Clark Ashton Smith: Básně v próze a drobné texty

30. prosince 2011 v 14:13 | Paželv
Drobnější prózy Clarka Ashtona Smithe, které tu druhdy byly rozptýleny samostatně.


Sen o Léthé (A Dream of Lethe)
Nakonec, putuje za touž, kterou jsem ztratil, přišel jsem k břehům Léthé Zapomnivé, které podklenuty jsou bezbřehým, prázdným, ebenovým nebem, na němž postupně hasly všeckny hvězdy. Odkud přichází, neznal jsem, leč na onom tmavém toku leželo chmurně a netřpytně, jako na černých lučinách bezkvětých bledavé a prchavé světlo jako při zapadající luně či přízračnému světélkování mrtvého slunce. Při tomto svitu zřel jsem zástupy duchů bludných, mužských i ženských, kteréž přicházely váhavě či spěchavě k toku, chctějíce se napíti z těch pomalých, bezklokotných vod. Ale mezi nimi nebyl nikdo, kdo by spíchal pryč, a spíše mnozí stávali, aby nevidnýma očima uhlídávali klidný, nevlnný tok toku. Konečně jsem ve vysokém, lilijném, útlém tvaru, pokojné, vznosné tváři ženy, která stála opodál, zřel tu, kterouž jsem hledal, i rozspěchal jsem se po její bok touže, a srdci mi zpívaly staré vzpomínky jako hejno slavičí, vzíti ručku její. Ale v bledě bezezměnných očích nad bezbarvými rty, které ke mne vzhlédly, neviděl jsem ani zásvit vzpomínky, ani záchvěv poznání. Sezna, že na mne zapomněla, odešel jsem od ní v zoufalství, a vida v blízkosti své řeku, náhle rozeznal jsem v sobě dávnou žízeň po její zapomnivé vodě, žízeň, již jsem marně toužil ukojiti v mnoha vodách. Váhavě jsem se sklonil, pil a zvnově povstal, uzře, že světlo zhaslo a zemřelo, že celá zem je jako zem bezesného spánku, kde nemohu dále rozeznávat tváře svých souputníků. A teď již nejsem mocen vzpomenouti si, proč chtěl jsem se napíti ze zapomnivých vod.

Protijed (The Mithridate)
Svět tisíce má jedů silných i slabých, medových i dávivých, hbitých i pomalých, žíravých, smrtelných či klamně šálivých uspávadel. Jsou jedy čiré jako jantarové víno, či těžké jako krev a rubíny, jasné, nevinné a bezvýrazné jako voda z nejtiššího jezera, anebo zase zkalené temnotou jako bažiny podzemních přímoří. Jsou také jedy, které vraždí duši, které vraždí srdce či mysl, anebo tělo, jiné zas nevraždí, ale toliko chromí a trýzní.
Proti všem z nich je jediným protijedem tvá láska. Vskutku jiného protijedu jsem nenalezl.
Když mne však nemiluješ či mne miluješ nedobře, jsem proti všem z nich bezmocný a láska sama se stane beznadějným jedem, jedem dvakrát smrtícím, protože zabíjí pomalu anebo vůbec.

Zahrada a hrob (The Garden and the Tomb)
Vím zahradu, kde jsou květiny, květiny tak nádherné a mnohotvárné jako orchideje z dálných, cizích světů, taktéž květy mnohookvětné, jejichž barvy se mění jako při prokletí pod střídáním trojslunného nebe, květiny jako tygří lilie ze zahrady ďáblovy, jako bílé lilie rajské, jako laskavce, o jejichž dokonalé a nesmrtné kráse rozvažují serafové, květiny tak divoké a vznešené, jako rudé a zlaté květy ohně, květiny jasné a chladné jako křišťálové květy sněhu, květy, jakým není podobno nic na žádném světu či slunci, které nemohou být značeny v nebi ani v pekle.
Žel v srdci oné zahrady je hrob - hrob skrytý a ovinutý v úponcích a květech, že sluneční světlo neodhaluje strašlivý lesk jeho mramoru žádným neopatrným zpytatelům. V noci však, kdy ztichnou všechny květy a jejich vůně umdlí jako dech spících dětí, tehdy, a jedině tehdy se z hrobky rozplazí zložraví hadi a šíří zápach a světlivost svého příbytku mezi všemi konci zahrady.
Epigramy a apotegmata (Epigrams and Apothegms)
Nejběžnější a nejzávažnější chyba současnosti tkví v přesvědčení, že minulost je mrtvá.
Básnické formy a náměty se nemohou vyčerpat či zvetešet. Zveteší jenom básníci.
Podle jedné formulky mystiků: "co je dole, je i nahoře." Je ale otázka jak vysoko a jak dolů vynesla mystiky jejich extáze.
V oblasti lásky se věnuje příliš pozornosti etice a příliš málo estetice.
Tak pravil Smygo, obrazoborec zothiqueský: "Nos s sebou vždycky kladivo a rozbij každý mezník, na němž se píše: 'Došels sem, dále nedojdeš."
Vysvětlení není ani nezbytné, ani žádoucí, ani možné.
Filosofie je něco jako intelektuální gymnastika.
Sofistika je dcera vědomosti, ale ne moudrosti.
Buďme vlídní ke svým mrtvým iluzím v naději, že ony budou vlídné k nám.
Někteří lidé se ponoří do povrchu a utopí v zrcadlových obrazech.
Co je spása pro slepici, je zatracení pro orla.
Někteří věří, že závoj Isidin je vlastně spodní prádlo.
Netolerance současné doby k "obrazné řeči" a "vysokému stylu" pramení až příliš často z pudového odporu přízemních myslí k veškeré vznešenosti, velebnosti, šlechetnosti a jemnosti.
Básnické personifikace by mohly obživnout.
Všechny lidské myšlenky, vědecké i náboženské poznání drží v ruce svíci proti noci všehomíra.
Vzbouřenci jedné doby se v druhé době stanou reakcionáři. Vzpoura je relativní, je to jen oponování všemu, co souhlasí s vládnoucí mocí.
Jiní vzbouřenci, kteří se bojí důsledků úspěšné vzpoury, se mohou změnit v tyrany. Ze snů o úspěchu se totiž můžou probudit do hrůzy, jako Satan Anatola France, který snil o tom, že je Bohem.
Nesrozumitelnost některých básníků tkví jen v tom, že přirovnání a souvislosti v jejich díle jsou příliš vzdálené nebo tajemné, aby je ostatní mohli obsáhnout.
Keats v poesii obhajoval princip "ucpávání rhlin zlatem". Později byl objeven nový princip, totiž ucpávat zlato trhlinami, a vedl k mnoha literárním cenám.
Zpytujte všechno bez rozdílu. Chyba může být stejně všudypřítomná jako vzduch, pravda, pokud existuje, může být v nějaké zapomenuté či odvržené víře. (Viz Baudelairův "neznámý bůh".)
X je neznámé množství. Úvahy, byť založené na nevývratné logice, se mohou mýlit, protože není zváženo X. Otázka: kolik X asi věda ignoruje nebo přehlíží.
Jisté nerosty jsou v obyčejném světle bezbarvé, ale v černém světle světélkují.
Je strašné (ale zdůvodnitelné) se domnívat, že svět je řízen šílencem, který pro sebe získá vůli veřejnosti a za několik generací umonžní uvěznění všech zdravých lidí na světě.
Ohavnost zpuštění (The Abomination of Desolation)
Poušť soomská prý leží v nezmapovatelně krutých krajích světa, mezi zeměmi, kteréžjsou neznámy a nedomyslitelny. Pocestní se ji bojí, protože její holé a neklidné písky nemají oáz a dlí v nich prý divná hrůza. O té hrůze se říkají mnohé zvěsti, které se však téměř vždy různí. Pozdává se některým, že tyto hrůzy nemají slyšitelný hlas ani viditelný tvar. Podle jiných je tam strachotvorná hrůza mnohohlavá, rohatá, ocasatá, s jazykem, jehož zvuk je podoben hranám v temných kryptách hrobních. Z karavan i pocestných jedinců, kteří se odvážili přiblížiti se k pískům soomským, se nikdo nevrátil bez vyprávění, někteří se nevrátili vůbec nebo byly jejich mozky zhlceny šílenstvím hrůzy, závrati a opojení z nekonečné prázdnoty.
...Ano, mnohé jsou příběhy o tvorech, kteří kradí následují pocestné nebo o prapekle s tisíci ďábly, o tvorech, kteří zlověstně křičí či šeptají z písku či vanu, nebo které se neviděny plíží svíjivým tichem, nebo padají z nebe jako drtiví inkubové, nebo zejí náhlou jámou pod šlépějí poutníkovou...
Kdysi však žili nežili dva milenci přišedší do pouště soomské, aby překročili pusté písky. Neznali žádnou zlozvěst o tomto místě, a jelikož měli v hledu druhého stálý ráj, stěží vůbec věděli, že překráčí poušť. Ti jediní si ze všech, kteří si troufli do té děsivé prázdnoty, neměli žádný děsivý příběh k vyprávění, nepronáseldovala je žádná hrůza, ani se před nimi nezjevila, ani viditelná, ani neviditelná, ani slyšitelná, ani neslyšitelná, ani chiméra, ani zející jáma, ani inkubus. A nikdy, nikdy nepochopili, proč ti méně šťastní poutníci vypráví tak děsivé příběhy.
Z hrobek paměti
Před věky věkův, v době, jejíž zázračné světy jsou již rozpadlé a jejíž mocná slunce nejsou ničím, leda stínem, jsem žil na hvězdě, která, ač již v době zvrhlé oproti vysokým a nezdolným nebesům minulosti, stále čněla nad propastí, v níž, jak pravili astronomové, měl mnohaletý cyklus nalézti temný a děsivý svůj konec.
Ach, prazvláštní byla ta jícnem času zapomenutá hvězda, bylať obzvláštnější než všeliké sny všech snivců vremených sfér, obzvláštnější nnežli všeliká vidění tech, kteří se vznesli coby proroci ve vzpomínání na hvězdnou minulost! Zde, skrze cykly dějin, které beznadějně smazaly všechny litery do bronzu vyryté, přišli mrtví, aby počtem svým převýšily živé. A ve výhni sluncí tam učinili si z kamene nezničitelného skrýše, tam povstala města jejich, jejž krásou převýšila města Titánův, a zdí, jenž zastínily všeliké zdi pod nimi. A nade vším byl černý truchloháv nebes tajuplných, dóm nekonečných stínů, kde chmurné slunce, pevné jako dno, ta obrovitá lucerna, která přestala svítiti a stáhla z tváře neřešitelného palbu paprsků mařivých a beznadějících na mdlé a vzdálené obzory a zahalovala neobmezený průhled na věštivou zem.
Jsme temní, tajuplní, trápení lidé, my, kteří obýváme podnebesí věkověčného soumraku, zbodáni čnivými hroby a obelisky minulého. V naší krvi je chlad dávné noci času, náš tep se v předzvěsti línosti léthejské ztrácí. Na polnostech a dvorcích našich vstávají černé hodiny jako neviditelní, lethargičtí vampýři zrození v mausoleích, rozpínají a zase krčí křídla, z nichž vane zlověstná malátnost stínových běd a zoufalství zmařených věků. Z výsostí nebeských se line tíž, dýcháme zde jako v hrobce, navěky zde zapečetěni ve stojatosti zkažení a pomalého tlení a neproniknutelné temnoty, jenž skrývá červy žravé.
Žili jsme a milovali jakoby zmalátněle, jakoby v snech, v temných a tajuplných snech, jenž se krčí v okršleku bezmúrného spánku. Toužili jsme po svých ženách a jejich kráse, bledé a nadpřirozené, stejnou touhou, jakou mrtví touží po daemonických liliích z lučin Hádu. Naše dny jsme trávili bloudíce mezi zříceninami pustých a nevzpomínaných měst, jejichž paláce z mědi zkažené a ulicemi, jenž vedly mezi obelisky se rytinami zlatými, ležely tmavé a strašné ve světle umrlém nebo byly navěky utopeny v moři stojatých stínů, po městech, jejichž obrovské ocelové chrámy zachovávaly chmurnost a bázeň mystérií z předvěkých dob, z nichž shlížely obrazy staletosti, zapomenutí bohové, jenž vyhlíželi tak mocní a s neměnnými zraky k zoufalému nebi a viděli tam pouze nejzazší noc a poslední zapomnění. S melancholií jsme střežili své zahrady, v nichž mohly šedé lilie skrývat svou černokněžnou vůni, jenž měla moc povolávat pro nás mrtvé duchy a sny minulosti. Nebo jsme putujíce po popelnělých polích nekonečné jeseně prohlíželi vzácné a tajin plné immortely s tmavými listy a bělostným okvětím, již kvetly z charého a zavíjivého listoví vrb nebo vybíhaly, obtíženy sladkou a tišivou rosou z plynoucího ticha vod Acherónských.
A jeden po druhém jsme umírali a ztráceli se v prachu nakupeného času. Znali jsme roky jako procházející stíny a smrt samu jako soumračné pološero, jež podlehává noci.
Múza hyperborejská (The Muse of Hyperborea)
Příliš daleko je její bledá tvář smrtelnice, příliš vzdáleny jsou sněhy jejích smrtonosných ňader, protože oči mé to všechno věčně zří. Občas však dojde ke mně její šept jako mráz nepozemského vanu, který zemdlel při procházení mezisvětních zátok a překlenul nekonečné obzory ledem spoutaných pustin. Mluví ke mně jazykem, který jsem nikdy neslyšel, ale vždycky znal, mluví o smrtných věcech a o věcech krásnějších než bezvědomé toužení lásky. Její řeč není dobrá ani zlá, nepatří k ničemu, po čem touží, co chápou, v co věří všekazi zemští, dech, jímž dýchá a země, kterými bloudí, se vzdouvají jako největší chlad nejvzdálenějšího všehomíra, a její oči by oslepily zraky lidí jako slunce, její polibky, pokud by vůbec bylo lze jich dosáhnout, by škodily a hubily jako polibky blesků.
Když ale slyším její dálný, vzácný šept, vidím u vidění nesmírné zoře na světadílech, jenž jsou větší nežli svět sám, a na mořích příliš velkých, než aby byly tknuty kýly lidských lodí. A občas zajíkavě opakuji slova jejích divnozvěstí, ač je nikdo nevítá a nikdo jim nevěří ani nenaslouchá. A jednoho jitra v zoufalých letech vyjdu pryč a budu následovat jejího volání, abych vyhledal výšnou a blahou zkázu jejích sněhobílých dálin, abych byl zhuben mezi jejími neposkvrněnými obzory.
Černé jezero (The Black Lake)
V zemi, kde se podivnost s tajemstvím snoubí ve věkověčné bezútěše, se v nepopsatelné chvíli předdávných aiónů rozlilo jezero, aby vyplnilo jistý nezměrný záliv v dálině stínů bezesněžných hor sopčitých. Žádný hled, ani hled slunčení, když v nečetnch hodinách poledních sesvislele shlížel na jeho hláď, nemohl prohlédnouti hloubě chmurné tmy a bezčeřných tiší. Proto jsem našel zvláštní útěchu v častém přemítání o onom podivném jezeře. Nevím, kolik hodin jsem propřemítal na pustých březích čedičných, kde nerostlo nic než pár orchidejí krvavě rudých, kteréž nad hladinu se skláněly podobny otevřeným tlamám žíznícím, hledě s bezpočtostí smyšlenek básnivých a představností snivých, naváben tajemstvím neznámého, neobjevitelného zálivu.
Poprvé jsem tam přišel v hodinu jitřní, dříve, nežli zdolalo slunce drsné a rozlámané hřebeny hor, prošplhal jsem se stíny, které plnily jako jakási lestná kapalina sopečné pleso. V nejnižší vrstvě bezhybné tinktury vzduchu s přítmím vypadalo jezero jako kvasný kal v láhvi tmy.
Když jsem poprvé vstupoval do hloubného, těžkého svahu do otupěle mdlých vod, nejvěrohodněji jsem si uvědomoval jisté rozptýlené, stříbřivé záblesky, zjevně hluboko pod hladinou jezera. Domníval jsem v nich kovy v jakýchsi tajemných ochozech či třpytnosti dávno potopeného pokladu. Ale když jsem se v touživosti své sklonil níž, mohl jsem postřehnouti, že to není než odlesky hvězd, které byly, ač již den byl na horách a v zemích vně jich, stále viděny mohly býti v hlubinách temen toho jezera vytemněného.
Chinoiserie
Básník Ling Jang sedává celý den ve své chatce mezi příbřežními vrbami a sní o paní Mo. Jarní skřivani se vrací z bezčasných ostrovů myrty a laskavce, dále, než dosáhne na neznámý jih let lodních plachet, stříbrné pupence vrb zlátnou, jedovatě nefritová stébla rákosů si klestí cestu mezi loňskými hnědožlutými stvoly. Ling Jang však nedbá jasnoucí modři, nedbá prodlužujících se dní, jakoby byl slepý k severnímu letu husí a k poslední pouti mraků, které tají v plamenech jantarového soumraku. Žádná doba mu totiž nezachovala měsíc onoho mizejícího léta, v němž se poprvé setkal s paní Mo. Jeho srdce brázdila hlubší strast, než je strast jeseně, neboť srdce paní Mo k němu bylo chladnější než sněhy velkých hor nad deštným valem, a v žádné z písní, které jí složil, písní pro flétnu či pro loutnu, nenacházel její sluch zalíbení.
Tisíce kroků daleko v pavilónu z rudého laku a ebenu spočívala paní Mo na loži ze safírově zbarveného hedvábu. Celý den pozorovala skrze padající zlať vrbových lístků nehnuté jezírko, na jehož povrchu začaly růst bledě zelené lekníny. Vedl ní, na tyrkysem posázené pelesti, ležely verše básníka Ling Jün, který žil před šesti staletími, a všemi svými verši vzdával chválu paní Lo, která jej však stále odmítala. Paní Moi je neoptřebovala číst znovu, v její paměti žila každá popsaná stránka. S povzdechy snila o tom velkém básníku Ling Jün, melancholickou lásku, která inspirovala jeho písně, a závistivě se divila tomu, jak jej mohla paní Lo odmítat.
Fantasie (A Phantasy)
Vysnil jsem si mnoho neznámých zemí vzdálených ve skrytém čase, dávné nepoznatelné vesmíry, pouště pradávného minula, nad nimiž se rozestárá pusté a nezvratné ticho nekonečnosti, kde je zhroucené uchováno v plných i prázdných hrobech a kde jsou jedinými lidmi bezvládné, nesčíslné kmeny podzemních mrtevců.
Nad touto snovou zemí, plnou plných i prázdných hrobů, prozařuje ve stupničném dni rudě doutnavé slunce střídavě s popelavou lunou z černého aetheru dávno zhubených hvězd. V tišině konce časů, nad polcenými hroby a rozdrobenými památkami cizích dějin se v končivém přítmí míhají tajná křídla serafská, vyslaná k naplnění nevýslovných příkazů či k boji s běsy propastnými, a černí, obrovití andělé, kteří se právě navrátili z ničivých úkolů stávají mezi hroby, setřásavše ze svých ponurých perutí bílý popel přeničených hvězd.
Márnice (Mortuary)
Zřel jsem klášter smrti, když jej propadnuvší skrze pohřební žal cypřišů a tisů, ovroubil západ přízračným zrudnutím na bledém kameni hrobu či kenotafu. Sna nad mramory, viděl jsem rovněž, jak se vzbuzují nepokojné stíny a větve vrhaly neblahou mať a temnou zlať ze svitu končícího. Nedávno ještě zajatý v nezměrném srdci Slunce opouštěl krvavý veškerá nebesa bledá jako tvář umírajícího. Přítmí přišlo zahaleno v závoj ze stříbrných stínů, a v něm jsem viděl měsíc podobný mausoleu mrtvé Krásy vzdálený v pusté modři východu.
Jak tiché v zapečetěných mramorových celách leželo tajemné bratrstvo smrti, zatímco přílivy světla, barvy, stínu, tvaru a zřelosti plynuly napříč nebesy a světem! I zdálo se mi jejich svornící ticho zvítězilo nad tím osamoceným místem, na němž veliké cypřiše čněly černou zmalátnělostí, plíživše se svými hmatavými kořeny k zapomněným kostem. Cítil jsem se zalit klímavým mírem, neboť Léthé tryskala z každého hrobu, a vítr se tam nořil do stojatého vzduchu plného ploucích stínů márnice.
Ticho se rozestřelo nad mou duší, rozdumanou nad tajemstvími spánku a zapomnění, všechno se zamžilo léthejskou mhou, zatímco jsem se nořil do zálivu zapomnění hlubokého jako smrt. Brzy v dálavě zaznělo cosi jako šeptání zvuku a stále se zpomalovalo. Vzbudil jsem se k bdělosti vším tím ruchem a rykem, který byl za zdáním míru a ticha - ruch podzemní práce rozkladu, která neustává v noci ani ve dne, ruch dřiny červů, brouků a krtů ve službách času a měnlivosti a trh mrtvožravých brouků v podzemním městě smrti.
Jezero začarovaného ticha (The Lake of Enchanted Silence)
Leží v zemi, kterou vidí jen slunce, měsíc a hvězdy putující po obzoru. Hory zápasící s nebem, podobni strážcům Věčna, obchází s bezpamětným pásem modrostinných sněhů klid jezerních neobmezných snů. Zahrazují též cestu též hromům velevěků, jenž bouří na březích Věčnosti, a vichrům, které jej obkličují s halasem železných roků a uzavírají před vším schránu modrého nekonečna a ohně, mraky a stíny nebes.
Jezero živí horský sníh, který tiše plyne z tváře vesmíru a je naplněn modrou vznosností nebes. I nekonečno se tu cítí rozdvojeno.
Na břehu jezera rostou modré a bílé laskavce celoročního léta, a není zde život krom motýlů a nejkrasších pernatců. Ten, kdo by vnikl do této země, mohl by se z jezera napít ticha a pohlédnout na něj, dokud obraz nekonečna chladně naplní hlouby duše a ty se stanou klidné a hladké jako vody jezera toho.
Město zkázy (City of Destruction)
I.
Hradby obklopovaly město jako pohoří, byly to hradby tak silné, že je snad žádná moc ani zemětřesení nemohly posunout na toto místo; městem rozpukávaly děsivé ulice, v nichž van chaosu ztrácel sám sebe. Velikost sférického nebe a zdi v sobě věznily poutníka vítr. Bezhvězdný zenit byl zavěšen nad černoplnou děsivostí mocných chrámů. Věčnost se usídlila ve zdech opevnivších ony propasti, v zásvětních zdech, na nichž vypadaly strážní ohně jako koruny spadlých hvězd. Úpící pláně nádiru byly stlačovány břemenem mnohostí a věží města, občasně jsou roztřásány ničivým zemětřesení z bouřevězných strojů temnoty a z prastrojů, jejíž síly jsou zajišťovány čtyřmi živly v souručenství dřiny, jenž děsí shluky sluncí - na práci, jenž činí planety bledými. Tep města obtížený smrtí proniká temnými záchvěty slepohluchých vesmírů a protinebí, jenž nenalezne poutivý paprsk hvězdy.
II
V jeskyňovitých síních paláců stvořených s černého daimantu velikosti hor, jenž byl vytěžen z temného středu ledovcem dobytých sluncí zasedali daimoničtí pánové temnot v poradě za světel dýmavých luceren rudých jako pekelné měsíce. Títánští synové noci, jejichž těla jsou od týla k patám oděna do stínů a zpod jejichž kalnosklánivých obočí zářila odporná vznešenost pekelných ohňů vyzrazovaných tajnými jeskyněmi. Se svýma propast a houšť noci hledavšíma očima rozvažovali mapy nekonečna, zaklínadla a svitky, v nichže zapsána jest bezpamětná dějeprava sluncí a světů a všeliká proroctví a všeliká věštění a děsivosti a konce Času. Studovali ony celotajné knihy, v nichž zákony byly a tajiny Věčnosti, a takžéž úmluvy a rodopisy bohů i běsů, v nichž zapsána byla i ta zaklínadla, mavší moc i nad velikým a nevýslovným Bohem, a taktéž věky a okolnosti Jeho zrození a smrti... A také černé znalosti z nádiru vytěžené a zákon moci, kteráž...
Svéživotopis (An Autobiography)
Narodil jsem se 13. ledna 1893 v Long Valley v Kalifornii v anglicko-americké rodině. Většina mého formálního vzdělání se uskutečnila v malé červené okresní škole. Myslím, že jako školák jsem se přikláněl spíš k zlobení než k učení. Většinu dětství jsem prožil v údajném bývalém zlatém dole, proto se mi snad romantika kalifornské zlaté horečky vryla pod kůži.
Prvních literárních pokusů jsem se dopustil v jedenácti, šlo o pohádky a nápodoby Tisíce a jedné noci. Pak jsem psal dlouhé dobrodružné romány o Orientu a průměrné veršíky. V sedmnácti mi otiskli pár povídek v Černé kočce, časopisu specializovaném na divné historky. Pak jsem z nějakého důvodu ztratil zájem o beletrie a pro víc než deset let jsem se zaměřil na poesii. První sbírku, Hvězdochodce a jiné básně, jsem napsal v devatenácti. O pár let později se mi podlomilo zdraví, takže má desetiletá literární produkce byla poněkud přetržitá, přestoo jsem v této době napsal své nejzdařilejší básně. Svazeček Ód a sonetů vydal kalifornský Knižní klub v roce 1918. V roce 1922 jsem vydal Eben a hlatě, v roce 1925 Santalové dřevo.
Po začátku krize v roce 1929 jsem se vrátil k beletrii a od té doby jsem napsal přes sto povídek a krátkých novel, prakticky všechny by se daly zařadit mezi fantastiku. Většina z nich se nevímjak dostala do tisku. Šest povídek, Dvojstín a jiné fantasie, jsem vydal vlastním nákladem, ty pokládám za nejlepší. Z časopiseckých povídek jsou myslím nejzdařilejší Věčný svět a Město zpívavého plamene.
Krom psaní jsem vytvořil stovky fantastických obrazů a kreseb a asi stovku převážně obrazivých sošek a rytin. Myslím, že tato tvorba je daleko snazší a příjemnější než psaní.
Mé básně se objevily ve více než třiceti časopisech, deseti nebo dvanácti antologiích, některé jsou i ve školních čítankách. Přeložil jsem spoustu básní z francouzštiny, mezi nimi jsem se taky pokusil, jistě neobratně, psát francouzské verše. Krom svrchupsané tvorby a zálib jsem vykonával těžkou manuální práci, tesařinu a sběr ovoce. Naučil jsem se také jakžtakž vařit a vyrábět různé druhy vína.
Ďábel květ (The Flower Devil)
V nádobě čedičové u paty sloupu hadcovitého jestovala tato od předvěkých dob, v libosadech králů, jež vládli rovníkovým zeměpásům planety saturnské. V listoví černá, jemná a složitá coby síť nezměrného pavouka, v okvětí sivá, avšak růžovitá v tvaru, a nachová v podobnosti hnijícímu masu; se stonkem stoupající co kosmatá a snědá paže z kořene pradávného, zvrásnělého růstem storočí do podoby kamenné vázy, panuje ta zrůdná květina nad ceou zahradou. V té květině dlí od roků nejdávnějších bájí zločinný daimón, daimón, jehož jméno a původ jsou známy leda největším černokněžníkům a tajotvorcům království, a nikomu jinému. Nad květy položivými, nad plazovitými vstavačnatci, jež se bodavě svíjí, nad netopýrovitými liliemi, odevírající svá žebrovaná okvětí noc co noc a zajímají drobnými žlutými zoubky tílka spících vážek, nad masožravými prostoplátečnatci, jež dávají zeti svým zelenavým pyskům pod vousy jedovitých žlutých chlupů, nad rostlinami tepajícími co srdce, nad květy, které se chví dchnutím jedovaté vůně, nad těmi všemi strmí Ďábel Květ v nadřadné, zlovolné bezsmrtnosti a zlé a zvrácené vědomosti, podněcující vše k divnému, snovému zlu, ke vzpouře proti zahradníkům svým, kteří konají své povinnosti ostražitě a bojácně, od dob, kdy byl jeden z nich roztrhán hrůzně hříšným květem. Místy zahrada zpustla, neb o ni bázliví zahradníci nepečovali, a stala se zrůdnou spletinou hadovitých plazů, rostlin drakohlavých, svinutých a vnořených do smrtelné nenávisti či zvrácené tužby, hrůzné jako přivá spleť zmijí. A jako jeho nesčetní předkové, bál se i král, by Květ ten zničit dal, ze strachu, že by ďábel, vyhnaný ze stánu svého, hledati mohl domov nový v mysli některého z jeho poddaných, či dokonce v srdci nejkrásnější a nejlepší, jeho milované královny.
Nástiny (Vignettes)
Záhoří
Tam v záhoří je jistě mír, za horami, jež se modrají v poklidu konce světa. Tak dávný mír, tak nekonečná klidnost v nich je, že jistě žádná města lopotivá ni žádné moře, jehož pěnu protíná loď nemůže tam býti, toliko doliny modravého ticha, v nichž spí a sní laskavce nerušeny vichrem u břehů klidně tekoucích řek nerušených jako hláď zrcadla.
Zlomená loutna
Neb mlčenlivá jsi k mým veršům a hluchá k tónům mým, kteréž učinil jsem ze vzdechů a šeptů zraňované lásky, zlomil jsem svou zlatou loutnu a odvrhl ji, zašlou a bezestrunnou, vprostřed rudých listů a zvadlých růží zahrady záříjové. Ticho, stříbrý pyl lilií, tichý truchlivý vítr jesenní a přerývaný proud listů si ji přisvojily. Až ji uvidíš, procházejíc svou královskostí vprostřed rozdrolených růží, nebude snad znít v srdci tvém ozvěnou přemnohých vzdech, které což hudba rozkoše tvé vydechovaly z hlasivek tvých za polozapomenutých letních dnů?
Stesk po neznámém
Stesk po věcech neznámých, končinách zapomenutých a nenalezených je hluboko v času. Často toužím po lesku zlutavých sluncí nad terasách z průzračně modravého mramoru, klamavých nehybné vody jezer nezměrně klidných, neboť ztracené, bájné paláce z hadce, stříbra a ebenu, jehož sloupce jsou ze zelených krápníků, po pilířích zbořených chrámů, kteréž stojí v nezměrném nachovém soumraku země ztracených, zázračných příběhů. Vzdychám po temnězelených hlubinách cedrových lesů, kde jest přes jeho snově zkřivené větvice viděti chvílemi neznámý tropický okeán jako lesk modrého démantu, po ostrovech palmových a korálových, jež dře jantarové jitro, někde za Kitají či Taprobanou, po divných městech skrytých v poušti se zlatě znavými chrámy a útlými vížkami ze zlata a mědě, které probodávají nebe z vroucího lazulitu.
Sivá strast
Začasté ve zlatých říjnových dnech střetávám mezi mrtvými růžemi v zahradách ducha starostrastné strasti šedé a matné jako mlhy jesenní, jako mlhy putující, kteréž druhdy deštěm byly slz. Tam za dlouhých sklonků odpolední procházím mezi růžemi s duchem mých strastí, jehož polozapomnělé, poloneviditelné tvary mdlí a neurčití, avšak neznám tvář jeho kvůli soumraku ani tvář jeho kvůli větru večernímu.
Kirčin vlas
Bojím se vlasů tvých, třpytných, tíživě zkadeřených, kteréž vinutí zlatého hada připomínají, rtů tvých růží natřených, tvých mírných, růžových očních víček, toť příčinou je strachu mého, kterýž procitá pod polibky mými.
Kirčiny oči
Oči tvé zelené jsou a tiché jakož jezera pouštní. Vzbouzí ve mně žízeň po tajnohořkých záhadách, touhu po skrytostech neplodných, smrtících.
Litanie sedmi polibků
I. Líbám Tvé ruce, jejichž prsty jsou jemné a bílé jako okvětní plátky bílého leknínu.
II. Líbám Tvé vlasy, třpytné černé klenoty temnější než vody řeky Léthé, rozkvétajícící o půlnoci v bezměsíčném spánku země vonící vlčími máky.
III. Líbám Tvé čelo, připomínající měsíc v cedrovém údolí.
IV. Líbám Tvé líce, rdící se jako růže na alabastrové váze.
V. Líbám Tvá oční víčka a podobná růžovým květům stlačená časným večerem v zemi, kde jsou západy slunce jasné jako hořící jantar.
VI. Líbám Tvou šíji, jejíž vášnivá bledost je bledostí mramoru zahřátého podzimním sluncem.
VII. Líbám Tvá ústa, jenž mají chuť a vůni ovoce oroseného kouzelnou fontánou v tajném ráji, kterého dosáhneme jen my sami, ráj, z kterého nikdy neodejdou ti, kteří do něho vejdou, protože tamní řekou je Léthé a tamní plody jsou plody stromu Života.
Záznam skutečného snu z roku 1912
Jen chvíli po té, co slunce ve skutečném světě zapadlo, zdálo se mi, že vyšlo na západě. Jeho obvod byl podivně malý, bylo rudé jako řeřavý uhlík a byl na něm jakýsi povlak, asi jako na krhavých očích. Nějakou dobu stálo nad obzorem, jako půlnoční slunce v severních zemích, pak pomalu pozpátku vystoupalo až na svůj zenit. Zářilo a zářilo na černé obloze, na níž byly stále ještě matně viditelné hvězdy jako kdyby svítil měsíc, a bylo stále potaženo a uzavřeno v onom červeném povlaku, který myslím nevytvořila zemská atmosféra, ale kondensace výparů z tekutého slunčeného povrchu, když jsou zchlazeny ve vesmíru. Přímo v nadhlavníku se zastavilo, jakoby si chtělo odpočinout na své prapodivné a obrácené pouti. Pak se rozkmitalo a najednou v celé své nesmírnosti vzplanulo a do běla se roztžhavilo, rozplývajíc se do temnoty jako obrovitá oslnivá bělostná kaňka, mnohokrát přesahující velikost původního slunce. Pak se postupně všechny ty ohně opět smrštily do středu, a slunce zmizelo, setřeno z tváře tmy jakoby houbou. Strachem jsem omdlel, mé srdce jakoby mělo přestat tepat spolu se srdcem slunečním, mé dýchání se ztížilo a znepravidelnělo, vzduch byl najednou řídký a chladný jako kosmický éter, měl jsem pocit, že se hřížím a topím v černé, rdousivé, bezbřehé a bezedné noci. Pak jsem se probudil.
Socha ticha (The Statue of Silence)
Spatřil jsem sochu, nevím však, z jaké látky vytesána byla ani jaké byly rysy a tvary její, jelikož mnoherý potah černý halil ji podoben šláři či rubáši. Tu jsem řekl k Psyché, kteráž se mnou byla: "Ó, ty, jenž znáš jménem a tvarem ideje všech věcí, ždám, rci, před jakou věcí dlíme." I odpověděla: "Jméno její zní Ticho, však žádný člověk ni bůh ni běs nezná tvar její ani bytnost její. Někdy před ní prodlévají serafové v čekání na den, kdy podobenství její odkryto bude, bozi i běsi všehomíra utichají v přítomnosti její, zpolou doufajíce, zpolou obávajíce se, ač rety její zahovoří a sdělí, co nikdo ani ve snách netuší, ať ortel, to či otaz nebo orákulum."
Neoblíbené výroky (Unpopular Sayings)
Pravda má, podobně jako mince, líc a rub. Lícem je otřepaná fráze, rubem paradox.
Ženin věk je možno určit podle toho, jak často se dívá do zrcadla.
Ten, kdo skutečně popírá morálku, by neměl nikdy hájit ničí ctnosti, ani své vlastní.
Nejhorší ze všech krutovlád je krutovláda obyčejných lidí.
Ženy, které se dobře oblékají, jsou skutečné umělkyně, bylo by snad možno je nazývat architektkami zevnějšku.
Milenci spěchají tam, kam se manželé bojí vejít.
Obětování (Offering)
Toužíš-li po lásce, v kteréž horských ohňů jesenních žár splývá s něhou polorozvitých kvítků a lístků raného jara?
Taková má láska k tobě jest.
Toužíš po lásce, v níž tajemnost, samotlivost a kouzelnost hvězdného svitu splývají s vřelostí slunce poledního nad náslunnou trávou měsíce května?
Taková má láska k tobě jest.
Toužíš po polibcích, v nichž vůně květů právě utržených splývá s mocnou chutí a divokou sladkostí neznámého cizokrajného ovoce?
Takové polibky já toužím s tebou sdílet.
Toužíš po něžnostech, v nichž splývá měkkost oblaků tajících v svitu měsíčním s oslnivými a sžírajícími blesky?
Takové něžnosti já toužím s tebou sdílet.
Nekrolog H. P. Lovecraftovi
Howard Phillips Lovecraft nás opustil patnáctého března, po měsíci bolestivé nemoci. Jeho smrt je bolestnou strátou pro všechny milovníky imaginace i pro všechny z jeho přátel, kteří měli tu čest ho znát, obdivovat a milovat. Mezi jeho přátele musíme zahrnout také ty, kteří se s ním nikdy nesetkali tváří v tvář, pro které byl však tím nejšlechetnějším dopisovatelem, mužem nesrovnatelné inteligence a vzdělání, zapáleným pro mnohé, oddaným "vznešené radosti" chválit to, co si chválu zasluhuje, zdrojem nevyčerpatelné inspirace, osvícení, štědrosti, pomoci a povzbuzení. Pro všechny pozůstalé je to hluboká a nenahraditelná ztráta, je jisté, že do skonání věků nebude žít nikdo jemu rovný.
Jeho vydané práce chválit nepotřebují, všichni, kdo toto čtou, je jistě dobře znají. Hodnotou jsou srovnatelné s Poem, jsou však zcela jedinčené a osobité. Jejich vzorný styl, dokonalý realismus každé podrobnosti, mocné kouzlo působivosti, vytrvalost v putováních do temného vesmíru či drsného dávnověku, to vše se spojilo a utvořilo v literatuře nový rozměr. Nikdy se nenalezne nic podobného ani osobnosti tvůrce, ani jeho dílům.
Znuděnost (Ennui)
V loubí, jehož závěsy ze zlatožluté látky učiněny jsou a sloupce jeho ze safíru vyřezávaného císař Chan spočívá na lůžku rubíny a opály ozdobeném a kožešinami neznámých a nádherných šelem vystýlaném. S nesmiřitelnou únavou hledí jeho nehybné oči, jakoby z rudožilného onyxu vyryté, skrze okno křišťálové v nekonečný, planoucí azur nebe a moře cizokrajného. Znuděnost bezjmenná, beztvará a tíživá jako sen, tíživější jakéhokoli břemene, které báňští otroci přenášeti musí na plecích svých, navěky v srdci jeho tkví - všeckny rozkoše lásky a vína, palčivá slast mámidel, nejhlubší i nejmělčí tep rozkoše či slasti jsou, a to jest ověřeno, zbytečny unavenému, leč nenasytitelnému panovníku. Vždyť i za bolest novost nsoucí, i za strast nejmdlejší, přemítá na lůžku svém ebenovém, dal by všeckno stříbro a všecknu rumělku dolů svých, a i pokladnice všeckny, truhlice i koruny v dávnoskrytém sklepení. Marně museli sluhové a služebnice jeho přinášeti k ulehčení tíživosti železných těch hodin verše těch nejvynalézavějších básníků, nejpestřejší tkaniny nejjemnějších stavů, nejneobyčejnější drahokamy z nejvzdálenějších zemí, siné listy s krvavými květy vzácných a jedovatých květin, marně, marně, a přece o tolik divočeji, zázračněji, rozmanitěji a cizoroději. Jedno po druhé unaveným pokynem zamítal. Teď leží sám v tichu těžkých závěsů svého loubí a srdce mu hlodá vřed nudy jako nesmrtelný červ v srdci mrtvoly.
Náhle však pomaloučku vsune se mezi závěsy v hlavách lůžka jeho útlá, temnokožná dlaň svíravši dýku, jejíž břit odráží zlato závěsů v tenký a chvivý paprsek. Dýka se pomalu a tiše sune, napřímí a tu náhle padne jako třísky stromu rozťatého bleskem. Císař vykřikne, dýka probodla jeho volný, řasený šat a lehce poranila jeho bok. Ve vteřině zbrojnoši loubí obklíčí a chopí se vražedné otrokyně, druhdy princezny národa ujařmeného, který žádal často, leč marně, u císaře osvobození. Bledá hněvem a strachem hledí na Chana a strážné jeho, a zaplněna jest její paměť vzpomínkami na nepředstavitelně zrůdné týrání a nepojmennou trýzeň. Chan však, na chvíli vyrušen a vzbuzen, opět upadává do své nepřekonatelné znuděnosti, silnější než strach či zášť, a váhá dát zbrojnošům příslušné znamení. Pak se pohne a snad veden jakýmsi ironickým pocitem, blížencem však vděku - vděku za krátké, přece však vítané nebezpečí, jež znuděnosti jeho odtížilo, - káže zbrojnošům svým osvoboditi princeznu a dvorně obepíná hrdlo její vlastním svým náhrdelníkem z perel a smaragdů, z nichž každý má cenu celé armády.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama