Veliký bůh Awto - Clark Ashton Smith

22. září 2011 v 20:00 | Paželv


Scifi satira na bezmeznou víru ve vědu, pitvání a pseudochápání náboženských systémů a zároveň jakási sebeparodie jednoho ze Smithových nejoblíbenějších témat - temných kultů krvelačných božstev.

Na úvod si překladatel dovolí poznámku o faktu, který je v anglofonním světě známější než zde: uctívači hinduistického boha Džagganáthy či Džaganota se při procesích v náboženské extázi vrhali pod kola vozů se sochami božstev...








VELIKÝ BŮH AWTO



The Great God Awto



Clark Ashton Smith



(Přednáška ctihodného Erru Sagguse, profesora hamarrikánské archeologie na Světuniverzitě v Toštuš, třistapětašedesátého dne roku pětitisícího devítistého devadesátého osmého.)

Vážené dámy, vážení pánové, vážená hermafroditstva a středna v mém ročníku archeologie, z mých předchozích přednášek jste se naučili vše, co je známo nebo předpokládáno o neumělém realismu umění a písemnictví pradávných Hamarrikánců.

S obtížemi plynoucími ze útržkovitosti dochovaných památek jsem pro vaši představu rekonstruoval jejich podivné a ohyzdné stavby a hrubé stroje.

Jste taktéž seznámeni s nepředstavitelně nesmyslnými, nestvůrnými a neúčinnými právními a ekonomickými soustavami, které mezi nimi vládly, a taktéž s nahodilými údaji a barbarskými pověrami, které se opovažovali směšovat pod svatým jménem věda. Nikoli bez pobavení jste naslouchali mému líčení jejich směšných milostných a společenských zvyklostí a se zděšením jste se dovídali o jejich nevýslovně hrůzné závislosti na různých druzích Nahssilí a Slotštšinn.

Dnes však musím pohovořit o věci, která na ten tupý a krvelačný lid vrhá ještě horší světlo barbarství a nízkorodého divošství.

Nemusím dodávat, že se moje dnešní přednáška bude zabývat jejich téměř všudypřítomným kultem lidských obětí a sebemrzačení velikému bohu Awtovi, kultem, který mnozí kolegové srovnávají s híndújánským božstvem, zvaným Jokurnot či Džokkurnot. V Awtově kultu našel divoký náboženský fanatismus Hamarrikánců spolu s jejich neblaze proslulou krvežíznivostí své největší uplatnění.

Uznáme-li kontroverzní spojení mezi Awtem a Džokkurnotem, zdá se nám, že Džokkurnot byla prostě symboličtější a rafinovanější podoba Awta, jakou ucítvali vznešenější a rozvinutější lidé. Džokkurnotovy obřady byly soustředěny do několika svátků, zatímco oběti Awtu se konaly neustále na všech silnicích a ulicích.

Oproti některým uznávaným učencům však pochybuji, že tato náboženství měla něco společného, tedy nic krom rituálního drcení lidských obětí koly těžkými vozítky, jaká můžete vidět v našich muzeích mezi dávnověkými vykopávkami.

Upřímně doufám, že se mi podaří najít důkazy, kterými bych tento svůj názor potvrdil a tak smyl z pověsti Híndújánců tu nejtemnějš skvrnu, kterou jim způsobily pověsti i archeologie. Bylo by cenným příspěvkem vědě, kdybych dokázal, že byli mezi hrstkou dávnověkých lidí, kteří odolali hamarrikánskému ďábelskému uctívání Awta.

Pro jejich barbarské náboženství se někdy spekuluje, že hamarrikánská kultura, je-li ji vůbec možno nazvat kulturou, musí pocházet z podstatně dřívějšího stadia lidského vývoje než pokročilejší híndújánská. Taková nepřesná chronologie však v rámci prehistorického bádání vždy zůstane pouhou domněnkou.

V naší nové, vyspělé civilizaci samozřejmě víme, že pokrok lidstva musel probíhat pomalu a tápavě, s mnoha temnými údobími, mnoha regresemi k úplnému či částečnému zdivočení. Domnívám se, že hamarrikánská éra, ať již předcházela híndújánské či jí byla současná, patří k nejtemnějším z nich.

Abych se však vrátil k tématu, kult Awta. Jistě vám není neznámé, že v posledních letech někteří nezodpovědní takzvaní archeologové, svedeni touhou dát vzniknout senzaci na úkor pravdy, vyplodili fantastickou hypotézu, že vlastně žádný Awtův kult neexistoval. Tvrdili, nebo spíš snažili se tvrdit, že ta zhoubná dávnověká vozidla, která způsobovala nesmírné ztráty na životech a zdraví, neměla žádný náboženský význam.

Tak absurdní teorii mohou vyznávat pouze blázni a šarlatáni a zmiňuji se o ní jen proto, abych ji mohl s plným opovržením vyvrátit.

Nemohu však samozřejmě popírat spornost některých úsudků našich archeologů. Výzkumy byly velmi obtížné, vždyť jsme kopali na pouštích, které se rozprostírají po celém hamarrikánském kontinentu, a všechno jídlo a voda se musely dovážet tisícovky mil.

Stavby a texty dávnověkých lidí, často z těch nejkřehčích materiálů, leží hluboko v písčinách, na něž lidská noha nevstoupila tisícovky let. Nelze se proto divit, že občas musí mezery v přesném vědění doplnit nějaký ten dohad.

Mohu však bezpečně říct, že ačkoliv je málo z našich hypotéz definitivně prokázaných, dávají pevné základy našeho povědomí o kultu Awta. O důkazech, ač jsou většinou nepřímé, nemůže být sporu.

Jako je tomu i u mnoha jiných náboženství, jsou i počátky Awtova kultu zahaleny temnotou. Jméno jeho zakladatele nám nezachovaly ani historie, ani pověsti. Nejstarší obětní vozítka byla pomalá a neohrabaná, proto byly oběti patrně na počátku kultu prováděny jen zřídka, často také asi první oběti uprchly. Awto zprvu sotva mohl vzbudit všeobecnou bázeň a vážnost, jakou měl v dalších dobách.

Pozůstatky hamarrikánských tisků, zázračně zachované ve vzduchotěsných sklepeních a rozluštěné předtím, než se rozpadly, nám dávají jména dvou jeho raných proroků: Anriford a Džódž. Z důvěřivosti svých oblouzených následovníků získali obrovský majetek. Vliv těchto proroků se šířil, až nakonec žádná hamarrikánnská ulice či silnice nebyla prosta bouřlivých koles obětních vozítek tohoto temného kultu.

Je sporné, zda byl Awto tak jako jiní divošští a pravěcí bozi reprezentován nějakou modlou, alespoň se v našich vykopávkách nic takového nenašlo. Nicméně rezivé pozůstatky ocelových chrámů boha Awta, kterým se říkalo ghrádže, se nachází všude v neobyčejném množství.

V ghrádžích se nachází podivné hadice a kovové nástroje, pravděpodobně s tajemnou kultickou funkcí, rovněž také stopy oleje, kterým byla pomazána svatá vozítka. Vozítka nacházíme většinou pohřbena v obrovských, chaotických stozích. To všechno vrhá alespoň nějaké světlo na povahu božstva.

Pravděpodobně byl Awto, někdy též známý jako Mhotór, jednoduše abstraktním principem smrti a ničení, který se měl projevovat vražednou rychlostí a zuřivostí neblahých vozítek. Jeho slepě oddaní věřící se jim vrhali pod kola jako před ztělesnění boha.

Síla a vliv Awtových kněží a rovněž jejich počty byly nesmírné. Zdá se, že se klérus dělil do tří řádů:

Otmekníkové, čili strážci ghrádžů. Riššithčové, to jest vozatajové svatých vozítek. Jméno třetího řádu není dochováno, byli to strážci nesčíslných svatyň u okrajů cest. V těchto svatyních se posvátná vozítka pomocí podivných a hrubých strojů vykrápěla minerální tekutinou zvanou benn-dzjín.

V některých ghrádžích ve středohamarrikánské poušti byly dokonce objeveny výborně dochované mumie těchto otmekníků v kněžských rouchách politých svatými oleji, zřejmě tam byli pohřbeni neočekávanou písečnou bouří.

Chemická analýza skvrn na rouchách nepotvrdila pověst rozšířenou mezi zdegenerovanými divochy, kteří tvoří potomstvo miliard hamarrikánců, totiž že oleje, kterými se pomazávala ona pradávná vozítka, byly často smíšeny s tělními tekutinami jejich obětí.

Takový barbarský zvyk by však dobře odpovídal zásadám tohoto odporného kultu a další výzkum možná legendu potvrdí.

Z důkazů, které jsme shromáždili při vykopávkách, vyplývá, že kult si během několika desetiletí od svého zrodu vydobyl nesmírnou moc a obrovské postavení, které dosáhlo svého odpudivého vrcholu za zhruba sto let. Dle mého názoru není náhoda, že celé období Awtova kultu odpovídá s úpadkem a konečným pádem Hamerrikánské říše.

V období, do kterého jsme Awtův kult zařadili, nacházíme obrovský nárůst počtu zlomenin, zpravidla těch nejkomplikovanějších. V období vrcholného rozmachu tohoto strašlivého kultu mají prakticky všechny nalezené kostry zlámanou alespoň jednu či dvě kosti.

Stav kosterních pozůstatků, často se sťatou hlavou nebo zcela znetvořených, je téměř neuvěřitelný.

Rezivé zbytky dávných vozítek nesou podobné stopy. Byly navrhovány k co největší rychlosti a vražednosti, vzniklo postupně mnoho typů, které ukazují růst a vývoj celého kultu. Pozdější typy, vyráběné v obrovském množství, jsou vždy více či méně rozbité, poničené, často jsou to jenom haldy nepopsatelného šrotu.

Na samém sklonku období jakoby celá populace patřila k tomu krvežíznivému kléru. Denně konali Awtovy rituály, obraceli vozy proti sobě navzájem a hnali se jako střely. Všeobecná posedlost rychlostí šla ruku v ruce s posedlostí po vraždě a sebevraždě.

Představte si jak můžete tu nesmírnou hrůzu. Celonárodní touha po brutalitě. Krvavé karnevaly. Silnice od břehu k břehu poseté rozdrcenými a roztříštěnými lidskými obětinami.

Lze se divit, že byl tento lid dávnověku, zdecimovaný a s duší zdivočelou k nejubožejším pověrám, tak rychle upadal, že se téměř bez boje vzdal nájezdníkům z východu?

Stáhněme oponu historie a archeologie. Poučení plynoucí z bajky je jasné. V dnešním vysokém stupni rozumového osvícení se však naštěstí nemusíme obávat tak barbarského omylu, jako ti, kteří uctívali Awta.



Nekrolog z toštušského vysílání prvního dne roku 5999.

S bolestí v srdci podáváme zprávu o náhlém úmrtí našeho význačného historika profesora Erru Sagguse.

Když právě na univerzitě v Toštuš přednesl poslední přednášku ze svého cyklu o hamarrikánské archeologii a vracel se do svého domu v Himaláji, stal se profesor Saggus obětí nehody. Jeho stratosférická loď, jeden z nejnovějších a nejrychlejších modelů, utrpěla asi deset mil před svým cílem srážku s lodí řízenou jistým Džarem Choštárem, studentem chemie z Vznešené univerzity v Ústralíndii.

Obě lodi byly zcela zničeny a dopadly na zem jako ohnivá meteorická hmota, která v Himaláji způsobila požár a zničení celé osady, při kterém uhořelo několik set lidí.

Podobných nehod je dnes nebývale mnoho v důsledku příliš velkého množství lodí ve stratosféře a také lehkomyslného překračování nejvyšší povolené rychlosti rychlosti 950 mil v hodině. Podle očitých svědků jak Erru Saggus, tak Džar Choštár, letěli rychlostí daleko větší než tisíc mil v hodině.

Ač však litujeme dnešní touhy po rychlé dopravě, nemůžeme souhlasit se zlomyslnými vtipálky, kteří se pokouší srovnávat neštěstí moderního dopravního provozu a dávné lidské oběti kultu boha Awta.

Jedna věc je pověra a jiná věc je Věda. Archeologové jako profesor Saggus nám ukázali, že uctívači Awta padli za oběť temnému a děsivému omylu. A dnes již je nemyslitelné, abychom se dostali do područí takového modlářství. Proto můžeme s hrdostí na úspěchy našeho poznání a s plnou důvěrou v lepší zítřky započítat Nejctihodnějšího profesora Erru Sagguse mezi mučedníky Vědy.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 vestec | Web | 13. ledna 2012 v 4:40 | Reagovat

Dobry clanek, hezky blog, podivas se na muj webik?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama