Sir Alfred Tennyson: Sv. Simeon Sloupovník, St. Simeon Stylites, ze sb. Poems, 1842

18. února 2012 v 14:38 | Paželv |  Překlady
Sir Alfred Tennyson: Sv. Simeon Sloupovník, St. Simeon Stylites, ze sb. Poems, 1842 Dramatický monolog v blankversu, inspirovaný historickou postavou sv. Simeona Sloupovníka, syrského askety z 5. století. Hlavními tématy jsou Tennysonova lítost a sebenenávist po smrti přítele Arthura Hallama a také parodování náboženských názorů kalvinistických fanatiků.

I když jsem mezi lidmi poslední,
jenom strup hříchu od hlavy až k patě,
nehodím se na zem ani na nebe,
jenom pro ďábly, které proklel běs,
přece se mohu držet naděje
na svatost, slávu, úsvit, odměnu.
Modlitba má hřmí k nebeské bráně:
smiluj se, Pane, očisť moje hříchy,
nevydej zmaru třikrát deset let,
které mi ďábel ještě ztrojnásobil,
o hladu, žízni, v zimě, v horečkách,
s bolestí, kašlem, vředy, s křečemi,
na sloupu mezi planinou a nebem
tiše jsem snášel všechnu možnou slotu
déšť, vítr, kroupy, vedro, žár i sníh,
doufal jsem jenom, že až tohle skončí,
dáš mi svůj mír a zachováš mne v něm,
že neodepřeš zdrásanému tělu
odměnu svatých, palmu, bílou řízu.
Vyslyš mne, Pane, ani nedýchám,
nezašeptal jsem slovo stížností.
Těch tisíc bolestí mne tíží míň,
tisíckrát míň než olovo hříchu,
které zdrtilo mou duši před Tebou.
Pane, jak víš, dřív jsem býval lepší,
byl jsem zdráv a tělo bylo silné,
teď vypadaly zuby, které mohly
drkotat v chladu, a teď jíní vousů
leskne se jenom v svitu měsíce,
dřív jsem překřičel soví kvílení
žalmy a duchovní písní, někdy jsem
viděl anděla, jak mi naslouchá...
Teď jsem už slabý, konec se mi blíží,
alespoň doufám, jsem napůl hluchý,
sotva slyším lidi povídat si
u paty sloupu, jsem i skoro slepý,
nerozeznám dávno známá pole,
rosou obě moje nohy zteřely,
stále se však modlím, stále volám,
dokud mdlá páteř hlavu unese
a kusy masa ze mne neodpadnou:
smiluj se, Pane, očisti můj hřích.
Ježíši, pokud nespasíš mou duši,
koho pak spasíš? Koho vykoupíš?
Kdo bude světcem, jestli selžu já?
Ukaž mi, kdo z lidí trpěl více.
Mučedníci jenom jednou smrtí
zemřeli, na kříži či v plamenech,
ve vroucím oleji, nebo je pilou
řezali vedví, já však umírám
zde celá léta, žiju život smrti.
Copak je zde bolestnější stezka?
Uvažoval jsem o tom důkladně.
Je tu snad horší způsob trýznění
tělšené schránky, kterou nenávidím?
Vždyť můj trest, to není jenom sloup.
Když jsem byl v bílém kláštře v údolí
měl jsem mnoho týdnů kolem beder
utažené lano, vryté do masa,
tak pevně, jak jsem mohl uvázat.
Neřekl jsem o tom živé duši,
pak ale prozradil mé tajné pokání
hnis, který tekl z rozedrané kůže.
Mé bratry tehdy pojal velký údiv.
A víc než to jsem snesl, Ty to víš.
Vždyť po tři zimy, než jsem přišel sem,
žil jsem v jeskyni, tam, na úbočí hor,
přikul jsem pravou nohu k útesu,
skrčený v kamenné úžlabině,
zmáčený bloudivou mlhou, dvakrát
spálený tvým bleskem, někdy jsem
sál vlhký kámen místo pití, jídlo
jsem neměl vůbec, leda almužnu
od těch, které vyléčil můj dotek,
říkali, že jsem konal zázraky
a moje sláva se šířila lidstvem,
že léčím chromé, také rakovinu.
Ty sám víš, Bože, že to je pravda,
smiluj se, smiluj, očisti můj hřích!
Pak směl jsem být jen s Tebou v samotě,
tři roky žil jsem na sloupu, jenž byl
šest loket vysoký, za tři roky zas
na dvanáctiloketním, pak klečel
jsem na sloupu o dvaceti loktech
a nyní dvacet krutých let jsem zde,
čtyřicet loket od povrchu země.
Řekl bych, že jsem snesl velmi mnoho
a velmi dlouho, pokud jenom nesním,
a pokud mi smí světlo měřit čas
sluneční klenbou, která moji trýzeň
již věnčí korunou. Stále to není dost,
vždyť stále ještě přicházejí běsi,
říkají: "Slez, Simeone, strast už stačí
navěky věkův." A potom mluví
o pokání, které nelze složit,
šálí mne klamem, často jsem potom
snad na měsíc netečný a slepý,
nebe, zem i čas jsou pro mne mrtvé.
Pomysli, Bože, Ty a všichni svatí
jásáte v Nebi, zatím lidé země
pohodlně sedí v stínu střechy,
jí dobrá jídla u rodinných krbů
a v teplých šatech, dobytek má stáje,
já však od úsvitu až do konce dne
tisíc a dvakrát složím poklonu
Ježíši, Panně Rodičce a svatým,
v noci se po krátkém spánku vzbudím,
jiskří chladné hvězdy, já jsem orosen
anebo poryt praskajícím jíním,
oblečený jen v hrubé kozí kůži
a s ocelovým kruhem na krku,
svíral jsem Tvůj kříž v svých zesláblých dlaních,
a zápasil jsem s Tebou do smrti:
smiluj se, Pane, očisti můj hřích!
Pane, Ty víš, že jsem jen hříšný tvor,
ničemný hříšník, narozený v hříchu,
vždyť to je jejich vina a ne moje,
nedávej mi to, Pane, za vinu.
Mám snad pykat za ty, kteří přišli
uctívat moje chabé pokání?
Směšně si myslí, že jsem něco víc,
ti blázni ve mně vidí svatého
a přináší mi ovoce a květy:
vlastně jsem vskutku, Ty to nejlíp víš,
vydržel tolik, ba snad mnohem víc
než mnozí svatí, jejichž jména jsou
zapsána jako svatá v kalendáři.
Neklaňte se mi, prosím, dobří lidé,
vždyť čím jsem si tu poctu zasloužil?
Jsem horší hříšník než kdokoliv jiný,
co z toho, že jsem konal zázraky,
co z toho, že jsem vyhojil pár chromých,
co z toho, že snad ani ze všech svatých
nikdo nevytrpěl, co jsem snesl já?
Nevstávejte, smíte se zde klanět,
klaňte se však Bohu místo hříšníka.
Jsou mezi vámi mrzáci a němí?
Víte, mám za svou trýzeň z nebes jistou moc,
povězte, jak vám mohu pomoci?
Ano, umím léčit, mám léčivou moc,
a prý jsou uzdraveni, nahlas křičí:
"Svatý Simeon Sloupovník," tedy
Bůh ve mně sklízí svoji žeň, duše má,
Bůh v Tobě sklízí svoji žeň. Copak
je možné přes zázraky nebýt spasen?
To je nesmysl, bylo mnoho svatých,
a nemůže být, než že budu spasen
a jako světec ověnčen. "Hle, světec,"
volají ze země i tiše z nebe.
Odvahu, světče! V této hnusné kukle
se jednou prolomí má křídla světce,
snad ještě před smrtí se rozestřou,
Bůh smazal moje krví psané hříchy.
Já, Simeon, řečený Sloupovník,
já, Simeon, strážný před koncem světa,
já, Simeon, slunce můj týl speklo,
já, jehož holé čelo v tichých dobách
pokrylo zrůdné jíní, prohlašuji
zde, z nejvyššího hnízda pokání,
že Jidáš a Pilát jsou vedle mne
andělé. Já ležel na uhlících,
nádoba hříchu, celé peklo žhnulo
pode mnou a běsi rvali hrdlo,
Abadon a Asmodej mne chytli.
Bil jsem je křížem, zas se vyrojili,
na lůžku jako zrůdy na mé hrudi,
zhášeli mi světlo, když jsem četl,
viděl jsem tváře mezi mnou a knihou,
hříběcím ržáním, kvilem prasete
rušili modlitbu. Cesta však zbyla
a touto cestou jsem jim uprchl:
umrtvit tělo důtkami a trny,
bít, neustávat, bez odpočinku,
jak jen to jde, postit se a modlit.
Šplhal jsem pomalu, mdle, s bolestí
z těch ohnivých jam, jejichž kvílení
mi stále zní v uších. Nechvalte mne,
to Boží štědrost, ta mne vyvolila
být mezi všemi knížaty všech zemí
příkladem pro lidské pokolení,
jakých je málo. Přece jednou snad
přijde čas, možná je již teď blízko,
možná již stojí přede dveřmi žití,
možná je už ta chvíle přede dveřmi,
kdy mne budete smět klidně uctívat,
nechám vám zde svoje relikvie,
můžete zde vystavět i kapli
a vonnou lampu zapálit mým kostem,
až vejdu mezi slavný zástup svatých.
Jak jsem teď mluvil, nejostřejší bolest,
prolétla mým tělem rychle jako mrak,
mé vyschlé oči zalil silný povlak.
Konec je zde. Opravdu? Kde? Tvar, stín,
světlo zablesklo. Anděl přichází
s korunou v ruce, vítej, bratře můj,
znám tvou tvář, mé skráně čekaly to
již velmi dlouho... Cože? Odmítáš?
Ne, dej mi ji, dej sem, držím ji! Kriste!
Je pryč a je zde zas má svatá koruna,
teď mi už patří, patří na mou skráň
a rajská rosa stéká na mé tváře,
tak sladko! Balzám, nard a kadidlo....
Ó, sladcí světci, prosím, neklamte mne,
věřím, že už jsem dost čistý pro nebe!
Je tam dole, lidé, mezi vámi kněz?
Doveďte ho rychle ke mně po žebři,
ať navštíví mé vzdušné obydlí
a přinese mi Nejsvětější Svátost,
mne totiž varoval sám Duch svatý,
prorokuji, že dnes v noci zemřu,
chvíli před půlnocí, Ty však, Pane,
pomoz těm bloudům, dej jim přijmout vzor,
ať následují Tě do Tvého světla.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama