Paželvův neblog - Články

Jak číst Božskou komedii v reálném čase

Fri, 11 May 2012 20:23:08 +0200

Dantova Božská komedie se odehrává v průběhu sedmi dnů - od čtvrtka do čtvrtka na Velikonoce roku 1300.
Chcete-li si zkusit vytvořit lepší představu o Dantově pouti Peklem, Očistcem a Rájem, představit si zhuštěnost a pořadí jeho dojmů, můžete Danta následovat v reálném čase.
Tabulka není vyvážená (v některé dny přečtete jediný zpěv, v jiné celý Ráj), ale dobře odpovídá chronologii Dantova eposu.

Peklo

čtvrtek večer I. zpěv Pekla
pátek ráno II. zpěv Pekla
pátek večer III. - X. zpěv Pekla
sobota ráno XI. - XX. zpěv Pekla
sobota večer XXI. - XXX. zpěv Pekla
neděle ráno XXI. - XXII. zpěv Pekla
neděle večer XXIII. - XXXIV. zpěv Pekla

Očistec

pondělí ráno I. - VI. zpěv Očistce
pondělí večer VII. - IX. zpěv Očistce
úterý ráno X. - XIV. zpěv Očistce
úterý večer XV. - XVIII. zpěv Očistce
středa večer XIX. - XXVII. zpěv Očistce
čtvrtek ráno XXVII. - XXXIII. zpěv Očistce

Ráj

čtvrtek večer I. - XXXIII. zpěv Ráje

Sloveso "být" v západorománských jazycích

Sat, 31 Mar 2012 12:29:50 +0200

Přehled toho, jak si vedli potomci latinského slovesa "esse" (být) v různých románských jazycích.

Z technických důvodů musela být tato tabulka rozdělena na několik částí - zde najdete západní románské jazyky (francouzština, španělština, portugalština, katalánština, galicijština) a výchozí latinu.

Nejsou uvedeny složené tvary sloves (např. perfektum).

Celá tabulka v XLSX: https://rapidshare.com/files/1119973498/Časování_slovesa_být_v_románských_jazycích.xlsx

latina	francouzština	španělština	portugalština	katalánština	galicijština
infinitiv	esse	être	ser	ser	ésser	ser
imperativ (ty)	es / esto	sois	sé	sê	sigues	sé
imperativ (vy)	este / estote	soyez	sed	sede	sigueu	sede
příčestí přítomné	étant	sendo	essent
příčestí minulé	été	sido	sido	estat	sido
gerundium	en étant	siendo	sendo
indikativ imperfekta:
já	eram	étais	era	era	era	era
ty	eras	étais	eras	eras	eres	eras
on	erat	était	era	era	era	era
my	eramus	étions	éramos	éramos	érem	eramos
vy	eratis	étiez	erais	éreis	éreu	erades
oni	erant	étaient	eran	eram	eren	eran
indikativ plusquamperfekta
já	fueram	fora	fora
ty	fueras	foras	foras
on	fuerat	fora	fora
my	fueramus	fôramos	foramos
vy	fueratis	fôreis	forades
oni	fuerant	foram	foran
indikativ préterita:
já	fui	fus	fui	fui	fui	fun
ty	fuisti	fus	fuiste	foste	fores	fuches
on	fuit	fut	fue	foi	fou	foi
my	fuimus	fûmes	fuimos	fomos	fórem	fomos
vy	fuistis	fûtes	fuisteis	fostes	fóreu	fostes
oni	fuerunt	furent	fueron	foram	foren	foron
indikativ prézentu:
já	sum	suis	soy	sou	sóc	son
ty	es	es	eres	és	ets	es
on	est	est	es	é	és	é
my	sumus	sommes	somos	somos	som	somos
vy	estis	êtes	sois	sois	sou	sodes
oni	sunt	sont	son	são	són	son
indikativ futura
já	ero	serai	seré	serei	seré	serei
ty	eris	seras	serás	serás	seràs	serás
on	erit	sera	serás	serás	serà	será
my	erimus	serons	seremos	seremos	serem	seremos
vy	eritis	serez	seréis	sereis	sereu	seredes
oni	erunt	seront	serán	serão	seran	serán
indikativ II. Futura
já	fuero
ty	fueris
on	fuit
my	fuimus
vy	fuistis
oni	fuerunt
subjunktiv imperfekta
já	essem	fusse	fuera / fuese	fosse	fos
ty	esses	fusses	fueras / fueses	fosses	fossis
on	esset	fût	fuera / fuese	fosse	fos
my	essemus	fussions	fuéramos / fuésemos	fôssemos	fóssim
vy	essetis	fussiez	fuerais / fueseis	fôsseis	fóssiu
oni	essent	fussent	fueran / fuesen	fossem	fossin
subjunktiv perfekta
já	fuerim	fose
ty	fueris	foses
on	fuerit	fose
my	fuerimus	fósemos
vy	fueritis	fósedes
oni	fuerint	fosen
subjunktiv plusquamperfekta
já	fuissem
ty	fuisses
on	fuisset
my	fuissemus
vy	fuissetis
oni	fuissent
subjunktiv prézentu
já	sim	sois	sea	seja	sigui	sexa
ty	sis	sois	seas	sejas	siguis	sexas
on	sit	soit	sea	seja	sigui	sexa
my	simus	soyons	seamos	sejamos	siguem	sexemos
vy	sitis	soyez	seáis	sejais	sigueu	sexades
oni	sint	soient	sean	sejam	siguin	sexan
subjunktiv futura
já	fuere	for	for
ty	fueres	fores	fores
on	fuere	for	for
my	fuéremos	formos	formos
vy	fuereis	fordes	fordes
oni	fueren	forem	foren
kondicionál
já	serais	sería	seria	seria	sería
ty	serais	serías	serias	series	serías
on	serait	sería	seria	seria	sería
my	serions	seríamos	seríamos	seríem	seriamos
vy	seriez	seríais	seríeis	seríeu	seriades
oni	seraient	serían	seriam	serien	serían

Praslovanština - gramatika

Sat, 24 Mar 2012 14:57:48 +0100

Úvod --- Tento text usiluje o stručný "synchronní" přehled gramatické struktury praslovanštiny, hypotetického jazyka, kterým mluvily slovanské národy ještě před svým rozdělením, přibližně v letech 400-800 po Kristu. Samozřejmě se z této doby nedochovaly žádné písemné doklady, a proto je praslovanština ve své lingvistické rekonstrukci především pomůckou při etymologických výkladech slovanských jazyků, dle mého názoru však má svou zajímavost i sama o sobě. Nepravidelnosti s výjimkou slovesa "byti" nejsou zahrnuty. Hlavním zdrojem je klasická práce Praslovanština Arnošta Lamprechta, 1987.

1. Deklinace zájmen
Osobní zájmena
první osoba singuláru: 1. az, 2. mene, 3. m?ně, 4. mę, 5. -, 6. m?ně, 7. m?nojo
druhá osoba singuláru: 1. ty, 2. tebe, 3. tebě, 4. tę, 5. - , 6. tebě, 7. tobojo
třetí osoba singuláru mužského rodu: 1. j?, 2. jego, 3. jemu, 4. j?, 5. -, 6. jem?, 7. jim?
třetí osoba singuláru ženského rodu: 1. ja, 2. jeję, 3. jeji, 4. jo, 5. - , 6. jeji, 7. jejo
třetí osoba singuláru středního rodu: 1. je, 2. jego, 3. jemu, 4. je, 5. -, 6. jem?, 7. jim?
první osoba duálu: 1. vě, 2. naju, 3. nama, 4. na, 5. - , 6. naju, 7. nama
druhá osoba duálu: 1. va, 2. vaju, 3. vama, 4. va, 5. -, 6. vaju, 7. vama
třetí osoba duálu se rodově liší pouze v nominativu a akuzativu: 1. ja / ji / ji, 2. jeju, 3. jima, 4. ja / ji / ji, 5. -, 6. jeju, 7. jima
první osoba plurálu: 1. my, 2. nas?, 3. nam?, 4. ny, 5. - , 6. nas?, 7. nami
druhá osoba plurálu: 1. vy, 2. vas?, 3. vam?, 4. vy, 5. - , 6. vas?, 7. vami
třetí osoba plurálu se rodově liší pouze v nominativu a akuzativu: 1. ji / ja / ję, 2. jich?, 3. jim?, 4. ję / ja / ję, 5. - , 6. jich?, 7. jimi

Ukazovací zájmeno t?
singulár mužského rodu: 1. t?, 2. togo, 3. tomu, 4. t?, 5. -, 6. tom?, 7. těm?
singulár ženského rodu: 1. ta, 2. toję, 3. toji, 4. to, 5. -, 6. toji, 7. tojo
singulár středního rodu: 1. to, 2. togo, 3. tomu, 4. to, 5. -, 6. tom?, 7. těm?
duál se rodově liší pouze v nominativu a akuzativu: 1. ta / tě / tě, 2. toju, 3. těma, 4. ta / tě / tě, 5. -, 6. toju, 7. těma
plurál rovněž: 1. ti / ta / ty, 2. těch?, 3. těm?, 4. ty / ta / ty, 5. -, 6. těch?, 7. těmi
Stejným způsobem se skloňují dálší zájmena: on?, ov?, tak?, kak?, jak?, v?sjak?, tolik?, kolik?, selik?, sam?

Tázací zájmeno k?to: 1. k?to, 2. kogo, 3. komu, 4. kogo, 5.- , 6. kom?, 7. cěm?
Tázací zájmeno č?to: 1. č?to, 2. česo, 3. čemu, 5. č?to, 5. -, 6. čem?, 7. čim?

II. Časování sloves

Neurčité tvary:
x infinitiv je zakončen na -ti: byti, rešti, mošti, teti, greti
x supinum (zvůáštní infinitiv po slovesech pohybu) je zakončeno na t?: rešt?, mošt?, tet?, gret?
x participium s-ové (v češtině přechodník minulý) se tvoří koncovkou -? nebo -v? (u souhláskových kmenů), a rodovým sufixem: sg. ved? , plurál: ved?še, ved?ši, ved?ša, duál: ved?ša, ved?ši, ved?ši; u samohláskových kmenů dělav? , dělav? ši, dělav?
x participium l-ové: (v češtině příčestí činné) ved-l?, ved-la, ved-lo, ved-li, ved-ly, ved-la
x participium t-ové a n-ové vyjadřuje výsledek činnosti; tvoří se sufixem -t? nebo -n?, -na, no (od sloves na -a, -ě a konzonantních kmenů)
x podstatné jméno slovesné se tvoří od n-ových a t-ových participií koncovkou -?je: obrěten?je - nalezení

Přítomný čas
Prézens slovesa být:
singulár: 1. jesm?, 2. jesi, 3. jest?
plurál: 1. jesm?, 2. jeste, 3. sot?
duál: 1. jesvě, 2. jesta, 3. jeste
Pravidelný prézens:
singulár: 1. bero, 2. bereš?, 3. beret?
plurál: 1. berem?, 2. berete, 3. berot?
duál: 1. berevě, 2. bereta, 3. berete

Aorist - jednoduchý čas minulý, vyjadřuje minulost, která se nevztahuje k přítomnosti:
singulár 1. ved-?, 2. ved-e, 3. ved-e
plurál: 1. ved-om?, 2. ved-ete, 3. ved-o
duál: 1. ved-ově, 2. ved-eta, 3. ved-ete
(slovesa, jejichž kmen končí na k, g, se ve 2. a 3. osobě palatalizují na č, ž)
Aorist slovesa být:
singulár: 1. bas, 2. bode, 3. bode
plurál: 1. basom, 2. baste, 3. basę
duál: 1. basově, 2. basta, 3. baste

Imperfektum - minulý čas nedokonavý:
singulár: 1. věděach?, 2. veděaše, 3. veděaše
plurál: 1. veděachom?, 2. veděašete, 3. veděacho
duál: 1. veděachově, 2. veděašeta, 3. veděašete

Imperativ
druhá a třetí osoba singuláru: beri (ber! / ať bere!)
první osoba plurálu: berěm? (berme!)
druhá osoba plurálu: beretě (berte!)
první osoba duálu: berěvě
druhá osoba duálu: berěta

Kondicionál
Byl složený, tvořil se z l-ového příčestí a tvaru slovesa byti:
singulár: 1. bim?, 2. bi, 3. bi
duál: 1. bivě, 2. bista, 3. biste
plurál: 1. bim?, 2. biste, 3. bo

Futurum --- V praslovanštině se vyjadřovalo většinou prézentem, někdy opisnými tvary se slovesy jako chotěti, iměti, v?čęti (začít) a podobně, po nichž následuje infinitiv.

III. Skloňování adjektiv

Adjektiva mají ve staroslověnštině dva tvary, buď prostý (nov?, nova, novo) nebo složený, který je doplněn o zájmeno j? (vlastně ve funkci určitého členu). Skloňují se obě části složeného tvaru.
singulár prostý mužského rodu: 1. dobr-?, 2. dobr-a, 3. dobr-u, 4. dobr-?, 5. - , 6. dobr-ě, 7. dobr-y
singulár prostý středního rodu: 1. dobr-o, 2. dobr-a, 3. dobr-u, 4. dobr-o, 5. - , 6. dobr-ě, 7. dobr-y
singulár prostý ženského rodu: 1. dobr-a, 2. dobr-y, 3. dobr-ě, 4. dobr-o, 5. - , 6. dobr-ě, 7. dobr-o
duál prostý (rody se liší jen v nominativu a akuzativu): 1. dobra / dobrě / dobrě, 2. dobru, 3. dobry, 4. dobra / dobrě / dobrě, 5. - , 6. dobru, 7. dobry
plurál prostý (rody se opět liší jen v nominativu a akuzativu; v pořadí m, n, f): 1. dobri / dobra / dobry, 2. dobry, 3. dobry, 4. dobry / dobra / dobry, 5. - , 6. dobry, 7. dobry
singulár složený mužského rodu: 1. dobr-?j?, 2. dobr-ajego, 3. dobr-ujemu, 4. dobr-?j?, 5. -, 6. dobr-ějem?, 7. dobr-yjim?
(analogicky se tvoří všechny složené tvary, spojí se sufix skloňování adjektiva s příslušným tvarem zájmena)

IV. Skloňování substantiv
Substantiva se dělí na u-kmeny, o-kmeny, a-kmeny, i-kmeny, n-kmeny, s-kmeny a nt-kmeny, existují i další skupiny, ale nejvýznamnější jsou tyto.
u-kmeny: singulár: 1. syn-?, 2. syn-u, 3. syn-ovi, 4. syn-?, 5. syn-u, 6. syn-u, 7. syn-?m?, duál: 1. syn-y, 2. syn-ovu, 3. syn-?ma, 4. syn-y, 5. -, 6. syn-ovu, 7. syn-?ma, plurál: 1. syn-ove, 2. syn-ov?, 3. syn-?m?, 4. syn-y, 6. syn-?ch?, 7. syn-?mi
o-kmeny: singulár: 1. vlk-?, 2. vlk-a, 3. vlk-u, 4. vlk-?, 5. vlč-e, 6. vlc-ě, 7. vlk-?m?, duál: 1. vlk-a, 2. vlk-u, 3. vlk-oma, 4. vlk-a, 5-, 6. vlk-u, 7. vlk-oma, plurál: 1. vlc-i, 2. vlk-?, 3. vlk-om?, 4. vlk-y, 5. - , 6. vlc-ěch?, 7. vlk-y
a-kmeny: singulár: 1. roka, 2. roky, 3. rocě, 4. roko, 5. roko!, 6. rocě, 7. rokojo, duál: 1. rocě, 2. roku, 3. rokama, 4. rocě, 5. - , 6. roku, 7. rokama, plurál: 1. roky, 2. rok?, 3. rokam?, 4. roky, 5. - , 6. rokach?, 7. rokami
i-kmeny: singulár: 1. gost?, 2. gosti, 3. gosti, 4. gost?, 5. gosti, 6. gosti, 7. gost?m?, duál: 1. gosti, 2. gost?ju, 3. gost?ma, 4. gosti, 5. - , 6. gost?ju, 7. gost?ma, plurál: 1. gost?je, 2. gost?j?, 3. gost?m?, 4. gosti, 6. gost?ch?, 7. gost?mi
n-kmeny: singulár: 1. kamy, 2. kamene, 3. kameny, 4. kamen?, 5. - , 6. kamene, 7. kamen?m?, duál: 1. kameni, 2. kamenu, 3. kamen?ma, 4. kameni, 5. -, 6. kamenu, 7. kamen?ma, plurál: 1. kamene, 2. kamen?, 3. kamen?m?, 4. kameni, 6. kamen?ch?, 7. kamen?mi
s-kmeny: singulár: 1. slovo, 2. slovese, 3. slovesi, 4. slovo, 5. - , 6. slovese, 7. sloves?m?, duál: 1. slovesě, 2. slovesu, 3. sloves?ma, 4. slovesě, 5. -, 6. slovesu, 7. sloves?ma, plurál: 1. slovesa, 2. sloves?, 3. sloves?m?m, 4. slovesa, 5. -, 6. slovesěch?, 7. slovesy
nt-kmeny: singulár: 1. otročę, 2. otročęte, 3. otročęti, 4. otročę, 5. -, 6. otročęte, 7. otročęt?m?, plurál: 1. otročęt?m?, 2. otročęt?, 3. otročęt?m?, 4. otročęt?m?, 5. -, 6 otročęt?ch?, 7. otročęt?mi

V. Skloňování číslovek
1- Číslovka jedin? se skloňuje podle t?: 1. jedin?, 2. jedinogo, 3. jedinomu, 4. jedin?, 6. jedinom?, 7. jediněm?
2- Číslovka d?va se skloňuje: 1. d?va, 2. d?voju, 3. d?věma, 4. d?va, 6. d?voju, 7. d?věma.
3- Číslovka tr?je se skloňuje: 1. tr?je, 3. tr?j?, 3. tr?m?, 4. tri, 6. tr?ch?, 7. tr?mi
4- Číslovka četyre se skloňuje: 1. četyre, 2. četyr?, 3. četyr?m?, 4. četyry, 6. četyr?ch?, 7. četyr?mi
Ostatní číslovky se skloňují jako i-kmeny.

VI. Ostatní slovní druhy
Adverbia --- Praslovanská adverbia mají většinou koncovku -ě, pak tvarem odpovídají 6. pádu mužského rodu singuláru adjektiv (dobrě, gorc?ě...). V jiných případech končí na -o a jsou to nominativy adjektiv neuter (malo).

Zdroje:
LAMPRECHT, A.: Praslovanština, Universita J. E. Purkyně, 1987

Psaní a související slova v hlavních románských jazycích

Mon, 27 Feb 2012 20:21:05 +0100

Několik pojmů souvisejících s psaním v latině, portugalštině, španělštině, francouzštině, italštině a rumunštině

o latinsky: pisátko - stilus stilī mask., psací tabulka - tabula tabulae fem., číst - legō legere, psát - scrībō scrībere, kniha - liber librī mask., slovo - verbum verbī neut., dopis - epistola epistolae fem., inkoust - ātrāmentum ātrāmentī neut., černý - āter mask., bílý - albus mask.

o portugalsky: tužka - lápis, pero - caneta, číst - ler, psát - escrever, kniha - livro, slovo - palavra, věta - frase, papír - papel, dopis - carta, guma - borracha, mazat - apagar, inkoust - tinta, černý - preto, bílý - branco

o španělsky: tužka - lápiz, plnicí pero - pluma, propiska - bolígrafo, číst - leer, psát - escribir, kniha - libro, slovo - palabra, věta - frase, papír - papel, dopis - carta, guma - borrador, mazat - borrar, inkoust - tinta, černý - negro, bílý - blanco

o francouzsky: tužka - crayon, pero - stylo, číst - lire, psát - écrire, kniha - livre, slovo - mot, věta - phrase, papír - papier, dopis - lettre, guma - gomme à effacer, mazat - effacer, inkoust - encre (f), černý - noir, bílý - blanc

o italsky: tužka - matita, pero - penna, číst - leggere, psát - scrivere, kniha - libro, slovo - parola, věta - frase, papír - carta, dopis - lettera, guma - gomma per cancellare, mazat - cancellare, inkoust - inchiostro, černý - nero, bílý - bianco

o rumunsky: tužka - creion, pero - stilou, číst - a citi, psát - a scrie, kniha - carte, slovo - cuvânt, věta - propoziție, papír - hârtie, dopis - scrisoare, guma - radiera, mazat - a șterge, inkoust - cerneală, černý - negru, bílý - alb

Sir Alfred Tennyson: Sv. Simeon Sloupovník, St. Simeon Stylites, ze sb. Poems, 1842

Sat, 18 Feb 2012 14:38:38 +0100

Sir Alfred Tennyson: Sv. Simeon Sloupovník, St. Simeon Stylites, ze sb. Poems, 1842 Dramatický monolog v blankversu, inspirovaný historickou postavou sv. Simeona Sloupovníka, syrského askety z 5. století. Hlavními tématy jsou Tennysonova lítost a sebenenávist po smrti přítele Arthura Hallama a také parodování náboženských názorů kalvinistických fanatiků.

I když jsem mezi lidmi poslední,
jenom strup hříchu od hlavy až k patě,
nehodím se na zem ani na nebe,
jenom pro ďábly, které proklel běs,
přece se mohu držet naděje
na svatost, slávu, úsvit, odměnu.
Modlitba má hřmí k nebeské bráně:
smiluj se, Pane, očisť moje hříchy,
nevydej zmaru třikrát deset let,
které mi ďábel ještě ztrojnásobil,
o hladu, žízni, v zimě, v horečkách,
s bolestí, kašlem, vředy, s křečemi,
na sloupu mezi planinou a nebem
tiše jsem snášel všechnu možnou slotu
déšť, vítr, kroupy, vedro, žár i sníh,
doufal jsem jenom, že až tohle skončí,
dáš mi svůj mír a zachováš mne v něm,
že neodepřeš zdrásanému tělu
odměnu svatých, palmu, bílou řízu.
Vyslyš mne, Pane, ani nedýchám,
nezašeptal jsem slovo stížností.
Těch tisíc bolestí mne tíží míň,
tisíckrát míň než olovo hříchu,
které zdrtilo mou duši před Tebou.
Pane, jak víš, dřív jsem býval lepší,
byl jsem zdráv a tělo bylo silné,
teď vypadaly zuby, které mohly
drkotat v chladu, a teď jíní vousů
leskne se jenom v svitu měsíce,
dřív jsem překřičel soví kvílení
žalmy a duchovní písní, někdy jsem
viděl anděla, jak mi naslouchá...
Teď jsem už slabý, konec se mi blíží,
alespoň doufám, jsem napůl hluchý,
sotva slyším lidi povídat si
u paty sloupu, jsem i skoro slepý,
nerozeznám dávno známá pole,
rosou obě moje nohy zteřely,
stále se však modlím, stále volám,
dokud mdlá páteř hlavu unese
a kusy masa ze mne neodpadnou:
smiluj se, Pane, očisti můj hřích.
Ježíši, pokud nespasíš mou duši,
koho pak spasíš? Koho vykoupíš?
Kdo bude světcem, jestli selžu já?
Ukaž mi, kdo z lidí trpěl více.
Mučedníci jenom jednou smrtí
zemřeli, na kříži či v plamenech,
ve vroucím oleji, nebo je pilou
řezali vedví, já však umírám
zde celá léta, žiju život smrti.
Copak je zde bolestnější stezka?
Uvažoval jsem o tom důkladně.
Je tu snad horší způsob trýznění
tělšené schránky, kterou nenávidím?
Vždyť můj trest, to není jenom sloup.
Když jsem byl v bílém kláštře v údolí
měl jsem mnoho týdnů kolem beder
utažené lano, vryté do masa,
tak pevně, jak jsem mohl uvázat.
Neřekl jsem o tom živé duši,
pak ale prozradil mé tajné pokání
hnis, který tekl z rozedrané kůže.
Mé bratry tehdy pojal velký údiv.
A víc než to jsem snesl, Ty to víš.
Vždyť po tři zimy, než jsem přišel sem,
žil jsem v jeskyni, tam, na úbočí hor,
přikul jsem pravou nohu k útesu,
skrčený v kamenné úžlabině,
zmáčený bloudivou mlhou, dvakrát
spálený tvým bleskem, někdy jsem
sál vlhký kámen místo pití, jídlo
jsem neměl vůbec, leda almužnu
od těch, které vyléčil můj dotek,
říkali, že jsem konal zázraky
a moje sláva se šířila lidstvem,
že léčím chromé, také rakovinu.
Ty sám víš, Bože, že to je pravda,
smiluj se, smiluj, očisti můj hřích!
Pak směl jsem být jen s Tebou v samotě,
tři roky žil jsem na sloupu, jenž byl
šest loket vysoký, za tři roky zas
na dvanáctiloketním, pak klečel
jsem na sloupu o dvaceti loktech
a nyní dvacet krutých let jsem zde,
čtyřicet loket od povrchu země.
Řekl bych, že jsem snesl velmi mnoho
a velmi dlouho, pokud jenom nesním,
a pokud mi smí světlo měřit čas
sluneční klenbou, která moji trýzeň
již věnčí korunou. Stále to není dost,
vždyť stále ještě přicházejí běsi,
říkají: "Slez, Simeone, strast už stačí
navěky věkův." A potom mluví
o pokání, které nelze složit,
šálí mne klamem, často jsem potom
snad na měsíc netečný a slepý,
nebe, zem i čas jsou pro mne mrtvé.
Pomysli, Bože, Ty a všichni svatí
jásáte v Nebi, zatím lidé země
pohodlně sedí v stínu střechy,
jí dobrá jídla u rodinných krbů
a v teplých šatech, dobytek má stáje,
já však od úsvitu až do konce dne
tisíc a dvakrát složím poklonu
Ježíši, Panně Rodičce a svatým,
v noci se po krátkém spánku vzbudím,
jiskří chladné hvězdy, já jsem orosen
anebo poryt praskajícím jíním,
oblečený jen v hrubé kozí kůži
a s ocelovým kruhem na krku,
svíral jsem Tvůj kříž v svých zesláblých dlaních,
a zápasil jsem s Tebou do smrti:
smiluj se, Pane, očisti můj hřích!
Pane, Ty víš, že jsem jen hříšný tvor,
ničemný hříšník, narozený v hříchu,
vždyť to je jejich vina a ne moje,
nedávej mi to, Pane, za vinu.
Mám snad pykat za ty, kteří přišli
uctívat moje chabé pokání?
Směšně si myslí, že jsem něco víc,
ti blázni ve mně vidí svatého
a přináší mi ovoce a květy:
vlastně jsem vskutku, Ty to nejlíp víš,
vydržel tolik, ba snad mnohem víc
než mnozí svatí, jejichž jména jsou
zapsána jako svatá v kalendáři.
Neklaňte se mi, prosím, dobří lidé,
vždyť čím jsem si tu poctu zasloužil?
Jsem horší hříšník než kdokoliv jiný,
co z toho, že jsem konal zázraky,
co z toho, že jsem vyhojil pár chromých,
co z toho, že snad ani ze všech svatých
nikdo nevytrpěl, co jsem snesl já?
Nevstávejte, smíte se zde klanět,
klaňte se však Bohu místo hříšníka.
Jsou mezi vámi mrzáci a němí?
Víte, mám za svou trýzeň z nebes jistou moc,
povězte, jak vám mohu pomoci?
Ano, umím léčit, mám léčivou moc,
a prý jsou uzdraveni, nahlas křičí:
"Svatý Simeon Sloupovník," tedy
Bůh ve mně sklízí svoji žeň, duše má,
Bůh v Tobě sklízí svoji žeň. Copak
je možné přes zázraky nebýt spasen?
To je nesmysl, bylo mnoho svatých,
a nemůže být, než že budu spasen
a jako světec ověnčen. "Hle, světec,"
volají ze země i tiše z nebe.
Odvahu, světče! V této hnusné kukle
se jednou prolomí má křídla světce,
snad ještě před smrtí se rozestřou,
Bůh smazal moje krví psané hříchy.
Já, Simeon, řečený Sloupovník,
já, Simeon, strážný před koncem světa,
já, Simeon, slunce můj týl speklo,
já, jehož holé čelo v tichých dobách
pokrylo zrůdné jíní, prohlašuji
zde, z nejvyššího hnízda pokání,
že Jidáš a Pilát jsou vedle mne
andělé. Já ležel na uhlících,
nádoba hříchu, celé peklo žhnulo
pode mnou a běsi rvali hrdlo,
Abadon a Asmodej mne chytli.
Bil jsem je křížem, zas se vyrojili,
na lůžku jako zrůdy na mé hrudi,
zhášeli mi světlo, když jsem četl,
viděl jsem tváře mezi mnou a knihou,
hříběcím ržáním, kvilem prasete
rušili modlitbu. Cesta však zbyla
a touto cestou jsem jim uprchl:
umrtvit tělo důtkami a trny,
bít, neustávat, bez odpočinku,
jak jen to jde, postit se a modlit.
Šplhal jsem pomalu, mdle, s bolestí
z těch ohnivých jam, jejichž kvílení
mi stále zní v uších. Nechvalte mne,
to Boží štědrost, ta mne vyvolila
být mezi všemi knížaty všech zemí
příkladem pro lidské pokolení,
jakých je málo. Přece jednou snad
přijde čas, možná je již teď blízko,
možná již stojí přede dveřmi žití,
možná je už ta chvíle přede dveřmi,
kdy mne budete smět klidně uctívat,
nechám vám zde svoje relikvie,
můžete zde vystavět i kapli
a vonnou lampu zapálit mým kostem,
až vejdu mezi slavný zástup svatých.
Jak jsem teď mluvil, nejostřejší bolest,
prolétla mým tělem rychle jako mrak,
mé vyschlé oči zalil silný povlak.
Konec je zde. Opravdu? Kde? Tvar, stín,
světlo zablesklo. Anděl přichází
s korunou v ruce, vítej, bratře můj,
znám tvou tvář, mé skráně čekaly to
již velmi dlouho... Cože? Odmítáš?
Ne, dej mi ji, dej sem, držím ji! Kriste!
Je pryč a je zde zas má svatá koruna,
teď mi už patří, patří na mou skráň
a rajská rosa stéká na mé tváře,
tak sladko! Balzám, nard a kadidlo....
Ó, sladcí světci, prosím, neklamte mne,
věřím, že už jsem dost čistý pro nebe!
Je tam dole, lidé, mezi vámi kněz?
Doveďte ho rychle ke mně po žebři,
ať navštíví mé vzdušné obydlí
a přinese mi Nejsvětější Svátost,
mne totiž varoval sám Duch svatý,
prorokuji, že dnes v noci zemřu,
chvíli před půlnocí, Ty však, Pane,
pomoz těm bloudům, dej jim přijmout vzor,
ať následují Tě do Tvého světla.

Otčenáš ve všech románských jazycích

Sat, 18 Feb 2012 14:11:41 +0100

Srovnání románských jazyků na textu modlitby.

Latinsky - Pater noster, qui es in caelis, sanctificetur nomen tuum. Adveniat regnum tuum. Fiat voluntas tua, sicut in caelo, et in terra. Panem nostrum quotidianum da nobis hodie, et dimitte nobis debita nostra, sicut et nos dimittimus debitoribus nostris. Et ne nos inducas in tentationem, sed libera nos a malo. Amen.
Portugalsky - Pai Nosso que estais no Céu, santificado seja o vosso Nome, venha a nós o vosso Reino, seja feita a vossa vontade assim na terra como no Céu. O pao nosso de cada dia nos dai hoje, perdoai as nossas ofensas assim como nós perdoamos a quem nos tem ofendido, e nao nos deixeis cair em tentaçao,mas livrai-nos do Mal. Amém.
Galicijsky - Noso Pai que estás no ceo: santificado sexa o teu nome, veña a nós o teu reino e fágase a túa vontade aquí na terra coma no ceo. O noso pan de cada día dánolo hoxe; e perdóanos as nosas ofensas como tamén perdoamos nós a quen nos ten ofendido; e non nos deixes caer na tentación, mais líbranos do mal. Amén.
Španělsky - Padre nuestro, que estás en el cielo, santificado sea tu Nombre; venga a nosotros tu reino; hágase tu voluntad en la tierra como en el cielo. Danos hoy nuestro pan de cada día; perdona nuestras ofensas, como también nosotros perdonamos a los que nos ofenden; no nos dejes caer en la tentación, y líbranos del mal. Amén.
Katalánsky - Pare nostre, que esteu en el cel: sigui santificat en el vostre nom. Vingui a nosaltres el vostre regne. Faci's la vostra voluntat, així a la terra com es fa en el cel. El nostre pa de cada dia, doneu-nos, Senyor, el dia d'avui. I perdoneu les nostres culpes, així com nosaltres perdonem els nostres deutors. I no permeteu que nosaltres caiguem en la temptació, ans deslliureu-nos de qualsevol mal. Amén.
Francouzsky - Notre Pere, qui es aux Cieux, que ton nom soit sanctifié, que ton regne vienne, que ta volonté soit faite sur la terre comme au ciel. Donne-nous aujourd'hui notre pain de ce jour, pardonne-nous nos offenses comme nous pardonnons aussi a ceux qui nous ont offensés, et ne nous soumets pas a la tentation, mais délivre-nous du mal. Amen.
Okcitánsky - Paire nostre que sies dins lo cel, que ton nom se santifique, que ton renhe nos avenga, que ta volontat se faga sus la terra coma dins lo cel. Dona-nos nostre pan de cada jorn, perdona-nos nostres deutes coma nosautres perdonam als nostres debitors e fai que tombem pas dins la tentacion mas deliura-nos del mal.
Sardsky - Babbu nostru, chi ses in is chelos, santificadu siat su nòmene tuo, bèngiat a nois su rennu tuo, siat fata sa voluntade tua, comente in su chelu gasi in sa terra. Dae·nos oe su pane de onni die, perdona·nos is pecados nostros comente nois ddos perdonamus a is depidores nostros, e non lessas·nos arrùere in tentzatzione, lìbera·nos dae su male. Amen.
Korsicky - Patre nostru chi si in celu, ch'ellu sia santificatu u to nome, ch'ellu venga u to regnu, ch'ella sia fatta a to vulunta, in terra cum'e in celu. Dacci oghjeghjornu u nostru pane cutidianu e rimettici i nostri debiti, cum'e no i rimettimu a i nostri debitori. Un ci induce micca in tentazione, ma francaci da u male. Amme.
Sicilsky - Patri nostru, ca siti nnô celu, fussi santificatu lu nomu vostru. Vinissi n prescia lu regnu vostru, fussi faciuta la vostra Divina Vuluntati, comu nnô celu, d'accussi nnâ terra. Ni dati sta jurnata lu nostru panuzzu cutiddianu, e ni pirdunati li nostri piccati, d'accussi niavutri li pirdunamu e nostri dibbitura. E mancu ni lassati a cascari nnâ tintazzioni, ma ni scanzati du mali. Amen.
Neapolsky - Pate nuoste ca staje ncielo, santificammo 'o nomme tujo faje vení 'o regno tujo, sempe c' 'a vulunta toja, accussí ncielo e nterra. Fance ave 'o ppane tutt' 'e juorne levece 'e riebbete comme nuje 'e levamme all'ate, nun nce fa spanteca, e llevace 'o male 'a tuorno. Amen.
Italsky - Padre nostro, che sei nei cieli, sia santificato il tuo nome, venga il tuo regno, sia fatta la tua volonta come in cielo cosi in terra. Dacci oggi il nostro pane quotidiano, rimetti a noi i nostri debiti come noi li rimettiamo ai nostri debitori, e non ci indurre in tentazione, ma liberaci dal male. Amen
Benátsky - Pare Nostro che te si nei ciei sia santifica el to nome; vegna el to regno sia fata ea to vołonta in tera cosi come in ciel. Dane anquo el nostro pan quotidiano, rimeti a noialtri i nostri debiti, come noialtri i rimetemo ai nostri debitori. E non sta portarne in tentasion ma liberane dal maigno. Amen.
Rétorománsky - Bab noss, ti che es en tschiel, sanctifitga vegnia tes num; tes reginavel vegnia, tia veglia daventia, sin terra sco en tschiel. Noss paun da mintgadi da a nus oz, ed ans perduna noss debits, sco era nus perdunain a noss debiturs. E n'ans maina betg en empruvament, ma spendra nus dal mal. Amen.
Rumunsky - Tatăl nostru Care ești în ceruri, sfințească-se numele Tău, vie împărăția Ta, facă-se voia Ta, precum în cer așa și pe Pământ. Pâinea noastră cea de toate zilele, dă-ne-o nouă astăzi și ne iartă nouă greșelile noastre precum iertăm și noi greșiților noștri și nu ne duce pe noi în ispită ci ne izbăvește de cel rău. Amin.
Arumunsky - Tata-a nostru cai eshci tu tserlu s-ayisesca a Numa-a Ta, s-yina Vasilia-a Ta, S-featse vreare-a Ta, cum tu tserlu shi sh-tu tutlu loc. Pane-a nostra di cathe dzua, da-na-u aza, shi ljarta-na amartiile a noshci ashi cum-lji ljirtam a tsilor cai na-amarturisescu sh-nu na-duca tu pirazmo, ma apura-na di arao. Amen.
[Česky - Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno Tvé, přijď království Tvé, buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dej nám dnes a odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme naším viníkům a neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Amen. ]

Clark Ashton Smith: Básně v próze a drobné texty

Fri, 30 Dec 2011 14:13:19 +0100

Drobnější prózy Clarka Ashtona Smithe, které tu druhdy byly rozptýleny samostatně.

Sen o Léthé (A Dream of Lethe)

Nakonec, putuje za touž, kterou jsem ztratil, přišel jsem k břehům Léthé Zapomnivé, které podklenuty jsou bezbřehým, prázdným, ebenovým nebem, na němž postupně hasly všeckny hvězdy. Odkud přichází, neznal jsem, leč na onom tmavém toku leželo chmurně a netřpytně, jako na černých lučinách bezkvětých bledavé a prchavé světlo jako při zapadající luně či přízračnému světélkování mrtvého slunce. Při tomto svitu zřel jsem zástupy duchů bludných, mužských i ženských, kteréž přicházely váhavě či spěchavě k toku, chctějíce se napíti z těch pomalých, bezklokotných vod. Ale mezi nimi nebyl nikdo, kdo by spíchal pryč, a spíše mnozí stávali, aby nevidnýma očima uhlídávali klidný, nevlnný tok toku. Konečně jsem ve vysokém, lilijném, útlém tvaru, pokojné, vznosné tváři ženy, která stála opodál, zřel tu, kterouž jsem hledal, i rozspěchal jsem se po její bok touže, a srdci mi zpívaly staré vzpomínky jako hejno slavičí, vzíti ručku její. Ale v bledě bezezměnných očích nad bezbarvými rty, které ke mne vzhlédly, neviděl jsem ani zásvit vzpomínky, ani záchvěv poznání. Sezna, že na mne zapomněla, odešel jsem od ní v zoufalství, a vida v blízkosti své řeku, náhle rozeznal jsem v sobě dávnou žízeň po její zapomnivé vodě, žízeň, již jsem marně toužil ukojiti v mnoha vodách. Váhavě jsem se sklonil, pil a zvnově povstal, uzře, že světlo zhaslo a zemřelo, že celá zem je jako zem bezesného spánku, kde nemohu dále rozeznávat tváře svých souputníků. A teď již nejsem mocen vzpomenouti si, proč chtěl jsem se napíti ze zapomnivých vod.

Protijed (The Mithridate)
Svět tisíce má jedů silných i slabých, medových i dávivých, hbitých i pomalých, žíravých, smrtelných či klamně šálivých uspávadel. Jsou jedy čiré jako jantarové víno, či těžké jako krev a rubíny, jasné, nevinné a bezvýrazné jako voda z nejtiššího jezera, anebo zase zkalené temnotou jako bažiny podzemních přímoří. Jsou také jedy, které vraždí duši, které vraždí srdce či mysl, anebo tělo, jiné zas nevraždí, ale toliko chromí a trýzní.
Proti všem z nich je jediným protijedem tvá láska. Vskutku jiného protijedu jsem nenalezl.
Když mne však nemiluješ či mne miluješ nedobře, jsem proti všem z nich bezmocný a láska sama se stane beznadějným jedem, jedem dvakrát smrtícím, protože zabíjí pomalu anebo vůbec.

Zahrada a hrob (The Garden and the Tomb)
Vím zahradu, kde jsou květiny, květiny tak nádherné a mnohotvárné jako orchideje z dálných, cizích světů, taktéž květy mnohookvětné, jejichž barvy se mění jako při prokletí pod střídáním trojslunného nebe, květiny jako tygří lilie ze zahrady ďáblovy, jako bílé lilie rajské, jako laskavce, o jejichž dokonalé a nesmrtné kráse rozvažují serafové, květiny tak divoké a vznešené, jako rudé a zlaté květy ohně, květiny jasné a chladné jako křišťálové květy sněhu, květy, jakým není podobno nic na žádném světu či slunci, které nemohou být značeny v nebi ani v pekle.
Žel v srdci oné zahrady je hrob - hrob skrytý a ovinutý v úponcích a květech, že sluneční světlo neodhaluje strašlivý lesk jeho mramoru žádným neopatrným zpytatelům. V noci však, kdy ztichnou všechny květy a jejich vůně umdlí jako dech spících dětí, tehdy, a jedině tehdy se z hrobky rozplazí zložraví hadi a šíří zápach a světlivost svého příbytku mezi všemi konci zahrady.

Epigramy a apotegmata (Epigrams and Apothegms)
Nejběžnější a nejzávažnější chyba současnosti tkví v přesvědčení, že minulost je mrtvá.
Básnické formy a náměty se nemohou vyčerpat či zvetešet. Zveteší jenom básníci.
Podle jedné formulky mystiků: "co je dole, je i nahoře." Je ale otázka jak vysoko a jak dolů vynesla mystiky jejich extáze.
V oblasti lásky se věnuje příliš pozornosti etice a příliš málo estetice.
Tak pravil Smygo, obrazoborec zothiqueský: "Nos s sebou vždycky kladivo a rozbij každý mezník, na němž se píše: 'Došels sem, dále nedojdeš."
Vysvětlení není ani nezbytné, ani žádoucí, ani možné.
Filosofie je něco jako intelektuální gymnastika.
Sofistika je dcera vědomosti, ale ne moudrosti.
Buďme vlídní ke svým mrtvým iluzím v naději, že ony budou vlídné k nám.
Někteří lidé se ponoří do povrchu a utopí v zrcadlových obrazech.
Co je spása pro slepici, je zatracení pro orla.
Někteří věří, že závoj Isidin je vlastně spodní prádlo.
Netolerance současné doby k "obrazné řeči" a "vysokému stylu" pramení až příliš často z pudového odporu přízemních myslí k veškeré vznešenosti, velebnosti, šlechetnosti a jemnosti.
Básnické personifikace by mohly obživnout.
Všechny lidské myšlenky, vědecké i náboženské poznání drží v ruce svíci proti noci všehomíra.
Vzbouřenci jedné doby se v druhé době stanou reakcionáři. Vzpoura je relativní, je to jen oponování všemu, co souhlasí s vládnoucí mocí.
Jiní vzbouřenci, kteří se bojí důsledků úspěšné vzpoury, se mohou změnit v tyrany. Ze snů o úspěchu se totiž můžou probudit do hrůzy, jako Satan Anatola France, který snil o tom, že je Bohem.
Nesrozumitelnost některých básníků tkví jen v tom, že přirovnání a souvislosti v jejich díle jsou příliš vzdálené nebo tajemné, aby je ostatní mohli obsáhnout.
Keats v poesii obhajoval princip "ucpávání rhlin zlatem". Později byl objeven nový princip, totiž ucpávat zlato trhlinami, a vedl k mnoha literárním cenám.
Zpytujte všechno bez rozdílu. Chyba může být stejně všudypřítomná jako vzduch, pravda, pokud existuje, může být v nějaké zapomenuté či odvržené víře. (Viz Baudelairův "neznámý bůh".)
X je neznámé množství. Úvahy, byť založené na nevývratné logice, se mohou mýlit, protože není zváženo X. Otázka: kolik X asi věda ignoruje nebo přehlíží.
Jisté nerosty jsou v obyčejném světle bezbarvé, ale v černém světle světélkují.
Je strašné (ale zdůvodnitelné) se domnívat, že svět je řízen šílencem, který pro sebe získá vůli veřejnosti a za několik generací umonžní uvěznění všech zdravých lidí na světě.

Ohavnost zpuštění (The Abomination of Desolation)
Poušť soomská prý leží v nezmapovatelně krutých krajích světa, mezi zeměmi, kteréžjsou neznámy a nedomyslitelny. Pocestní se ji bojí, protože její holé a neklidné písky nemají oáz a dlí v nich prý divná hrůza. O té hrůze se říkají mnohé zvěsti, které se však téměř vždy různí. Pozdává se některým, že tyto hrůzy nemají slyšitelný hlas ani viditelný tvar. Podle jiných je tam strachotvorná hrůza mnohohlavá, rohatá, ocasatá, s jazykem, jehož zvuk je podoben hranám v temných kryptách hrobních. Z karavan i pocestných jedinců, kteří se odvážili přiblížiti se k pískům soomským, se nikdo nevrátil bez vyprávění, někteří se nevrátili vůbec nebo byly jejich mozky zhlceny šílenstvím hrůzy, závrati a opojení z nekonečné prázdnoty.
...Ano, mnohé jsou příběhy o tvorech, kteří kradí následují pocestné nebo o prapekle s tisíci ďábly, o tvorech, kteří zlověstně křičí či šeptají z písku či vanu, nebo které se neviděny plíží svíjivým tichem, nebo padají z nebe jako drtiví inkubové, nebo zejí náhlou jámou pod šlépějí poutníkovou...
Kdysi však žili nežili dva milenci přišedší do pouště soomské, aby překročili pusté písky. Neznali žádnou zlozvěst o tomto místě, a jelikož měli v hledu druhého stálý ráj, stěží vůbec věděli, že překráčí poušť. Ti jediní si ze všech, kteří si troufli do té děsivé prázdnoty, neměli žádný děsivý příběh k vyprávění, nepronáseldovala je žádná hrůza, ani se před nimi nezjevila, ani viditelná, ani neviditelná, ani slyšitelná, ani neslyšitelná, ani chiméra, ani zející jáma, ani inkubus. A nikdy, nikdy nepochopili, proč ti méně šťastní poutníci vypráví tak děsivé příběhy.

Z hrobek paměti
Před věky věkův, v době, jejíž zázračné světy jsou již rozpadlé a jejíž mocná slunce nejsou ničím, leda stínem, jsem žil na hvězdě, která, ač již v době zvrhlé oproti vysokým a nezdolným nebesům minulosti, stále čněla nad propastí, v níž, jak pravili astronomové, měl mnohaletý cyklus nalézti temný a děsivý svůj konec.
Ach, prazvláštní byla ta jícnem času zapomenutá hvězda, bylať obzvláštnější než všeliké sny všech snivců vremených sfér, obzvláštnější nnežli všeliká vidění tech, kteří se vznesli coby proroci ve vzpomínání na hvězdnou minulost! Zde, skrze cykly dějin, které beznadějně smazaly všechny litery do bronzu vyryté, přišli mrtví, aby počtem svým převýšily živé. A ve výhni sluncí tam učinili si z kamene nezničitelného skrýše, tam povstala města jejich, jejž krásou převýšila města Titánův, a zdí, jenž zastínily všeliké zdi pod nimi. A nade vším byl černý truchloháv nebes tajuplných, dóm nekonečných stínů, kde chmurné slunce, pevné jako dno, ta obrovitá lucerna, která přestala svítiti a stáhla z tváře neřešitelného palbu paprsků mařivých a beznadějících na mdlé a vzdálené obzory a zahalovala neobmezený průhled na věštivou zem.
Jsme temní, tajuplní, trápení lidé, my, kteří obýváme podnebesí věkověčného soumraku, zbodáni čnivými hroby a obelisky minulého. V naší krvi je chlad dávné noci času, náš tep se v předzvěsti línosti léthejské ztrácí. Na polnostech a dvorcích našich vstávají černé hodiny jako neviditelní, lethargičtí vampýři zrození v mausoleích, rozpínají a zase krčí křídla, z nichž vane zlověstná malátnost stínových běd a zoufalství zmařených věků. Z výsostí nebeských se line tíž, dýcháme zde jako v hrobce, navěky zde zapečetěni ve stojatosti zkažení a pomalého tlení a neproniknutelné temnoty, jenž skrývá červy žravé.
Žili jsme a milovali jakoby zmalátněle, jakoby v snech, v temných a tajuplných snech, jenž se krčí v okršleku bezmúrného spánku. Toužili jsme po svých ženách a jejich kráse, bledé a nadpřirozené, stejnou touhou, jakou mrtví touží po daemonických liliích z lučin Hádu. Naše dny jsme trávili bloudíce mezi zříceninami pustých a nevzpomínaných měst, jejichž paláce z mědi zkažené a ulicemi, jenž vedly mezi obelisky se rytinami zlatými, ležely tmavé a strašné ve světle umrlém nebo byly navěky utopeny v moři stojatých stínů, po městech, jejichž obrovské ocelové chrámy zachovávaly chmurnost a bázeň mystérií z předvěkých dob, z nichž shlížely obrazy staletosti, zapomenutí bohové, jenž vyhlíželi tak mocní a s neměnnými zraky k zoufalému nebi a viděli tam pouze nejzazší noc a poslední zapomnění. S melancholií jsme střežili své zahrady, v nichž mohly šedé lilie skrývat svou černokněžnou vůni, jenž měla moc povolávat pro nás mrtvé duchy a sny minulosti. Nebo jsme putujíce po popelnělých polích nekonečné jeseně prohlíželi vzácné a tajin plné immortely s tmavými listy a bělostným okvětím, již kvetly z charého a zavíjivého listoví vrb nebo vybíhaly, obtíženy sladkou a tišivou rosou z plynoucího ticha vod Acherónských.
A jeden po druhém jsme umírali a ztráceli se v prachu nakupeného času. Znali jsme roky jako procházející stíny a smrt samu jako soumračné pološero, jež podlehává noci.

Múza hyperborejská (The Muse of Hyperborea)
Příliš daleko je její bledá tvář smrtelnice, příliš vzdáleny jsou sněhy jejích smrtonosných ňader, protože oči mé to všechno věčně zří. Občas však dojde ke mně její šept jako mráz nepozemského vanu, který zemdlel při procházení mezisvětních zátok a překlenul nekonečné obzory ledem spoutaných pustin. Mluví ke mně jazykem, který jsem nikdy neslyšel, ale vždycky znal, mluví o smrtných věcech a o věcech krásnějších než bezvědomé toužení lásky. Její řeč není dobrá ani zlá, nepatří k ničemu, po čem touží, co chápou, v co věří všekazi zemští, dech, jímž dýchá a země, kterými bloudí, se vzdouvají jako největší chlad nejvzdálenějšího všehomíra, a její oči by oslepily zraky lidí jako slunce, její polibky, pokud by vůbec bylo lze jich dosáhnout, by škodily a hubily jako polibky blesků.
Když ale slyším její dálný, vzácný šept, vidím u vidění nesmírné zoře na světadílech, jenž jsou větší nežli svět sám, a na mořích příliš velkých, než aby byly tknuty kýly lidských lodí. A občas zajíkavě opakuji slova jejích divnozvěstí, ač je nikdo nevítá a nikdo jim nevěří ani nenaslouchá. A jednoho jitra v zoufalých letech vyjdu pryč a budu následovat jejího volání, abych vyhledal výšnou a blahou zkázu jejích sněhobílých dálin, abych byl zhuben mezi jejími neposkvrněnými obzory.

Černé jezero (The Black Lake)
V zemi, kde se podivnost s tajemstvím snoubí ve věkověčné bezútěše, se v nepopsatelné chvíli předdávných aiónů rozlilo jezero, aby vyplnilo jistý nezměrný záliv v dálině stínů bezesněžných hor sopčitých. Žádný hled, ani hled slunčení, když v nečetnch hodinách poledních sesvislele shlížel na jeho hláď, nemohl prohlédnouti hloubě chmurné tmy a bezčeřných tiší. Proto jsem našel zvláštní útěchu v častém přemítání o onom podivném jezeře. Nevím, kolik hodin jsem propřemítal na pustých březích čedičných, kde nerostlo nic než pár orchidejí krvavě rudých, kteréž nad hladinu se skláněly podobny otevřeným tlamám žíznícím, hledě s bezpočtostí smyšlenek básnivých a představností snivých, naváben tajemstvím neznámého, neobjevitelného zálivu.
Poprvé jsem tam přišel v hodinu jitřní, dříve, nežli zdolalo slunce drsné a rozlámané hřebeny hor, prošplhal jsem se stíny, které plnily jako jakási lestná kapalina sopečné pleso. V nejnižší vrstvě bezhybné tinktury vzduchu s přítmím vypadalo jezero jako kvasný kal v láhvi tmy.
Když jsem poprvé vstupoval do hloubného, těžkého svahu do otupěle mdlých vod, nejvěrohodněji jsem si uvědomoval jisté rozptýlené, stříbřivé záblesky, zjevně hluboko pod hladinou jezera. Domníval jsem v nich kovy v jakýchsi tajemných ochozech či třpytnosti dávno potopeného pokladu. Ale když jsem se v touživosti své sklonil níž, mohl jsem postřehnouti, že to není než odlesky hvězd, které byly, ač již den byl na horách a v zemích vně jich, stále viděny mohly býti v hlubinách temen toho jezera vytemněného.

Chinoiserie
Básník Ling Jang sedává celý den ve své chatce mezi příbřežními vrbami a sní o paní Mo. Jarní skřivani se vrací z bezčasných ostrovů myrty a laskavce, dále, než dosáhne na neznámý jih let lodních plachet, stříbrné pupence vrb zlátnou, jedovatě nefritová stébla rákosů si klestí cestu mezi loňskými hnědožlutými stvoly. Ling Jang však nedbá jasnoucí modři, nedbá prodlužujících se dní, jakoby byl slepý k severnímu letu husí a k poslední pouti mraků, které tají v plamenech jantarového soumraku. Žádná doba mu totiž nezachovala měsíc onoho mizejícího léta, v němž se poprvé setkal s paní Mo. Jeho srdce brázdila hlubší strast, než je strast jeseně, neboť srdce paní Mo k němu bylo chladnější než sněhy velkých hor nad deštným valem, a v žádné z písní, které jí složil, písní pro flétnu či pro loutnu, nenacházel její sluch zalíbení.
Tisíce kroků daleko v pavilónu z rudého laku a ebenu spočívala paní Mo na loži ze safírově zbarveného hedvábu. Celý den pozorovala skrze padající zlať vrbových lístků nehnuté jezírko, na jehož povrchu začaly růst bledě zelené lekníny. Vedl ní, na tyrkysem posázené pelesti, ležely verše básníka Ling Jün, který žil před šesti staletími, a všemi svými verši vzdával chválu paní Lo, která jej však stále odmítala. Paní Moi je neoptřebovala číst znovu, v její paměti žila každá popsaná stránka. S povzdechy snila o tom velkém básníku Ling Jün, melancholickou lásku, která inspirovala jeho písně, a závistivě se divila tomu, jak jej mohla paní Lo odmítat.

Fantasie (A Phantasy)
Vysnil jsem si mnoho neznámých zemí vzdálených ve skrytém čase, dávné nepoznatelné vesmíry, pouště pradávného minula, nad nimiž se rozestárá pusté a nezvratné ticho nekonečnosti, kde je zhroucené uchováno v plných i prázdných hrobech a kde jsou jedinými lidmi bezvládné, nesčíslné kmeny podzemních mrtevců.
Nad touto snovou zemí, plnou plných i prázdných hrobů, prozařuje ve stupničném dni rudě doutnavé slunce střídavě s popelavou lunou z černého aetheru dávno zhubených hvězd. V tišině konce časů, nad polcenými hroby a rozdrobenými památkami cizích dějin se v končivém přítmí míhají tajná křídla serafská, vyslaná k naplnění nevýslovných příkazů či k boji s běsy propastnými, a černí, obrovití andělé, kteří se právě navrátili z ničivých úkolů stávají mezi hroby, setřásavše ze svých ponurých perutí bílý popel přeničených hvězd.

Márnice (Mortuary)
Zřel jsem klášter smrti, když jej propadnuvší skrze pohřební žal cypřišů a tisů, ovroubil západ přízračným zrudnutím na bledém kameni hrobu či kenotafu. Sna nad mramory, viděl jsem rovněž, jak se vzbuzují nepokojné stíny a větve vrhaly neblahou mať a temnou zlať ze svitu končícího. Nedávno ještě zajatý v nezměrném srdci Slunce opouštěl krvavý veškerá nebesa bledá jako tvář umírajícího. Přítmí přišlo zahaleno v závoj ze stříbrných stínů, a v něm jsem viděl měsíc podobný mausoleu mrtvé Krásy vzdálený v pusté modři východu.
Jak tiché v zapečetěných mramorových celách leželo tajemné bratrstvo smrti, zatímco přílivy světla, barvy, stínu, tvaru a zřelosti plynuly napříč nebesy a světem! I zdálo se mi jejich svornící ticho zvítězilo nad tím osamoceným místem, na němž veliké cypřiše čněly černou zmalátnělostí, plíživše se svými hmatavými kořeny k zapomněným kostem. Cítil jsem se zalit klímavým mírem, neboť Léthé tryskala z každého hrobu, a vítr se tam nořil do stojatého vzduchu plného ploucích stínů márnice.
Ticho se rozestřelo nad mou duší, rozdumanou nad tajemstvími spánku a zapomnění, všechno se zamžilo léthejskou mhou, zatímco jsem se nořil do zálivu zapomnění hlubokého jako smrt. Brzy v dálavě zaznělo cosi jako šeptání zvuku a stále se zpomalovalo. Vzbudil jsem se k bdělosti vším tím ruchem a rykem, který byl za zdáním míru a ticha - ruch podzemní práce rozkladu, která neustává v noci ani ve dne, ruch dřiny červů, brouků a krtů ve službách času a měnlivosti a trh mrtvožravých brouků v podzemním městě smrti.

Jezero začarovaného ticha (The Lake of Enchanted Silence)
Leží v zemi, kterou vidí jen slunce, měsíc a hvězdy putující po obzoru. Hory zápasící s nebem, podobni strážcům Věčna, obchází s bezpamětným pásem modrostinných sněhů klid jezerních neobmezných snů. Zahrazují též cestu též hromům velevěků, jenž bouří na březích Věčnosti, a vichrům, které jej obkličují s halasem železných roků a uzavírají před vším schránu modrého nekonečna a ohně, mraky a stíny nebes.
Jezero živí horský sníh, který tiše plyne z tváře vesmíru a je naplněn modrou vznosností nebes. I nekonečno se tu cítí rozdvojeno.
Na břehu jezera rostou modré a bílé laskavce celoročního léta, a není zde život krom motýlů a nejkrasších pernatců. Ten, kdo by vnikl do této země, mohl by se z jezera napít ticha a pohlédnout na něj, dokud obraz nekonečna chladně naplní hlouby duše a ty se stanou klidné a hladké jako vody jezera toho.

Město zkázy (City of Destruction)
I.
Hradby obklopovaly město jako pohoří, byly to hradby tak silné, že je snad žádná moc ani zemětřesení nemohly posunout na toto místo; městem rozpukávaly děsivé ulice, v nichž van chaosu ztrácel sám sebe. Velikost sférického nebe a zdi v sobě věznily poutníka vítr. Bezhvězdný zenit byl zavěšen nad černoplnou děsivostí mocných chrámů. Věčnost se usídlila ve zdech opevnivších ony propasti, v zásvětních zdech, na nichž vypadaly strážní ohně jako koruny spadlých hvězd. Úpící pláně nádiru byly stlačovány břemenem mnohostí a věží města, občasně jsou roztřásány ničivým zemětřesení z bouřevězných strojů temnoty a z prastrojů, jejíž síly jsou zajišťovány čtyřmi živly v souručenství dřiny, jenž děsí shluky sluncí - na práci, jenž činí planety bledými. Tep města obtížený smrtí proniká temnými záchvěty slepohluchých vesmírů a protinebí, jenž nenalezne poutivý paprsk hvězdy.
II
V jeskyňovitých síních paláců stvořených s černého daimantu velikosti hor, jenž byl vytěžen z temného středu ledovcem dobytých sluncí zasedali daimoničtí pánové temnot v poradě za světel dýmavých luceren rudých jako pekelné měsíce. Títánští synové noci, jejichž těla jsou od týla k patám oděna do stínů a zpod jejichž kalnosklánivých obočí zářila odporná vznešenost pekelných ohňů vyzrazovaných tajnými jeskyněmi. Se svýma propast a houšť noci hledavšíma očima rozvažovali mapy nekonečna, zaklínadla a svitky, v nichže zapsána jest bezpamětná dějeprava sluncí a světů a všeliká proroctví a všeliká věštění a děsivosti a konce Času. Studovali ony celotajné knihy, v nichž zákony byly a tajiny Věčnosti, a takžéž úmluvy a rodopisy bohů i běsů, v nichž zapsána byla i ta zaklínadla, mavší moc i nad velikým a nevýslovným Bohem, a taktéž věky a okolnosti Jeho zrození a smrti... A také černé znalosti z nádiru vytěžené a zákon moci, kteráž...

Svéživotopis (An Autobiography)
Narodil jsem se 13. ledna 1893 v Long Valley v Kalifornii v anglicko-americké rodině. Většina mého formálního vzdělání se uskutečnila v malé červené okresní škole. Myslím, že jako školák jsem se přikláněl spíš k zlobení než k učení. Většinu dětství jsem prožil v údajném bývalém zlatém dole, proto se mi snad romantika kalifornské zlaté horečky vryla pod kůži.
Prvních literárních pokusů jsem se dopustil v jedenácti, šlo o pohádky a nápodoby Tisíce a jedné noci. Pak jsem psal dlouhé dobrodružné romány o Orientu a průměrné veršíky. V sedmnácti mi otiskli pár povídek v Černé kočce, časopisu specializovaném na divné historky. Pak jsem z nějakého důvodu ztratil zájem o beletrie a pro víc než deset let jsem se zaměřil na poesii. První sbírku, Hvězdochodce a jiné básně, jsem napsal v devatenácti. O pár let později se mi podlomilo zdraví, takže má desetiletá literární produkce byla poněkud přetržitá, přestoo jsem v této době napsal své nejzdařilejší básně. Svazeček Ód a sonetů vydal kalifornský Knižní klub v roce 1918. V roce 1922 jsem vydal Eben a hlatě, v roce 1925 Santalové dřevo.
Po začátku krize v roce 1929 jsem se vrátil k beletrii a od té doby jsem napsal přes sto povídek a krátkých novel, prakticky všechny by se daly zařadit mezi fantastiku. Většina z nich se nevímjak dostala do tisku. Šest povídek, Dvojstín a jiné fantasie, jsem vydal vlastním nákladem, ty pokládám za nejlepší. Z časopiseckých povídek jsou myslím nejzdařilejší Věčný svět a Město zpívavého plamene.
Krom psaní jsem vytvořil stovky fantastických obrazů a kreseb a asi stovku převážně obrazivých sošek a rytin. Myslím, že tato tvorba je daleko snazší a příjemnější než psaní.
Mé básně se objevily ve více než třiceti časopisech, deseti nebo dvanácti antologiích, některé jsou i ve školních čítankách. Přeložil jsem spoustu básní z francouzštiny, mezi nimi jsem se taky pokusil, jistě neobratně, psát francouzské verše. Krom svrchupsané tvorby a zálib jsem vykonával těžkou manuální práci, tesařinu a sběr ovoce. Naučil jsem se také jakžtakž vařit a vyrábět různé druhy vína.

Ďábel květ (The Flower Devil)
V nádobě čedičové u paty sloupu hadcovitého jestovala tato od předvěkých dob, v libosadech králů, jež vládli rovníkovým zeměpásům planety saturnské. V listoví černá, jemná a složitá coby síť nezměrného pavouka, v okvětí sivá, avšak růžovitá v tvaru, a nachová v podobnosti hnijícímu masu; se stonkem stoupající co kosmatá a snědá paže z kořene pradávného, zvrásnělého růstem storočí do podoby kamenné vázy, panuje ta zrůdná květina nad ceou zahradou. V té květině dlí od roků nejdávnějších bájí zločinný daimón, daimón, jehož jméno a původ jsou známy leda největším černokněžníkům a tajotvorcům království, a nikomu jinému. Nad květy položivými, nad plazovitými vstavačnatci, jež se bodavě svíjí, nad netopýrovitými liliemi, odevírající svá žebrovaná okvětí noc co noc a zajímají drobnými žlutými zoubky tílka spících vážek, nad masožravými prostoplátečnatci, jež dávají zeti svým zelenavým pyskům pod vousy jedovitých žlutých chlupů, nad rostlinami tepajícími co srdce, nad květy, které se chví dchnutím jedovaté vůně, nad těmi všemi strmí Ďábel Květ v nadřadné, zlovolné bezsmrtnosti a zlé a zvrácené vědomosti, podněcující vše k divnému, snovému zlu, ke vzpouře proti zahradníkům svým, kteří konají své povinnosti ostražitě a bojácně, od dob, kdy byl jeden z nich roztrhán hrůzně hříšným květem. Místy zahrada zpustla, neb o ni bázliví zahradníci nepečovali, a stala se zrůdnou spletinou hadovitých plazů, rostlin drakohlavých, svinutých a vnořených do smrtelné nenávisti či zvrácené tužby, hrůzné jako přivá spleť zmijí. A jako jeho nesčetní předkové, bál se i král, by Květ ten zničit dal, ze strachu, že by ďábel, vyhnaný ze stánu svého, hledati mohl domov nový v mysli některého z jeho poddaných, či dokonce v srdci nejkrásnější a nejlepší, jeho milované královny.

Nástiny (Vignettes)
Záhoří
Tam v záhoří je jistě mír, za horami, jež se modrají v poklidu konce světa. Tak dávný mír, tak nekonečná klidnost v nich je, že jistě žádná města lopotivá ni žádné moře, jehož pěnu protíná loď nemůže tam býti, toliko doliny modravého ticha, v nichž spí a sní laskavce nerušeny vichrem u břehů klidně tekoucích řek nerušených jako hláď zrcadla.
Zlomená loutna
Neb mlčenlivá jsi k mým veršům a hluchá k tónům mým, kteréž učinil jsem ze vzdechů a šeptů zraňované lásky, zlomil jsem svou zlatou loutnu a odvrhl ji, zašlou a bezestrunnou, vprostřed rudých listů a zvadlých růží zahrady záříjové. Ticho, stříbrý pyl lilií, tichý truchlivý vítr jesenní a přerývaný proud listů si ji přisvojily. Až ji uvidíš, procházejíc svou královskostí vprostřed rozdrolených růží, nebude snad znít v srdci tvém ozvěnou přemnohých vzdech, které což hudba rozkoše tvé vydechovaly z hlasivek tvých za polozapomenutých letních dnů?
Stesk po neznámém
Stesk po věcech neznámých, končinách zapomenutých a nenalezených je hluboko v času. Často toužím po lesku zlutavých sluncí nad terasách z průzračně modravého mramoru, klamavých nehybné vody jezer nezměrně klidných, neboť ztracené, bájné paláce z hadce, stříbra a ebenu, jehož sloupce jsou ze zelených krápníků, po pilířích zbořených chrámů, kteréž stojí v nezměrném nachovém soumraku země ztracených, zázračných příběhů. Vzdychám po temnězelených hlubinách cedrových lesů, kde jest přes jeho snově zkřivené větvice viděti chvílemi neznámý tropický okeán jako lesk modrého démantu, po ostrovech palmových a korálových, jež dře jantarové jitro, někde za Kitají či Taprobanou, po divných městech skrytých v poušti se zlatě znavými chrámy a útlými vížkami ze zlata a mědě, které probodávají nebe z vroucího lazulitu.
Sivá strast
Začasté ve zlatých říjnových dnech střetávám mezi mrtvými růžemi v zahradách ducha starostrastné strasti šedé a matné jako mlhy jesenní, jako mlhy putující, kteréž druhdy deštěm byly slz. Tam za dlouhých sklonků odpolední procházím mezi růžemi s duchem mých strastí, jehož polozapomnělé, poloneviditelné tvary mdlí a neurčití, avšak neznám tvář jeho kvůli soumraku ani tvář jeho kvůli větru večernímu.
Kirčin vlas
Bojím se vlasů tvých, třpytných, tíživě zkadeřených, kteréž vinutí zlatého hada připomínají, rtů tvých růží natřených, tvých mírných, růžových očních víček, toť příčinou je strachu mého, kterýž procitá pod polibky mými.
Kirčiny oči
Oči tvé zelené jsou a tiché jakož jezera pouštní. Vzbouzí ve mně žízeň po tajnohořkých záhadách, touhu po skrytostech neplodných, smrtících.

Litanie sedmi polibků
I. Líbám Tvé ruce, jejichž prsty jsou jemné a bílé jako okvětní plátky bílého leknínu.
II. Líbám Tvé vlasy, třpytné černé klenoty temnější než vody řeky Léthé, rozkvétajícící o půlnoci v bezměsíčném spánku země vonící vlčími máky.
III. Líbám Tvé čelo, připomínající měsíc v cedrovém údolí.
IV. Líbám Tvé líce, rdící se jako růže na alabastrové váze.
V. Líbám Tvá oční víčka a podobná růžovým květům stlačená časným večerem v zemi, kde jsou západy slunce jasné jako hořící jantar.
VI. Líbám Tvou šíji, jejíž vášnivá bledost je bledostí mramoru zahřátého podzimním sluncem.
VII. Líbám Tvá ústa, jenž mají chuť a vůni ovoce oroseného kouzelnou fontánou v tajném ráji, kterého dosáhneme jen my sami, ráj, z kterého nikdy neodejdou ti, kteří do něho vejdou, protože tamní řekou je Léthé a tamní plody jsou plody stromu Života.

Záznam skutečného snu z roku 1912
Jen chvíli po té, co slunce ve skutečném světě zapadlo, zdálo se mi, že vyšlo na západě. Jeho obvod byl podivně malý, bylo rudé jako řeřavý uhlík a byl na něm jakýsi povlak, asi jako na krhavých očích. Nějakou dobu stálo nad obzorem, jako půlnoční slunce v severních zemích, pak pomalu pozpátku vystoupalo až na svůj zenit. Zářilo a zářilo na černé obloze, na níž byly stále ještě matně viditelné hvězdy jako kdyby svítil měsíc, a bylo stále potaženo a uzavřeno v onom červeném povlaku, který myslím nevytvořila zemská atmosféra, ale kondensace výparů z tekutého slunčeného povrchu, když jsou zchlazeny ve vesmíru. Přímo v nadhlavníku se zastavilo, jakoby si chtělo odpočinout na své prapodivné a obrácené pouti. Pak se rozkmitalo a najednou v celé své nesmírnosti vzplanulo a do běla se roztžhavilo, rozplývajíc se do temnoty jako obrovitá oslnivá bělostná kaňka, mnohokrát přesahující velikost původního slunce. Pak se postupně všechny ty ohně opět smrštily do středu, a slunce zmizelo, setřeno z tváře tmy jakoby houbou. Strachem jsem omdlel, mé srdce jakoby mělo přestat tepat spolu se srdcem slunečním, mé dýchání se ztížilo a znepravidelnělo, vzduch byl najednou řídký a chladný jako kosmický éter, měl jsem pocit, že se hřížím a topím v černé, rdousivé, bezbřehé a bezedné noci. Pak jsem se probudil.

Socha ticha (The Statue of Silence)

Spatřil jsem sochu, nevím však, z jaké látky vytesána byla ani jaké byly rysy a tvary její, jelikož mnoherý potah černý halil ji podoben šláři či rubáši. Tu jsem řekl k Psyché, kteráž se mnou byla: "Ó, ty, jenž znáš jménem a tvarem ideje všech věcí, ždám, rci, před jakou věcí dlíme." I odpověděla: "Jméno její zní Ticho, však žádný člověk ni bůh ni běs nezná tvar její ani bytnost její. Někdy před ní prodlévají serafové v čekání na den, kdy podobenství její odkryto bude, bozi i běsi všehomíra utichají v přítomnosti její, zpolou doufajíce, zpolou obávajíce se, ač rety její zahovoří a sdělí, co nikdo ani ve snách netuší, ať ortel, to či otaz nebo orákulum."

Neoblíbené výroky (Unpopular Sayings)
Pravda má, podobně jako mince, líc a rub. Lícem je otřepaná fráze, rubem paradox.
Ženin věk je možno určit podle toho, jak často se dívá do zrcadla.
Ten, kdo skutečně popírá morálku, by neměl nikdy hájit ničí ctnosti, ani své vlastní.
Nejhorší ze všech krutovlád je krutovláda obyčejných lidí.
Ženy, které se dobře oblékají, jsou skutečné umělkyně, bylo by snad možno je nazývat architektkami zevnějšku.
Milenci spěchají tam, kam se manželé bojí vejít.

Obětování (Offering)
Toužíš-li po lásce, v kteréž horských ohňů jesenních žár splývá s něhou polorozvitých kvítků a lístků raného jara?
Taková má láska k tobě jest.
Toužíš po lásce, v níž tajemnost, samotlivost a kouzelnost hvězdného svitu splývají s vřelostí slunce poledního nad náslunnou trávou měsíce května?
Taková má láska k tobě jest.
Toužíš po polibcích, v nichž vůně květů právě utržených splývá s mocnou chutí a divokou sladkostí neznámého cizokrajného ovoce?
Takové polibky já toužím s tebou sdílet.
Toužíš po něžnostech, v nichž splývá měkkost oblaků tajících v svitu měsíčním s oslnivými a sžírajícími blesky?
Takové něžnosti já toužím s tebou sdílet.

Nekrolog H. P. Lovecraftovi
Howard Phillips Lovecraft nás opustil patnáctého března, po měsíci bolestivé nemoci. Jeho smrt je bolestnou strátou pro všechny milovníky imaginace i pro všechny z jeho přátel, kteří měli tu čest ho znát, obdivovat a milovat. Mezi jeho přátele musíme zahrnout také ty, kteří se s ním nikdy nesetkali tváří v tvář, pro které byl však tím nejšlechetnějším dopisovatelem, mužem nesrovnatelné inteligence a vzdělání, zapáleným pro mnohé, oddaným "vznešené radosti" chválit to, co si chválu zasluhuje, zdrojem nevyčerpatelné inspirace, osvícení, štědrosti, pomoci a povzbuzení. Pro všechny pozůstalé je to hluboká a nenahraditelná ztráta, je jisté, že do skonání věků nebude žít nikdo jemu rovný.
Jeho vydané práce chválit nepotřebují, všichni, kdo toto čtou, je jistě dobře znají. Hodnotou jsou srovnatelné s Poem, jsou však zcela jedinčené a osobité. Jejich vzorný styl, dokonalý realismus každé podrobnosti, mocné kouzlo působivosti, vytrvalost v putováních do temného vesmíru či drsného dávnověku, to vše se spojilo a utvořilo v literatuře nový rozměr. Nikdy se nenalezne nic podobného ani osobnosti tvůrce, ani jeho dílům.

Znuděnost (Ennui)
V loubí, jehož závěsy ze zlatožluté látky učiněny jsou a sloupce jeho ze safíru vyřezávaného císař Chan spočívá na lůžku rubíny a opály ozdobeném a kožešinami neznámých a nádherných šelem vystýlaném. S nesmiřitelnou únavou hledí jeho nehybné oči, jakoby z rudožilného onyxu vyryté, skrze okno křišťálové v nekonečný, planoucí azur nebe a moře cizokrajného. Znuděnost bezjmenná, beztvará a tíživá jako sen, tíživější jakéhokoli břemene, které báňští otroci přenášeti musí na plecích svých, navěky v srdci jeho tkví - všeckny rozkoše lásky a vína, palčivá slast mámidel, nejhlubší i nejmělčí tep rozkoše či slasti jsou, a to jest ověřeno, zbytečny unavenému, leč nenasytitelnému panovníku. Vždyť i za bolest novost nsoucí, i za strast nejmdlejší, přemítá na lůžku svém ebenovém, dal by všeckno stříbro a všecknu rumělku dolů svých, a i pokladnice všeckny, truhlice i koruny v dávnoskrytém sklepení. Marně museli sluhové a služebnice jeho přinášeti k ulehčení tíživosti železných těch hodin verše těch nejvynalézavějších básníků, nejpestřejší tkaniny nejjemnějších stavů, nejneobyčejnější drahokamy z nejvzdálenějších zemí, siné listy s krvavými květy vzácných a jedovatých květin, marně, marně, a přece o tolik divočeji, zázračněji, rozmanitěji a cizoroději. Jedno po druhé unaveným pokynem zamítal. Teď leží sám v tichu těžkých závěsů svého loubí a srdce mu hlodá vřed nudy jako nesmrtelný červ v srdci mrtvoly.
Náhle však pomaloučku vsune se mezi závěsy v hlavách lůžka jeho útlá, temnokožná dlaň svíravši dýku, jejíž břit odráží zlato závěsů v tenký a chvivý paprsek. Dýka se pomalu a tiše sune, napřímí a tu náhle padne jako třísky stromu rozťatého bleskem. Císař vykřikne, dýka probodla jeho volný, řasený šat a lehce poranila jeho bok. Ve vteřině zbrojnoši loubí obklíčí a chopí se vražedné otrokyně, druhdy princezny národa ujařmeného, který žádal často, leč marně, u císaře osvobození. Bledá hněvem a strachem hledí na Chana a strážné jeho, a zaplněna jest její paměť vzpomínkami na nepředstavitelně zrůdné týrání a nepojmennou trýzeň. Chan však, na chvíli vyrušen a vzbuzen, opět upadává do své nepřekonatelné znuděnosti, silnější než strach či zášť, a váhá dát zbrojnošům příslušné znamení. Pak se pohne a snad veden jakýmsi ironickým pocitem, blížencem však vděku - vděku za krátké, přece však vítané nebezpečí, jež znuděnosti jeho odtížilo, - káže zbrojnošům svým osvoboditi princeznu a dvorně obepíná hrdlo její vlastním svým náhrdelníkem z perel a smaragdů, z nichž každý má cenu celé armády.

Tabulka latinského skloňování

Sat, 03 Dec 2011 13:54:04 +0100

Přehledná tabulka latinského skloňování podle učebnice Špaňára a Kettnera.

Soubor ve formátu XLS ke stažení zde

SINGULAR

1. deklinace - fēmina

2. deklinace - servus

2. deklinace - puer

2. deklinace - ager

2. deklinace - exemplum

3. deklinace - mīles

3. deklinace - carmen

3. deklinace - mare

4. deklinace -exercitus

4. deklinace - cornū

5. deklinace - diēs

obecné poznámky

nominativ

fēmina

servus

puer

ager

exemplum

mīles

carmen

mare

exercitus

cornū

diēs

genitiv

fēminae

servī

puerī

agrī

exemplī

mīlitis

carminis

maris

exercitūs

cornūs

diēī

většinou koncovky -ī nebo -is

dativ

fēminae

servō

puerō

agrō

exemplō

mīlitī

carminī

marī

exercituī

cornū

diēī

většinou koncovky -ō nebo -ī

akuzativ

fēminam

servum

puerum

agrum

exemplum

mīlitem

carmen

mare

exercitum

cornū

diem

typická koncovka -m, často shoda s nominativem

vokativ

fēmina

servē

puer

ager

exemplum

mīles

carmen

mare

exercitus

cornū

diēs

až na "servē" se vždy shoduje s nominativem

ablativ

fēminā

servō

puerō

agrō

exemplō

mīlite

carmine

marī

exercitū

cornū

diē

typická koncovka -ō nebo -e, častá shoda s dativem

PLURAL

nominativ

fēminae

servī

puerī

agrī

exempla

mīlitēs

carmina

maria

exercitūs

cornua

diēs

genitiv

fēminārum

servōrum

puerōrum

agrōrum

exemplōrum

mīlitum

carminum

marium

exercituum

cornuum

diērum

tipická koncovka -rum

dativ

fēminīs

servīs

puerīs

agrīs

exemplīs

mīlitibus

carminibus

maribus

exercitibus

cornibus

diēbus

typická koncovka -īs, -bus

akuzativ

fēminās

servōs

puerōs

agrōs

exempla

mīlitēs

carmina

maria

exercitūs

cornua

diēs

typická koncovka -s s dlouhým vokálem

vokativ

fēminae

servī

puerī

agrī

exempla

mīlitēs

carmina

maria

exercitūs

cornua

diēs

vždy totožné s nominativem

ablativ

fēminīs

servīs

puerīs

agrīs

exemplīs

mīlitibus

carminibus

maribus

exercitibus

cornibus

diēbus

vždy totožné s dativem

Černý opat puthúmský - Clark Ashton Smith The Black Abbot of Puthuum (1936)

Thu, 22 Sep 2011 20:07:06 +0200

Černý opat puthúmský
The Black Abbot of Puthuum (1936)
Clark Ashton Smith

Ať réva vydá rudý plam, jenž tají,
a panenství zas dívky, jež se rdí!
Pod černou lunou v bezejmenném kraji,
skláli jsme ďábla s jeho čeledí!
- píseň lučištníků krále Hoarafa
Přemnohými úlitbami rudého joroského moku i krve nepřátel říše posvětili Zobal lučištník a Kúšara kopiník své dlouhé, bujaré přátelství, přerušované toliko krátkodobými hašteřeními ohledně rozdílení některého z vinných měchů anebo o nějakou děvku, sloužíce ve vojšti krále Hoarafa již deset tvrdých let. Svá jména oslavili nepředstavitelnou odvážlivostí a divým, krutým bojem, dobudše si nakonec i pozornosti Hoarafovy, kterýž je určil k službě mezi ostrahou jeho paláce ve Farádu, a někdy dvojici tu obdařoval úkoly, které sobě žádaly větší věrnost králi a smělost, než jakou mohl kdokoli jiný prokázati.
Tentokráte vyšli Zobal a Kúšara, provázeni kleštěnce Simbánem, hlavním zásobčím Hoarafova bohatého harému, na dlouhou a výsilnou cestu přes zem známou jménem Izdrel, kteráž se vrývala v západní část državy joroské jako rezavý klín pouště. Král je vyslal, aby ověřili pravdivost zvěstí cestovatelů, že totiž byla mezi pastýři v Záizdrelí mladice krásnosti andělské. Simbán byl nadto opatřen váčkem zlatých mincí, které měl, bude-li krása dívky odpovídati oněm zvěstem, vynaložit na její koupi. Domníval se král, že Zobal a Kúšara budou průvodem případným proti všem nehodám; Izdrel byla ostatně země bez lupičů, protože bez lidských obyvatel vůbec, ale říkalo se, že zlí skřeti, do výšky co obři a do hrbatosti co velbloudi, obkličují začasté poutníky v zemi izdrelské, a že lámie čarokrásné, leč strašlivomyslné vábí je do bezhrdlí tajuplného. Tělnatec Simbán se tedy třásl v sedle, nemaje nižádné chuti k cestě tak daleké, ale poctivě pochybovační lučištník a kopiník zasypávali kluzkými žerty bojácného kleštěnce i míjející běsy.
Aniž se jim přihodilo co zlého, leda snad že se kvasem mladého vína protrhl jeden měch, prošli přes chumrnou poušť do zelenavých pastvin za ní. Zde, v mělkých údolinách kolkolem zákrutin řeky Vos, chovali pastýři skot a velbloudy a ze svých přehojných stád posílali Hoarafovi každé dva roky berň. Když Simbán nalezl se svými společníky onu dívku, která žila se svou babičkou ve vsi nedaleko Vosu, musel i tento kleštěnec uznati, že pouť se vyplatila.
Kúšaru a Zobala půvab dívky, jejíž jméno bylo Rubalsa, okamžitě a beznadějně uchvátil. Měla útlé tělo, ztepilost královny, pleť její podobna byla okvětí bílých pivoněk a černé vlny jejích hustých vlasů odrážely ve slunci paprsky mědi. Zatímco Simbán oddával se handlu a smlouvání s hnusnou babiznou, válečníci hleděli na dívku se žárem v hledech a velebili její krásu tak dvorně, jak jen si mohli dovoliti v doslechu kleštěncově.
Konečně byla koupě uzavřena a cena byla pro Simbánův měšec velmi bolestným poraněním. Tomu se nyní zachtělo navrátiti hned do Farádu s nabytou kořistí, a zdálo se, že zúplna zapomněl svou bázeň z běsůplné pouště. Zobal a Kúšara byli ze svých snů oním netrpělivcem vyhnáni již za úsvitu a trojice se stále pospávající Rubalsou odjela ještě dříve, než se kolní vesnice probouzeti začala.
Polední slunce, zářící v modročerném zenitu jako žhavá měď, je již nalezlo v rezavých písčinách a oželezněných štítech Izdrelu. Cesta, která je vedla, byla sotva více nežli pouhá pěšinka, neboť ačli neměl Izdrel našíř více nežli třicatero mílí, jen nemnoho poutníků odvážilo se přes oběsněnou pustinu a většina z nich raději místo obcházela jižním směrem, po obchůzce pastevců, kteráž sledovala Vos až k jeho ústí do Indaského moře.
Průvod vedl Kúšara, jedoucí ve vznešeném bronzovém kyrysu na grošované klisně v měďovaném koženém postroji, následovala jej na Hoarafově černém valachu se stříbrohedvábným postrojem Rubalsa v červených, doma tkaných šatech pasteveckých žen. Tuto těsně následoval bystrý eunuch, přeskvostně oděný v pestré tkanině a s dvěma naditými sedlovými vaky, na starém šedém oslu, na kterém jezdil pro svůj strach z koní i z velbloudů. Na laně vedl druhého osla, který klopýtal pod nákladem vinných měchů, džbánů s vodou a jiných potravin. Zadní stráží byl šlachovitý Zobal s uvolněným lukem, v lehké drátěné košili a na nepokojném hřebci, kterého uzda přiváděla k šílenství. Na sedle měl toulec šípů, které dvorní čaroděj Amdok očaroval podivnými zaklínadly a omáčel v prazvláštních lektvarech, aby mohly být použity proti běsům. Zobal šípy zdvořile přijal, spokojil se však s obyčejnými ocelovými hroty a na kouzelnictví mu nezáleželo. Podobně očarované kopí však stroze odmítl, že prý jeho zbraň pobije tolik ďáblů, kolik bude třeba.
Kvůli Simbánovým oslům jela družina velmi pomalu, doufali však, že přejdou divočejší a opuštěnější část Izdrelu dříve, než nastane noc. Simbána, ač se tento stále pochybovačně rozhlížel po neblahé pustině, nyní trápil více jeho drahocenný náklad než běsi a lámie, a Kúšara a Zobal byli natolik ponořeni v milostném snění o svůdné Rubalse, že své okolí vlastně nevnímali.
Celé dopoledne setrvala dívka v ostýchavém tichu, náhle však vzkřikl její sladký hlas poplašivou hrůzou. Druzi její zadrželi koně a Simbán vykoktal nějakou otázku, Rubalsa však toliko ukázala k jižnímu obzoru, i viděli společníci její, že přelila se přes velký díl nebes i kopcův temnota dehtově černá a zcela je skryla. Temnota, která však nezdála se býti ani oblakem, ani písečnou bouří, rozpínala se jakoby půlměsíčitě po obou stranách a rychle spěla obklíčiti poutníky, až ve chvíli zakryla cestu vpřed i zpět jakby byla mhou černou, a dvé obloukův stínu se spojovalo ve směru severním, uzavírajíc družinu v kruhu. Temnota pak ale ustala ve svém rozpínání a vztyčila své zdi asi třicet kroků od nich, bezeskvrně, neproniknutelně obemkla cestovatele a ponechala volný prostor pouze nad námi, odkadž zářilo slunce, vzdálené, maličké a barvy zbavené jakoby na dno obrovské jámy.
"Aj, aj, aj!" kvílel Simbán skrčen mezi svými vaky. "Jakés ďáblovství obeklíčilo nás."
Ve stejné chvíli počnuli vřeštěti oba osli, a zběsile rozeržáli se i koně jezdci svými, a jenom nejprudšími body ostruhou uklidniti mohl Zobal hřebce svého.
"Snad toliko mha jakás moronosná jest to," pravil Kúšara.
"Takové mlhy nikdy nespatřil jsem," odvětil s pochybou Zobal. "A s mhou žádnou není setkati se v krajinách izdrelských. Snad spíše dým sedmipekelný jest to, o nichž se bájí, že za zemí zothickou jsou."
"Pojedme blíže?" navrhl Kúšara. "Rád zvěděl bych, zdali hrot kopí nepronikne tmou tou."
Zavolavše k Rubalse několikero uklidňujících vět, pobídli druzi své oře vstříc chmurné stěně. Po několika těžkých krocích se však klisna i hřebec divě vzepřeli, potíce se a supějíce, až nebylo lze je přinutiti k dalšímu přiblížení. Ssedli z koní tedy Kúšara a Zobal a opěševše vyšli blíže sami.
Neboť neznali původ či povahu jevu, s kterýmž bylo jim jednati, postupovali opatrně. Zobal přiložil již šípu k tětivě a Kúšara držel své kopí s hlavicí z bronzu napřažené jakoby stál proti šikům nepřátel. Ač zmateni byli chmurností té stěny, kteráž neodplývala před nmi jakož mha či přelud, ale zachovávala zdání hmatatelnosti, když jí byli blíže.
Kúšara se již již dotekl zbraní svou zdi, když tu však náhle a neočekávaně zazvučel v tmách, jakoby přímo před ním, úděsný a mnohotvárný ryk a vskřek bubnů, trubek, gongů, třesku zbroje, vřeštících hlasů a dupotu okovaných bot na kamenné dlažbě. Kúšara i Zobal úžasem ustoupily, ale hluk bojového ryku ještě zesílil celým okolím tajemné tmy, která poutníky obklopovala.
"Vpravdě jsme v pasti," vzkřikl Kúšara k druhu svému, když k ořím svým opětně spěli. "Snad vyslal jakýs král ze severu na Joros myrmidóny své!"
"Vskutku," opáčil Zobal. "Proč jsme je však neviděli, než přišla tma, vždyť tma tato zajisté přírodninou není."
Nežli odvětiti mohl Kúšara jemu, ryk válečný ustal náhle a přeměnil se v chrast nesčíslných chřestýšů, syk nespoečtných velehadů, chraptivý jek zlopověstných supův, kteříž v tísícerých zástupech sšikovali se, a k nepopsatelné ohavnosti zvučení tohoto přispívali ještě koně svým ržáním bezustálým a oslové též hýkáním zoufalým změť doplňovali, až křiku Simbánova a Rubalsina sotva slyšeti bylo.
Marně se Kúšara i Zobal snažili uklidniti koně své a upokojiti strachem šílenou děvu. Bylo již jisto, že neobklíčila je armáda smrtelníkův, vždyť ve stále proměňovaném zvuku slyšeli ryk zplzenců pekelných i kvil nejstrašnější, který je hlasností svou hluchými činil.
Viděti však v šeru nebylo ničeho, ačli kruh se začal pohybovati rychle, aniž by se však stahoval či šířil, a aby zůstávali ve středu jeho, museli válečníci i ti, které provázeli, sejíti ze stezky a prchati směrem severním, mezi drsnatými výspami i propadlinami, kolem nich však neustávaly děsivé zvuky, udržující si však zřejmě stále stejný odstup.
Slunce se však přichylovalo poněkud západně, a nemohlo prozařovati více jámu měnlivou, i pokrylo poutníky přítmí. Zobal i Kúšara drželi se Rubalse tak blízko, jak jen bylo lze, a upínali oči, zdali neuzří znamení toho, čí pluky se je zdají obklopovati, ponořeni v nejhlubších obavách, neboť nadpřirozené síly se je zjevně snažily svésti v nejpustší poušť.
Nyní se však hnusná tmáň zdála přibližovati a zřetelné bylo vní vření a kypění jakési, jakoby hnusné zrůdy za oponou byly. Oři klopýtali před oblásky a ostré výběžky, těžká břemena nesoucí osli přinuceni byli k rychlosti neslýchané, aby udrželi si svou dálnost od stahujícího se kruhu, který je obemykal s děsivým hlukem svým. Rubalsa přestala křičet, snad vyčerpáním či zlhostejněním beznadějí svého stavu, a i ostrý křik kleštěncův přešel v bojácné sípání a vzdechy.
Někdy jakby obří oči nenávistné vyzařovaly z tem, plynouce od země až do závratných výšek. Zobal po nich vyslal několik svých čarovných šípů, svist každého hrotu však byl pozdraven děsným výbuchem běsovského smíchu a skučení.
I šli dále, přestavše míti pojetí času a směru, zvířata byla již ztýrána dlouhou chůzí, Simbán polomrtev znavením a děsem, i Rubalsa v sedle klesala, válečníci, zděšeni a zmateni svou bezmocností, rovněž počali zmdlívati.
"Již nikdy nebudu pochybovati o bájích," přislíbil temně Kúšara.
"Zdá se mi, že jim však již nikdy nebudeš ani věřit," odvětil mu Zobal.
Aby zděšení nebylo málo, zem zhrubla a zpříkřela, stoupali nyní na prudké svahy a sestupovali do nekonečně bezútěšných úvalů. Nakonec však přišli na rovnou štěrčinu, na které se běsovstvo temnozvuků počalo stahovati, ustupovati a mizeti do tichého, nezřetelného šepotu, který kdesi daleko, daleko zmíral, a zároveň s tím bledla i kružná noc, na nebesích prosvítati začlo několikero hvězd a příkré vršky zemské se ostře rýsovaly proti nachovému dosvitu nebes. Poutníci se zastavili, pohlíželi na se zkoumavě vespolek v přítmí zcela přirozeném.
"Což toto jest za nový ďáblův šal?" otázal se Kúšara, neboť nebylo jemu k věření, že by se pekelný soupeř tak náhle stáhl.
"Nevímť," odvěť mu dal lučištník, prohlédávající onu temnotu. "Zde však snad jest jeden z oněch ďáblův."
Druzi pohlédli na zahalenou postavu, která se k nim blížila, v ruce rožnutou lampu z jakéhosi rohu prosvitného. V jisté vzdálenosti od postavy objevovala se náhle čtvercovitá světla, kde je žádný z poutníkův nemoh rozeznati. I zdálo se, že ona světla jsou okna veliké budovy.
Když se postava přiblížila, odhalil žlutavě matný svit lampy, že je to temnokožný muž nesmírného vzrůstu, oděný v přepychové sutaně šafránové, jakáž nošena je jistými řády řeholními, s hlavou pokrytou fialovým dvojrohým klouboukem opatským. Byl to věru zvláštní a nepředvídatelný příchozí - vždyť pakli vůbec jaké kláštery v bezdomné državě Izdrelské byly, světu se skrývaly v neznámost. Zobal si však vybavil matnou vzpomínku na báj o řeholi temnokožců, kteráž v Jorosu kvetla před mnoha staletími a již je tak dlouho mrtva, že i přesné místo, na němž klášter jejich sídlil, zapomenuto jest. Vůbec bylo v ten čas po království jen málo temnokožců, leda těch, kteří konali službu kleštěncův v serailech šlechticů i zbohatlých kupců.
Zvířata s cizincovým příchodem znejistěla.
"Kdo jsi, cizinče?" otázal se Kúšara, v prstech svíraje dřík své zbraně.
Temnokožec se široce usmál, odhaliv čelisti žlutozubé s řezáky divého psa. Olejnatý chřán se v úsměvu zvrásnil do úžasně mnohých a hlubokých rýh, nad očima jeho, poněkud šilhavýma a k sobě přimlýma, stále pomrkávala víčka slizovitá jako černý rosol, nozdry se nadouvaly. Než odpověděl na Kúšarovu otázku, otřel chvějivé sliny z růžových, pryžovitých pysků masitým červeným jazykem.
"Jsem Udžuk, opat kláštera puthúmského," odvětil hlasem tak zvučným, že zdál se býti ozvučován i zemí pod šlépějemi jeho.
"Vida, že noc vás zastihla vzdáleny poutnických stezek, dovoluji si vám nabídnouti uvítání v našem pohostinství."
"Tak jest, noc nás zastihla nepřipravené," opáčil Kúšara suše. Tomuto ni Zobalovi jistým se nezdál chtíčeplný pohled opatových oček těkajících po Rubalse, nadto povšimli si nesmírné a ohavné délky černých nehtů jeho obrovských rukou a širokých chodidel, nehtů křivých, tři palce dlouhých, ostrých jako spáry dravého ptáka.
Rubalsa i Simbán se však zdáli býti méně pohoršeni, či si snad oněch podrobností nepovšimli, i přijali oba opatovu nabídku pohostinství a jali se požadovati její přijetí i od viditelně nedůvěřivých válečníků. Tomuto naléhání poddali se oba, vnitřně rozhodnutí však pozorovati každý pohyb a každý čin puthúmského opata.
Udžuk rohovou lampou ve výši vedl poutníky k velikému domu, jehož světel si tehdy z docela malé vzdálenosti nepovšimli. Vznešená brána z temného dřeva se tiše otevřela, an se přiblížili, i vstoupili v prostornou dvoranu obloženou starými, slizkými kameny a mlhavě osvětlenou loučemi v rzivých železných objímkách. Ač se jim dvorana zprvu zdála prázdnou, objevilo se před poutníky náhle několik mnichů. Všickni byli nezvykle vysokého vzrůstu a postavy a jejich rysy byly neobyčejně podobny tváři Udžukově, od něhož však mohli být snadně odlišeni, neboť namísto opatova orozeného fialového klobouku jim hlavy kryly žluté kápě. Podobny byly i jejich zkřivené, drápčité nehty neobvyklé délky. Byli přízračně tichých a kradých pohybů a bez jediného slůvka odvedli jejich koně a osly. Kúšara i Zobal váhali, zda mohou svěřiti těmto podivným hostitelům svá jízdní zvířata, tuto nejistotu však nesdílela ni Rubalsa, ni kleštěnec.
Mniši dále projevili zájem zbaviti Kúšaru jeho těžkého kopí a Zobala jeho habrového luku a poloprázdného toulce šípů očarovaných, válečníci se však tu vzepřeli a odmítli se zbraní svých vzdáti.
I přivedl je Udžuk k vnitřní fortně, která vedla do refektáře. Byl veliký, nízký, osvětlený mosaznými lampami tak starodávnými, jakoby je vykradači hrobů přinesli z hrobky pohřbené v poušti. Opat je se šklebem lidožrouta požádal, aby usedli k dlouhému ebenovému stolu na křesla a lavice z téhož dřeva drahocenného.
Když se usadili jeho hosté, usedl v čelo stolu i Udžuk samotný. Okamžite vešlo čtvero mnichův, kteříž podnosy nesli s kořenným kouřem vonící krmí a kameninové džbány s mokem temně jantarné barvy. I tito mniši, jako ti, kteréž střetli již dříve ve dvoraně, podobenci byli v šerednosti a ebenové pleti opatovi svému v každém rysu. Zobal a Kúšara obezřele neokusili, který vůní připodobňoval se kvasu přesilnému, neb pochyby jejich o Udžukovi i kláštěře jeho rostly každou vteřinou. Navzdory lačnosti své nepožili tedy krmě, která před ně byla předložena, byla to hlavně různá pečená masa, která nemohli dost dobře rozeznati. Simbán i Rubalsa se nicméně pustili do jídla hbitě, s chutí zostřenou postem i podivnou únavou onoho dne.
Povšimli si válečníci, že před Udžuka samotného nebyla postavena číše ani krmě, i usoudili, že již pojedl dříve. K jejich vzteku a odporu jen s tučným úsměvem upíral chtíčivý pohled na Rubalsu, přerušovaný pouze mrknutím věčně ušklebených očí. Stydlivou dívku pohled ten zprvu zastrašoval, pak ale děsil. Přestala jíst, a uzře ztrátu její chuti, i kleštěnec, dosud zaměstnán hltáním krmí, zvedl k ní oči, a povšimnuv si zřejmě opatova nemnišsky chlípného pohledu dal najevo svůj nesouhlas úšklebkem. Zpříma také poznamenal, ostrým a silným hlasem, že dívka určena jest pro harém krále Hoarafa. To však přešel Udžuk pouhým smíchem, jakoby Simbán řekl nějaký žert.
Těžce však potlačovali svou zuřivost Zobal a Kúšara, neb toužili palčivě oba zanořiti zbraně své do opatova tlustého hrdla, onen však asi přijal Simbánovo upozornění, neb stáhl zrak svůj z dívky a namísto toho začal s odpornou hladovostí sledovati oba válečníky, což bylo pro ně stejně málo příjemné, jako hledění jeho na Rubalsu. Udžuk přidělil i tučnému kleštěnci, který připomínal hlad šakala pozorujícího v léčku vhnanou kořist.
Zřejmě nesnadně a zděšeně rozhodl se Simbán zapřísti s opatem řeč, i pověděl mu mnohé o sobě, o svých druzích a o dobrodružné cestě do Puthúmu. Udžuka to příliš nezajímalo, Zobal a Kúšara, kteří nepromluvili ani slova, si byli jistější a jistější, že není ve skutečnosti opatem.
"Jak daleko jsme sešli z cesty do Farádu?" otázal se Simbán.
"Nenazýval bych to sjitím z cesty," zahřímal Udžukův jeskynní hlas. "Není příhodnějšího, nežli váš příchod do Puthúmu. Pramálo hostů navštěvuje nás, a s těmito neradi se loučíme."
"Král Hoaraf čeká však netrpělivě návratu našeho a příchodu své dívky," namítl třesoucí se Simbán. "Vyjíti proto musíme zjitra."
"Ráno moudřejší večera," řekl Udžuk zpolou úlisně a zpolou zlověstně. "Třebas zapomenete ten politováníhodný spěch."
Po zbytek večeře se málo mluvilo, málo pilo a málo jedlo, i Simbán zřejmě ztratil svou obvyklou žravost. Udžuk se stále pro sebe šklebil nějakému žertu, který znal jen on sám, a nikterak se nesnažil pobízeti své hosty k jídlu.
Aniž povoláni, přišli mniši odkliditi zbytky pokrmů a nádobí, a když odcházeli, povšimli si Zobal a Kúšara podivnosti - mniši nevrhali na lampou osvětlenou podlahu stín, leč podnosy, které v rukou svých nesli! Těžký a neblahý stín Udžuka samého však odrážel se jako skrčený ďábel za jeho křeslem.
"Zřejmě jsme přišli v líheň běsovskou," zašeptal Zobal Kúšarovi. "Ty a já s mnoha muži bojovali jsme, všichni však měli stínů."
"Tak jest," zašeptal kopiník. "Však ač jediný opat vrhá stín, štítím se ho ještě více nežli mnichů."
I povstal Udžuk řka: "Pozdává se mi, že znaveni jste a rádi byste spali."
Rubalsa a Simbán, kteří se oba napili silného puthúmského moku, ospale kývli. Zobal a Kúšara se však vidouce jejich ospalost zaradovali, že sami nápoj odmítli.
Opat vedl své hosty chodbou, jejíž temnota byla jen částečně prozařována plamenem loučů, mihotajícím se pod neznámo odkud plynoucím vanem větru, kterýž vzrotil divoké stíny poletující vedlé průvodu. Poa obou stranách byly cely, na jejichž zárubních a překladech namísto dveří toliko závěs z hrubé konopné látky pověšen byl. Mnichů však nebylo, v celách byla tma a celým klášterem provívalo ovzduší letité pustoty, v kteréž se vpíjel zápach trouchnívích kostí v tajemných kryptách.
Uprostřed chodby se Udžuk zastavil a pozvedl jeden ze závěsů, kterýž od ostatních ničím nelišil se. V místnosti hořela lampa, visící na dávném svítidle z podivně tepaného a nakřiveného kovu. Místnost byla holá, prosrovná však, u protější zdi pod otevřeným oknem stálo starobylé ebenové lůžko s mnoha přikrývkami. Tato komnata, jak opat řekl, byla určena pro nocleh Rubalsin, i nabídl i mužům a kleštěnci, že též jim vykáže místo ku přespání.
Simbán, který se najednou vzebděl z ospalosti své, odmítl, že by byli takto oddělěni od dívky, kterouž hlídati mají. Jakoby s tím však Udžuk počítal a vydal k tomu patřičné rozkazy, objevil se naproti nim mnich, přinesl podušky, a rozložil je na podlahu v Rubalsině místnosti. Simbán okamžitě ulehl na své rychle zbudované lože, válečníci se však vrátili k Udžukovi.
"Nuže," pravil opat a jeho vlčí zuby se leskly ve světle loučů. "Budete dobře spáti na ložích, kteráž připravil jsem vám."
Zobal a Kúšara se však postavili na stráž vně Rubalsiny jizby, zpravivše Udžuka úsečně, že jsou zodpovědni králi Hoarafovi za bezpečí dívky jeho a musí proto nad ní bdíti.
"Přeji vám tedy příjemnou hlídku," řekl Udžuk a rozřehtal se zlověstně jako hyena v podzemní hrobce.
Když odešel, usídilil se v celém domě černý pach mrtvé dávnověkosti. Rubalsa a Simbán zřejmě spali klidně, zpoza konopné záclony nebylo nic slyšeti. Válečníci hovořili šeptem, aby neprobudili ze spánku dívku, zbraně však měli taseny a sledovali s řevnivou bdělostí stinnou chodbu, nevěřili totiž klidu kolem sebe, přesvědčeni, že se za ním skrývá zástup zloběsů osnujících útok.
Nic však je v tomto přesvědčení neujistilo. Van, který kradí prodchával celou chodbu šeptal jen o dávno zapomenuté smrti a věkověčné samotě. I přicházely v jejich mysli záhadné a tajupné myšlenky - zdálo se totiž, že dům tento pouhou je pustou zříceninou, černý opat Udžuk a jeho bezstinní mnichové jsou pouhé přeludy, věci nejsoucí, že běsovské hlasy a zužující okruž temnoty, která je dovedla k Puthúmu, nebyla než denní můra a vzpomínka na ni bledne po způsobu snů.
Trápila je však žízeň a lačnost, nejedli totiž od samého jitra a během dne si toliko několikrát rychle lokli vína či vody. Oba však začínali pociťovat, že se v ně vplížívá ospalá otupělost, za těchto okolností nejméně žádoucí. Začínali k svému nebezpečí podřimovati, avšak opět se probouzeti. Jako hlas vábné sirény v snech opiových je okolní ticho ujišťovalo, že žádných nebezpečí jim není obávati se, že to je jen přelud včerejšího dne.
Několikero uplynulo hodin a chodba prozářena byla pozdním měsícem, který prozařoval oknem východním. Zobal, rozdřímalý méně nežli Kúšara, probral se k plné bdělosti povykem náhlým, kterýž dobytčata na dvoře vydávala, zděšeným ržáním a divokým hýkáním oslů.
"Nechť v spánek neupadneš znovu," zapřísahal Zobal kopiníka. "Vydám se vyhledati příčinu povyku tohoto."
"Toť věru myšlenka případná," chválil Kúšara záměr jeho. "Odejda, prohlédni též zásoby naše, a přinésti rač broskve a koláče sezamové a měch vína rubínového."
Klášter zachovával tichost svou, a když Zobal kráčel chodbou, boty jeho z obřetězené kůže měkce zvonily. Dveře z chodby odevřeny byly, i vyšel do dvora. Když vyšel, uklidnila se dobytčata jejich v povykování svém, viděl je však jen matně, nebo louče všechny na dvoře onom, jedinou jen vyjma, zhasly již aneb zhašeny byly, a měsíc takměř úplňčitý přes zeď nepřesvitl dosud. Nic nezdálo se chyběti, dvé oslův poklidně stálo vedle hromady zásob a sedlových vaků, kteréž nesli, koně se zdáli pokojně spáti, Zobal si však povšiml, že hřebec jeho a klisna Kúšarova vrčí na sebe chvílemi.
Vyšel dále ujistiti se, že není zde již příčiny jiné neblahosti, a když se vrátil k měchům vinným, chtěje osvěžiti sebe, než navrátí se ke Kúšarovi s poživatinami a nápojem. Douškem dlouhým sotva smyl z hrdla svého prach izdrelský, když tu uslyšel přízračný, jemný šept, jehož původce a vzdálenost nemohl ani odhadnouti.
Chvílemi zdálo se mu, že přímo u boltce jeho vynachází se, jindy však vtékal do hloubných chodeb podzemních, zvuk však ten, ač měnlivý ve svém způsobu, neustal ani na chvíli, skoro jakoby se utvářel v slova, kterým naslouchač téměř rozuměl, v slova naplněná beznadějnou strastí mrtvého, kterýž zhřešil v době pradávné a kál se za svůj hřích po černá staletí v hrobu.
Naslouchaje zmučenosti onoho hlasu, pocítil lučištník, že vlasové jeho na krku zježují se, i uvědomil si, že strach takový v bitvě nikdy nepocítil, a lítost seznal v srdci svém hlubší, nežli bolest z umírání druhův boje, i pozdálo se mu, že prosí hlas ten o smilování, o pomoc, a nutí ho podivným nutkáním, které neodvažoval se neposlechnout, a ač nemohl porozuměti, oč šeptatel žádal jeho, věděl, že žal jeho nesmírný ulehčiti musí.
Blížil se šepot a zase vzdaloval, i zapomněl Zobal úplně, že Kúšaru zanechal na osamělé hlídce mezi běsy nebezpečnými, zapomněl, že hlas může svodem toliko ďáblův býti, jenž na scestí vésti má ho, a prohledávati počal ostrým sluchem svým dvorec, až po krátkém váhání určil, že šeptač musí býti v rohu ležícím proti bráně. Zde mezi dlážděním, právě v úhlu mezi zdmi, veliká deska byla žulová, kteráž ve středu zapuštěn měla rzivý kovový kruh. Rozhodl se rychle, šept totiž zhlasiťoval se a zezřtelňoval, a zdálo se mu, že mu říká: "Zvedni desku, zvedni desku."
I sevřel lučištník kruh oběma rukama a vynaloživ všechnu sílu svou, uvolnil jej z kamene, leč s námahou, kteráž takovou bolest způsobila mu, jakby páteř lámala se mu. Odkryt tedy temný otvor byl a mrtvolný puch řinul se z něho, ač lučištník hlavu odvrátil a vrhnouti se mu chtělo, ostrý šept však bědoval a prosil z temnot, a pravil jemu: "Sestup!"
Vytrhl Zobal z objímky jedinou louč, která ještě na dvoře zářila, a v záři její řežavé spatřil řadu stupňů vedoucích do zápachuplné hrobní temnoty, rozhodně však sestoupil po nich, i na jejich dně stanul v hluboké jámě s vytesanými kamennými výklenky po obou stranách. Výklenky vybíhající v temnotu naplněny byly kostmi lidskými a útržky lidských těl - zajisté místo to bylo kryptou klášterní.
Šepot ustal, a Zobal kolem sebe rozhlížel se s úžasem promíšeným s hrůzou.
"Zde jsem," ozval se znovu onen vyschlý, šeptavý hlas z hromádky pozůstatků v jedné prohlubni poblíž. Pocítiv zmaten znovu, že vlasy v týle ježí se jemu, sklonil louč svou a pohlédl k šeptateli. Mezi stůžky polorozložených kostí seznal tělo polozetlelé, na jehož dlouhých okončetinách tenkých a vyzáblém těle pnulo se několikelo shnilých hadrů šatu žlutavého. Toť zbytky hábtu, pomyslel si lučištník, jakýž nosí mniši puthúmští. I vnořil hlavici louče přímo v prohlubeň, všiml si vysušené hlavy, na kteréž tlelo cosi, co dříve mohlo býti orozeným opatským kloboukem. Kůže těla toho černá byla jako eben, jistě to byl veliký temnokožec, a nesla zdání nesmírného věku, jakby uložena zde byla celá staletí, zapáchala však jakoby novoztlelá, jako když Zobal zdvihl onu desku žulovou.
I povšiml si Zobal, že mrtvola se poněkud pohnula, jakby vstáti chtěla z mrtvosti své, uzřel lesk očních bulv zastíněných víčky očními, uzřel rozevření trýzní zkřivených retův a uslyšel ohavný šept, vycházející zpoza obnaženého chrupu, šept, kterýž zvábil ho do krypty.
"Dobře mně poslouchej," pravil šeptatel. "Mám ti mnoho co říci, a ty máš mnoho co učiniti, až ti to povím.
Jsemť Uldor, opat puthúmský. Před tisíciročím přišel jsem s mnichy svými do Jorosu z Ilkáru, černého císařství v zemi severní. Vyhnal nás císař Ilkářanů, neb choval zášť ku našemu ctění cudnosti a poctě panenské bohyni Odžhál. Vprostřed pouště izdrelské vystavěli jsme klášter svůj a nerušeni zůstali.
Zpočátku mnoho nás bylo, jak však plynula léta, bratr za bratrem uložen byl v kryptě, kterou jsme vyhloubili sobě co místo spočinutí. Zemřeli, a nikdo nepřišel místo nich. Sám jsem nakonec zůstal naživu, neboť dosáhl jsem takové svatosti, jaká zajišťuje dlouhověkost, a nadto jsem se stal mistrem kouzedlnictví. Čas byl jako běs, kterého jsem dokázal zapuzovati jakobych stál v očarovaném kruhu. Byl jsem stále pln sil a nezeslaben, jako poustevník žil jsem v klášteře tomto.
Zprvu samota má po chuti mi byla, pohltlio mne docela zkoumání tajů přírody, po čase však mne tyto věci již nečinily šťastným, trápil jsem se samotou svou a běsové pouště více na mne útočili, což by mne druhdy trápilo jen málo. Sukuby, překrásné, leč zlořečené, lámie s kyprými těly žen přicházely mne pokoušeti za strašných nočních hlídek.
Těm jsem odolal. Jedna z daimónek těch však byla nad jiné bystrá, vplížila se v celu mou v podobenství dívky, do níž jsem byl zamilován dávno, dávno před tím, než jsem složil slib Odžhále. Jí jsem podlehl, a zlořečené spojení naše dalo zroditi se pololidskému soku onomu, Udžukovi, který se pak samozval opatem puthúmským.
Po zhřešení tom toužil jsem zemříti, a mnohokráte přání to zesílilo, když zřel jsem zpolzence hříchu svého. Příliš jsem se však prohřešil proti Odžhále, a určila mi pokání strašlivé. Musel jsem žíti, denně být mučen a trýzněn zrůdným Udžukem, který vyrůstal ve chtíči podlé způsobu matky své, když však k plnému vzrůstu Udžuk došel, tak slabým a sešlým stal jsem se, že vpravdě již ve smrt jsem doufal. Sotva jsem se mohl hnouti nemohoucností svou a Udžuk, využiv toho, odnesl mne hrůznýma rukama svýma v kryptu, kde položil mne mezi mrtvé. Zde jsem zůstal od té doby, věčně mřel a tlel a přece věčně žil, již téměř tisíciletí bděl jsem na pokání, kteréž odčinění hříchu nepřineslo.
Jasnozřivost světce a čaroděje neopustila mne však, i musel jsem s proklínáním pozorovati ďábelské činy Udžukovy. V úboru opata a nadán mocí pekelnou smíšenou s jistým druhem nesmrtelnosti vládl Puthúmu po staletí, kouzla jeho udržovala klášter tento skryt, leda když chtěl přitáhnouti někoho k ukojení jeho mrchožroutské žádostivosti, jeho ďábelských tužeb. Muže žral, ženy donutil poslušny býti chlípnosti jeho, a já odsouzen byl viděti zvhrlost jeho, což nejstrašnějším bylo mi trestem."
Šepot ustal. Zobal, který naslouchal jemu s temnou bázní, případnou tomu, kdo naslouchá slovům mrtvých, zapochyboval, zda Uldor stále žije, hlas však pokračoval: "Lučištníku, žádám tě o laskavost a na oplátku ti nabízím, co pomůže ti v boji proti Udžukovi. V toulci neseš šípy očarované, kouzedlnictví, kterými jsou obrobeny, jest dobré. Takové šípy mohou zabíti i nesmrtedlnost, mohou zabíti Udžuka a též mohou zabíti toho zrůdného běsa, kterýž ve mně sídlí a zapovídí mi zemříti. Lučištníku, daruj mi jeden šíp v srdce mé, nebude-li to dostačovati, další pak v oko pravé a jiný v oko levé. Ponech šípy v ranách, netřeba šetřiti příliš. Jeden šíp na Udžuka dostačovati bude. A jiný taj prozradím ti o mniších, kteréž viděl jsi. Dvanácte jich je, leč..."
Tomu, co nyní Uldor prozradil jemu, nevěřil by jinak Zobal, události denní však zbavily ho veškeré nedůvěřivosti.
Opat pokračoval: "Až mrtev budu, vezmi talisman, který jest na krku mém, talisman znivcový, který odstraní z věci všechna zlá prokletí, je-li na ni přiložen."
Tehdy si poprvé Zobal povšiml talismanu, prostého oválu z kamene šedého, který ležel na zdrané hrudi Uldorově na řetízku ze stříbra zčernalého.
"Pospěš, lučištníče!" prosil šepot.
I položil Zobal louč na hromádku trouchnivějících kostí vedle Uldora a s odporem přinutil se vyjmouti šíp z toulce jeho, zatětivil jej a zamířil na srdce Uldorovo. Šíp se zaryl v cíl svůj zpříma a hluboce. Posečkal. Tu ze shnilých retův černého opata ozval se jemný šepot: "Lučištníku, další šíp!"
Znovu natáhl tětivu a neomylně vyslal střelu do prázdného důlku Uldorova pravého oka. Po chvíli znova uslyšel takměř neslyšitelné prosby: "Lučištníku, další šíp!"
Znovu zapěl habrovcový luk píseň svou tiché kryptě a šíp již tkvěl v levém oku Uldorově a třásl se tepem. Tentokrát tlící rty nezašeptaly, Zobal však uslyšel podivný zvuk, jakoby vzdech padajícího písku. Pod pohledem jeho černé údy rychle rozdrolily se, hlava upadla, také šípů tré, dokud nebylo z těla nic než prach a kosti.
Ponechav šípy v ranách, jakž přikázal jemu Uldor, hmátl Zobal po šedém talismanu, pohřbeném v rozpadlých pozůstatcích. Nalezna ho, zavěsil si jej opatrně za pás vedle dlouhého meče. Snad bude tu věc muset použíti, ještě než nastane jitro, pomyslel sobě.
Rychle se otočil a vyšel po schodech zpět na dvůr. Šafránově žlutý, křivý měsíc vznášel se nade zdí, i seznal, že na příliš dlouhou dobu vzdálil se s hlídky od Kúšary. Vše se však zdálo poklidným, spící dobytčata nepohla se ani, klášter byl tichý a temný. Hmátna jen po vinném měchu a vaku s poživatinami, o něž ho Kúšara požádal, pospíšil Zobal do odevřené chodby.
Jakmile vešel dovnitř, mrtvolné ticho zvenčí rozpolceno bylo děsivým skřekem. Rozeznal křik Rubalsy, vřeštění Simbánovo a zuřivý řev Kúšarův, nad vším však chtíče plný smích vznášel se, jakoby tryskal z temných podzemních vod, hustý a hnusný jako zkažený tuk.
Zobal odhodil vinný měch i jídlo a vyběhl vpřed, snímaje za běhu svůj luk. Křik pokračoval, ale zněl slabě oproti zlořečenému ďábelskému smíchu, který se linul celým klášterem. Přibližuje se ke vstupu do jizby Rubalsiny, uviděl Kúšaru bijícího dříkem kopí jeho holou zeď, v níž nebylo již dveří zakrytých konopnou oponou. Za zdí přestal Simbán vřeštěti jako když řezník dorazí porážené dobytče, ostrý a hrůzyplný křik dívky se však stále nezadusil řehotem ďáblovským.
"Tu zeď sám ďábel vystavěl," zuřil kopiník a marně bil do hladkého zdiva. "Střežil jsem poctivě, postavili ji za mnou tiše jak mrtvoly! A vevnitř se děje něco mnohem hnusnějšího!"
"Nenech se přemoci hněvem svým," kázal Zobal, sám snaživ se znovunabýti sebevlády v šílenství, které jej hrozilo ovládnouti. Okamžitě si vybavil oválný talisman Uldorův, který visel na jeho opasku na řetízku černostříbrém.
Rychle jej uchopil prsty a přitiskl k holému zdivu tam, kde býval vstup. Kúšara na něj hleděl s ohromením, domníval se, že se lučištník zbláznil, ale jakmile se talisman dotkl zdi, ta se začala rozpouštět a změnila se v hrubý přelud, který se roztříštil jako mam kouzedlnický. Podivná hroutivost počala se šířiti, příčka celá roztála na několikero sloupcův a měsíc vzářil dovnitř jakoby celé opatství puthúmské rozdrolilo se na pouhou prázdnou zborceninu bezkrovnou.
Vše to se stálo v několika chvílích, nebyl však čas diviti se válečníkům. Pod sivým svitem měsíce, který shlížel dolů jako tvář červy prožrané mrtvoly, spatřili ale skutek tak hrůzný, že dal jim zapomenouti všeho druhého. Před nimi na rozpraskané podlaze, jejímiž spáry prorůstaly traviny pouštní, ležel rozvalen v smrti kleštěnec Simbán. Roucho jeho jakby na stuhy rozerváno bylo a krev jeho temně plynula ze znetvořeného hrdla, a kožené váčky u pasu jeho rozervány byly a mince zlaté, lahvičky lektvarů a jiné podivnosti vysypaly se z nich.
Za ním, na polorozdrolené obvodové zdi ležela Rubalsa na změti shnilé látky a dřeva, která bývala nádherně vyřezávaným ebenovým ložem, pokoušejíc se odraziti rukama pozvednutýma nesmírně otylý útvar, který na ní visel, jakby nadnášen křídlovitým šafránovým hábitem, a v tvaru tomto rozeznali válečníci opata Udžuka.
Řehot chlípného temnokožce ustal, otočil se na válečníky s tváří zkřivenou ďábelským chtíčem a hněvem. Zuby jeho třeskly o sebe, oči pod víčky planuly jako krůpěje do běla rozžhaveného kovu, odvalil se z dívky a zrůdně stanul před ní nad zřícenou komnatou.
Kúšara zaútočil kopím svým dříve, nežli k tětivě mohl přiložiti Zobal jeden ze šípů, ale jakmile překročil kopiník práh, zdálo se, že zmnožil se hnusně nafouklý tvar Udžukův ve dvanáctero v žluti oděných útvarů, kteréž vzduly se proti Kúšarovy. Jako pekelná garda přispěchali mniši puthúmští pomoci opatovi svému.
Zobal varovně vzkřikl, leč tvary obestoupily Kúšaru, uhýbajíce ranám zbraně jeho a škrábajíce divoce kyrys jeho drápy svými strašlivými. Chrabře s nimi zápolil, brzy však klesnul a zmizel z pohledu jeho jakoby obevěšen zuřivými hyenami.
Dle sotva uvěřitelného údaje, kterýž pověděl mu Uldor, neplýtval Zobal šípy na mnichy. Připravil luk a posečkal, až spatří Udžuka za kypící rotou lezoucí po klesnuvším kopiníku. Skrze víření jejich ruče zamířil na běsa, který upíral hledy své na šílený zápas, jakby řídil jej způsobem jakýmsi, bez hnutí však a beze slova. Přímě a nechybně, s jásavým svistem vyletěl šíp jeho, a dobrá byla čarování Amdokova, kterýmiž jej opatřil - zavrávoral Udžuk a poklesl, strašlivé prsty jeho marně se snažily vytrhnouti šíp, zanořený až k peření do těla jeho.
I stala se věc podivná - když běs padl a započal se svíjeti, odstoupilo dvanáctero mnichův od Kúšary a zmítajíce se padlo na podlahu, jakby nebyly než rozkmitané stíny umírajícího. Zdálo se Zobalovi, že podobenství jejich zmatněla a zprůsvitněla, vždyť viděti mohl pukliny v kamenech za nimi, a podobny byly pohyby jejich Udžukovým, a když Udžuk konečně naposledy pohnul se, mdlé obrysy tvarů těch zmizely, jakoby vymazány ze vzduchu i ze země. Nic nezůstalo, toliko odpudivé pozůstatky nepřítele, kterýž zplozencem byl opata Uldora s lámií. Zmenšovalo se však tělo jeho mrtvé pod oděvem svým, puch tlení vyvstal z něho, jakoby vše, co lidské bylo v ďábelské bytosti té rychle ji opouštělo.
Kúšara s námahou vstal a jakoby omráčen rozhlížel se kol sebe. Těžká zbroj jeho uchránila ho před spáry útočníkův, zbroj však od nákolenic až po přílbici nesčísné stopy drápů jejich nesla.
"Kam mniši odešli?" tázal se. "Pokrývali mne jako diví psi, kteříž na zubra útočí."
"Mnichové byli pouze odrazy Udžukovy," vysvětlil Zobal. "Pouhé stíny, zmnožené tvary, které vysílal a povolával dle vůle své, neměli bytnost vlastní mimo něj. Když Udžuk zemřel, stalo se z nich méně nežli stíny."
"Podivuhodné," pravil kopiník.
Nyní obrátili válečníci pozornost svoji k Rubalse, která se snažila vstát z rozpadlých zbytků lůžka a svírala stydlivými prsty rozedrané cáry shnilého šatu, který jen málo skrýval její plnou slonovinovou nahotu. Mísil se v ní strach a zmatek, jako v spáči, který se právě probudil z děsivého snu.
"Ublížil vám nějak onen běs?" otázal se Zobal s obavou. Lehce a nejistě zavrtěla hlavou. Klopě oči před rozedráním a odkrytím dívčí její krásy, pocítil, že je do ní zamilován ještě více než dříve, vášní smíšenou s něhou, jakou nikdy nepocítil v horkých a krátkých láskách svých nebezpečných dní. Koutkem oka pohlédl na Kúšaru a zjistil, že jeho druh tento cit sdílí.
Válečníci se poněkud vzdálili a odvrátili tváře, zatímco se Rubalsa převlékla.
"Míním," řekl Zobal tiše, aby ho dívka nezaslechla, "že nebezpečenství, s nimiž jsme se ty a já této noci střetli, úmluva naše s Hoarafem nezahrnuje. Dále pak míním, že o té dívce smýšlíme stejně a oba ji příliš milujeme, abychom i vydali zajetí chtíče krále láskou beztak přesyceného. Nemůžeme se tedy navrátiti do Farádu. Souhlasíš-li se mnou, vrhneme los o dívku tuto, vítěz však zůstane s poraženým v upřímném přátelství, dokud nevyjdeme z Izdrelu a nenalezneme nějakou zemi mimo državy Hoarafovy."
Kúšara souhlasil. Když se Rubalsa oblékla, pohlížela dvojice válečníků po něčem, co by mohli použíti k navrženému losování. Kúšara navrhoval vrhat jednou z mincí s Hoarafovým obrazem, které se vykutálely ze Simbánova měšce, ale Zobal tento návrh odmítl, neboť povšiml si losu ještě případnějšího, totiž drápců běsa jehož svraštělé a příšerně poloshnilé tělo zvrásčelo a ukrátilo se, a spáry na rukou i na nohou uvolnily se a válely na podlaze. Zobal sňal svou přílbu a umístil do ní pět ďábelských drápů z jeho pravé ruky, z nichž prst ukazováku byl nejdelší.
Protřesl přílbou jako kalichem na vrhcáby, až v ní spáry ostře zachřestily. Pak podržel přílbu před Kúšarou, řka: "Kdo vytáhne dráp z ukazováku, bude míti tu dívku."
Kúšara vnořil ruku v přílbu a rychle ji zase vyňal s nehtem těžkým, leč ze všech nejkratším. Zobal vytáhl nehet z prostředníku a Kúšara, zkoušeje tah podruhé, vyňal nehet z malíku. Poté ke kopiníkově zármutku vytáhl vytoužený nehet z ukazováku.
Rubalsa, kteráž sledovala celé losování se zájmem nepokrytým, řekla nyní válečníkům: "Co činíte?"
I počal Zobal vysvětlovati, než však skončil, vzkřikla dívka rozhořčeně: "Nezeptavše se mne, koho já obdařuji přízní svou ve věci této?" Půvabně se usmála, odvrátila se od znepokojeného lučištníka a objala Kúšaru.

Veliký bůh Awto - Clark Ashton Smith

Thu, 22 Sep 2011 20:00:15 +0200

Scifi satira na bezmeznou víru ve vědu, pitvání a pseudochápání náboženských systémů a zároveň jakási sebeparodie jednoho ze Smithových nejoblíbenějších témat - temných kultů krvelačných božstev.

Na úvod si překladatel dovolí poznámku o faktu, který je v anglofonním světě známější než zde: uctívači hinduistického boha Džagganáthy či Džaganota se při procesích v náboženské extázi vrhali pod kola vozů se sochami božstev...

VELIKÝ BŮH AWTO

The Great God Awto

Clark Ashton Smith

(Přednáška ctihodného Erru Sagguse, profesora hamarrikánské archeologie na Světuniverzitě v Toštuš, třistapětašedesátého dne roku pětitisícího devítistého devadesátého osmého.)

Vážené dámy, vážení pánové, vážená hermafroditstva a středna v mém ročníku archeologie, z mých předchozích přednášek jste se naučili vše, co je známo nebo předpokládáno o neumělém realismu umění a písemnictví pradávných Hamarrikánců.

S obtížemi plynoucími ze útržkovitosti dochovaných památek jsem pro vaši představu rekonstruoval jejich podivné a ohyzdné stavby a hrubé stroje.

Jste taktéž seznámeni s nepředstavitelně nesmyslnými, nestvůrnými a neúčinnými právními a ekonomickými soustavami, které mezi nimi vládly, a taktéž s nahodilými údaji a barbarskými pověrami, které se opovažovali směšovat pod svatým jménem věda. Nikoli bez pobavení jste naslouchali mému líčení jejich směšných milostných a společenských zvyklostí a se zděšením jste se dovídali o jejich nevýslovně hrůzné závislosti na různých druzích Nahssilí a Slotštšinn.

Dnes však musím pohovořit o věci, která na ten tupý a krvelačný lid vrhá ještě horší světlo barbarství a nízkorodého divošství.

Nemusím dodávat, že se moje dnešní přednáška bude zabývat jejich téměř všudypřítomným kultem lidských obětí a sebemrzačení velikému bohu Awtovi, kultem, který mnozí kolegové srovnávají s híndújánským božstvem, zvaným Jokurnot či Džokkurnot. V Awtově kultu našel divoký náboženský fanatismus Hamarrikánců spolu s jejich neblaze proslulou krvežíznivostí své největší uplatnění.

Uznáme-li kontroverzní spojení mezi Awtem a Džokkurnotem, zdá se nám, že Džokkurnot byla prostě symboličtější a rafinovanější podoba Awta, jakou ucítvali vznešenější a rozvinutější lidé. Džokkurnotovy obřady byly soustředěny do několika svátků, zatímco oběti Awtu se konaly neustále na všech silnicích a ulicích.

Oproti některým uznávaným učencům však pochybuji, že tato náboženství měla něco společného, tedy nic krom rituálního drcení lidských obětí koly těžkými vozítky, jaká můžete vidět v našich muzeích mezi dávnověkými vykopávkami.

Upřímně doufám, že se mi podaří najít důkazy, kterými bych tento svůj názor potvrdil a tak smyl z pověsti Híndújánců tu nejtemnějš skvrnu, kterou jim způsobily pověsti i archeologie. Bylo by cenným příspěvkem vědě, kdybych dokázal, že byli mezi hrstkou dávnověkých lidí, kteří odolali hamarrikánskému ďábelskému uctívání Awta.

Pro jejich barbarské náboženství se někdy spekuluje, že hamarrikánská kultura, je-li ji vůbec možno nazvat kulturou, musí pocházet z podstatně dřívějšího stadia lidského vývoje než pokročilejší híndújánská. Taková nepřesná chronologie však v rámci prehistorického bádání vždy zůstane pouhou domněnkou.

V naší nové, vyspělé civilizaci samozřejmě víme, že pokrok lidstva musel probíhat pomalu a tápavě, s mnoha temnými údobími, mnoha regresemi k úplnému či částečnému zdivočení. Domnívám se, že hamarrikánská éra, ať již předcházela híndújánské či jí byla současná, patří k nejtemnějším z nich.

Abych se však vrátil k tématu, kult Awta. Jistě vám není neznámé, že v posledních letech někteří nezodpovědní takzvaní archeologové, svedeni touhou dát vzniknout senzaci na úkor pravdy, vyplodili fantastickou hypotézu, že vlastně žádný Awtův kult neexistoval. Tvrdili, nebo spíš snažili se tvrdit, že ta zhoubná dávnověká vozidla, která způsobovala nesmírné ztráty na životech a zdraví, neměla žádný náboženský význam.

Tak absurdní teorii mohou vyznávat pouze blázni a šarlatáni a zmiňuji se o ní jen proto, abych ji mohl s plným opovržením vyvrátit.

Nemohu však samozřejmě popírat spornost některých úsudků našich archeologů. Výzkumy byly velmi obtížné, vždyť jsme kopali na pouštích, které se rozprostírají po celém hamarrikánském kontinentu, a všechno jídlo a voda se musely dovážet tisícovky mil.

Stavby a texty dávnověkých lidí, často z těch nejkřehčích materiálů, leží hluboko v písčinách, na něž lidská noha nevstoupila tisícovky let. Nelze se proto divit, že občas musí mezery v přesném vědění doplnit nějaký ten dohad.

Mohu však bezpečně říct, že ačkoliv je málo z našich hypotéz definitivně prokázaných, dávají pevné základy našeho povědomí o kultu Awta. O důkazech, ač jsou většinou nepřímé, nemůže být sporu.

Jako je tomu i u mnoha jiných náboženství, jsou i počátky Awtova kultu zahaleny temnotou. Jméno jeho zakladatele nám nezachovaly ani historie, ani pověsti. Nejstarší obětní vozítka byla pomalá a neohrabaná, proto byly oběti patrně na počátku kultu prováděny jen zřídka, často také asi první oběti uprchly. Awto zprvu sotva mohl vzbudit všeobecnou bázeň a vážnost, jakou měl v dalších dobách.

Pozůstatky hamarrikánských tisků, zázračně zachované ve vzduchotěsných sklepeních a rozluštěné předtím, než se rozpadly, nám dávají jména dvou jeho raných proroků: Anriford a Džódž. Z důvěřivosti svých oblouzených následovníků získali obrovský majetek. Vliv těchto proroků se šířil, až nakonec žádná hamarrikánnská ulice či silnice nebyla prosta bouřlivých koles obětních vozítek tohoto temného kultu.

Je sporné, zda byl Awto tak jako jiní divošští a pravěcí bozi reprezentován nějakou modlou, alespoň se v našich vykopávkách nic takového nenašlo. Nicméně rezivé pozůstatky ocelových chrámů boha Awta, kterým se říkalo ghrádže, se nachází všude v neobyčejném množství.

V ghrádžích se nachází podivné hadice a kovové nástroje, pravděpodobně s tajemnou kultickou funkcí, rovněž také stopy oleje, kterým byla pomazána svatá vozítka. Vozítka nacházíme většinou pohřbena v obrovských, chaotických stozích. To všechno vrhá alespoň nějaké světlo na povahu božstva.

Pravděpodobně byl Awto, někdy též známý jako Mhotór, jednoduše abstraktním principem smrti a ničení, který se měl projevovat vražednou rychlostí a zuřivostí neblahých vozítek. Jeho slepě oddaní věřící se jim vrhali pod kola jako před ztělesnění boha.

Síla a vliv Awtových kněží a rovněž jejich počty byly nesmírné. Zdá se, že se klérus dělil do tří řádů:

Otmekníkové, čili strážci ghrádžů. Riššithčové, to jest vozatajové svatých vozítek. Jméno třetího řádu není dochováno, byli to strážci nesčíslných svatyň u okrajů cest. V těchto svatyních se posvátná vozítka pomocí podivných a hrubých strojů vykrápěla minerální tekutinou zvanou benn-dzjín.

V některých ghrádžích ve středohamarrikánské poušti byly dokonce objeveny výborně dochované mumie těchto otmekníků v kněžských rouchách politých svatými oleji, zřejmě tam byli pohřbeni neočekávanou písečnou bouří.

Chemická analýza skvrn na rouchách nepotvrdila pověst rozšířenou mezi zdegenerovanými divochy, kteří tvoří potomstvo miliard hamarrikánců, totiž že oleje, kterými se pomazávala ona pradávná vozítka, byly často smíšeny s tělními tekutinami jejich obětí.

Takový barbarský zvyk by však dobře odpovídal zásadám tohoto odporného kultu a další výzkum možná legendu potvrdí.

Z důkazů, které jsme shromáždili při vykopávkách, vyplývá, že kult si během několika desetiletí od svého zrodu vydobyl nesmírnou moc a obrovské postavení, které dosáhlo svého odpudivého vrcholu za zhruba sto let. Dle mého názoru není náhoda, že celé období Awtova kultu odpovídá s úpadkem a konečným pádem Hamerrikánské říše.

V období, do kterého jsme Awtův kult zařadili, nacházíme obrovský nárůst počtu zlomenin, zpravidla těch nejkomplikovanějších. V období vrcholného rozmachu tohoto strašlivého kultu mají prakticky všechny nalezené kostry zlámanou alespoň jednu či dvě kosti.

Stav kosterních pozůstatků, často se sťatou hlavou nebo zcela znetvořených, je téměř neuvěřitelný.

Rezivé zbytky dávných vozítek nesou podobné stopy. Byly navrhovány k co největší rychlosti a vražednosti, vzniklo postupně mnoho typů, které ukazují růst a vývoj celého kultu. Pozdější typy, vyráběné v obrovském množství, jsou vždy více či méně rozbité, poničené, často jsou to jenom haldy nepopsatelného šrotu.

Na samém sklonku období jakoby celá populace patřila k tomu krvežíznivému kléru. Denně konali Awtovy rituály, obraceli vozy proti sobě navzájem a hnali se jako střely. Všeobecná posedlost rychlostí šla ruku v ruce s posedlostí po vraždě a sebevraždě.

Představte si jak můžete tu nesmírnou hrůzu. Celonárodní touha po brutalitě. Krvavé karnevaly. Silnice od břehu k břehu poseté rozdrcenými a roztříštěnými lidskými obětinami.

Lze se divit, že byl tento lid dávnověku, zdecimovaný a s duší zdivočelou k nejubožejším pověrám, tak rychle upadal, že se téměř bez boje vzdal nájezdníkům z východu?

Stáhněme oponu historie a archeologie. Poučení plynoucí z bajky je jasné. V dnešním vysokém stupni rozumového osvícení se však naštěstí nemusíme obávat tak barbarského omylu, jako ti, kteří uctívali Awta.

Nekrolog z toštušského vysílání prvního dne roku 5999.

S bolestí v srdci podáváme zprávu o náhlém úmrtí našeho význačného historika profesora Erru Sagguse.

Když právě na univerzitě v Toštuš přednesl poslední přednášku ze svého cyklu o hamarrikánské archeologii a vracel se do svého domu v Himaláji, stal se profesor Saggus obětí nehody. Jeho stratosférická loď, jeden z nejnovějších a nejrychlejších modelů, utrpěla asi deset mil před svým cílem srážku s lodí řízenou jistým Džarem Choštárem, studentem chemie z Vznešené univerzity v Ústralíndii.

Obě lodi byly zcela zničeny a dopadly na zem jako ohnivá meteorická hmota, která v Himaláji způsobila požár a zničení celé osady, při kterém uhořelo několik set lidí.

Podobných nehod je dnes nebývale mnoho v důsledku příliš velkého množství lodí ve stratosféře a také lehkomyslného překračování nejvyšší povolené rychlosti rychlosti 950 mil v hodině. Podle očitých svědků jak Erru Saggus, tak Džar Choštár, letěli rychlostí daleko větší než tisíc mil v hodině.

Ač však litujeme dnešní touhy po rychlé dopravě, nemůžeme souhlasit se zlomyslnými vtipálky, kteří se pokouší srovnávat neštěstí moderního dopravního provozu a dávné lidské oběti kultu boha Awta.

Jedna věc je pověra a jiná věc je Věda. Archeologové jako profesor Saggus nám ukázali, že uctívači Awta padli za oběť temnému a děsivému omylu. A dnes již je nemyslitelné, abychom se dostali do područí takového modlářství. Proto můžeme s hrdostí na úspěchy našeho poznání a s plnou důvěrou v lepší zítřky započítat Nejctihodnějšího profesora Erru Sagguse mezi mučedníky Vědy.

ROZHOVOR S THE MENTOREM

Thu, 22 Sep 2011 19:59:19 +0200

Elf Qrin zpovídá The Mentora, autora Hackerského manifestu. Rozhovor veden 31. července 2000.

E - Jaká byla tvá první zkušenost s počítači a co byl tvůj první počítač?

M - Těsně před začátkem léta, když jsem byl mezi pátou a šestou třídou střední - to bylo tak 1976, jsme se přestěhovali z Austinu do San Marcos. Nikoho jsem tam neznal, tak jsem se začal motat kolem počítačové laborky v knihovně. Byly tam Pet-10, Compucolory a i nějaký starý Apple II. Hlavně jsem na nich hrál hry, Artillery a tak. Potom u máti v práci byl takovej velkej sálovej počítač, PDP. Seznámil jsem se se systémákama, ukázali mi hru Star Trek - ta se mi hodně líbila. Nechal jsem si vytisknout její zdroják v BASICu, no a tak jsem se vlastně naučil BASIC. Ale první počítač, kterej jsem doopravdy vlastnil, byl Apple IIe, a ten jsem si sehnal někdy 1979 nebo 1980.

E - Jak jsi se stal hackerem?

M - Pokud myslíš slovo hacker v pravém slova smyslu, tak asi tehdy s tím zdrojákem Star Treku. A jestli myslíš "prolamování se do počítače", tak s tím jsem začal tehdy, když jsem zjistil, že universita má PDP-4. Vymámil jsem od někoho z rodiny heslo, ale to přestalo platit na konci léta. To už jsem měl celkem slušnej seznam uživatelských účtů a hackoval jsem je.

E- Jak jsi se připojil k LOD/H? Co si o nich pamatuješ?

M - Byl jsem součást "té druhé generace" lidí z LOD, co přišli ze Summerconu 88. Byl jsem v hotelovým pokoji s The Leftistem, Doom Prophetem, Phantom Phreakrem, Control C, Urvile/Necronn 99 a ještě pár dalšíma, co jsem už zapoměl. Všichni jsme si přitáhli krabice s vytisklýma papírama a tak. A tam jsme si všimli, že máme v podstatě pod kontrolou celou počítačovou telefonní síť.

E - Jak se ti líbily osmdesátý léta? I pokud jde o věci mimo počítače.

M - No... osmdesátý léta byly pro mne takový zmatený. Zažil jsem pěkný časy, hrál v nějakých skupinách, dělal neskutečný kokotiny, potkal svou ženu, vylítl z univerzity, vydal první knížku... prostě choval jsem se jako většina lidí mezo patnácti a pětadvaceti.

E - Jak jsi napsal Hackerův manifest?

M - No, odešel jsem z hackerské scény a Craig (Knight Lighting) potřeboval něco pro Phrack. Četl jsem knížku Měsíc je drsná milenka a dost se mi líbila ta myšlenka revoluce.

E - Co si myslíš o Manifestu teď?

M - Pořád si myslím, že je to užitečný. Jen se trochu červenám, když vidím frázi "krása přenosu", ale tehdy mi bylo 21, takže si to trochu odpouštím.

E - Mezi hackery jsi něco jako živá legenda. Co si o tom myslíš?

M - Jó, kdyby mi tak každej dal dolar :-) Vlastně se mi ta pozornost docela líbí. Pořád dostávám spousty mejlů a zkouším na všechny odpovědět - i když třeba jen šablonou.

E - Proč jsi začátkem devadesátých let odešel ze scény?

M - Po The Pheonix Projectu jsem pochopil, že je čas skončit. Rozjížděl jsem nejlepší hackovací BBS na světě. Věděl jsem, že mně sledujou. Taky jsem byl v hledáčku kvůli spoustě jinejch věcí - LOD tehdy kontroloval skoro všechno co jsme chtěli a taky jsem měl spoustu věcí na Autonetu. Prime Suspect hacknul Telenet, Erik Bloodaxe cokoli co chtěl (jen tak na okraj, Erik Bloodaxe byl nejlepší hacker, jakýho jsem znal). Naši guruové se dostali do každý telefonní sítě na světě. Už nešlo stoupat, jen klesat.

E - Jaký je rozdíl mezi hackerskou scénou tehdy a dnes?

M - Dnes je lehčí se nechat chytit. Před digitálníma ústřednama jsme nebrali degeny.

E - Takže si myslíš, že dnešní hackeři už nejsou tak drsní jako tehdejší, když nebyly harddisky a grafický rozhraní?

M - Těžko říct, osobně dneska moc lidí neznám. Vlastně neznám nikoho, všechno se děje pod povrchem.

E - Co si myslíš o internetové revoluci?

M - Viděl jsem ji už v roce 1986. Je to milášššek.

E - A co děláš teď? Kde pracuješ?

M - Jsem vývojář multimédií. Dělám prakticky všechno od zvuku a hudby po 3D animace a digitální video.

E - Máš nějaké děti? Učíš je hackovat?

M - Nemám a neplánuju.

E - Poslední slovo pro ty, co se chtějí stát hackery.

M - Když se někomu dostáváte do počítače, buďte tam opatrní. Nejspíš vás chytnou, a to je fakt na nic. Spoustu zajímavých věcí můžete dělat i legálně (třeba se učit linux a programovat), takže bych na vašem místě začal s tím.

Absinthia Taetra : Ernest Dowson (ze sb. Decorations, 1899)

Thu, 22 Sep 2011 19:58:46 +0200

překlad básně v próze předního anglického dekadenta

Zeleň zbělela, smaragd přešel v opál, nic se nezměnilo.

Nechal vodu téct do sklínky velejemnou stružkou, a zeleň se zamžila mhou odtékající z mysli.

Vypil ten opál.

Obklopily ho vzpomínky a strach. Minulost se kolem něho přehnala jako panter a skrz tmu přítomnosti viděl svítit oči tygra budoucnosti.

Ale vypil ten opál.

A temná noc duše v údolí ponížení, kterým se probelhal, byly zapomenuty. Viděl namodralé stíny neobjevených krajin, výšiny, z nichž je vyhlížet a tiché, hladivé moře. Minulost na něj vylila svůj parfém, dnešek jej držel za ruku jako malé dítě a zítřek zářil jako bílá hvězda, nic se nezměnilo.

Vypil totiž ten opál.

Věděl o temné noci duše, stále ještě ležel v údolí ponížení a tygří oči stále rudě zářily mezi temnými mračny, ale na chviličku to zapomněl.

Zeleň zbělela, smaragd přešel v opál, nic se nezměnilo.

Pravidla slušnosti - George Washington

Thu, 22 Sep 2011 19:52:41 +0200

Pravidla slušnosti a jemných mravů ve společnosti i v rozhovoru

The Rules of Civility and Decent Behaviour in Company and Conversation

George Washington

Následující text si vypsal šestnáctiletý George Washington z francouzských knih o etiketě. Zaštítěny slavným jménem jsou tyto osobní poznámky vydávány a překládány dodnes... Textu se však nedá upřít jistý filosofický základ, který mnoha příručkám o etiketě chybí.

Ve společnosti čiň každou věc s jistým příznakem úcty vůči všem shromážděným.
Ve společnosti se nedotýkej rukama žádné části svého těla.
Neukazuj svým společníkům nic, co by je mohlo znechutit.
V přítomnosti druhých si nezpívej, nebroukej, nebubnuj prsty nebo nohou.
Kýcháš-li, smrkáš, vzdycháš či zíváš, čiň tak nehlučně a v soukromí, nemluv, když zíváš, raději si dej před tvář kapesník nebo ruku a odvrať se.
Neklimbej, když někdo mluví, neseď, když druzí stojí, nemluv, když bys narušil klid, nejdi dál, když jiní zastaví.
Nepřevlékej se, nejsi-li sám, a nevycházej ze své ložnice nedostatečně oblečen.
Při hře a u krbu je dobrým zvykem uvolnit místo nově příchozímu a nemluvit více, než je obvyklé.
Neplivej do ohně, nestav se příliš blízko před něj, nepřibližuj ruce ani nohy k plamenům, abys je zahřál, zvláště peče-li se na ohni jídlo.
Když si sedáš, sedej si tak, aby byly tvé nohy přímo a pohodlně, abys je nemusel křížit nebo si dávat nohu přes nohu.
Neupravuj se před jinými ani si neokusuj nehty.
Nepotřásej hlavou, nohama, rukama, nekoulej očima, nezvedej obočí, nevrašti rty a nepotřísni nikoho svým prskáním, když s ním mluvíš z přílišné blízkosti.
Havěť jako vši a blechy zabíjej mimo dosah ostatních, uvidíš-li někde na zemi nečistotu nebo plivanec, zakryj jej opatrně nohou, uvidíš-li jej na šatě svého společníka, v soukromí jej odstraň, pokud na svých vlastních šatech, požádej někoho o odstranění.
Neotáčej se k druhým zády, zvláště ne při rozhovoru, netřes se stolem, pokud někdo jiný čte nebo píše, nenakláněj se nad stůl.
Udržuj si nehty čisté a krátké, rovněž ruce a zuby uchovávej v čistotě, ne však nápadně.
Nenadouvej tváře, nevyplazuj jazyk, neotírej si ruce nebo vous, nešpul rty ani se do nich nekousej, neotvírej příliš ústa.
Nelichoť nikomu a nežertuj o těch slastech, s nimiž se nemá žertovat.
Nečti ve společnosti knihy, dopisy ani noviny, pokud není vyhnutí, požádej o dovolení odejít, nepřibližuj se ke knihám či písemnostem druhého, aby se nezdálo, že je čteš, nehodnoť je, nejsi-li tázán a také se nepřibližuj k nikomu, kdo píše dopis.
Ať je tvůj výraz v tváři příjemný, ve vážné rozpravě však musí mít jistý příznak vážnosti.
Gestikulace musí být přiměřená námětu rozhovoru.
Nevyčítej nikomu, co mu příroda odepřela, ani na tyto věci nemysli.
Nedávej znát, že se raduješ z cizího neštěstí, i kdyby to byl tvůj nepřítel.
Vidíš-li potrestaný zločin, můžeš cítit vnitřní potěšení, vždy však projev soucit s trpícím trestancem.
Nesměj se příliš často nebo hlasitě při veřejných představeních.
Nadbytečným komplimentům a vší strojenosti je třeba se vyhnout, neměly by se brát na lehkou váhu.
Když smekáš před význačnými lidmi, před šlechtici, soudci, kněžími a tak dál, čiň tak uctivě, pokloň se méně nebo více podle zvyku urozených a význačnosti dotyčného. Smekáš-li před sobě rovným, nikdy neočekávej, že začne jako první, ale smekni, nežádá-li si příležitost větší obřadnost. Pokud jde o způsob pozdravu a odpověď na něj, přidrž se nejobvyklejšího zvyku.
Je neslušné vyzývat vznešenějšího, aby nechal na hlavě, stejně jako je neslušné to neudělat při opačné příležitosti. Dále pak nečiní dobře ten, kdo příliš spěchá s opětným nasazením svého klobouku, musí si jej však nasadit hned na první, nejvýše na druhou výzvu. Co je zde o pozdravování platí také při usedání, usedání při příležitostech, kde není omezeno, je velmi složité.
Osloví-li tě někdo, když sedíš, vstaň, i kdyby ti byl podřízen, když mluvíš o zúčastněných, seřaď je podle jejich významnosti.
Potkáš-li někoho významnějšího, než jsi sám, zastav se a posečkej, zvláště ve dveřích nebo v úzkých prostorách, a nech ho projít.
Při chůzi je ve většině zemí nejvýznamnější patrně místo po pravé ruce, proto se vždy postav po levici toho, komu chceš prokázat čest. Jdou-li však vedle sebe tři lidé, nejvýznamnější je ten uprostřed. Rovněž ve dvojici jde nejvýznamnější nejblíž ke zdi.
Přesahuje-li někdo své společníky dalece, ať již věkem, majetkem či zásluhami, a přesto přepustí své místo méně významnému, ať již doma nebo u druhých, je třeba odmítnout, onen by to však neměl nést příliš těžce ani svou nabídku opakovat.
Sobě rovnému nebo nepříliš méně významnému přenech čestné místo ve svém domě, tento to musí zprvu odmítnout, na druhou výzvu však přijmout, uznávaje svou nehodnost.
Ti, kteří si svou důstojností či úřadem zasluhují společenskou významnost, avšak jsou příliš mladí, nechť ctí za sobě rovné ty, kteří jim odpovídají rodem nebo jinými vlastnostmi, i kdyby neměli žádnou veřejnou funkci.
Je dobrým mravem dávat přednost tomu, s nímž mluvíme, před námi samými, zvláště pak jsou-li společensky nad námi, v takovém případě nesmíme v žádném případě začít rozhovor.
S obchodníky mluv krátce a věcně.
Řemeslníci a vůbec lidé nízkého původu se nemají účastňovat společenských událostí panstva, leda nepříliš často a s úctou. Lidé vyššího rodu nechť jsou k nim shovívaví a zdvořilí, ale bez povýšenosti.
Mluvíš-li s někým, nenakláněj se k němu ani mu nehleď přímo do tváře, ani se k němu nesnaž dostat příliš blízko, ale udržuj se na krok od něho.
Navštěvuješ-li nemocného, nehraj si na lékaře, když to neumíš.
V dopisech i v rozhovoru nazývej každého správným titulem dle jeho hodnosti a místních zvyků.
Nikdy se nepři s významnějšími, vždy přednes svůj soud nanejvýš skromě.
Neuč sobě rovného něco, co sám umí, to zavání povýšeností.
Nechť je tvá zdvořilost přiměřená důstojnosti místa a toho, s kým mluvíš, je směšné mluvit stejně se sedlákem jako s knížetem.
Nevyjadřuj před nemocným nebo trpícím svou radost, opačný pocit by jen prohloubil jeho bídu.
Když někdo vynaloží všechnu svou snahu a přesto neuspěje, není spravedlivé ho za to kárat.
Když máš někomu něco vytknout nebo poradit, uvaž, zda tak má být v soukromí nebo veřejně, kdy a jakými slovy t učinit. Ve výtce nechť není ani stín hněvu, nýbrž laskavost a mírnost.
Každou výtku však přijmi s vděkem bez ohledu na to, jak a kdy je pronesena, není však chybou posečkat s odpovědí na příhodnější část
Nežertuj o ničem důležitém, nechť není žádný tvůj vtip ostrý, a pokud řekneš dobrý vtip, nesměj se mu sám.
Kárej jen v těch věcech, v nichž jsi sám nenapadnutelný, vždyť slova hýbají a příklady táhnou.
Nikomu nic nevyčítej ani nikoho neproklínej.
Nevěř všemu, ale žádnou zprávu nezesměšňuj.
Nechť tvé šaty nejsou špinavé, potřísněné či zaprášené, nejméně jednou za den je dávej kartáčovat a dbej, abys na sobě neměl nic nečistého.
Odívej se skromně a snaž se přizpůsobovat spíše přírodě než usilovat o obdiv. Oblékej se jako tví společníci, slušně a řádně, dbaje času a místa.
Nepobíhej na ulicích, nechoď příliš pomalu ani s otevřenými ústy, netřes rukama, nekopej do země, nechoď po špičkách ani po způsobu tanečníků.
Nehraj si na páva, který se dívá všude kolem sebe a sleduje, jestli je dobře vyšňořen, zda mu padnou boty a punčochy a zda je dokonale ustrojen.
Nejez na ulicích ani v domě mimo stanovenou dobu.
Přátel se se ctnostnými lidmi, pokud si vážíš své pověsti, vždyť je lépe být sám, než ve špatné společnosti.
Pokud se procházíš po domě a máš s sebou jen jednoho společníka, je-li významnější, přenech mu místo po pravici a nezastav, dokud nezastaví, neměň směr, dokud tak neučiní on, je-li méně významný, nekráčejte vedle sebe, ale kráčej poněkud za ním, ale stále tak, abyste spolu mohli snadno mluvit.
Nechť jsou tvé promluvy bez zlé vůle nebo bez závisti, neboť je znakem dobré a chvályhodné povahy nechat vždy rozum vládnout nad vášní.
Nikdy před méně významnými neříkej nic nevhodného ani nejednej proti zásadám mravnosti.
Nenaléhej na přítele, aby ti prozradil tajemství.
Nemluv o přízemních nebo oplzlých věcech ve společnosti vážných a učených lidí, ale ani o obtížných otázkách a předmětech, nebo o věcech neuvěřitelných, před lidmi nevzdělanými, když mluvíš s výše postavenými nebo se sobě rovnými, nepoučuj.
Nemluv o smutných věcech, když je u stolu chvíle veselí, nemluv o věcech bolestných, jako o smrti a o zraněních, pokud je zmíní jiní, lze-li, změň téma. Neříkej nikomu o svých snech, leda nejbližšímu příteli.
Člověk by neěl hodnotit své vlastní úspěchy či vzácné duševní schopnosti, a tím méně své bohatství, ctnost a rod.
Neříkej vtipy, když není veselá nálada, nesměj se nahlas a bez příčiny se nesměj vůbec, nevysmívej se cizímu neštěstí.
Neříkej nic, co by mohlo někoho radit, ani v upřímném žertu, i když k němu máš příležitost.
Nebuď drzý, ale přátelský a zdvořilý, zdrav první, naslouchej a odpovídej, nebuď ale zamyšlený, když je čas rozpravy.
Neznevažuj druhé ani nikomu nic nepřikazuj.
Nejdi tam, kde to nevíš, zda budeš uvítán nebo ne. Neraď, pokud nebudeš požádán, a pokud budeš, raď stručně.
Když se dva hdáají, nepleť se do toho, nebuď ve svých názorech tvrdohlavý, když o nic nejde, souhlas s většinou.
Nikomu nevytýkej jeho nedostatky, to přísluší rodičům, učitelům a nadřízeným.
Nevšímej si cizích jizev a vad a neptej se, jak k nim přišli. Co můžeš říct v soukromí, neříkej veřejně.
Nemluv ve společnosti cizím jazykem, ale jazykem, který používáš, a mluv jako vzdělanec a ne jako sprosťák, o obtížných věcech mluv vážně.
Přemýšlej, než promluvíš, nevyslovuj nic nedokonale ani nemluv příliš rychle, ale výrazně a řádně.
Když mluví někdo jiný, poslouchej pozorně a neruš posluchače. Pokud váhá, nepomáhej mu ani ho nepovzbuzuj, nepřerušuj ho a neodpovídej mu, leda až domluví.
Uprostřed rozhovoru se neptej, o čem je řeč, když však přestanou mluvit, když přijdeš, můžeš je zdvořile vybídnout, aby pokračovali. Pokud se mezi posluchače vmísí významný člověk, je vhodné zopakovat, co bylo řečeno.
Hovoříš-li, neukazuj prstem na toho nebo na to, o čem mluvíš, ani se nepřibližuj příliš blízko k tomu, ke komu mluvíš konkrétně.
O obchodních věcech mluv ve vhodné chvíli, ve společnosti nešeptej.
Nikoho nesrovnávej, pokud je někdo společností chválen pro nějakýc tnostný skutek, nezačni chválit někoho jiného pro skutek podobný.
Nemluv o novinkách, pokud si nejsi jistý, že jsou pravdivé. Mluvíš-li o věcech, které jsi slyšel, není vždy vhodné říkat od koho. Tajemství neprozrazuj.
Nemluv ani nečti únavně dlouho, ledaže by se to společnosti líbilo.
Nestarej se záležitosti ostatních ani se nepřibližuj k těm, kdo mluví v ústraní.
Neslibuj, co nemůžeš splnit, ale dané slovo vždy plň.
Když něco vzkazuješ, čiň tak diskrétně a nezúčastněně, ať už cokoli a komukoli.
Když společensky významnější mluví k někomu jinému, nemluv ani se nesměj.
Ve společnosti lidí významnějších nemluv, nejsi-li tázán, pak se ale postav zpříma, nasaď si klobouk a stručně odpověz.
Nedej se strhnout rozpravou natolik, abys nedal každému možnost vyjádřit svůj názor, a přijmi rozhodnutí většiny, zvláště když je jasné, že je právo na její straně.
Vystupuj jako vážný, ctihodný muž, buď pozorný k tomu, co se říká, a neodporuj všemu bez rozmyslu.
Nebuď rozvláčný, neodbočuj od tématu a neopakuj se.
Nepomlouvej nepřítomné, to je nespravedlivé.
U jídla se neškrábej, neplivej, nekýchej ani nesmrkej, ledaže by to bylo naprosto nezbytné.
Nedávej znát přílišné potěšení z požívaného pokrmu, nejez s hltavostí, chléb si krájej nožem, nenakláněj se příliš na stůl a nehledej v tom, co jíš, chyby.
Neber si sůl a nekrájej chleba, máš-li umazaný nůž.
Pokud jde u rozhovor u jídla, je vhodné promluvit o pokrmu. Nepomáhej druhým, pokud si to nepřejí.
Pokud si namáčíš chléb do omáčky, ne víc než jedno sousto najednou. Nefoukej do polévky, aby se ochladila, ale počkej, až vychladne sama.
Nepodávej si jídlo do úst nožem, neodplivuj pecky a nehaž nic pod stůl.
Je neslušné hrbit se příliš nad svůj talíř. Udržuj si prsty čisté, pokud se potřísní, otři je ubrouskem.
Nedávej si do úst nové sousto, pokud jsi nespolkl předchozí, neřež si tak velká sousta, že je nesežvýkáš.
Nepij, když mluvíš, ani se při pití nerozhlížej kolem sebe.
Nepij příliš pomalu ani příliš rychle, před a po pití si otři rty. Nedýchej pak, vůbec nedýchej příliš hlučně, to je neslušné.
Nečisti si zuby vidličkou a nožem, je-li to nezbytné a činí-li tak i ostatní, použij párátko.
Nevyplachuj si ústa v přítomnosti druhých.
Je staromilské povzbuzovat společnost k jídlu, když piješ, nemusíš vždy někomu připíjet.
Ve společnosti významnějších nejez pomaleji než oni, loket se nesmí dotknout stolu.
Tomu nejvýznamnějšímu ve společnosti přísluší rozložit ubrousek a ukončit tak jídlo, musí to však učinit včas a tak, aby se mohl najíst i ten nejpomalejší.
Nikdy se u stolu nehněvej, pokud by byl důvod, předstírej, že není, není nad laskavé porozumění, zejména mezi neznámými lidmi, vždyť dobrá nálada je samostatnýc hod.
Nesedej si sám na čestná místa, ledaže by ti byla určena nebo by tě tam posadil pán domu, neodporuj, jinak způsobíš společnosti potíže.
Mluví-li ostatní, buď pozorný, nemluv však s plnými ústy.
Když mluvíš o Bohu nebo o věcech božství, mluv vážně a s úctou. Cti také své rodiče a poslouchej je, třebaže by byli chudí.
Ať jsou tvé záliby počestné a ne nečestné.
Nechť v tvé hrudi nikdy nevyhasne ta malá jiskřička nebeského ohně, které říkáme svědomí.

BENJAMIN FRANKLIN – MORALS OF CHESS (POUČENÍ ZE HRY V ŠACHY)

Thu, 22 Sep 2011 19:51:51 +0200

Hra v šachy zdaleka není pouhou nečinnou zábavičkou. Některé cenné vlastnosti duše, v běhu lidského života velmi užitečné, jí mohou být získány či posíleny a stanou se z nich tak zvyky, připravené pro všechny příležitosti.

Zaprvé učí předvídavosti, která nahlíží do budoucna a zvažuje důsledky, kterých lze činem dosáhnout. Hráč se totiž musí průběžně tázat:"Pokud táhnu takto, jaké budou výhody a nevýhody nového postavení? Jak mi může protivník uškodit? Jak mohu táhnout, abych podpořil své postavení a ubránil se před jeho útoky?"

Zadruhé učí obezřelosti, totiž sledovat celou šachovnici nebo místo dění, vztahy mezi jednotlivými figurami a postaveními, nebezpečí, kterým mohou být vystavena, různé možnosti jejich podpory, pravděpodobnost, že se protivník rozhodne pro ten či onen tah a zaútořčí na tu či onu figuru, jakými různými prostředky může tento tah odvrátit a zvrátit jeho důsledky ve svůj prospěch.

Zatřetí učí opatrnosti, totiž se svými tahy příliš nespěchat. Tohoto zvyku nejlépe dosáhneme přísným dodržováním zákonů hry, totiž pokud se dotkneme figury, musíme jí táhnout, pokud ji položíme, musíme ji nechat na místě. Je nejlépe, je-li toto pravidlo přísně dodržováno, protože pak se hra stane přesnějším obrazem lidského života a války zvláště.

Konečně se ze hry v šachy učíme nenechat se vyvést z míry současným zdáním stavu věcí, doufat v příhodnou změnu a vytrvávat v hledání našich možností. Hra se rychle mění, tahy jsou různorodé a naše štěstí podléhá nenadálým změnám, takže často po dlouhém rozvažování nalezeneme způsob, jak se vymanit ze zdánlivě nepřekonatelných obtíží, hra nás tak učí pokračovat v boji až do konce, doufat ve vítězství díky vlastní dovednosti či alespoň v pat díky nedbalosti soupeře.

Pokud náš soupeř hraje pomalu, nespěcháme na něj, nevyjadřujeme žádnou nelibost s jeho prodléváním. Neprozpěvujeme si, nepískáme, nedíváme se na hodinky, nečteme si, neťukáme nohou do podlahy ani prsty o stůl, neděláme zkrátka cokoliv, co by mohlo vyrušit jeho soustředění. Všechny tyto věci zneklidňují, pokud vyhrajete, neukazuje to vaši hráčskou dovednost, ale vaši zchytralost a neomalenost.

Nesmíte klamat svého protivníka, ať pro zábavu či ze zlé vůle, předstíráním špatných tahů, prohlašováním, že jsi už teď prohrál, abys v něm vyvolal sebejistotu, neopatrnost a lhostejnost ke tvým záměrům, to je podvod, ne výhra.

A nesmíte se, když jste dosáhli vítězství, tvářit jakkoliv vítězně či urážlivě, ani projevovat příliš velkou radost z výhry, spíše utěšujte svého protivníka a čiňte ho spokojenějším s ním samým jakoukoli zdvořilostí, která neodporuje pravdě, například: "jste lepší hráč, nežli já, jen jste poněkud nepozorný," nebo: "hrajete příliš rychle," nebo: "měl jste ve hře navrch, ale asi vás něco rozptýlilo a to hru zvrátilo v můj prospěch."

Pokud pozorujete cizí hru, zachovávejte naprosté ticho. Pokud radíte, znepřátelíte si obě strany, toho, proti kterému jste poradili, protože kvůli vám může prohrát, toho, komu jste poradili, protože, ač by byla vaše rada dobrá, bude ho trápit, že na to nepřišel sám. Po tahu je nepřípustné, abyste měnili postavení figur, abyste ukázali, jak mohlo být taženo lépe, nejenže to obtěžuje, ale navíc může vzniknout spor o skutečnou situaci. Jakékoliv promluvy k hráčům ruší jejich soustředění a proto jsou nepříjemné.

A nakonec, pokud se nehraje podle svrchupsaných přísných pravidel, mírněme svou touhu po vítězství nad svým protivníkem a vychutnejte si spíše vítězství nad sebou samými. Nedychtěte využíte každou příležitost, kterou jste získali soupeřovou neznalostí či nepozorností, ale vlídně upozorněte, že se tím vydává do nebezpečné situace, že dalším tahem smrtelně ohrozí krále a podobně.

Touto obecnou zdvořilostí, tak opačné neslušnostem výše popsaným, můžete sice ztratit partii, získáte však něco cennějšího - úctu a uznání soupeře a tiché ocenění a dobrou vůli diváků.

Úděsný jazyk německý - Mark Twain - The Awful German Language

Mon, 11 Apr 2011 17:55:56 +0200

Mark Twain tupí v půvabném fejetonu německý jazyk - to si přece nelze nechat ujít.

Vědomosti sbližují všeckny národy. - Přísloví 32,7

Překlad je věnován J. Š.
Často jsem navštěvoval kabinet zrůd na hradě v Heidelbergu, a jednoho dne jsem správce sbírky překvapil svou němčinou. Mluvil jsem s ním jen touto řečí, a velice ho to zaujalo. Po chvíli rozhovoru mi sdělil, že má němčina je prazvláštní, ba "unikátní", a že by z ní rád učinil exponát své sbírky.
Kdyby jen věděl, jaké úsilí jsem musel vynaložit pro získání svých znalostí, chtěl by ji koupit za jakoukoliv cenu. S Harrisem jsme se snažili naučit německy dlouho a usilovně, a ač jsme se naučili docela dost, dosáhli jsme toho jen s obtížemi a nepříjemnostmi, ostatně tři z našich učitelů za tu dobu odešli do věčných lovišť. Člověk, který se německy nikdy neučil, si nemůže ani představit, jak zmatečný ten jazyk je.
Zajisté není žádný jazyk tak nelogicky neuchopitelný, tak kluzký a vzpírající se jakémukoli řádu. Když se student prokouše výkladem tím nejbeznadějnějším možným způsobem a když nakonec zajásá v domnění, že našel pravidlo, které dává pevný základ všeobecné vřavě a zmatku těch deseti slovních druhů, otočí stránku a čte: "Nechť si žák dobře osvojí následující výjimky." I sjede očima na výčet a shledá, že výjimek je víc než případů, kdy se pravidlo uplatní. Utonuv v tom, vrhá se dále, hledá jiný Ararat a vstupuje na další tekuté písky. Taková byla a stále je má zkušenost s jazykem německým. Kdykoliv mám dojem, že jsem pochopil jeden z těch čtyř nesmyslných "pádů" a že jsem ovládl jejich používání, vetře se mi do věty zdánlivě bezvýznamná předložečka, nadaná jakousi děsivou a nepředvídatelnou mocí, a podtrhne pode mnou pevnou půdu. Například se kniha táže po jistém ptáku (neboť takové knihy se vždy táží po věcech, po kterých nikomu nic není): "Kde je pták?" Nuže, odpověď na tuto otázku je, alespoň podle mé knihy, že pták čeká v kovárně, až přestane pršet. Pochopitelně by to žádný pták neudělal, ale co je psáno, to je dáno. No dobře, jmu se luštit němčinu, abych mohl odpovědět. Nezbytně jsem to vzal za špatný konec, protože to je podstata němčiny. Řekl jsem si: Regen, totiž déšť, by mohl být mužského rodu, nebo klidně i ženského, nebo snad středního, teď se mi zrovna nechce listovat ve slovníku. Budiž tedy der Regen (déšť), die Regen (déšť) či das Regen (a pořád je to jen ten déšť), podle toho, kterého rodu by to bylo, kdybych se rozhodl podívat. (V zájmu vaší informovanosti vám prozradím, že je rodu mužského). Takže pokud je déšť der Regen, pokud je to trvalý stav toho, o čem se mluví, aniž by byl vykládán obšírněji nebo k něčemu vztahován, totiž v nominativu, pokud to není déšť ležící v okolí či nějakým obecným způsobem s určitostí umistěný nebo pokud vyvádí něco jiného, nebo pokud náhodou někde za bukem netkví a nespočívá (v čemž německá gramatika vidí činnost), uvrhne to na déšť pád dativní, učiníc to z něj dem Regen. Nicméně pokud déšť sice nemění svůj stav, ale vykonává něco činně - totiž pokud záměrně neskáče z nebe, aby dopadl na ptáka -, tedy vykonává nějaký pohyb, bude to mít za následek, že déšť sklouzne do akuzativu a promění dem Regen v den Regen. Když jsem si tedy učinil dokonalý přehled gramatiky, pln sebedůvěry jsem německy prohlásil, že pták pozůstává pod střechou kovárny "wegen den Regen", totiž kvůlivá dešti. Učitel však mé nadšení uhasil podotknutím, že kdykoliv se do věty vetře "wegen", musí být předmět vždy a bez ohledu na okolnosti v genitivu, a proto jest pták v kovárně "wegen des Regens."
Mimochodem - později jsem byl informován odborníkem, že za jistých složitých a krajně neobvyklých okolností se "výjimečně" smí říct "wegen dem Regen", to se ovšem týká pouze deště a ničeho jiného.
Existuje deset slovních druhů, a všechny působí jenom problémy. Průměrné souvětí v německých novinách je dechberoucně majestátní, zabírá totiž čtvrtinu sloupce, čítá všechny slovní druhy, ne popořádku, ale naprosto pomíšeně, obsahuje mnoho složenin, které si pisatel stvořil z ničeho právě k této příležitosti a která se nedají nalézt ve slovnících - je to šest nebo sedm slov sešitých v jedno beze švů či kloubů, nemají ani pomlčky. Souvětí má čtrnáct či patnáct podmětů, pro každou vedlejší větu jeden, tu a tam je nějaká vedlejší věta bezpodmětná, a nakonec se všechny vedlejší i hlavní věty souvětí ujednotí do jednoho královského rámce, jehož první půlka je hned na začátku, druhá někde v půli posledního řádku, a pak teprve přijde sloveso, ze kterého se nakonec dozvíte, o čem celá ta věta vlastně byla. A po slovesu, ale to už je jenom taková ozdůbka, pokud to mohu posoudit, na vás pisatel vyhrne nějaké to "haben sind gewesen gehabt haben geworden sein", nebo něco podobného, a pomník je odhalen. Ten závěrečný výboj je podobné povahy, jako vymýšlení kudrlinek za vlastním podpisem, celkem k ničemu, ale vypadá to důstojně. Německé knihy se dají číst celkem snadno, pokud je tedy čtete pod lupou a stojíte přitom na hlavě, abyste opět vyrovnali tu převrácenou stavbu, nicméně číst a porozumět německým novinám je dle mého názoru věc pro cizince zhola nemožná.
Ani německé knihy ovšem nejsou zcela prosty útoků té bouře vedlejších vět, většinou tam však vedlejší věty zabírají jen několik řádků a proto, když vám závěrečné sloveso umožní porozumět celkovému smyslu věty, máte ještě v hlavě hrubou představu o dočítané větě. Zde je věta z jednoho výborného a známého německého románu, v níž je jen jedna kratičká vedlejší věta. Můj překlad je naprosto doslovný, jen jsem přidal jednu závorku, abych napomohl čtenáři - v originálu však nejsou a čtenář je tomu chaosu vydán na milost a nemilost.
"Ale když on, na ulici, (ve volném hedvábí a saténu podle nejnovější módy oblečenou) vládního rady manželku potkal," a tak dále. [1]
Je to z románu Tajemství staré slečny od paní Marlittové. Dokonalá německá věta podle nejosvědčenějšího vzoru. Můžete se sami přesvědčit, jak neuvěřitelně je sloveso vzdáleno od záchytných bodů významu. V německých novinách zase s oblibou přesouvají sloveso až na druhou stránku, a jednou jsem zaslechl, že se prý chudinka sloveso do věty kvůli těm nesmírným přívlastkům a vedlejším větám přes dva sloupce vůbec nedostalo. Čtenáře to samozřejmě velice vyčerpává a otupuje.
I v naší literatuře trpíme vsuvkovací mánií, příklady může každý snadno nalézt v našich knihách a časopisech, pro nás je to však znamení pisatelovy nezkušenosti či mdlého rozumu, pro Němce je to však znak vytříbeného pera a jistého druhu zářného intelektuálního oparu, který tomu národu platí za jasnost. Jistě to však jasnost není, prostě být nemůže. Každý to musí uznat. Pisatelovo myšlení musí být prostě šílené, když začne hovořit o tom, že muž potká choť pana rady a přesně uprostřed tohoto jednoduchého sdělení oba pokojně se setkávající anhaltuje a pohřbí čtenáře v šatníku té dámy. Je to prostě absurdní, jako kdyby zubař, který vám slibuje okamžitou a bezbolestnou extrakci zubu, sevřel řezáky kleštěmi, pak tam jen tak stál a vyprávěl vám stupidní anekdotu a v okamžiku pointy škubl. Prodlevy v literatuře i zubařině jsou nechutné.
Pak je ještě jeden druh vsuvek, který spočívá v tom, že se sloveso rozpoltí, druhá půlka je na začátku kapitoly a první na jejím konci. Existuje vůbec něco nesmyslnějšího? Říká se tomu "odlučitelné předpony". Německá gramatika je toho plná, a čím dále od sebe pachatel obě rozpolcené části odnese, tím více je za svůj zločin chválen. Ze všeho nejoblíbenější je reiste blablablabla ab - odjel. Zde je úryvek sebraný a zangličtěný z německého románu.
"Zavazadla připravena, JEL, políbiv svou matku a sestry a přivinuv ještě jednou k sobě svou milovanou Gretchen, oděnou v prostém bílém mušelínu, s jedinou tuberózkou vetknutou v jejích hustých hnědých vlasech, když sklopýtala ze schodů, stále bledá hrůzou a vzrušením minulého večera, chtějíc však přitisknout ještě jednou svou nebohou rozbolavělou hlavinku na hruď toho, kterého milovala víc než vlastní život, OD."
Není dobré se tolik zabředávat do odlučitelných předpon, člověka to brzy připraví o dobrou náladu. Pokud se k tomu tématu dostanete a nejste dopředu varováni, mozek vám nakonec buď změkne nebo ztvrdne. Přinejmenším stejně květnatým hnusem onoho jazyka, který by měl být odstraněn, jsou osobní zájmena a přídavná jména. Například existuje slovo "sie", znamená to "ona", anebo to znamená "vy", anebo to znamená "jí", anebo to taky znamená "to", anebo "oni", anebo "jim". Jak ubohý je jazyk, v němž jediné slovo musí vykonávat práci šesti, a má na to jen tři písmena. Ale hlavně, jaká je to hrůza, když nemůžete nikdy vědět, který z významů má mluvčí právě na mysli. A proto kdykoliv mi někdo řekne sie, pokouším se ho zpravidla zabít.
Nyní pohovořme o přídavném jménu. To je věc, jehož jednoduchost by mohla být velkou výhodou, přesto ji však vynálezce jazyka, a to naprosto bezdůvodně, zkomplikoval jak jen mohl. Když chceme hovořit ke svým nejlepším přátelům civilizovanou řečí, zůstaneme u jediného tvaru přídavného jména a nijak nás to netrápí. S němčinou je to naopak. Když takový Němec dostane do ruky přídavné jméno, musí si ho skloňovat, takže skloňuje a skloňuje, dokud si z toho nevyskloňuje mozek. Je to ještě horší než latina. Například se říká:
JEDNOTNÉ ČÍSLO
nominativ - mein guter Freund, můj dobrý přítel
genitiv - meines guten Freundes, mého dobrého přítele
dativ - meinem guten Freund, mému dobrému příteli
akuzativ - meinen guten Freund, mého dobrého přítele
MNOŽNÉ ČÍSLO
n. - meine guten Freunde - mí dobří přátelé
g. - meiner guten Freunde, mých dobrých přátel
d. - meinen guten Freunden, mým dobrým přátelům
a. - meine guten Freunde - mé dobré přátele
Ať se to naučí ten, kdo se touží dostat do blázince, jistě bude mít úspěch. To je snad lepší zůstat v Německu bezpřátelním, než je takhle skloňovat. A to jsem vám předvedl jenom problémy se skloňováním toho dobrého přítele, totiž muže, je to jen třetina práce, protože nové problémy si to přídavné jméno vypůjčí od ženského předmětu, a ještě úplně jiné, když je onen středního rodu. Ta řeč má víc přídavných jmen, než je ve Švýcarsku černých koček, a všechny se musí skloňovat takhle komplikovaně. Složité? Přehnané? Ta slova pro to nejsou dost výstižná. Jednou jsem slyšel (a byl naprosto střízlivý!) kalifornského studenta v Heidelbergu, jak prohlásil, že by se raději vzdal dvou lahví pití, než vyskloňoval jediné německé přídavné jméno.
Vynálezce oné řeči měl patrně zvrácené potěšení v tom, že jej komplikoval všemi způsoby, které ho jen napadly. Například pokud někdo normálně mluví o domu, haus, koni, pferd, nebo třeba psu, hund, napíše ta slova takhle. Pokud je ale použije v dativu, nalepí k nim zbytečné a hloupé E a píše hause, pferde, hunde. To přidané E však mnohdy také značí množné číslo, právě tak jako S v angličtině, v důsledku čehož si akolyta němčiny obvykle hezkých pár měsíců myslí, že má psy siamská dvojčata, než pochopí, o co jde, a na druhou stranu to mnoha němčinářům způsobí tu potíž, že si koupí a zaplatí dva psy, ale dostanou jen jednoho, protože si psa omylem koupili v dativu jednotného čísla v domnění, že si jej kupují v množném čísle - a jazykové právo je samozřejmě na straně prodávajícího, pravidla jsou daná a kupec ho nemá za co zažalovat.
Všechna podstatná Jména začínají v Němčině velkým Písmenem. To je asi jediný dobrý nápad v onom jazyce, dobrý nápad, bijící do očí ve své výjimečnosti. Myslím, že to je dobrý nápad, protože díky tomu můžete okamžitě rozeznat, co je a co není podstatné jméno. Často vás to však zmýlí, neboť zaměníte příjmení člověka za prosté jméno nějaké věci, a zmaříte spoustu času jen proto, abyste z věty vydolovali nějaký význam. Německá příjmení mají navíc většinou nějaký význam, což ještě napomáhá k matení studenta. Jednou jsem překládal jednu pasáž, která tvrdila, že "rozzuřená tygřice zpřelámala své okovy a sežrala ubohý jedlový les" (Tannenwald). Když jsem si nad tím strhal mozek, zjistil jsem, že ten Tannenwald byl jenom nějaký chlap.
Každé podstatné jméno má navíc rod, a nejsou jim rozděleny podle žádné logiky, takže se každý případ musíte naučit zvlášť zpaměti. Jiný způsob není. Už na to musí mít člověk hlavu jako knihovnu. Podle němčiny je zřejmě mladá dívka (das Mädchen) bezpohlavní, zatímco tuřín (die Kohlrübe) žena. Jak přehnaná je to úcta vůči tuřínu, a jaká hanebná neuctivost vůči dívce. A jak to vypadá napsané - přeložil jsem pro vás pasáž z jedné z našich nejlepších učebnic němčiny:
Gretchen: Wilhelme, kde je ta tuřín?
Wilhelm: Odešla do kuchyně.
Gretchen: Kde je to milé a krásné anglické dívka?
Wilhelm: Odešlo do opery.
Ještě něco o německých rodech: strom je mužského rodu, jeho květy ženského a jeho listy středního. Koně jsou bezpohlavní. Psi jsou muži, kočky jsou ženy, včetně kocourů, samozřejmě. Lidská ústa, krk, prsa, lokty, prsty na rukou, nehty, chodidla a trup jsou mužského rodu, lidská hlava je mužského nebo středního, podle toho, které ze dvou slov pro ni zvolíte, a to nemá vůbec nic společného s pohlavím vlastníka či vlastnice příslušné hlavy. V Německu proto mohou mít ženy pouze mužské nebo střední hlavy. Lidské nosy, rty, ramena, hruď, ruce a prsty na nohou jsou ženského rodu, vlasy, uši, oči, líce, nohy, kolena, srdce a rozum jsou úplně bezpohlavní. Rozum totiž asi znal vynálezce němčiny jenom z doslechu.
Ze svrchupsané pitvy čtenář vidí, že si v Německu muž sice může myslet, že je mužem, ale když se podívá zblízka, je naplněn pochybnostmi, zjistí, že ve skutečnosti je tou nejsměšnější smíšeninou a nakonec se sice může snažit utěšovat tím, že aspoň jedna třetina té změti je mužská, ale na to mu hned pokořujícím způsobem odpoví druhá myšlenka, že na tom totiž není o nic lépe, než kterákoliv žena či kráva v té zemi.
Navíc je v němčině naneštěstí nějakým přehlédnutím jazykotvůrce Žena (Frau) sice rodu ženského, nicméně Manželka (Weib) rodu středního. Manželka nemá pohlaví, je středního rodu, zatímco ryba mužského - a její, tedy jeho, šupiny jsou zase rodu ženského. Rybářka (v angličtině fishwife, rybmanželka, nutno dodat, že v němčině ekvivalentní Fischweib přísně vzato neexistuje; pozn. překl.) není ani jedno. Zbavit manželku pohlaví je poněkud ne dost podrobný popis té věci, což je sice chybou, ale popis příliš podrobný je ještě mnohem horší. Když Němec mluví o Angličanech, použije slovo engländer, pak přidáním inu vytvoří Angličanku - engländerin. Normálnímu člověku by to stačilo, pro Němce to ale není dost a musí k tomu ještě přidat člen, který ještě zdůrazní, že následující tvor je vlastně tvoryně, a napíší "die Engländerin", tedy "ta Angličanka." A to už je dle mého názoru popis přílišný.
Ač si tedy student připojí pohlaví k dostatečnému množství věcí, nezbaví se obtížností, neboť mu přijde nesmyslné lepit "ten" a "ta" na věci, které by každý duševně zdravý člověk označil za "to". A byť si umí v duchu vytvořit německou větu a všechny teny a ta umístí na správná místa, a byť v sobě najde dost odvahy k promluvě, nic mu to neprospívá, protože když konečně donutí jazyk k pohybu, vyjdou mu všechny ty pracně vykonstruované rody jako "to". A i když si německy čte sám pro sebe, nazývá ty věci stejně "to", ač by si to měl v duchu překládat asi takto:
TA PŘETRUCHLIVÁ BALADA O TOM RYBÁŘKU A TOMU JEHO SMUTNÉMU OSUDNU
Ten sychravý Den je. Hle, jak ten Déšť lije, hle, jak ten Krupobití bije, hle, jak ten Sníh padá, a ten Bláto, jak je hluboký! Ach, to ubohé Rybářka, jak uvízlo v tom Bahni, upustilo to toho Košíku těch Rybů, a její Rukové byly pořezáni těmi Šupiny, kdy ty Tvory Rybářka stahovalo, jeden Šupin tomu dokonce vlétl do oku a Rybářka jej nemohlo vytáhnout. Otevřelo svého Ústa, aby volalo o Pomocu, z Ústa však ani jeden Zvuk nevyšel, utopil se totiž v řádícím Bouřu. A nyní ta Kocour chytila jednoho z Rybů a jistě by jí s ním utekla. Ne, uhryzla Ploutev, chytila ji v Ústech - polkne ji ona? Nikoliv, Rybářkova statečná Psice opouští své Štěňaty a zachraňuje tu Ploutev a sežere ji coby svůj ten Odměn. Jaká Hrůza! To blesk zasáhlo ten Rybářkokoš a vložilo doň to Oheň, hle, ta Plamena olizuje to zničené Věc svou rudou, zuřivou Jazykou, a teď již ona útočí na bezmocnou Rybářkovu Nohu, celou ji spálí, leda tu velkou Palec, již je ta Palec spálená, stále však rozestárá, stále rozvívá své Jazyky, již útočí na toho Rybářka Trup a pohlcuje jej, obkružuje už její Srdce a pohlcuje jej, pak její Hruďo, a v Okamžiku je z toho Rybářka ta Popel, dosahuje jeho Krka - to Krk je pryč, teď je na tom jejím Bradu, je pryč, pak tu její Nosu, ta je též pryč. V dalším Okamžiku, leda by ta Pomoc přišla, již toho Rybářka nebude. Ta Čas tlačí - není tu nikdo, kdo by to Rybářko spasil a zachránil? Ano! Jak radostné, s lehkým Nohem to Angličanko přichází! Ach žel, to dobré Angličanko se opozdilo, kde je teď neblahé Rybářko! Ty Muka jeho skončily, odešlo v to lepší Svět, zbylo za ní jen to Nářek milovaných a to hromádko ubohého Popelu. Neblahé, neblahé, neblahé Hromádko! Nechť je neseno něžně, uctivě, skrze Lopatku, do věčné Klidy, s Modlitbem, který se vznese do těch Výsostí, kde bude mít každý správné Pohlaví a žádné Němečino mu nebude diktovat ta Nesmysla.
Jak čtenář sám vidí, jsou všechna zájmena velice ošemetnou věcí pro nenavyklý jazyk. Řekl bych, že ve všech jazycích zní podobně slova, která spolu významem nemají nic společného, a že je tato podobnost plodným zdrojem nedorozumění pro cizince. V našem jazyce je to zrovna tak, ale v němčině je to ještě mnohem horší. Mnoho potíží způsobuje například slovo vermählt, které připomíná, ať už doopravdy nebo domněle, tři nebo čtyři jiná slova, takže nikdy nevím, jestli to znamená "opovrhovaný", "vymalovaný", "podezřelý" nebo "ženatý", dokud se nepodívám do slovníku. Takových slov jsou spousty a je to nesmírné utrpení. A aby to nebylo tak jednoduché, jsou taky slova, která vypadají, že připomínají druhá, ale nepřipomínají, a tím způsobují mnohem víc problémů, než kdyby připomínala. Například takové slovo vermieten (pronajmout) a slovo verheiraten (což je další způsob, jak říct "oženit se"). Slyšel jsem o jednom Angličanovi, který zaklepal v Heidelbergu na dveře a zeptal se pana domácího tou nejlepší němčinou, jaké byl jen schopen, zdali by se mohl s tím domem verheiratenovat. Některá slova se liší podle toho, jestli položíte přízvuk na první slabiku, a znamenají něco úplně jiného, pokud je přízvuk na poslední. Například je slovo, které podle přízvuku znamená buď běžence, nebo rychlé listování knihou. Jiné slovo znamená podle přízvuku buď "připojit se k někomu" nebo "vyhnout se někomu" - špatně přizvuknete a jste v průšvihu.
Některá slova toho jazyka jsou nesmírně používaná. Například schlag a zug. Ve slovníku jsou třičtvrtě sloupce různorodých schlagů a sloupec a půl zugů. Schlag může znamenat úder, ránu, zvuk, slavičí zpěv, mrtvici, záchvat, holubník, lán, hon, ráz, zákrut, náraz, tep, seč, plemeno, hod, druh, líchu nebo paseku. A to ještě v tom jednoduchém a nekomplikovaném významu, totiž ve významu pevně daném, vymezeném. Jsou však způsoby, jakými jej můžete z tohoto významu osvobodit a povznést je k výšinám jako na křídlech Pegasových, a pak už nikdy nebudete mít klid. Můžete za něj pověsit kterékoliv slovo se vám zlíbí, a pak to může znamenat naprosto cokoliv. Počínaje schlagaderem, což znamená tepnu, k němu můžete připojit celý slovník slovo za slovem, až se dostanete k schlagwasseru, kalové vodě. Dokonce může být i schlagmutter, totiž tchýně.
Totéž s zugem. V pevně daném významu zug znamená vlak, tah, průvod, procesí, tažení, průvan, potah, četu, rys, hlt, doušek, výpravu, pud, chod, vlak, soupravu, pauzu u varhan, šachový tah, předsudek, zkrátka věc, kterou by to za určitých okolností nemohlo znamenat, zvážíte-li všechny jeho levobočky i pravobočky, ještě nebyla objevena.
Užívanost schlagu a zugu je nedocenitelná. Cizince, který se vyzbrojí touto dvojicí a pak slovem "also", nemůže na německé půdě potkat nic zlého. "Also" je ekvivalent "žeano", v podstatě to v mluvené němčině neznamená vůbec nic a v psané sem tam něco. Pokaždé, když Němec otevře ústa, vylétne z nich nějaké to also, a pokaždé, když je zavře, překousne jiné also vejpůl, protože se právě snaží prodrat ven.
Cizinec, vyzbrojen těmito třemi skvělými slovy, se může snadno stát pánem situace. Ať mluví beze strachu, ať nechává volně plynout svou průměrnou němčinu, a kdykoliv se mu nedostává slov, ať vakuum ucpe nějakým tím schlagem, s největší pravděpodobností na místo zapadne, a pokud náhodou ne, pak ať co nejdřív použije zug, tato všemocná dvojice slov stěží může nezaplnit mezeru. Pokud by se to však nějakým zázrakem přihodilo a neujaly se, vždycky prostě můžete říct also, což vám na chvilku umožní přemýšlet o potřebném slově. Když si v němčině nabíjíte své konverzační zbraně, je nejlepší do nich nacpat jeden či dva schlagy a jeden či dva zugy, protože je úplně jedno, co tvoří zbytek náboje, vždycky je s něčím spojíte. Pak si směle zaalsujete a nabijete znovu. Nic nedodá rozhovoru, ať už v němčině, nebo ve vaší mateřštině, takovou eleganci, půvab a nenucenost, jako když do ní vptýlíte pár alsů nebo žeanů.
Ve svém deníku jsem našel tento zápis:
1. července - V nemocnici včera úspěšně vyoperovali z pacienta, severního Němce z okolí Hamburka, třináctislabičné slovo, naneštěstí jej však chirurgové otevřeli na nesprávném místě, a pod dojmem, že v něm je celé panoráma jazyka, zesnul. Tato smutná událost vrhla stín na celou společnost.
Tento odstaveček se zmiňuje o jednom z nejvýznamnějších a nejzajímavějších článků mého tématu - rozlehlost německých slov. Některá slova jsou tak dlouhá, že mají dokonce i perspektivu. Vizte tyto příklady:
Freundschaftsbezeigungen.
Dilettantenaufdringlichkeiten.
Stadtverordnetenversammlungen.
To nejsou slova, to jsou mašírující šiky písmen. A nejsou nijak vzácná, když kdekoliv otevřete německé noviny, uvidíte je panovačně pochodovat na každé stránce - lidé s představivostí na ní vidí i vlajky a vojenskou hudbu. Vnesou názvuk vojenské břesknosti i do toho nejmírumilovnějšího námětu. Velmi mne tyto kuriozity zajímají, kdykoliv natrefím na nějakou hezkou, chytím ji, dám ji vycpat a pověsím si ji do muzea. Takto jsem vytvořil docela cennou sbírku. Pokud mám něco dvakrát, vyměňuji s jinými sběrateli a tak svou osádku ještě rozrůzňuji. Několik příkladů, které jsem nedávno koupil v aukci po zbankrotovaném starožitníkovi:
Generalstaatsverordnetenversammlungen.
Altertumswissenschaften.
Kinderbewährungsanstalten.
Unabhängigkeitserklärungen.
Wiederherstellungbestrebungen.
Waffenstillstandsverhandlungen.
Rozpíná-li se jedno z takových nesmírných pohoří přes potištěnou stránku, samozřejmě to zdobí a povznáší celou literární krajinu, ale na druhou stranu to nesmírně trýzní studenta, který se pod tou překážkou nemůže ani proplazit, ani na ni vyšplhat, ani si skrze ni vyvrtat tunel. Přivolá si na pomoc chrabrý slovník, ale ani ten ho nezachrání. Slovník totiž nemůže být nekonečný a podobné věci zkrátka neuvádí. A plným právem, protože tyhle dlouhé věci se stěží mohou zvát plnoprávnými slovy, spíše pářícími se shluky slov, a jejich kuplíř by si zasloužil pověsit. Jsou to celé věty bez mezer. Jejich jednotlivé části se sice ve slovníku najdou, ale jen rozptýleně, takže musíte součásti lovit jednu po druhé, až se nakonec doberete celkového smyslu, a to je neskutečně otravná dřina. Zkoušel jsem to na výše uvedených příkladech. "Freundschaftsbezeigungen" jsou pravděpodobně "přátelstvíprojevení", což je hnusná složenina ze "známek přátelství". "Unabhängigkeitserklärungen" jsou "nezávislostívyhlášení", což není podle mne o nic lepší než "vyhlášení nezávislosti". "Generalstaatsverordnetenversammlungen" jsou "generálníchstavůzástupcůshromáždění," což je, pokud je mi známo, zvukomalebně mazlivý eufemismus pro "parlament". I v naší literatuře nás tento zločin trápil, ale ty časy jsou pryč. Klapkobřinkostroje se už dávno smrskly do jednoduchých a dostačujících klavírů a ty si tiše hrály dál a nic se nestalo. V těch časech nám nestačilo význam nabalzámovat a tiše jej pohřbít ve slově, chtěli jsme nad ním vystavět Tádž-Mahál. Připomínky té spojovací mánie se ozývají dodneška, ale narozdíl od němčiny používáme mezery. Například místo věty "Pan Simmons, notář hrabství a městských okrsků, byl včera ve městě," se řekne "Notář hrabství a městských okrsků Simmons byl včera ve městě." Neušetří to čas ani čerň a zní to neohrabaně. A věci podobné této se vidí docela často: "Manželka pomocného místního návladního Johnsona se včera vrátila do svého městského bytu." To skládání slov je nesmyslné, nejenže nikomu neušetřilo ani píď času nebo problémů, ale přiřklo titul paní Johnsonové, která na něj nemá žádné právo. Podobné věci jsou však zajisté maličkosti ve srovnání s tím chmurně neohrabaným německým způsobem skládání složenin dohromady. Rád bych na ukázku uvedl tuto lokálku z jednoho mannheimského deníku:
"V předvčerejšíkrátcepojedenáctéhodině Noci, vtomtoměstěstojící Hostinec zvaný 'U formana' hořen byl vy. Když Oheň dosáhl nahořícíhodomustřešespočívajícího Hnízda Čápa, letěli dospělí Čápi od. Jelikož však okolorozpoutaným ohněmobklopené Hnízdo saženo samo Ohněm bylo za, ihned hltilo navracející se Čápici v Plameny po a ta zemřela, chráníc svými Křídly její Potomstvo."
Ani ta nejneohrabanější německá věta nemůže být bez patosu, jaksi jej zesiluje. Ta noticka je už několik měsíců stará, publikoval bych ji dřív, ale čekal jsem na zprávy o Čápu - otci. A stále jsem se jich nedočkal.
Also! Pokud jsem neukázal, jak je němčina složitá, měl jsem to aspoň v úmyslu. Ptal jsem se jednou amerického studenta, jak je na tom s němčinou, a ten odpověděl bez váhání: "Vůbec nijak. Těžce jsem na tom pracoval po tři měsíce, a umím jenom jednu jedinou německou frázi - zwei glas (dvě piva)." Na chvilku se zamyslel a pak dodal: "Ale tu umím důkladně."
Pokud nebylo dokázáno, jak je studium němčiny otravné a nesnesitelné, bylo to opomenutím, nikoli záměrem. Nedávno jsem zaslechl těžce zdeptaného amerického studenta, který pro ulehčení sáhl k jednomu německému slovu, když svou strázeň nemohl déle snášet - bylo to jediné slovo, jehož zvuk mu byl tak sladký a drahý, že mohl vyléčit jeho zdrásanou duši. Bylo to slovo "Kurve". [3] Pomáhal mu jen zvuk, nikoli význam, a když jsem mu sdělil, že na konci nemá být "a", nýbrž "e", ztratil svou jedinou útěchu, zoufalstvím zchřadl a skonal.

Myslím, že všechno hlasité, řvavé, bouřlivé je v němčině jaksi mírumilovnější než v našem jazyce. Naše slova k popisu těchto jevů jsou hluboká, silná, zvučná, jejich německé ekvivalenty jsou tenounké, měkké, neznělé. Hrom, řev, bouře, výbuch, vytí, krutost, bořit, bitva, trýzeň - to jsou skvělá slova, mají znělost i průbojnost věcí, které popisují. Ale jestli nejsou jejich německé ekvivalenty tak akorát do dětské ukolébavky, mám uši na okrasu a ne na zkoumání zvuků. Vyšel by snad někdo hrdinně do bitvy, kdyby se nazývala slovem tak mírumilovným, jako je schlacht? A nebyl by zcela zničen pocit zkázy, kdyby musel člověk, který se vydá ve svých nejlepších šatech do bouřky, popisovat její následky ptačím trylkováním slova gewitter? A považte ten nejsilnější z německých ekvivalentů pro výbuch - ausbruch. I náš "popruh" má v sobě víc energie - patrně by Němcům prospělo jej přijmout do své řeči, aby jím vyjádřili obzvlášť děsivé exploze. Německé slovo pro peklo, Hölle, ovšem zní pekelněji než cokoliv jiného, protože ukazuje, jak je nezbytně směšné a nezajímavé. Byl-li by tam kdo v Německu poslán, byl by to pocit dost důstojný pro urážku?

Když jsem detailně popsal několik nectností tohoto jazyka, velice stručně vylíčím i pár jeho ctností. Psaní podstatných jmen s velkým písmenem jsem už zmínil. Ale daleko lepší je něco jiného - totiž že se dá pravopis slova určit podle výslovnosti. Po krátkém poučení může přečíst jakékoliv německé slovo, aniž by se musel ptát, zatímco v angličtině se student musí ptát: "A jak se čte B-O-W?" a my mu musíme odpovídat: "To nikdo neví, a taky si musíte určit sám, co to znamená, jedině kontext vám řekne, jestli je to ta věc, ze které se střílí šípy, nebo takové to, když se skloní hlava, anebo jestli to náhodou není přední konec lodě."
Některá německá slova jsou jedinečně a nesmírně výrazná. Například ta, která popisují pokojný domácký život, nebo ta, která mají něco společného s láskou ve všech jejích formách, od pouhé laskavosti a upřímně dobré vůli k neznámému člověku až ke dvoření, ta, která popisují přírodu v jejích nejmilejších a nejláskyplnějších aspektech - louky, lesy, ptáky, květiny, vůni, sluneční svit, měsíc za klidných zimních nocí, zkrátka všechny věci pokojné a mírné, stvoření a věci vílích zemí a nakonec slova cituplná jsou v tom jazyce nesmírně mnohá a malebná. Některé německé písně doženou cizince k slzám. Zvuk slov sám je tedy v pořádku - předává význam pravdivě a přesně, takže je ucho obeznámeno s podstatou věcí, ale skrze srdce, nikoli rozum.
Němci nemají problém s opakováním slov, pokud to má smysl. Pokud chtějí, mohou je několikrát zopakovat. To je velice moudré. Pokud však v angličtině opakujeme jedno slovo několikrát za odstavec, máme pocit pleonasmu a cítíme povinnost jej vyměnit za jiné slovo, které ovšem není tak přesné jako opakované, a tak se dostáváme z deště pod okap. Opakování je možná chybou, ale nepřesnost horší.
Některým lidem dělá potíže poukazovat na nedostatky náboženství nebo jazyka a proto téma přejemně obchází, aniž by navrhovali sebemenší zlepšení. Já k nim nepatřím. Ukázal jsem, že německý jazyk potřebuje reformu a jsem připraven jej reformovat, nebo alespoň dát k tomu vhodné podněty. Někomu by to snad mohlo připadat neskromné, ale já strávil plných devět týdnů pečlivým a kritickým studiem té řeči a proto jsem o své schopnosti reformovat jej pevně přesvědčen, ač mi to nepřikázal žádný impotentní potentát.
Předně bych zrušil dativ. Plete se s množným číslem a krom toho se nikdo nemůže dozvědět, že se dostal do dativu, leda náhodou, a ani tak nemá možnost zjistit, kdy a kde se do něj dostal, jak dlouho se v něm nachází a jak se z něho zase vybředne. Dativ je jenom ozdobný nesmysl, je lepší se mu vyhýbat.
Dále bych sloveso posunul blíže začátku věty. Můžete použít jaké sloveso chcete, ale nikdy se vám v němčině nepodaří dát mu souvislost s podmětem, maximálně jej můžete zmrzačt. Myslím, že tak důležitý slovní druh by měl být v místě, na kterém je možné jej pozorovat pouhým okem.
Za třetí bych importoval některé silnější výrazy z angličtiny, nejen na klení, ale také na popis výrazných věcí výraznými způsoby. [4]
Za čtvrté by mělo přerozdělit rody a rozdat je podle vůle Stvořitele, když už pro nic jiného, tak na důkaz úcty.
Za páté bych zrušil dlouhé složeniny, nebo aspoň donutil mluvčího je rozdělit na části s přestávkami pro občerstvení. Zcela je zrušit by však bylo lepší, myšlenky by mohly být vydávány a přijímány mnohem snáze, než když všechny přijdou hromadně. Duševní strava se v tom neliší od tělesné, vždyť je také příjemnější a lepší jíst lžící než lopatou.
Za šesté bych nařídil, aby se na konci věty skončilo a aby se nepřipojovaly přívěšky zbytečných habensindgewesengehabthabengewordenseinů na konec každé věty. Takové cetky řeč znevažují, místo aby jí dodávaly lesku. Proto jsou škodlivé a měly by být zrušeny.
Za sedmé bych zrušil vedlejší věty. Nadřazené, podřazené, nadnadřazené, nadnadnadnadnadnadnadnadřezené a nakonec královské všezahrnující vedlejší věty. Požadoval bych po každém, ať je jakéhokoli společenského postavení, aby mluvil buď stručně a jasně, anebo vůbec. Překročení tohoto zákona nechť jsou potrestána smrtí.
A konečně osmý a poslední bod - zachoval bych zug, schlag a jejich odvozeniny a zlikvidoval zbytek slovníku. Jazyk by se výrazně zjednodušil.
Vyjmenoval jsem to, co pokládám za nejnezbytnější a nejdůležitější změny. Je to patrně vše, co bych správně měl jmenovat zdarma, ostatní návrhy učiním, až budu v této věci vládou formálně zaměstnán.
Má jazykovědná zkoumání mne utvrdila v domněnce, že nadaný člověk se může naučit anglicky (nezohledňujeme-li dokonalou výslovnost) za třicet hodin, francouzsky za třicet dní a německy za třicet životů. Je nepochybné, že by se měl posledně jmenovaný jazyk stáhnout z oběhu a důkladně překopat. Pokud zůstane takový, jaký je, je nezbytné jej jemně a s pietou přeřadit mezi jazyky mrtvé a ztracené, protože učit se jej je ztracený čas a nic jiného.
-------------
Přednáška v německém jazyce, přednesená na Den nezávislosti autorem této knihy v Angolamerickém studentském klubu
Pánové, od té doby, co jsem se před měsícem vrátil z té prastaré země divů, z širého libosadu Německa, ukázala se mi angličtina v té zemi bez zavazadlových vozů příliš nepotřebnou a zbytečnou přítěží, abych ji tahal v ruce, v důsledku čehož jsem se nakonec rozhodl naučit se též německy. Also! Es freut mich dass dies so ist, denn es muss, in eine hauptsächliche měrou, höflich sein, dass man auf ein takové příležitosti, sein Rede in die Sprache des Landes worin přichází, aussprechen soll. Dafür habe ich, aus reinische Verlegenheit-vlastně ne, Vergangenheit-totiž vlastně Höflichkeit-aus reinishe Höflichkeit habe ich gepustilt do němčinystudia, um Gottes willen! Also! Sie müssen so freundlich sein, und verzeih mich die vypomužieren von ein oder zwei Englischer Worte, hier und da, denn ich finde dass die deutsche není zrovna die bohatý jazyk, takže když vás konečně napadne, co říct, musíte použít die jazyk, který lépe vaše myšlenky vyjádří.
Wenn haber man kann nicht meinem Rede verstehen, so werde ich ihm später dasselbe übersetz, wenn er solche Dienst verlangen wollen haben werden sollen sein hätte. (Netuším, co to wollen haben werden sollen sein hätte má znamenat, ale všiml jsem si, že jej Němci dávají na konec věty vždy - asi jen tak, aby přidali svým slovům lesku.)
Je to veliký a po právu ctěný den, den hodný úcty všech pravých vlastenců veškerých kontinentů a národností, den, který je přebohatým tématem pro myšlenky i slova; und meinem Freunde- tedy meinen Freunden-meines Freundes-no prostě vyberte si, však je to to samé, nevím, které je správně -also! ich habe gehabt haben worden gewesen sein, jak praví Goethe ve Ztraceném ráji -ich-ich-no prostě-ich-no ale k věci.
Also! Die Anblich so viele Grossbrittanischer und Amerikanischer hier zusammengetroffen in Brüderliche svornosti, ist zwar krásné a podnětné zu vidět. A co nás sem přivádí? Může to snad vyjádřit přesnost němčiny? Je to snad Freundschaftsbezeigungenstadtverordnetenversammlungenfamilieneigenthümlichkeiten? Nein, o nein! Je to sice slovo vznešené, nakadeřené, ale nevystihuje jádro pudla, důvod, proč jsme se zde sešli a vytvořili tak diese Anblick-eine Anblick welche ist gut zu sehen-gut für die Augen v cizině a v dalekých zemích -eine Anblick solche als in die gewöhnliche Heidelberger phrase nennt man ein "schönes Aussicht!" Ja, freilich natürlich wahrscheinlich ebensowohl! Also! Die Aussicht auf dem Königsstuhl mehr grösser ist, aber geistlische sprechend nicht so schön, lob' Gott! Poněvadž sie sind hier zusammengetroffen, in Brüderlichem svornosti, ein grossen Tag zu feirn, který nepřínesl blaho jednomu národu, ale prokázal dobrodiní všem zemím, které dnes znají a milují svobodu. Hundert Jahre vorüber, waren die Engländer und die Amerikaner Feinde; aber heut sind sie herzlichen Freunde, Gott sei Dank! Nechť toto přátelství trvá na věky, nechť navždy vlají prapory vzájemné úcty, nechť nikdy nevlají proti sobě v čele zástupů a nejsou poskvrněny krví, jež vždy byla, je a bude spřízněná, dokud na mapě nebude čára označující hráze, jež brání krvi předků, aby proudila v žilách potomků!

[1] Wenn er aber auf der Straße der in Samt und Seide gehüllten jetzt sehr ungeniert nach der neusten Mode gekleideten Regierungsrätin begegnet.
[2] Píši velká písmena tak, jak by se psala v němčině.
[3] Což v obvyklém slova smyslu znamená všehovšudy "zatáčka". {V originále damit - damnit. Pozn. překl.}
[4] "Verdammt" s různými variantami a odvozeninami má nesčíslně významů, ale zní tak mírně a pokojně, že jej mohou bez uzardění užívat i německé dámy. Německé dámy, které by nezvábily k neslušnostem žádné jiné svody, klidně zaklejí jedním z těch neškodných slůvek, když si potrhají šaty nebo když jim nechutná polévka. Zní to ještě neškodněji než "jéminánku". Německé dámy neustále říkají "Ach Gott!", "Mein Gott!", "Gott im Himmel!", "Herr Gott", "Der Herr Jesus" a tak dále. A pravděpodobně si myslí, že naše dámy mluví stejně, slyšel jsem jednu jemnou a milou starou německou paní říkat krásné mladé Američance: "Ty jazyky jsou tak podobné, jak je to krásné, my říkáme 'Ach, Gott' a vy 'Goddamn'"

Maličkosti (Little Things) - Raymond Carver

Mon, 11 Apr 2011 17:41:25 +0200

Ani nevím, co mne na této kratičké povídce vlastně zaujalo. Úsečně definitivní jazyk, který je tak těžké napodobit, a z něhož se u pana Carvera učil můj tolik obdivovaný Chuck Palahniuk? Bezmoc v morbidně hnijící vztahové džungli, kterou si postavy zavinily samy, aniž by to jejich utrpení umenšovalo? Cynická pointa?

Toho dne ráno se změnilo počasí a sníh tál v břečku, která ve stružkách crčela přes okénko na dvůr a polévala auta na ulici, kde se mezitím stmívalo. Vevnitř se stmívalo právě tak.
Zrovna si v ložnici cpal věci do kufru, když vstoupila do dveří.
Ještě že konečně vypadneš! Slyšíš mě? říkala. Konečně odsud potáhneš.
Dál se balil.
Ty hajzle, já jsem tak šťastná, že konečně odejdeš. Rozplakala se. Ani do ksichtu se mi podívat nedokážeš!
Všimla si fotky dítěte, která ležela na posteli, a vzala ji.
Pohlédl na ni. Otřela si slzy, otočila se a odešla do obýváku.
Dej mi ho, řekl.
Sbal se a vypadni, křikla na něho.
Neodpovídal. Zavřel kufr, oblékl si kabát a ještě jednou se rozhlédl po ložnici. Pak zhasl světlo.
Stála v kuchyňce, dítě v náručí.
Dej mi ho, řekl.
Zbláznil ses?
Ne, prostě chci to dítě. Pro jeho věci sem pak někoho pošlu.
Ani se ho nedotkneš.
Dítě se rozplakalo. Odhrnula z jeho hlavy dečku. No, no, klid, šeptala mu.
Vykročil k ní.
Tak vypadneš už sakra?! vykřikla. Zašla dál do kuchyně.
Chci to dítě.
Táhni!
Otočila se a držela dítě v rohu nad sporákem.
Ale on neodešel. Došel až ke sporáku a sevřel dítě v rukou.
Pusť ho, řekl.
Vypadni, vypadni, ječela.
Dítě se zalykalo křikem. V tahanici shodili květináč nad sporákem.
Přitlačil ji ke zdi a snažil se uvolnit její sevření. Stiskl dítě a tlačil na něj celou svou silou.
Nech mi ho, řekl.
Pusť, řekla. Ublížíš mu.
Neubližuju mu, řekl.
V kuchyňce byla tma. Poslepu rozevíral její v pěst sevřené prsty a druhou rukou svíral pod paží vřeštící dítě.
Pocítila, že se její prsty rozevírají. Pocítila, že dítě v nich už není.
Ne! zaječela, když se její ruce uvolnily.
Nesmí jej pustit. Hmátla po dítěti, chytila jej za zápěstí a přitáhla je k sobě.
Ale ani on jej nechtěl pustit. Když ucítil, že mu dítě klouže z rukou, velice prudce trhl.
Problém byl vyřešen.

Jak při studiu jazyka číst cizojazyčné texty (pár rad)

Mon, 11 Apr 2011 17:41:01 +0200

Návod na co nejefektivnější čtení cizojazyčných textů za účelem studijním.

1. Nečtěte zjednodušené texty. Nemá to cenu. Neukazují autentickou podobu jazyka, ale jeho zjednodušenou podobu. Vybírejte si buď přímo texty z oblasti, která vás zajímá, nebo vybírejte co nejobecnější texty. V beletrii hledejte obvyklý jazyk a realismus - dobré jsou třeba životopisy. Pro začátek jsou výborné pohádky a dětské příběhy.

2. V prvním čtení čtěte nahlas a po jednotlivých větách. Napřed se snažte identifikovat gramatickou a syntaktickou strukturu věty, její mluvnické zvláštnosti - také předložky, spojky a podobná slova. Když už máte jasno ve sturktuře věty, začněte přemýšlet o celkovém významu věty, aniž byste vnímali jednotlivá slova. Zatím nevyhledávejte neznámá slova ve slovníku.
3. Druhé čtení není nezbytné číst nahlas, ale hodí se to, zvlášť začátečníkům. Sledujte jednotlivá slova a jejich význam, sledujte, jak se skládají ve věty. Odhadujte význam jednotlivých slov, neznámá slova si podtrhejte a vyhledejte ve slovníku, zároveň si k nim najděte několik souvisejících slov (např. protiklady) a zkuste je zasazovat do Vaší věty. Neopomínejte ale gramatické souvislosti. Celkový význam věty ale neuvažujte.
4. Při třetím čtení uvažujte význam celé věty a přemýšlejte o ní, nepřekládejte si ji však, neodcházejte z cizího jazyka, zůstaňte v něm. Snažte se vidět větu v celku, ne jednotlivé morfémy. Pak s textem pracujte dál - tvořte na jednotlivé věty otázky a odpovídejte si na ně, zkoušejte jej přeformulovat a podobně.

Dokonalá žena (The Perfect Woman) - Clark Ashton Smith

Thu, 17 Mar 2011 10:16:38 +0100

Autor formou krátké povídky, či spíše anekdoty, půvabně ironisuje své milostné potíže i soudobý rozvoj psychiatrie.

Byl jednou jeden idealista, který hledal Dokonalou ženu. V průběhu svého hledání, které trvalo mnoho let a bylo velice nesnadné a bolestné, si získal pověst neřestníka, ale zato ztratil své mládí, vlasy, iluze a většinu majetku. Zamilovával se do hereček, do naivních květinek, do dojiček krav, do zdravotních sester, do jeptišek, do sekretářek, do běhen i do vdaných dam. Stal se odborníkem na vlásničky, spodničky a svéhlavičky. Také okusil každý možný druh rtěnky, ale ideál stále nenalezl.
Nadto jednoho dne svého krutého životaběhu ztratil i to málo rozumu, které mu po jeho zkušenostech zbylo (či které získal), i jat běsem zuřivé posedlosti vrhl po jisté velmi přívětivé mladičké slečně, s níž popíjel, piškotový dort. O dva dny později nalezl ubytování v domově pro duševně vyvýšené. Zda za jeho zchoromyslněním stál nadbytek, nedostatek, abstinence, alkoholismus či streptokoky, to páni doktoři nikdy nezjistili.
Do svého nového domova byl veden dvěma statnými hlídači, když však v jedné výloze spatřil pryžovou panenku, zamiloval se do ní jako student do subrety. Náhodou měl u sebe dostatek peněz, takže mu ji strážní laskavě dovolili zakoupit, aby mu zpříjemnila pobyt v onom sídle rozradostněných.
"Je to holt magor," ušklíbli se.
Byl však konečně šťasten a nevadilo mu to. Věřil, že našel svou Dokonalou ženu.
A stále v to věří, neboť ona panenka (taková ta, co nevydává zvuky ani se nepohybuje) nikdy neudělala ani neřekla nic, co by mu přineslo zklamání. Miluje ji s naprostou a ideální oddaností a věří, že jeho láska je opětována. A tak je dokonale šťastný.

Nešťastná neděle / Sombre Dimanche / Szomorú vasárnap

Thu, 03 Mar 2011 16:26:19 +0100

Pokus o český text legendární písně i s akordy. Píseň napsal ve třicátých letech maďarský skladatel Rezső Seress na text básníka László Jávora. Údajně způsobila vlnu sebevražd, BBC ji dokonce zakázalo vysílat a do anglického textu byla posléze přidána protisebevražedná třetí sloka. Je to však jen legenda, nemusíte se bát :)

Nijak neskrývám, že můj překlad je kočkopes francouzské verze a doslovného anglického překladu maďarského originálu, kontaminovaný navíc výbornou ruskou verzí od Pjotra Leščenka.
Jsem si vědom toho, že v ČR je píseň známější pod názvem Ponurá neděle, Smutná neděle nebo Pochmurná neděle. Starší český text jsem se upřímně snažil najít, nicméně nepodařilo se mi to, a adjektivum "ponurý" ani "pochmurný" mi v kolokaci se substantivem "neděle" ani trochu nesedí, proto jsem jej i vzhledem k aliterační a eufonické struktuře českého textu změnil na dle mého jazykového citu přijatelnější "nešťastná neděle". Jakoukoli kritiku v tomto bodě akceptuji.



                
                
                
                
                



Am                     Am7/G            D/F#                     F

V tento tak temný den ti bílé květiny
Am                    Am7/G          D/F#                           E
nesu, můj miláčku, smutek jen v srdci mám,
Dm                    Dm7                   F            E
tento tak temný den rozbil mi všechny sny,
Am          Am7/G        D/F#                E

bez tebe v žalostech, bez tebe tady sám
Am          Am7/G        D/F#                F
navěky zůstanu po všechny příští dny,
Am          Am7/G       D/F#             E          F E
slzy jsou nápoj můj, smutek chléb jediný,

Am7 E Am Am7/G D/F# F E
nešťastná neděle...

Však jednou v temný den zas přijdu za tebou,
přede mnou v průvodu půjde už jenom kněz,
na rakvi pro tebe květinu bělostnou
pod stromy kvetoucí s tělem mým budou nést,
zas oči otevřu, chci vidět zas tvář tvou,
i v smrti milovat budu tě jako dnes,
Am7 E Am Am7/G D/F# F E Am
nešťastná neděle...

(Omlouvám se za rozházení akordů v textovém editoru Blog.cz,
obávám se, že nejsem schopen to zformátovat nějak inteligentně.
Oakordovanou anglickou verzi najdete zde)

Taby na použité akordy:
Am 002210
Am7 002010
G 320003
D X00232
F# 244322
F 133211
Dm X00231
Dm7 X00211
(0 - prázdná struna, X - neznělá struna, 1 - první pražec, 2 - druhý pražec a tak dále)

Poznámka:
Podařilo se mi najít dvě starší české verze písně, oba vznikly v českých jazzových orchestrech na počátku 30. let. Oba texty napsal Vilda Dubský, přesto jsou velice rozdílné. Oba mají původně název Smutná neděle. Dle mého názoru jsou příšerně sentimentální a nemají prakticky žádnou souvislost s originálem.
První verze
Neděle smutná je tesklivě dlouhá, / když nám z veliké lásky zbyla jen touha. / Dál světla hoří, ale smutek je na nich, / já u okna sedím a hlavu mám v dlaních. / Zář světla už hoří a venku se stmívá, / má touha a žal jenom v duši mi zbývá / to už tak bývá. // Jednou políbil mne na ústa smutná, / já poznala jen jednou, jak láska chutná. / Však láska se ztratila ode dne ke dni / a to, co zůstalo, bylo tak všední. / Mně zůstal jen spánek a horečné bdění / a v mém srdci sen krásný dávno už není, / všechno se změní - mně zbylo jen snění.
Druhá verze
Neděle zdá se být pomalou řekou / jen dva tucty hodin, jež lenivě tekou. / Už tesklivé hodiny vyrostly do let / a nezdá se, že srdce přestává bolet. / Já v životě nevidím útěchy žádné / a hodina za hodinou tiše padne / v noci i za dne. // Býval to nejsladší den, co jsem znala, / a celý jsem lásce jej obětovala. / Dnes čekám jen s očima unavenýma, / už venku se šeří a tolik je zima. / Vždyť dvakrát nám život štěstí nenabízí / a můj ztracený úsměv zdá se mi cizí // časem vše přejde, časem vše zmizí.

Více v rozhlasovém pořadu o této písni

Stručný přehled morfologie

Wed, 02 Mar 2011 18:00:57 +0100

Velice stručný přehled české morfologie pro potřebu středoškoláků :)

I. MORFOLOGIE OBECNĚ
- česky tvarosloví, nauka o změnách tvarů slov v důsledku gramatických pravidel
- v češtině podléhají skloňování podstatná a přídavná jména, zájmena a číslovky
- změny u sloves označujeme jako časování
- ostatní slovní druhy jsou nesklonné, nemění se nikdy v tvaru

II. PODSTATNÁ JMÉNA
- rozlišujeme rod, číslo, pád, vzor (u mužských můžeme také životnost)
- rod - mužský (maskulinum, ten strom), ženský (femininum, ta láva), střední (neutrum, to kopyto)
- číslo - v základu jednotné /singulár a množné / plurál
- u některých slov (párové orgány, např. oči, uši; zájmeno oba a číslovka dvě) rozlišujeme zvláštní tzv.dvojné číslo / duál
- pomnožná podstatná jména - mají tvar množného čísla, i když jde o jedinou věc, např. játra
- hromadná podstatná jména - označují více věcí, ale mají tvar jednotného čísla (ptactvo, vojsko)
- pád - poznáme podle pádových otázek
- nominativ, 1. pád - kdo? co? (podmět věty)
- genitiv, 2. pád - (bez) koho? čeho?
- dativ, 3. pád - (ke) komu? čemu?
- akuzativ, 4. pád - (pro) koho? co?
- vokativ, 5. pád - oslovení
- lokál, 6. pád - (o) kom, čem?
- instrumentál, 7. pád - (s) kým, čím?
- vzor - vlastně model toho, jak se podstatné jméno skloňuje; zkus si říct příslušné podstatné jméno ve druhém pádu a pak srovnávat tvary s jednotlivými vzory;
- mužský rod: pán, hrad (+ zvláštní typ les), muž, stroj, předseda, soudce
- ženský rod: žena, růže, píseň, kost
- střední rod: město, moře, kuře, stavení

III. PŘÍDAVNÁ JMÉNA
- dělíme na tvrdá (vzor mladý), měkká (vzor jarní) a přivlastňovací (vzory otcův, matčin)
- můžeme určovat rod, pád, číslo... jsou identické s podstatným jménem, ke kterému se váží

IV. ZÁJMENA
- dělíme na:
- osobní (já, ty, on...)
- přivlastňovací (můj, váš...)
- ukazovací (ten, ta, to)
- tázací (kdo? co?)
- vztačná (který, jenž)
- neurčitá (někdo, něco, nějaký, sám, samý, všichni, každý...)
- záporná (nikdo, nic, žádný)
- zvratná (si, se, svůj)
- rozlišujeme rod, číslo, pád...
- dejte si pozor hlavně na zájmeno jenž, které má naprosto úchylné skloňování

V. ČÍSLOVKY
- dělí se na :
- základní (tři, pět, osm) - mohou mít pád, ale s výjimkou číslovek jeden a dva se u nich nerozličuje pád
- řadové (třetí, pátý, osmý) - skloňují se jako přídavná jména
- druhové (dvojí, trojí, patero)
- násobné (třikrát, pětinásobný)

VI. SLOVESA
- rozlišujeme:
- osobu; první (já, my), druhá (ty, vy), třetí (on, ona, ono, oni, ony)
- číslo; jednotné x množné
- čas; minulý, přítomný, budoucí
- vid; dokonavý (jednorázové události) x nedokonavý (déletrvající nebo opakované činnosti), většina sloves tvoří vidové dvojice, kde je jedno sloveso nedokonavé a druhé dokonavé - běžet x běhat, zabít x zabíjet, políbit x líbat atd.
- způsob: oznamovací (kupuji), rozkazovací (kup!), podmiňovací (koupil bych)
- slovesný rod (POZOR! LIŠÍ SE OD JMENNÉHO RODU): činný (Neruda napsal knihu - činitelem děje je podmět) x trpný (kniha byla napsána Nerudou - činitelem děje je předmět věty)
- slovesa se dělí do tříd a vzorů
- třídy poznáme podle tvaru slovesa ve 3. osobě jednotného čísla přítomného času, je to prostě jejich poslední jedno či dvě písmena; vzory určíme podle jejich dalších tvarů (ideálně minulého času)
- I. třída: E - vzory nesE (nesl), berE (bral), mažE (mazal), pečE (pekl), umřE (umřel)
- II. třída: NE - vzory tiskNE (tiskl), miNE (minul), začNE (začal)
- III. třída JE - vzory kryJE (kryl), kupuJE (kupoval)
- IV. třída Í - vzory prosÍ (prosil), trpÍ (trpěl), sázÍ (sázel)
- V. třída - Á - jediný vzor dělÁ
- v češtině existuje jen několik nepravidelných sloves: být, mít, jít, jíst (sníst), vidět, vědět, chtít; ty nepatří k žádnému vzoru
- zvláštní slovesné tvary:
- infinitiv: neurčitý tvar, který nemá žádné kategorie, základní tvar slovesa, má téměř vždy koncovku -t (bít, jít, chtít)
- příčestí: činné (dělal, žil, byl, chtěl, přečkal...) x trpné (dělán, žit, bit, chtěn, přečkán)
- přechodníky: přítomné (podle vzoru kupuje - mužský rod, kupujíc - ženský a střední, kupujíce - množné číslo) x minulé (koupiv, koupivši, koupivše)