníku, další šíp!"
Znovu zapěl habrovcový luk píseň svou tiché kryptě a šíp již tkvěl v levém oku Uldorově a třásl se tepem. Tentokrát tlící rty nezašeptaly, Zobal však uslyšel podivný zvuk, jakoby vzdech padajícího písku. Pod pohledem jeho černé údy rychle rozdrolily se, hlava upadla, také šípů tré, dokud nebylo z těla nic než prach a kosti.
Ponechav šípy v ranách, jakž přikázal jemu Uldor, hmátl Zobal po šedém talismanu, pohřbeném v rozpadlých pozůstatcích. Nalezna ho, zavěsil si jej opatrně za pás vedle dlouhého meče. Snad bude tu věc muset použíti, ještě než nastane jitro, pomyslel sobě.
Rychle se otočil a vyšel po schodech zpět na dvůr. Šafránově žlutý, křivý měsíc vznášel se nade zdí, i seznal, že na příliš dlouhou dobu vzdálil se s hlídky od Kúšary. Vše se však zdálo poklidným, spící dobytčata nepohla se ani, klášter byl tichý a temný. Hmátna jen po vinném měchu a vaku s poživatinami, o něž ho Kúšara požádal, pospíšil Zobal do odevřené chodby.
Jakmile vešel dovnitř, mrtvolné ticho zvenčí rozpolceno bylo děsivým skřekem. Rozeznal křik Rubalsy, vřeštění Simbánovo a zuřivý řev Kúšarův, nad vším však chtíče plný smích vznášel se, jakoby tryskal z temných podzemních vod, hustý a hnusný jako zkažený tuk.
Zobal odhodil vinný měch i jídlo a vyběhl vpřed, snímaje za běhu svůj luk. Křik pokračoval, ale zněl slabě oproti zlořečenému ďábelskému smíchu, který se linul celým klášterem. Přibližuje se ke vstupu do jizby Rubalsiny, uviděl Kúšaru bijícího dříkem kopí jeho holou zeď, v níž nebylo již dveří zakrytých konopnou oponou. Za zdí přestal Simbán vřeštěti jako když řezník dorazí porážené dobytče, ostrý a hrůzyplný křik dívky se však stále nezadusil řehotem ďáblovským.
"Tu zeď sám ďábel vystavěl," zuřil kopiník a marně bil do hladkého zdiva. "Střežil jsem poctivě, postavili ji za mnou tiše jak mrtvoly! A vevnitř se děje něco mnohem hnusnějšího!"
"Nenech se přemoci hněvem svým," kázal Zobal, sám snaživ se znovunabýti sebevlády v šílenství, které jej hrozilo ovládnouti. Okamžitě si vybavil oválný talisman Uldorův, který visel na jeho opasku na řetízku černostříbrém.
Rychle jej uchopil prsty a přitiskl k holému zdivu tam, kde býval vstup. Kúšara na něj hleděl s ohromením, domníval se, že se lučištník zbláznil, ale jakmile se talisman dotkl zdi, ta se začala rozpouštět a změnila se v hrubý přelud, který se roztříštil jako mam kouzedlnický. Podivná hroutivost počala se šířiti, příčka celá roztála na několikero sloupcův a měsíc vzářil dovnitř jakoby celé opatství puthúmské rozdrolilo se na pouhou prázdnou zborceninu bezkrovnou.
Vše to se stálo v několika chvílích, nebyl však čas diviti se válečníkům. Pod sivým svitem měsíce, který shlížel dolů jako tvář červy prožrané mrtvoly, spatřili ale skutek tak hrůzný, že dal jim zapomenouti všeho druhého. Před nimi na rozpraskané podlaze, jejímiž spáry prorůstaly traviny pouštní, ležel rozvalen v smrti kleštěnec Simbán. Roucho jeho jakby na stuhy rozerváno bylo a krev jeho temně plynula ze znetvořeného hrdla, a kožené váčky u pasu jeho rozervány byly a mince zlaté, lahvičky lektvarů a jiné podivnosti vysypaly se z nich.
Za ním, na polorozdrolené obvodové zdi ležela Rubalsa na změti shnilé látky a dřeva, která bývala nádherně vyřezávaným ebenovým ložem, pokoušejíc se odraziti rukama pozvednutýma nesmírně otylý útvar, který na ní visel, jakby nadnášen křídlovitým šafránovým hábitem, a v tvaru tomto rozeznali válečníci opata Udžuka.
Řehot chlípného temnokožce ustal, otočil se na válečníky s tváří zkřivenou ďábelským chtíčem a hněvem. Zuby jeho třeskly o sebe, oči pod víčky planuly jako krůpěje do běla rozžhaveného kovu, odvalil se z dívky a zrůdně stanul před ní nad zřícenou komnatou.
Kúšara zaútočil kopím svým dříve, nežli k tětivě mohl přiložiti Zobal jeden ze šípů, ale jakmile překročil kopiník práh, zdálo se, že zmnožil se hnusně nafouklý tvar Udžukův ve dvanáctero v žluti oděných útvarů, kteréž vzduly se proti Kúšarovy. Jako pekelná garda přispěchali mniši puthúmští pomoci opatovi svému.
Zobal varovně vzkřikl, leč tvary obestoupily Kúšaru, uhýbajíce ranám zbraně jeho a škrábajíce divoce kyrys jeho drápy svými strašlivými. Chrabře s nimi zápolil, brzy však klesnul a zmizel z pohledu jeho jakoby obevěšen zuřivými hyenami.
Dle sotva uvěřitelného údaje, kterýž pověděl mu Uldor, neplýtval Zobal šípy na mnichy. Připravil luk a posečkal, až spatří Udžuka za kypící rotou lezoucí po klesnuvším kopiníku. Skrze víření jejich ruče zamířil na běsa, který upíral hledy své na šílený zápas, jakby řídil jej způsobem jakýmsi, bez hnutí však a beze slova. Přímě a nechybně, s jásavým svistem vyletěl šíp jeho, a dobrá byla čarování Amdokova, kterýmiž jej opatřil - zavrávoral Udžuk a poklesl, strašlivé prsty jeho marně se snažily vytrhnouti šíp, zanořený až k peření do těla jeho.
I stala se věc podivná - když běs padl a započal se svíjeti, odstoupilo dvanáctero mnichův od Kúšary a zmítajíce se padlo na podlahu, jakby nebyly než rozkmitané stíny umírajícího. Zdálo se Zobalovi, že podobenství jejich zmatněla a zprůsvitněla, vždyť viděti mohl pukliny v kamenech za nimi, a podobny byly pohyby jejich Udžukovým, a když Udžuk konečně naposledy pohnul se, mdlé obrysy tvarů těch zmizely, jakoby vymazány ze vzduchu i ze země. Nic nezůstalo, toliko odpudivé pozůstatky nepřítele, kterýž zplozencem byl opata Uldora s lámií. Zmenšovalo se však tělo jeho mrtvé pod oděvem svým, puch tlení vyvstal z něho, jakoby vše, co lidské bylo v ďábelské bytosti té rychle ji opouštělo.
Kúšara s námahou vstal a jakoby omráčen rozhlížel se kol sebe. Těžká zbroj jeho uchránila ho před spáry útočníkův, zbroj však od nákolenic až po přílbici nesčísné stopy drápů jejich nesla.
"Kam mniši odešli?" tázal se. "Pokrývali mne jako diví psi, kteříž na zubra útočí."
"Mnichové byli pouze odrazy Udžukovy," vysvětlil Zobal. "Pouhé stíny, zmnožené tvary, které vysílal a povolával dle vůle své, neměli bytnost vlastní mimo něj. Když Udžuk zemřel, stalo se z nich méně nežli stíny."
"Podivuhodné," pravil kopiník.
Nyní obrátili válečníci pozornost svoji k Rubalse, která se snažila vstát z rozpadlých zbytků lůžka a svírala stydlivými prsty rozedrané cáry shnilého šatu, který jen málo skrýval její plnou slonovinovou nahotu. Mísil se v ní strach a zmatek, jako v spáči, který se právě probudil z děsivého snu.
"Ublížil vám nějak onen běs?" otázal se Zobal s obavou. Lehce a nejistě zavrtěla hlavou. Klopě oči před rozedráním a odkrytím dívčí její krásy, pocítil, že je do ní zamilován ještě více než dříve, vášní smíšenou s něhou, jakou nikdy nepocítil v horkých a krátkých láskách svých nebezpečných dní. Koutkem oka pohlédl na Kúšaru a zjistil, že jeho druh tento cit sdílí.
Válečníci se poněkud vzdálili a odvrátili tváře, zatímco se Rubalsa převlékla.
"Míním," řekl Zobal tiše, aby ho dívka nezaslechla, "že nebezpečenství, s nimiž jsme se ty a já této noci střetli, úmluva naše s Hoarafem nezahrnuje. Dále pak míním, že o té dívce smýšlíme stejně a oba ji příliš milujeme, abychom i vydali zajetí chtíče krále láskou beztak přesyceného. Nemůžeme se tedy navrátiti do Farádu. Souhlasíš-li se mnou, vrhneme los o dívku tuto, vítěz však zůstane s poraženým v upřímném přátelství, dokud nevyjdeme z Izdrelu a nenalezneme nějakou zemi mimo državy Hoarafovy."
Kúšara souhlasil. Když se Rubalsa oblékla, pohlížela dvojice válečníků po něčem, co by mohli použíti k navrženému losování. Kúšara navrhoval vrhat jednou z mincí s Hoarafovým obrazem, které se vykutálely ze Simbánova měšce, ale Zobal tento návrh odmítl, neboť povšiml si losu ještě případnějšího, totiž drápců běsa jehož svraštělé a příšerně poloshnilé tělo zvrásčelo a ukrátilo se, a spáry na rukou i na nohou uvolnily se a válely na podlaze. Zobal sňal svou přílbu a umístil do ní pět ďábelských drápů z jeho pravé ruky, z nichž prst ukazováku byl nejdelší.
Protřesl přílbou jako kalichem na vrhcáby, až v ní spáry ostře zachřestily. Pak podržel přílbu před Kúšarou, řka: "Kdo vytáhne dráp z ukazováku, bude míti tu dívku."
Kúšara vnořil ruku v přílbu a rychle ji zase vyňal s nehtem těžkým, leč ze všech nejkratším. Zobal vytáhl nehet z prostředníku a Kúšara, zkoušeje tah podruhé, vyňal nehet z malíku. Poté ke kopiníkově zármutku vytáhl vytoužený nehet z ukazováku.
Rubalsa, kteráž sledovala celé losování se zájmem nepokrytým, řekla nyní válečníkům: "Co činíte?"
I počal Zobal vysvětlovati, než však skončil, vzkřikla dívka rozhořčeně: "Nezeptavše se mne, koho já obdařuji přízní svou ve věci této?" Půvabně se usmála, odvrátila se od znepokojeného lučištníka a objala Kúšaru.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama